Som iný, som “Indigo”…

Pojem indigové dítě znám teprve relativně krátkou dobu, ale vždy jsem věděl, že jsem Jiný“ než ostatní. Když přede mnou stojí nějací lidé, „čtu“ v nich jejich pocity jako v nějaké knize. Okamžitě vycítím, jestli je mi někdo nakloněn nebo nikoliv, jestli mi lže nebo mluví pravdu. Většinou se mi podaří těmto lidem konkrétně říci, jaké jsou jejich silné stránky, nebo naopak jaké jsou jejich slabiny nebo jaké mají obavy. Ostatní se pak na mě dívají s ústy dokořán.

Většina lidí ale není ráda, když je takto „odzbrojím“ a „prohlédnu“, proto si už raději nechávám svá pozorování pouze pro sebe. Kromě těchto schopností jsem obdařen i jasnozřivostí. Již mnohokrát se mi přihodilo, že jsem dopředu věděl, co se stane — k tomuto tématu se ale vrátím ještě později. Už když mi bylo deset let, míval jsem často sny i noční můry o jedné zářivé světelné bytosti.

Byla zahalená do nicoty a často ke mně přicházela. Jsem schopen vycítit přítomnost lidí, aniž bych je viděl. Myslím si, že jsem schopen vnímat jejich auru. S maminkou jsem již komunikoval pomocí telepatie i na vzdálenost několika stovek kilometrů. Dále bych chtěl ještě poznamenat, že i já přemýšlím pomocí obrazů a pocitů a je to opravdu tak, že mnohdy přemýšlím tak rychle a komplexně, že řeč se stává pouze nedostatečným prostředkem k tomu, aby něco vyjádřila.

Sám sebe bych neoznačil jako dítě nové doby. Nebyl jsem a dosud nejsem právě nadšený z toho, že se tolik odlišuji od ostatních, protože to s sebou přináší i spoustu problémů. Mé IQ se pohybuje okolo hodnoty 143 a trpím ADD.

Ještě nyní mám veliké potíže soustředit se ve větším shromáždění, protože ke mně proudí tolik pocitů a myšlenek ostatních lidí! Jsem člověk, který touží po celkové harmonii. Někteří lidé by mě mohli označit také za beznadějného idealistu. Vždy jsem se hodně zajímal o filozofii a psychologii, pravděpodobně proto, abych zjistil, co se to ve mně vlastně odehrává, a abych poznal sám sebe.

Bolestně se mě dotýká veškerá ta negativní energie, jež mě často obklopuje. Jedná se například o destruktivní, hanebné nacistické myšlenky.

Přitom každému musí být jasné, že jakákoliv společnost může existovat v míru a harmonii jedině tehdy, pokud každý jedinec žije v čistotě a v souladu se sebou samým. Nebo řečeno ještě jinak: pouze ten, kdo žije v souladu sám se sebou, může žít také v harmonii s ostatními a s univerzem. Bohužel se domnívám, že toto zůstane už navždy pouze mým zbožným přáním. Neboť stačí jen jediná osoba s jedovatými myšlenkami a ta může nakazit miliony dalších. Zlo se šíří jako virus. Jedině ten, kde je dostatečně odolný a žije v souladu se sebou samým, může této „nemoci“ skutečně odolat. Mé životní poslání spočívá ve vítězství nad sebou samým, chtěl bych být dobrý člověk a dokázat to slovem i činem. Ve škole jsem byl nejprve nedoceněný. Mnohdy jsem se ani nepřihlásil, když se učitel na něco ptal, protože to bych se pak mohl hlásit celou hodinu, a to mi připadalo hloupé. Byl jsem také obrácen spíše do svého nitra a téměř nikomu jsem se s ničím nesvěřoval.

Přál bych si podrobné testování nadání pro všechny studenty, protože je důležité zachytit a později i rozvíjet speciální talent.

Zvláštní pozornost by lidé měli věnovat uzavřeným dětem, protože v jejich nitru se ukrývá ta největší síla. Člověk potřebuje pouze ten správný klíč, jímž odemkne bránu vedoucí do tohoto vnitřního světa. To může někdy trvat opravdu dlouho a může to stát i mnoho sil. Pokud se to ale podaří, pak člověk často nalezne ten pravý „nebroušený diamant“, který už zbývá pouze vytvarovat.

Když jsem byl dítě, tak na mě bohužel nebyly kladeny žádné zvláštní nároky, protože se nikomu nepodařilo objevit můj skrytý potenciál. Teď to bude znít možná trochu zle, ale mí rodiče neměli takové duševní obzory, aby dokázali pochopit, co se jim snažím sdělit.

Jednoduše mi nerozuměli — navíc jsem pro ně byl pouhé dítě. Jak by mohlo dítě dospělému člověku vykládat, co je správné a co ne? Když jsem si chtěl s rodiči popovídat, slyšel jsem jen: „Já s tebou o tom prostě nebudu diskutovat!“ (= s dítětem) Můj tatínek pro mne byl opravdová autorita. Každý z mých pokusů, kdy jsem se mu snažil sdělit, jak se jeho slova ve skutečnosti liší od jeho činů, byl příkře odmítnut. Nakonec jsem s rodiči přestal téměř úplně hovořit, a moje uzavřenost se tak ještě prohloubila.

Rodičům a učitelům tak mohu jen poradit, aby se s co největší pozorností věnovali tomu, co dítě říká. Rodiče ani děti by neměli zastávat následující stanovisko: „Jsi přece jenom dítě, počkej, až dospěješ.“ Tak totiž potlačí jakoukoliv komunikaci bez zábran.

Musí si být vědomi toho, že jsou sice starší, ale určitě ne bezchybní. Pouhý vyšší věk nedává nikomu právo podceňovat a potlačovat mladší. Milí rodiče a učitelé: popřemýšlejte o vlastním chování, dodávejte svým dětem odvahy, pozorně jim naslouchejte, vyzdvihujte je a chvalte jejich silné stránky. Pokud se vaše slova a činy rozcházejí, pak máte problém vy, a ne někdo jiný.

Jako kluk jsem míval často se opakující sny.

Viděl jsem různé obrazy (místa, prostory, zařízení), které jsem si nedokázal vyložit. O několik let později jsem uviděl tyto obrazy znovu, avšak ne ve snu, nýbrž ve skutečnosti; byly to nezřetelné obrazy, ale byly to určitě tytéž.

Kritici možná řeknou, že se pouze domnívám, že jsem viděl stejné obrazy. No, je to koneckonců možné. Také jsem dosud zažil asi pětkrát následující situaci: seděl jsem u stolu v bytě svých rodičů. Náhle a zničehonic mnou projel jakýsi blesk od hlavy až k patám a opět nahoru zpátky k hlavě. Upadl jsem do opravdového transu. Najednou jsem prostě věděl, že se právě teď odehrává určitý rozhovor mezi dvěma osobami (které byly přítomny), že zazvoní telefon a někdo se bude shánět po mé mamince. A to se také o několik vteřin později opravdu stalo.

Dialog, který se skládal asi z pěti vět, se odehrál doslovně tak jako v mých představách. Poté zazvonil telefon a někdo chtěl mluvit s mou maminkou!

Myslím si, že tohle už nemůže být náhoda.

Jediné, co mě udivuje, je nesmyslnost zmíněného rozhovoru a telefonátu. Takovéto věci již nemohu kontrolovat nebo ovlivňovat, prostě ke mně pouze přicházejí. Jindy jsem zase byl u jednoho svého známého a nacházel jsem se asi 280 kilometrů od domova. Bylo mi tehdy sedmnáct let. Můj známý se zajímal o esoteriku a astrální cestování*. Něco mi o těchto svých zálibách vyprávěl a najednou mě vyzval, abych zavřel oči, protože prý na mně chce něco vyzkoušet. Zavřel jsem tedy oči, jak mě žádal. Náhle jsem pocítil stále zesilující „energetické záření“ na svém čele. Bylo najednou tak silné, že jsem ustrašeně ucouvl a otevřel jsem oči. Zeptal jsem se: „Co jsi to dělal, vždyť to už skoro bolelo.“ Můj známý mi sdělil, že pouze pomalu pohyboval ukazováčkem směrem k mému třetímu oku* do té doby, než jsem otevřel oči. Poté mi řekl, že nejspíše disponuji značnou mediální silou. Pro mě to znamenalo další potvrzení mého předpokladu, že se od ostatních lidí opravdu odlišuji.

Ještě téhož večera mi vysvětlil, jak takové cestování ve vlastní fantazii funguje. Když jsem později ležel v posteli, pokusil jsem se jednotlivé kroky zrealizovat.

Byl to neuvěřitelný a ještě nikdy předtím neprožitý zážitek. Bylo asi půl dvanácté v noci. Cítil jsem silné „tepelné vlny“, jež zaplavovaly mé tělo. Pokusil jsem se, jak mi můj známý líčil, oddělit od svého fyzického těla. Jakmile jsem se domníval, že jsem tuto činnost skutečně dokončil, a viděl sebe samého odkudsi od stropu, jak ležím v posteli, přemýšlel jsem, kam bych teď mohl odcestovat. Rozhodl jsem se, že „pojedu“ k nám domů. Viděl jsem se tedy, jak procházím naší ulicí, jako by to bylo ve skutečnosti. Když jsem došel až k našemu domu, slyšel jsem otce, jak z ložnice chrápe. Protože mí rodiče už spali, nechtěl jsem na ně zvonit. Zavolal jsem jen několikrát polohlasně na maminku. Když nereagovala, rozhodl jsem se, že se vrátím zase zpátky ke známému, protože mi mimo jiné také řekl, že může být nebezpečné cestovat příliš daleko. Jakmile jsem se dostal zpět do své postele, hloubal jsem ještě trochu o tom, co se událo, a brzy jsem usnul.

Když jsem se pak druhý den vrátil opět k rodičům, vyprávěl mi můj táta znenadání o tom, že ho maminka v noci rozčileně vzbudila, protože mě prý několikrát slyšela volat před domovními dveřmi. Když jsem se to celý šokovaný dozvěděl, odebral jsem se do svého pokoje a musel plakat.

Měl jsem strach sám ze sebe a i z toho, co jsem právě prožil. Sám před sebou jsem se necítil být v bezpečí.

Od tohoto dne se své „schopnosti“, o kterých už není pochyb, pokouším potlačovat. Mezitím mé transcendentní duchovno stále více ustupuje racionálnímu myšlení, protože pořád více pochybuji o svém rozumu. Tato moje zkušenost mi však stále nedává pokoje. Cítím, že se ve mně stále ještě ukrývá mohutná „síla“. Ta se projevuje například vždy, když mám pocit, že mne někdo pozoruje. Otočím se a opravdu této osobě hledím přímo do očí. Tento člověk pak většinou překvapeně rychle uhne pohledem a dívá se úplně jiným směrem.

T., mladistvý, Německo

Z knihy Indigové deti otvárajú svoju dušu CAROLINA HEHENKAMP

Podobné články…

Indigové, zlaté, dúhové, perleťové deti

Indigové deti

Absolutní paměť indigového dítěte