Kategórie
Duchovné učenie

Manželstvo sa neuzatvára v nebi…

Podklad karmických vztahů

Leckdo si může položit otázku: „A co je to vlastně nebe ?” Obecně můžeme za „nebe” považovat dokonalou duchovní říši, v níž žádosti pozemského světa nemají žádný význam. Nejsme schopni plně chápat majestátnost či pravé bytí těchto míst, ale můžeme alespoň tušit, jaká tu musí existovat láska a sepětí s Bohem. Tyto sféry jsou naším opravdovým životem a naší pravou skutečností. Naproti tomu pozemský život je iluzí, zdáním skutečnosti, která umožňuje duším odpadlým od Boha návrat domů. Země slouží jako poznávací rovina a místo poučení. Na ní lze zřetelně vidět účinky libovůle a negativních energií. Časem jasně poznáme, že život bez nejvyšší lásky je beznadějně nestálý. Bez vnitřní oddanosti božskému principu strádáme. Zdá se, že světské struktury, celé země, lidské výtvory i hospodářští giganti budou v nadcházející době zničeni, pokud se nezaměří na dobro.

Hrubohmotná rovina se jednoho dne v celém svém rozsahu rozplyne, až všechny duše nastoupí cestu domů.

Do té doby v ní sice vládne Bůh, ale přesto zůstává oblastí, v níž můžeme objevit mocichtivost temných bytostí, která je ovšem také jenom voláním po lásce. V duchovních rovinách také neexistují žádné pomíjivé astrální sféry-jsou tam pouze pravda, světlo a božská sounáležitost. V těchto sférách působí prosvětlené duchovní bytosti a andělé. Mezi nimi pak duše, které se po prvotním pádu vrátily, a andělé, kteří nikdy nepadli. I zde můžeme pravdu a rozsah oné nádherné světelné říše jenom tušit. Z předávané tradice a z duchovních vjemů víme, že existuje mnoho dimenzí a rovin, které k těmto nejvyšším sférám míří.

„V domě mého Otce je mnoho příbytků,” je bezpochyby odkazem na to, že se musí jednat o nezměrnou rozlohu.

Ve vysokých světelných sférách se nacházejí bytosti tak dokonalé, že je nemůžeme dělit na mužské a ženské. Ani v nich, ani kolem nich není žádná dualita a jejich vyzařování zahrnuje všechny stupně existence a bytí. Pokud se ovšem takové světelné bytosti přiblíží pozemským rovinám, vezmou na sebe odpovídající formu, protože tady nic jiného než mužský a ženský princip neznáme.

Mnoho vysokých světelných bytostí, které se zde ve dvou posledních tisíciletích projevily, tak učinilo v mužské formě, protože žena v očích většiny lidí z různých kulturních oblastí neměla žádnou autoritu a nemohla proto dosáhnout vážnosti. Ačkoli se ženám v křesťanské kultuře vedlo podobně, přece jen v nich na základě starého uctívání bohyní zůstala úcta k ženství alespoň zčásti zachována a ztělesnila se ve zbožnění Marie, Ježíšovy matky.

Aby se však oslabil obraz normální pozemské ženy, byla církevní dogmatikou povýšena do stavu „neposkvrněného panenství”, takže počala Ježíše bez aktu tělesné lásky. Zůstala tak absolutně čistá a nesrovnatelná s ostatními ženami. Ve svém názoru na mužské a ženské principy bychom se měli odpoutat od představ, které byly všeobecně svázány s kulturami posledních staletí.

Mužnost znamenala moc, válčení, tvrdost, průbojnost, přísnost, bezcitnost a necitelnost k bolesti. Ženskost reprezentovala oddanost rodině, vaření, řízení domácnosti, službu muži, poddajnost a pěkný vzhled. To ovšem s vnitřními kvalitami mužského a ženského principu souvisí jen velmi málo, a proto by se lidé dnešní doby měli rozpomenout na své prvotní duchovní určení.

Chovat se žensky znamená mimo jiné v pocitové rovině úzké spojení s okolím, znamená otevření se a ochotné přijímání láskyplných energií.

Ženskost zahrnuje pochopení, hlubokou lásku k bližnímu, schopnost vyrovnávat emocionální disharmonie, lásku k rodině a k lidem vůbec, schopnost přijímat situace bez touhy okamžitě proti nim bojovat a současně sílu transformovat negativní energie. Ženství je přijímající i rozdávající, cituplné a srdečné, znamená intuitivní chápání osobního i světského dění a porozumění pro ostatní. Ženství může obsáhnout vědomé bytí v rovině srdce a pomocí intuice se tak přiblížit Božímu principu.

Být mužem znamená mimo jiné ovládat velikou sílu, která, je-li v harmonii s tvůrčím proudem, hodně zmůže.

Mužský princip zahrnuje schopnost rozhodování, Činorodost a připravenost ke službě, a to i ve smyslu odevzdání se Bohu. Přeměněnou formu agresivity lze využít jako kreativitu. Naplněn tvůrčí prasílou, může mužský pól spolupůsobit, aby byla všechna stvoření s velkým nasazením vedena ke světlu. Tyto vlastnosti jsou samozřejmě jenom částí potenciálu, který mohou mužské a ženské póly rozvinout.

Každý člověk, muž i žena, může v sobě všechny tyto principy a prasíly spojit. Ženy by měly mužskou silou zodpovídat samy za sebe, nenechat se utlačovat, nýbrž být nezávislé do té míry, do jaké to péče o rodinu dovoluje. V žádném případě by se kvůli někomu jinému neměly vzdávat samy sebe. Pokud žena ztratí svůj vlastní proud energie, nemůže už dát nic ani rodině.

Rodina bez srdce v podobě ženské energie chladne; mužská energie naproti tomu činorodostí a rozhodovací schopností přispívá k harmonii celku.

Muži by v sobě zase měli rozvíjet ženské principy, podporovat intuitivní vnímání a poznávat život i v emocionální rovině. Měli by se cvičit v přijímání i předávání energií. Být jemný neznamená stát se poníženým a pošlapaným.

Láska je sice jemná, ale velmi důsledná – a nenechá se nikdy koupit za peníze.

Třebaže se každý člověk narodí jako muž nebo žena, trvá velmi dlouho, než v sobě příslušné kvality rozvine. Měl by proto usilovat o rozvoj vlastností a hodnot jak svého, tak opačného pohlaví, aby je mohl povýšit a integrovat. Představy o tom, jací by muži a ženy měli být, se v posledních staletích staly mohutným polem, které obklopuje celou planetu. To si přeje, aby je každý člověk obnovil a prožil. Pokud jsme v některé z minulých inkarnací toto pole posílili a upevnili, přijde nám v tomto životě někdy zatěžko se oprostit od starých vzorů. Stále je s sebou neseme a máme sklon prosazovat jejich program. Před všemi lidmi stojí v dnešní době veliká výzva: nutnost zrušit tato tradiční pole a ta nová zaplnit svobodou pro muže i pro ženy. S potěšením vidíme, že v některých oblastech se to již daří.

Mužské a ženské principy se v nás mohou sjednotit, takže oba aspekty sice vnímáme a prožíváme odděleně, ale na cestě k sjednocení je pociťujeme v celistvosti.

Projevuje se to například v lékařství, kde se po dlouhé době konečně volí jiná terapie pro ženy než pro muže. Žena má jinou látkovou výměnu než muž, snáší jinak léky a potřebuje proto odpovídajícím způsobem pozměněnou medikaci. Už jen z rozdílu hmotnosti logicky plyne, že v příbalových letácích by mělo být bezpodmínečně vyznačeno množství léku rozdílné pro obě pohlaví. Některé prostředky působí na ženský organizmus jen slabě, na muže naproti tomu silně a rychle. Například analgetika odbourává ženské tělo rychleji než mužské.

Hmotný vesmír od počátku vychází z principu duality.

Každá oblast, vše, co existuje, zde má odpovídající protipól. To nám slouží k učení a umožňuje poznat obě oblasti. Touha po naplnění nás žene vpřed a štěstí z harmonického spojení nás nutí vyhledávat blízkost jiného člověka.

Svět je principem duality udržován v napětí a dynamice. Životní síly protékají hmotou polaritním systémem, určovány Božími zákony.

V hmotné rovině je život určován přitažlivými silami ženského a mužského pólu. Na konci tohoto procesu sice dochází ke spojení těchto polarit, v rámci hmotné roviny jsou však důležité pro návrat padlých stvoření. V této rovině se manifestují i prostor a čas a umožňují utváření a rozvoj různých aspektů bytí. Hmota, není-li prodchnuta láskou, se zdá těžkopádná. Nemá vlastní dynamiku. Napětí z principu duality umožňuje pohyb, touhu, jednání a nakonec návrat domů. Například svaly, které nepotřebujeme, nebo jsou po zlomenině nepohyblivé, znovu ožijí. Hmota, jež se vrací do jemnohmotné roviny, potřebuje pohyb a činorodost povzbuzujícího ducha.

K udržení světa je také třeba vyrovnat působení dobra a zla. V některých oblastech se zdá, že převládají negativní elementy. Stále se nás pokoušejí vtáhnout do svého pole působnosti a „navádět” k bezcitnému počínání.

Současně může každý z nás růst ve své lásce, může poznávat, učit se a nenechat se ovládat temnými silami.

Ty každé malé slabosti využívají jako vstupní brány, čímž se současně prozrazují. To potom představuje efektivní metodu, jak poznat celé vibrační pole a prosvětlit je.

Hmota jako taková ve skutečnosti neexistuje.

Veškerý život je energií v různých stavech zhuštění a řídí se podle vlastních zákonů. Proto jsme stvořeni v mužské a ženské podobě, abychom se poznávali a vnitřní harmonií mohli všechny aspekty znovu dovést ke světlu. Současně je díky možnosti rozmnožování zajištěn vznik životních forem.

Mužskou a ženskou formu obsahuje i pozemský plán a existuje i v astrálních a mentálních rovinách.

Teprve odložením astrálních a mentálních těl se mužské a ženské formy ruší. Můžeme pozorovat, že četné duševní oblasti v nižších astrálních rovinách, tedy v těch, do nichž se dostaly poté, co odpadly od Boží lásky, ale dosud nevstoupily do kruhu inkarnaci, nevykazují mužskou ani ženskou polaritu. K tomu dojde teprve při první inkarnaci. Pak se počnou utvářet rozdílné aspekty, aby po průchodu světem zkušenosti mohly opět splynout v lásce.

V astrálních světech si složky duše sice zachovávají své pohlaví, ale rozmnožování již možné není.

Zachování druhu je tímto způsobem realizovatelné jenom v hmotném světě, neboť těla jsou sídlem reinkarnovaných osobností. Duše, které ve své prvotní formě pobývají v kauzálních rovinách, nejsou ani mužské, ani ženské.

Duše je androgyn, obsahuje však mužské či ženské součásti tak dlouho, dokud se nedokážou vymanit z této duality a vrátit se do Boží lásky. Potom koloběh znovuzrození opustí. Duše zpravidla posílá na Zemi ve stejném časovém úseku jen jednu osobnost. Pokud je jich ve vzácných případech více, většinou nežijí ve stejném kulturním okruhu.

Jsou samozřejmě duše, které v rámci několika inkarnaci jdou společnou cestou nebo už v různých životech prožily více partnerských vztahů, většinou však nepocházejí z jednoho původního zdroje.

Spojuje je hluboká láska a snaží se oprostit od případných problémů a energetických zádrhelů z minulých životů.

Mnohé myšlenky provázející zamilovanost a sounáležitost pramení z hluboké touhy po dokonalé lásce. Nacházíme se ve dvojité dualitě, ve zdánlivě dvojím odloučení. Za prvé jsme jako osobnost odděleni od své duše, za druhé jsme odpovídajícími dílčími složkami odstaveni od Božího vedení a lásky k Bohu. Když si složky osobnosti opět uvědomí svůj původ a po pozemském životě se zbaví „závory vědomí”, budeme se opět cítit jako doma, neboť se spojíme se svou duší, z níž pocházíme.

Její touha po Bohu bude ovšem trvat tak dlouho, dokud znovu nedosáhne roviny bytí, v níž je možný další vývoj ve spojení s božským duchem. Prožívání duševních rovin plných světla se nedá v žádném případě srovnat s pocitem odloučení, které pociťuje většina osobností na zemi.

Mnozí lidé ve svém nitru vědí o lásce své duše a trpí někdy velikou trýzní, neboť si připadají opuštění, odříznutí, nemilovaní.

Toto odříznutí je však nutné, aby všechny naše složky, poháněné touhou, mohly nastoupit cestu domů. Je to naše touha, co otevírá brány do duchovní domoviny a umožňuje vstup světelných energií.

Jestliže duše provedla všechny své dílčí části poznávací rovinou Země a přerušila všechny energetické vazby, mohou se všechny složky opět spojit s jednotou duše. Je možné opustit kruh znovuzrození. Tento proces nazýváme „mystickým sňatkem”. Jde o sjednocení všech duševních součástí, které se už na další cestě vývoje nebudou rušit.

Každá dílčí oblast, i když se dlouhou dobu nacházela ve světech zkušeností, zůstává přesto částí duše, která je teprve tehdy úplná a zdravá, jestliže všechny její složky našly cestu k Bohu. V duchovním světě se tento proces slaví a prožívá s velikou láskou a radostí. Světelné bytosti a andělé, kteří stále doprovázeli duši i s jejími jednotlivostmi, sdílejí její radost a chválí Boží lásku. Je to nádherný pocit, být takovému sjednocení přítomen.

Láska je tak úchvatná, že si člověk přeje, aby už o ni nikdy nepřišel.

Jak nádherná láska by mohla kvést už na Zemi, kdyby se lidé setkávali a bezvýhradně těšili z lásky k ostatním tak, jako v duchovním světě. Společná láska a radost posilují duši a pomáhají jí sjednotit všechny energie a postoupit na cestě ke SVĚTLU.

Různé pozemské zážitky, které duše plánuje pro své osobnosti, se sice připravují v kauzálním světě, probíhají však výlučně v světech zkušeností. Duše pro své osobnosti s velkým nasazením a s velkou láskou chystá konkrétní životní situace, stanovuje, v jakém pohlaví inkarnace proběhne, a radí se se všemi dušemi, které mají osobnost na pozemské cestě doprovázet. Pokud například dva lidé mají založit rodinu a zplodit dvě děti, aby spolu mohli duchovně růst, vstoupí do pozemského života s odstupem jen několika let. Tak budou přibližně stejného věku.

Někdy však nelze tento plán dodržet, a tak vznikají svazky, u nichž věkový rozdíl činí dvacet i více let. Proto bychom se v podobných případech měli zdržet odsuzování. Takové svazky mohou samozřejmě vytvořit podhoubí pro generační konflikty, ty však slouží adaptačním programům a osvobození duše.

Duše volí pro novou inkarnaci vždy odpovídající duševní součásti s různým stupněm zkušeností.

V dnešní době dostávají osobnosti řadu jasných a posilujících vlastností, protože musejí zpracovat mnoho starých karmických zátěží. Někdy se nám do života nesmírně rychle a hbitě vloudí řada malých karmických závazků, a my se pak cítíme zaskočeni, protože neznáme souvislosti, ale nezbývá nám nic jiného než je zpracovat. Je třeba neztrácet odvahu ani v těžkých životních situacích a nepropadat domnění, že zpracovávání karmy nikdy neskončí.

Pokračuje Závora vědomí (vstup do inkarnace)

Z knihy: Manuela OETINGEROVA_Vzťahy v zrkadle aury

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.