Kategórie
Duchovné učenie

Dvě dimenze reality

Relativní pravda se vztahuje k tomu, jak něco vypadá. Absolutní pravda je to, co skutečně je. Tai Situ Rinpočhe: Relativní svět, absolutní mysl.

Základ buddhistické filosofie a psychologie se opírá o poznání, že existujeme simultánně ve dvou dimenzích: v absolutní neboli nejzazší, a relativní neboli konvenční.

Absolutní dimenze se vztahuje k nám jako probuzeným bytostem; mohli bychom tedy říct, že je to náš skutečný stav. Je přítomná právě v tomto okamžiku, stejně jako slunce je přítomné, i když je skryto za mraky. Relativní dimenze je stav, který zná pouze mraky a nevidí, že za nimi je i slunce. Vzniká, když ve vědomí převládá rozdělující, sebestředné myšlení, kterému se také říká dualistické. Jeho existence je zakořeněna v chorobně nutkavém myšlení, v němž se vše točí kolem jediného slova já.

Cesta k probuzení je cesta rozhrnování mraků, které zastírají absolutní dimenzi, takže zvolna začínáme prožívat, co bylo stále přítomno.

Nejde o nic tajuplného. Nemusíme do svého života vnášet nic nového. Prostě se přeladíme na to, kým ve skutečnosti jsme na absolutní dimenzi. To je naše skutečná vnitřní podstata. Právě ona vás nutí číst tuto knihu. Řekla vám: Musím se něco dovědět o svém skutečném vnitřním já. Bez toho byste se nejspíš dívali na televizi nebo se rozptylovali nějak jinak. Takže absolutní dimenze nás ovlivňuje neustále, třebaže její působení běžně nevnímáme.

Nejvýznamnější překážkou prožívání absolutní dimenze jsou negativní aspekty relativní dimenze a vědomí, které se s nimi pojí.

V nejranějších buddhistických naukách se tyto negativní aspekty označovaly jako nesprávně nasměrované činy . Své kořeny mají především v chtivosti, nenávisti a klamu. Vedou k neblahým karmickým následkům – obsahují zárodky nešťastného osudu či znovuzrození. Proto se v buddhismu věnuje tolik pozornosti rozpoznávání a oprošťování se od nesprávně nasměrovaných stavů mysli a současnému rozvíjení stavů protikladných štědrosti, lásky, soucítění a moudrosti. Naše mysl se tím podstatně přiblíží prožitku své vlastní skutečné podstaty: stavu probuzení, probuzení do skutečnosti, že jsme absolutní dimenzí.

Negativita je v nás pevně zakotvená na nevědomých úrovních, takže nás ovlivňuje nepozorovanými způsoby či v podobě nevědomých sklonů – navyklých modelů chování a podmíněných reflexů.

Úrovně podmínění jsou hluboké a přetrvávají nejen během tohoto života, ale i v mnoha dalších. Ovládají nás, dokud je neodhalíme a nepřijmeme za své.

Teprve pak se osvobodíme od svých rozporuplných emocí. Pozoruhodné je, že ničeho negativního se nezbavíme, protože všechno je zároveň relativní i absolutní. V každém negativním sklonu je obsažen i jeho probuzený protiklad. Učíme se transformovat negativní sklony, aby se jejich probuzený protiklad mohl projevit.

Co je probuzení

Probuzení je probuzení jedince do skutečné podstaty mysli.  Co to vlastně znamená?

Ringu Tulku ve svém učení vysvětluje:

Cesta porozumění naší mysli spočívá v odhalování jedné vrstvy za druhou, stále hlouběji, dál a dál. Probuzení není něčím, čeho se pokoušíme dosáhnout není snahou stávat se stále lepším, není jako slézání hory. Přestože říkáme, že se musíme stát probuzenými, rozvíjet svou moudrost, soucítění a pozitivní vlastnosti, abychom se stali buddhou, neznamená to stoupat vzhůru či shromažďovat stále víc. Znamená to naopak dál a dál se něčeho vzdávat, protože pokaždé, když se něčeho vzdáme, odloupneme jakoby jednu vrstvu představ a přiblížíme se k základní skutečnosti ke skutečné podstatě mysli.

Sogjal Rinpočhe říká:

Buddhovská přirozenost tkví v podstatě naší mysli, otevřené jako obloha. Dokonale svobodná, ničím neomezená, je především tak jednoduchá a tak přirozená, že ji nelze nijak zkomplikovat, narušit nebo poskvrnit. Je tak průzračná, že se dokonce vymyká i pojmům čistého a nečistého. Hovořit o tom, že je podobná obloze, je samozřejmě jen metafora, která nám pomáhá představit si její všeobjímající neohraničenost. Buddhovská přirozenost má totiž kvalitu, kterou obloha mít nemůže zářivou jasnost vědomí.

Jak bylo řečeno: je to zkrátka vaše dokonale přítomné vědomí, vnímající a prázdné, nahé a probuzené.

Dalajlama poskytuje definici z jiného pohledu: Probuzení je koncem řetězce zrozování. Znamená úplně se osvobodit od připoutanosti či ztotožňování se s jakýmikoli myšlenkami, city, vjemy, jakýmikoli fyzickými pocity a představami.

Dalajlamova definice není nihilistická. Poukazuje na to, jak se projevuje naše tendence uchopovat a držet, jak nás nutí identifikovat se s myšlenkami, pocity a vjemy – tak, až se k nim nakonec pevně přichytíme. Pokud se vzdáme svého uchopování, pak připoutanost k myšlenkám, citům, vjemům, fyzickým pocitům a představám odpadne a mraky se rozestoupí. Prožijeme stav probuzení. Staneme se projevem dokonalého soucítění, dokonalé moudrosti, průzračnosti, lásky. Všechny tyto kvality jsou teď zastřeny, protože jsme jako do sítě zapleteni do iluze odděleného já , která uchopování provází. Stavu probuzení však dosáhnout můžeme.

Takto v kostce vypadá buddhistický světový názor. Jeho ústředním motivem je snaha pomáhat bytostem uskutečnit jejich probuzený potenciál. Dokud se tak nestane, bude nás stále pronásledovat jistota, že příjemné pocity nebudou trvat věčně a vystřídá je utrpení; jistota, že nedostaneme vždy to, po čem toužíme, a že nás může kdykoli postihnout to, čeho se nejvíc obáváme.

I když vyhledáváme nová rozptýlení a lpíme na svém pohodlí, na určité úrovni tušíme, že jakékoli sebestředné štěstí je pomíjivé jako ranní mlha.

Nejasný, ale vše pronikající pocit neuspokojení vrhá stín dokonce i na naše nejšťastnější okamžiky. Buddha mu říkal dukkha, žití ve stavu, který je ve své podstatě neuspokojující a stresující.

Buddhismus se zaměřuje na pomoc bytostem, aby dosáhly probuzení a zanechaly činností, které působí utrpení. Můžeme na sebe vzít odpovědnost, že se staneme někým, kdo žije ve prospěch druhých a světa, který obýváme to znamená bódhisattvou,* čili válečníkem ducha. Archetyp duchovního válečníka nespočívá v konfrontaci. Je to spíš bytost, která s vnitřní pevností přijímá jakoukoli situaci. Neuhýbá, neutíká, ale užívá všeho, co přichází, jako nástroje na cestě k probuzení.

Neznamená to, že máme být posedlí utrpením; uvědomujeme si jen, že nemusíme prožívat těžké časy. Nemusíme být nemocní, válčit, zabíjet.

Jako lidé můžeme být nádherně šťastni, plni soucítění a radosti, užívat si života. Právě toto se stane, když dosáhneme probuzení a oprostíme se od veškeré připoutanosti, jak o tom mluvil Dalajlama.

Buddha řekl, že cest k probuzení je mnoho osmdesát čtyři tisíc. Usuzuje se, že toto číslo vychází z počtu posluchačů, k nimž hovořil, a lze je vykládat tak, že každý z nás může najít vlastní cestu, takovou, která mu bude vyhovovat nejvíc. Buddha prohlásil mnohokrát: Úsilí musíte vynaložit vy sami buddhové jen ukazují směr.

Tato kniha zkoumá cestu cvičení bdělosti a rozpoznávání během žití, snění a umírání. Věnovat se budeme především snům a smrti. Když se nám všem zdají sny a všichni jednou umřeme, proč nerozvíjet osvobozující potenciál těchto stavů? Ale nezapomínejte snění a umírání nejsou odděleny od žití, takže budeme zkoumat potenciál všech dohromady.

Žití, snění, umírání…Rob Nairn

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.