Pozvání k Duchu svatému…

Uzdravení je myšlenka, jejímž prostřednictvím vní­mají dvě mysli svou jednotnost, a která jim tak přiná­ší radost. Tato radost povolává všechny části synov­ství, aby se radovali společně, a přenáší Boha do nich a skrze ně. Pouze uzdravená mysl může prožít zjeve­ní s trvalým účinkem, neboť zjevení je prožitek ryzí radosti. Být radostní však musíte chtít; vaše mysl to­tiž nemůže mít něco, čím netouží být. Pamatujte si, že duch nečiní rozdíly mezi mít a být.

Vyšší mysl smýšlí v souladu se zákony, jimiž se řídí duch, a proto uctívá pouze Boží zákony.

Dostávat neznamená pro ducha vůbec nic, ale dávat naopak úplně vše. Má vše a udr­žuje si je tím, že je dává, a tudíž tvoří stejně, jako tvořil Otec. Zatímco takovéto smýšlení je naprosto nepochopitelné v kontextu věcí, je celkem srozumi­telné (a to dokonce i pro nižší mysl) ve spojení s myš­lenkami. Sdílíte-li hmotné vlastnictví, rozdělujete ho mezi více vlastníků. Jestliže však sdílíte myšlenku, nezmenšujete ji; stále vám patří celá, ačkoliv jste ji zároveň i celou rozdali. Navíc pak pokud ji člo­věk, kterému jste ji dali, uzná za svou, upevní vám ji v mysli, a tím ji posílí. Dokážete-li tedy přijmout představu, že svět se skládá z myšlenek, přestanete věřit v nesprávný vztah mezi dáváním a ztrátou, jejž vytváří ego.

Na začátku našeho procesu probuzení si připomeňme několik jednoduchých myšlenek:

Myšlenky se rozdáváním posilují. Čím více je těch, kdo v ně věří, tím silnější jsou. Všechno je jen myšlenka. Jak tedy může souviset dávání se ztrátou?

Toto je pozvání k Duchu svatému.

Už jsem říkal, že vám mohu snést Ducha svatého, ale pouze pokud jej sami pozvete. Duch svatý přebývá ve vaší správné mysli, stejně jako přebýval v mé. Bible říká: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“ Tento výrok je modlitba; modlitba za smýšlení napl­něné zázraky, která prosí o to, abyste dokázali smýšlet tak, jak jsem smýšlel já, a tím se se mnou v Kristově smýšlení sjednotit.

Duch svatý je jediná část svaté Trojice, jež má sym­bolickou funkci.

V Bibli se o něm mluví jako o léčite­li, utěšiteli či průvodci a také se popisuje jako osoba, která je „odlišná“ od Otce i Syna. Já sám jsem pro­hlásil: „…a já požádám Otce a on sám dá jiného Pří­mluvce, aby byl s vámi navěky.“ Symbolická funkce Ducha svatého ztěžuje jeho pochopení, neboť symbo­lika umožňuje různé výklady. Jako člověka a zároveň jako jednoho z Božích stvoření mě mé správné smýš­lení, jež pochází z Ducha svatého neboli univerzální inspirace, v první řadě naučilo, že tato inspirace je pro všechny. Kdybych to nevěděl, nemohl bych ji mít ani já sám. Výraz vědět je v tomto kontextu napros­to správný, protože Duch svatý je tak blízko vědění, že je vyvolává nebo – přesněji řečeno – umožňuje, aby přišlo. Už jsem hovořil o vyšším čili pravdivém vnímání, které se nachází v takové blízkosti pravdy, že Bůh sám může onu malou vzdálenost snadno pře­klenout. Vědění je vždy připraveno proudit kamkoliv, ale nedokáže ničemu odporovat. A proto mu sice mů­žete bránit, ale nikdy o ně nemůžete přijít.

Duch svatý je Kristova mysl, jež si je vědoma vědění, které se nachází mimo hranice vnímání.

Vznikl při odloučení jako ochrana a současně dal podnět k prin­cipu vykoupení. Před odloučením nebylo uzdravení zapotřebí, neboť nikdo nebyl bezútěšný. Hlas Ducha svatého volá po vykoupení neboli po znovunastolení jednoty mysli. Až bude vykoupení dokončeno a celé synovství bude uzdraveno, nebude nutné vyzývat k návratu. Co však stvoří Bůh, je věčné, a proto bude Duch svatý i nadále zůstávat s Božími syny, aby žeh­nal jejich výtvorům a udržoval je ve světle radosti.

Bůh uctíval dokonce i nesprávné výtvory Svých dětí, protože byly jejich autory. Současně jim však daroval smýšlení, jež by dokázalo povznést jejich vnímání do takové výše, aby se k němu mohly téměř zcela navrátit. Duch svatý je myslí vykoupení; představuje stav mysli, který je tak blízko jednomyslnosti, že ko­nečný přechod k ní je uskutečnitelný. Vnímání sice není vědění, ale lze je ve vědění přeměnit neboli – ji­nak řečeno – může do něj přejít či do něj být přenese­no, protože poslední krok bude vykonán Bohem.

Duch svatý, a tedy inspirace, jež je sdílena celým sy­novstvím, vyvolává určité vnímání, které obsahuje množství prvků shodných s prvky samotného Krá­lovství nebeského.

Za prvé: Jeho univerzálnost je naprosto evidentní a nikdo, kdo se k němu dopracuje, neuvěří ani na vte­řinu, že bude-li se o něj dělit, přinese mu něco jiného než prospěch.

Za druhé: Není schopno útoku, a proto je skutečně otevřené. To znamená, že ačkoliv nevyvolává vědění, zároveň mu nijak nestojí v cestě.

A za třetí: Ukazuje správný směr přes uzdravení, jež přináší, a vede mysl přes její vlastní sjednocení k ces­tě tvoření. To je stadium, kdy dostatečná kvantitativní změna působí skutečný kvalitativní posun.

Z knihy Kurz zázraků 1. – V čem spočívá boží klid Schucman Helen