Kategórie
Duchovné

Světelná zjevení Boha…

Každy čtenař Bhagavadgity vi, že božske zjeveni tvoři oslňujici třpyt světla. Připomeňte si slavny XI. zpěv, v němž se Kršna zjevuje Ardžunovi ve sve skutečne podobě, ktera je vpodstatě ohniva:

Kdyby na nebi naraz vzplala zaře tisice slunci, podobala by se zaři onoho velebneho ducha. Vidim tě s čelenkou, kyjem a diskem, zařiciho vůkol jako světelna zaplava, planouciho na všech stranach jasem ohně i slunce, nezměrneho, na něhož lze stěži popatřit.

Vidim tě bez počatku, středu a konce, s nekonečnou silou, nesčislnymi pažemi, za oči maš lunu a slunce, za usta žhouci oheň, svym jasem spaluješ cely tento vesmir.

Neboť když vidim, jak se dotykaš nebes a jak zařiš mnoha barvami, se zejicimi usty a s obrovskyma planoucima očima, jsem roztřesen do hloubi duše a nenalezam odhodlanost ani klid, o Višnu. A když uzřim tve tvaře, strašlive svymi tesaky a podobne spalujicimu ohni času, nerozeznavam světove strany a nenalezam utočiště. Smiluj se, o vladce bohů, přibytku světa!

To je nejslavnějši přiklad mezi nespočetnymi světelnymi zjevenimi bohů v Mahabharatě a puranach. Harivamšapurana vypravi o cestě Kršny, Ardžuny a jednoho brahmana k severnimu oceanu. Kršna přikazuje vlnam, aby se rozestoupily, a všichni tři prochazeji oceanem jako mezi dvěma vodnimi stěnami. Stanou před majestatnim pohořim, ktere na Kršnův přikaz mizi. Konečně dospivaji do kraje mlh, kde zastavuji koně. Kršna svou čakrou rozptyluje mlhu a Ardžuna s brahmanem spatři neobyčejně zařive světlo, se kterym nakonec Kršna splyva. Později Ardžunovi Kršna vyjevuje, že toto světlo bylo jeho skutečne Ja. Ve XIII. knize Mahabharaty (336,39-40) se Višnu zjevuje v zaři srovnatelne se třpytem tisice slunci.

Text dodava: „Když smrtelnici proniknou jogou do tohoto světla, dosahnou konečneho vysvobozeni.“ Tamtež (336) jde o přiběh o třech mudrcich, kteři v kraji na sever od hory Meru provaděli tisíc let askezi, aby spatřili skutečnou podobu boha Narajany. Hlas z nebes jim přikazuje, aby se odebrali na severni břeh Mlečneho oceanu, do Švetadvipy, tajemneho „Bileho ostrova“ indicke mytologie, jehož symbolika je nedilně spojena s metafyzikou tohoto světla a se soteriologickym poznanim. Když mudrci dospěli do Švetadvipy, jsou nahle oslepeni světlem vyzařujicim z Narajany. Dalšich sto let pak ještě konaji askezi, až začinaji rozeznavat bytosti bile jako luna. „Zař každe,“ upřesňuje text, „se podoba nadheře slunce, když se bliži konec tohoto světa.“ Pak nahle všichni mudrci spatři světlo srovnatelne se zaři tisice slunci. Je to zjeveni Narajany – cely narod Švetadvipy běži k tomuto světlu, pokleka před nim a modli se.

Tento posledni přiklad ukazuje dvě věci: že toto světlo je samotnou podstatou boži, ale take že mysticky dokonale bytosti zaři. Obraz Švetadvipy. Potvrzuje totožnost tohoto světla s duchovni dokonalosti: tato země je „bila“, protože ji obyvaji dokonale bytosti. Stači se pouze zminit o jinych „Bilych ostrovech“ v indoevropske tradici (Leuke, Avalon), abychom si uvědomili, že mytus o transcendentalnich oblastech a krajinach, ktere nejsou na obyčejnych zeměpisnych mapach, nedilně souvisi s mystickou hodnotou přisuzovanou bile barvě, jež symbolizuje transcendenci, dokonalost a svatost.

Pokračovanie Světlo a Bardo

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.