Kategórie
Duchovné Duchovné učenie Duša

Vnútorná modlidba…

Stále více lidí, zvláště těch z mladší generace, hledá a ptá se po smyslu života. Hledají smyslem naplněný život a nacházejí ho jen těžko. Mnohé už omrzel život v blahobytu, už je nemůže uspokojit.

Trpí materiálním přesycením, trpí pod naléhavým tlakem tužby být a mít. Vzhledem ke značně povážlivému vývoji a vyhrocování, které vyvolává starost, cítí narůstající ohrožení všech životních podmínek. A tak mnoho našich spolubratrů hledá pravdu.

Jejich vnitřní neklid, jejich hledání a snažení má hluboké kořeny: Duše, která není z tohoto světa, tuší svou věčnou vlast, kde je bezpečí a jistota; tuší spojení s nebeskými bytostmi, mezi nimiž panuje štěstí, spokojenost, harmonie a láska.

Aniž by si to člověk uvědomoval, touží jeho hledající duše také po duální jednotě, po svém duálním partnerovi, který žije eventuálně daleko od této Země, ve světlých oblastech věčné vlasti. Duše a člověk kráčí vytrvale pozemskou poutí; vytrvale poutník usiluje o nové cíle, které slibují naplnění. Jsou-li dosaženy, oddech však nebývá dlouhý. Naplnění a uspokojení trvají jen krátce. Duše a člověk nikde nenacházejí hluboké bezpečí, nikde nenacházejí trvalý domov.

Probuzená duše cítí, že je jenom poutníkem. Cítí a tuší něco vyššího.

Toto naléhavé tušení a toužení duše probouzí jejího člověka. K duchovnosti se probouzející člověk začíná hledat vyšší, ušlechtilejší a dokonalejší. Snaha duše, která tíhne k prapůvodu, se přenáší na jejího člověka; proniká do něho a stoupá v něm jako oživující míza ve stromě, když se blíží jaro.

Probuzená duše již slyší volajícího Ducha.

Starostlivě a láskyplně ji povzbuzuje, jako když se ptačí matka snaží pohnout svá mláďata, aby opustila hnízdo, aby se učila létat.

„Pojď“, tak láká, „pojď, a užívej svá křídla ! Vrhni se do svého živlu, který je tvým životem ! Ochutnej svobodu a prostor, které jsou tvým domovem !“

Tak volá a povzbuzuje také Duch probuzenou duši, aby vykročila vzhůru, vydala se na cestu dovnitř, k věčnému životu, který je jí vlastní. Člověk sice cítí toužebné naléhání své duše.

Volání Ducha: Pojď, následuj mě ! Stále zřetelněji proniká do jeho vědomí. Avšak vnitřní světlo nemůže ještě zcela proniknout oparem lidsky – pozemského; pramelodie života se nemůže prosadit proti hlasitému lomozu světa; rozum ještě překrývá duchovní vnímání, tichý hlas věčné pravdy.

Člověk se obrací na různé strany, aby našel, co jeho srdce tak neklidně hledá, a musí poznat, že ve vnějšku to k nalezení není. Avšak kde je prostor pro duchovní život v naší stěsnanosti, v uspěchanosti naší doby, žijící ve chvatu a bez odpočinku?

Abychom v sobe nalezli klid, nemusíme se stáhnout z každodenního života, ze zaměstnání, ze společnosti.

Musíme pouze poznat, o co jde: Žít v tomto světě, ale ne s tímto světem.

Záleží na tom, které síly na sebe necháme působit. Záleží na tom, kterým silám dovolíme, aby nám a našemu životu vládly.

Zaměříme-li se na svět, na hmotné, bude mít na nás vliv svět, všechno vnější. Pak jsme dětmi světa a budeme mít podíl na všem, co je vnějšímu světu vlastní. Ačkoliv duchovní skutečnost je zrovna tak přítomná, nemůže nás účinně podpořit, podnítit a vést, protože jsme se k ní nepřiklonili, vědomě jsme se na ni nenapojili, nepodali jsme jí ruku.

Obrátíme-li se k duchovnu, ztratí na nás vnější svět se svými formami projevu svůj vliv. Ačkoliv je zde stejně jako předtím, nemůže nad námi už mít moc, protože jsme podali ruku božskému v nás. Tím budeme nyní vědomě živeni, vedeni a řízeni.

Vněm smíme nyní odpočívat. Jakmile jsme se upevnili v duchovním životě, který je v nás, věčné bytí se stane bezpečnou půdou, na které budeme stát. Svými kořeny jsme v této půdě bezpečně zakotveni a s důvěrou v síly, které z ní k nám proudí, můžeme slovem a skutkem vyrůstat ven do vnějšího života. Bouře doby nás sice může pocuchat, ale nemůže nám nakonec ublížit, protože z prazákladů věčného bytí budeme získávat sílu a odolnost.

Tak můžeme spočívat v duchovnu a současně plnit své úkoly ve světě.

Stále se prohlubující duchovní neznalost člověka přinesla s sebou to, že si mnozí myslí, že hmotné a duchovní, náboženské, jsou dvě od sebe velmi vzdálené oblasti. Ve skutečnosti jsou hrubohmotné, materiální oblasti bytí zde na zemi úzce spjaty s jemnohmotné duchovními oblastmi.

Jde o vibrační roviny, které existují vedle sebe a současně. Navzájem se prolínají. Nehledě na jejich různé frekvence se přítomnost obou realit navzájem nevylučuje, podobně jako může být v jednom prostoru současně světlo i zvuk. Proto můžeme zcela dobře žít v tomto světě, aniž bychom však museli žít s ním.

Musíme se pouze rozhodnout pro to, abychom dávali přednost Vnitřní skutečnosti všeho bytí, Božství.

Kdo není s tímto světem, nýbrž pouze v něm žije, ten bude klást vyšší a ušlechtilejší nad nižší, nad materialismus a tak dospěje k Vnitřnímu klidu. Kdo ale žije v tomto světě a také se na něj zaměřuje, čili je s ním, jeho srdce nebude naplněno vnitřním mírem, protože tento svět nezná mír, který proudí z hlubokého pramene božské síly. Spojení materiální úrovně bytí s duchovní úrovni se děje odevzdáním se. Jestliže se obrátíme k silám věčného života, teče k nám nepřerušený proud síly, neboť Bůh, náš Otec, před námi svůj pramen prasíly nikdy nezavírá.

Modlení je odevzdání se.

Kdo se modlí, uzavírá oběh života. Kdo se denně správně modlí, ze srdce, ten si i v největším hluku uchová Vnitřní mír. V tomto světě je mnoho duchovního vedení, avšak málo je uváděno ve skutek, a ještě méně je naplněných srdcí a duší !

Do každé duše vložil náš Otec, věčný Duch, všechno, co On, Život, ze síly a plnosti
vydal a bez přestání vydává.

Tato hojnost duchovní síly dřímá více nebo méně v nás. Chtěla by být námi samými probuzena. Pokud však chceme dospět k vnitřnímu míru a hlubokému tichu, musíme si být nejprve vědomi svého duchovního původu, neboť každý člověk je dítětem Nejvyššího a má se stát znovu čistou bytostí, vědomým synem či vědomou dcerou odvěkého Života.

Pravé modlení nás vede domů, k našemu prapůvodu, domů do říše věčného světla, kde na nás čeká štěstí, mír, harmonie a blaženost.

Modlitba je jako most, který nás vede do reality Ducha, do života, který nás osvobozuje.

Pravá modlitba se utváří z nitra. Proudí z duše a ze srdce. V pravé modlitbě oslovuje dítě svého Otce ve vlastním nitru, to znamená: Promlouvá ke svému vnitřnímu Bohu, dokud neotevře stavidla, přes než se pak duše a srdce modlí.

Pokračovanie: Modlitba srdca

Z knihy VNITRNI_MODLENI

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.