Transformace a zdokonalení těla…

Otázka: Jak můžeme správně používat smysly?

Sri Chinmoy: Správné naplnění smyslů přijde jedině od Boha. Tělo má smysly, ale tělo není majitelem; skutečným majitelem je Bůh. Můžeme-li jít vědomě k majiteli, potom nám majitel řekne, jak jeho majetku správně využít. Smysly jsou nástroje, nástroje Boha. Bůh nám původně tyto nástroje svěřil, ale my jsme se vědomě rozhodli neptat se Boha, jak tyto smysly využívat. Namísto abychom se zeptali Boha, jak použít smysly, které nám dal, zeptali jsme se špatného učitele, Nevědomosti. Nebo spíše předtím, než jsme skutečně požádali Nevědomost, aby nás učila, sama nám přiběhla nabídnout svou moudrost. Protože jsme s radostí naslouchali, platíme nyní pokutu. Mohli bychom například používat naše oči, abychom viděli v lidstvu a v celém Božím stvoření božskou krásu. Mohli bychom všude vidět božské světlo. Ale místo toho, co děláme se svýma očima? Používáme oči buď abychom vlastnili svět, nebo abychom jej zavrhli. Když vidíme něco, co se nám líbí, okamžitě se to snažíme přivlastnit. A když vidíme něco, co se nám nelíbí, snažíme se to zavrhnout.

Celý vesmír je Světlo, ale my je nevidíme. Kdybychom se učili u Boha, jak používat oči, nos, uši a další smyslové orgány, On by nám dal správné pokyny.

Vždy je čas na to přijmout od Boha radu; lépe pozdě než nikdy. Každý aspirující se může vědomě a oddaně modlit k Bohu, aby jej zevnitř naučil, jak smysly používat. Bůh bude nanejvýš šťastný a pyšný, že nás může učit. Ale nemusíme se ptát Boha na každý smysl jednotlivě. Potřebujeme se jen přiblížit k Bohu s upřímnou aspirací a On uvnitř naší aspirace uvidí, pro co pláčeme.

Otázka: Mohl byste říci něco o sebekontrole těla?

Sri Chinmoy: V duchovním životě je sebekontrola nanejvýš důležitá, významná a plodná. Žádná sebekontrola, žádná seberealizace. Mít sebekontrolu je nanejvýš obtížné. Chce-li mít člověk sebekontrolu, musí se odevzdat Zdroji. Tímto Zdrojem je Světlo; tímto Zdrojem je Bůh. Dítě chce mít mnoho věcí – mnoho zbytečných, škodlivých věcí. Ale matka ví, že pokud dítěti tyto věci dá, bude zničeno. A protože matka a dítě jsou jedním, matka bude také zničena. Proto matka nesplní nespočetné neosvícené, ničivé touhy dítěte. Podobně, tělo je dítě. Splníte-li všechny jeho tužby a požadavky, nakonec zničí váš život. Proč nás tělo neposlouchá, když se jej snažíme kontrolovat? Odpověď je velice prostá. Tělo nás neposlouchá, protože my neposloucháme svou duši. Když budeme poslouchat svou duši, tělo nás bude také poslouchat.

Otázka: Jak mohu přemoci své fyzické touhy?

Sri Chinmoy: Nejprve musíte vědět, zda vás touha skutečně naplňuje nebo ne. Myslíme si, že pokud budou naše touhy naplněny, budeme šťastní. Předtím než ve skutečnosti zatoužíme, máme na mysli plod naší žádosti; to znamená že cítíme, že nám žádost přinese uspokojení nebo naplnění. Ale protože jsme se pustili do duchovního života, svou vnitřní bytostí cítíme, že touha nás nemůže uspokojit ani naplnit. Jakmile toto jednou cítíme, můžeme se snadno vyvarovat tužeb a obrátit náš život k jiným věcem.

Jsme-li v běžném světě, vidíme, že naplnění touhy na sebe bere podobu uspokojení; proto máme určitou naději na štěstí, když se snažíme naplnit své touhy. Ale sledujeme-li život tužeb z duchovního hlediska, vidíme, že v první kapitole není žádné světlo, v poslední kapitole není žádné světlo, a ani v kapitolách uprostřed není žádné světlo. Světlo tužeb je temnota od začátku do konce.

Temnota znamená nepřítomnost Božího uspokojení. Není žádné uspokojení ani ve zrození, ani v naplnění touhy.

Touha a aspirace jsou dva světy. Pro neaspirujícího je touha nade vše důležitou věcí na zemi. Pro hledajícího je aspirace nade vše důležitou věcí na zemi. Obyčejný, neaspirující člověk nemá vědomě schopnost dostat se za hranice potěšení. Ale ten, kdo si hoví v blátě tužeb, nakonec cítí, že v blátě je zklamání a uvnitř zklamání je zničení. Nakonec zjistí, že pokud žije v říši fyzických a materiálních tužeb, je chycen v tlamě hladového tygra. Ale upřímný hledající začíná svou cestu s aspirací, prostředkem jeho cesty je aspirace a konec jeho cesty je také aspirace.

Uvnitř aspirace je od úplného začátku božské uspokojení. Ve chvíli, kdy člověk aspiruje, cítí pravé uspokojení, protože aspirace má schopnost vědomého a dušeplného ztotožnění se s nejzazšími kouty zeměkoule, s nejhlubší a nejvnitřnější Bytostí a s nejvyšším transcendentálním Já. Pokud člověk cítí skutečnou nezbytnost aspirace, potom uvidí, že žádná touha – ať fyzická, vitální nebo mentální – nemůže klepat na dveře jeho srdce. Namísto toho v něm bude volně přebývat Mír, Světlo, Blaženost a další božské kvality. Jak víte, slunce vychází na východě. Pokud budete ráno obráceni tváří ke slunci, když meditujete, vaše koncentrace a meditace bude zaměřena na východ. Když běžíte ke slunci, nebudete moci vidět pořádně ostatní směry. Ale pokud běžíte na východ a díváte se na západ, ztratíte rychlost a zakopnete. Takže pokud vidíte, že cíl je jedním směrem, musíte tam zaměřit svou pozornost a běžet tímto směrem. Vždy, v každém okamžiku, musíte mířit ke svému cíli. Je-li realizace Boha vaším cílem, je-li osvobození vaším cílem, potom byste se neměli dívat za sebe a kolem sebe, ale jen běžet ke Světlu.

Jak můžete porazit své fyzické touhy?

Nemyslete na fyzické touhy; myslete na svou aspiraci. Snažte se být běžcem a snažte se neustále překonávat a jít za vše, co vás obtěžuje a stojí vám v cestě. Buďte skutečným běžcem, tak aby nevědomost, omezení, nedokonalost skončily v závodě daleko za vámi. Pláč aspirace je jedinou odpovědí. Napsal jsem aforismus, který praví:

When I think, I sink……Když myslím, topím se.
When I choose, I lose……Když vybírám, ztrácím.
When I cry, I fly……Když pláču, létám.

Když myslím na celý svět, na problémy světa, topím se. Když si vybírám, když dělám svá vlastní rozhodnutí, skutečně ztrácím, protože je to Bůh, kdo by měl činit všechna rozhodnutí ve mně a skrze mě. Ale když pláču z nejvnitřnějších skrýší své bytosti, okamžitě získávám nezměrnou vnitřní sílu, vnitřní moc, vnitřní potřebu a vnitřní schopnost létat po obloze Světla a Blaženosti.

Otázka: Jaký je nejvyšší druh čistoty, o kterou mohu usilovat?

Sri Chinmoy: Nejvyšší druh čistoty, o kterou můžete usilovat, je čistota ve fyzickém, to znamená v nižším fyzickém, v emocionálním vitálnu. Oblast pod pupkem musí být naprosto pročištěna. Lidské bytosti mají do určité míry čistotu v srdci, v mysli jí je velice málo. Ve vitálnu je čistota smíšena s nečistotou; zde pracují dynamismus a agresivita společně. Takže kdykoliv cítíte agresi, je to nečistota; a když cítíte božský dynamismus, je to čistota. Pod vitálnem je fyzické. Tam, díky nečinnosti a lenosti, vládne svrchovaně temnota. Kde je temnota, tam nutně musí hrát svou úlohu nečistota. Musíte usilovat o čistotu v hrubém fyzickém. Jak to můžete udělat? Skrze neustálou modlitbu a neustálý vnitřní pláč pro Světlo. Světlo a temnota nemohou být společně. Nemožné! Tak jako strach a odvaha nemohou být společně, podobně čistota a nečistota nemohou být společně.

Otázka: Říká vaše filozofie, že tělo musí být vždy překážkou v komunikaci s Bohem a nemůže být nikdy částí našeho sebenabízení Bohu?

Sri Chinmoy: Ne, tělo nemusí být vždy překážkou a na obtíž k realizaci Boha. Teď je tělo nevědomé, to je pravda. Ale nemusí tomu tak být vždy. Dítě je nevědomé, ale to neznamená, že nevyroste do dětství, mládí a dospělosti. Považujme tělo za nevědomé dítě. Dítě vyroste díky vnitřní potravě, kterou dostává od duše silou naší aspirace. Když dítě chodí do školy, získává znalosti. Den za dnem získává také vnitřní moudrost. Podobně, když se modlíme, koncentrujeme a meditujeme, vzýváme světlo uvnitř sebe a toto světlo se snaží prostoupit celou naši vnější existenci.

Máte naprostou pravdu, když říkáte, že tělo je překážkou. Je překážkou po dlouhou dobu, dokud nevyjde do popředí Světlo duše a nezačne se o tělo starat. Ale pokud říkáte, že tělo bude stát neustále a věčně proti duši, děláte chybu. Kdyby tělo neustále stálo proti možnostem duše, potom by nikdo nebyl schopen realizovat Boha. K realizaci Boha může dojít jen na této planetě, jen na Zemi.

Na počátku je naprostou pravdou, že tělo stojí proti pokroku duše. Ale přijde čas, kdy duše vyjde do popředí a donutí tělo, aby se stalo věrným, dokonalým nástrojem. Toto dosažení představuje vítězství jak těla, tak duše. Když duše nechá tělo vědomě pocítit, co by mělo dělat, a když je tělo ochotné poslouchat hlas duše, potom tělo a duše běží společně. V tu chvíli se realizace, odhalení a projevení stávají nevyhnutelnými. Jsme-li pokročilí, když se blížíme k našemu cíli, vidíme, že fyzické vědomí úplně splynulo s psychickým vědomím a vidíme tělo v jeho transformované zářivosti.

Duše a tělo se stávají částí a součástí jedné Pravdy a tou Pravdou je Bůh Nekonečný.

Je klavír a je klavírista. Oba jsou pro hru stejně nezbytní. Když není žádný nástroj, jak může hudebník hrát? A když není žádný hudebník, klavír nemůže fungovat. Podobně duše potřebuje tělo, aby naplnila svou nejvyšší misi. A tělo potřebuje duši, aby dala smysl jeho existenci, aby uskutečnilo Nejvyšší.

Otázka: Jak můžeme zbožštět lidské tělo?

Sri Chinmoy: Jsou dvě metody, jak zbožštět a transformovat tělo. Jedna je skrze neustálou aspiraci, kdy fyzické aspiruje společně s duší. Druhá je skrze vývoj. Poté co se duše mnohokrát vrátí do oblasti duší a zpět na zem, postupně dosáhne úrovně, kdy bude schopna jednat na zemi způsobem, jakým chce Nejvyšší. V tu chvíli bude moci transformovat tělo zevnitř.

Z knihy  Tělo, pevnost člověka Srí Chinmoy