Kategórie
Duša

Kalendár duše…

004317Člověk se cítí být spojen se světem a s jeho časovým průběhem. Ve své vlastní bytosti pociťuje zrcadelný obraz světového praobrazu. Obraz však není symbolickým napodobením praobrazu. To, co zjevuje velký svět v proudu času, odpovídá rozkyvu lidské osobnosti, který neprobíhá v elementu času. Svou bytost oddanou smyslům a smyslovým vjemům může člověk cítit spíše jako něco, co odpovídá letní přírodě protkané světlem a teplem.

Zakotvenost v sobě samém a život ve světě vlastních myšlenek a vůle může pociťovat jako něco zimního. Tak se v něm stává rytmem mezi vnějším a vnitřním životem to, co se v přírodě projevuje v časovém sledu jako léto a zima. Jestliže však uvede svůj bezčasý rytmus vnímání a myšlenek ve vztah k časovým rytmům přírody, může objevit velká tajemství bytí. Rok se mu tak stane praobrazem lidské duševní činnosti a tím plodným zdrojem pravého sebepoznání.

V tomto Kalendáři duše si lidského ducha představujeme v situaci, kde může v náladách ročních dob týden po týdnu vyciťovat v obraze dojmů během roku svůj vlastní duševní život. Myslí se tu na citové sebepoznávání. Toto cítící sebepoznávání může pomocí charakteristických týdenních vět prožívat v čase oběh duševního života jako něco bezčasového. Výslovně budiž řečeno, že se tím myslí na jednu z možností cesty sebepoznání. Nejde o „předpisy“ podle vzoru teosofických pedantů, nýbrž poukazuje se na živé působení duše, jaké jednou může být.

Všechno, co je určeno pro duši, má individuální zabarvení. Avšak právě proto nalezne každá duše svou cestu ve vztahu k jiné, individuálně naznačené cestě. Bylo by snadné říci: chce-li duše usilovat o určité sebepoznání, má meditovat tak, jak je tu uvedeno. Ale řečeno to není, protože vlastní cesta člověka se nemá pedantsky přizpůsobovat nějaké „stezce poznání“, nýbrž má z ní přijímat pouze podnět.

Jaro (7. – 13. dubna) Velikonoční nálada

Když z dálav světových hovoří slunce k lidské mysli a radost z hlubin duševních se světlem pojí se ve zření, pak plynou myšlenky ze schrány jáství v dálné prostory a matně poutají člověka bytost k duchovnímu bytí.

Když Rudolf Steiner vytvořil roku 1912 Kalendář duše jako výsledek svých dlouholetých okultních zkušeností, učinil jeho východiskem velikonoční svátek mystéria na Golgotě. Má-li totiž duše prožívat v meditacích kalendáře Ducha, působícího v rytmech času (srv. průpověď Základního kamene:
„Denn es waltet der Christus-Wille im Umkreis – in den Weltenrhytmen, Seelen begnadend“ / Neboť vládne vůle Kristova v okruhu – ve světových rytmech, s milostí k duším), pak je pravou branou k těmto zážitkům spojení Kristova impulsu se Zemí, zrození vědomí já, zjevení mystéria času. Neboť Kristovou událostí byl dán podnět k novému vývoji lidstva. Jeho cíle bude dosaženo, jestliže se člověk s ním spojí ze svého svobodného vědomí. A jednou z cest k tomuto cíli je právě intimní duševní prožívání časového dění roku, jak je umožňuje Kalendář duše.

Velikonoční brána roku má svůj protipól v podzimním svátku Michaelově. Spolu s ním tvoří osu, kolem níž se seskupuje celý časový organismus roku. To je vyjádřeno zrcadelným vztahem průpovědí kolem této osy. Na podzim vedou duši k zimním hlubinám, k poznání Ducha ve vlastním nitru; od jarního mezníku naopak k výstupu do letních výšin, k prožívání Ducha ve světě.
Počátkem této cesty je první průpověď, která je ve svém zrcadelném vztahu k poslední zároveň výrazem velkého obratu. V předvelikonoční době se duše probudila pro smyslové vnímání a uvědomila si svůj význam pro svět, který do ní začal proudit. Nyní naopak vystupuje ze sebe a vydává se na cestu k pochopení významu světa pro sebe. Ze světových dálav jí září vstříc vítězné světlo jarního slunce jako obraz kosmického zmrtvýchvstání:

Když z dálav světových hovoří slunce k lidské mysli…

Na toto zjevení krásy v proudícím světle (viz 52. průpověď) odpovídají hlubiny duše pocitem radosti, oné zažehující jiskry Boží, která má své sídlo právě v „duševních hlubinách“ pocitového těla (Empfindungsleib), obrácených ke světlu světa:

… a radost z hlubin duševních se světlem pojí se ve zření…

Jako se světlem se vlévá do lidských těl životní síla (52.), tak proudí táž síla opačným směrem v proměněné podobě myšlenek:

… pak plynou myšlenky ze schrány jáství v dálné prostory…

Protože těžiště prožívání se nyní posunulo do smyslové sféry, je to již jen odražené měsíční světlo myšlení vázaného na smysly, které může jen matně a stínově spojovat člověka s duchovním bytím:

… a matně poutají člověka bytost k duchovnímu bytí.

Kosmickým znamením této skutečnosti je světlo jarního měsíčního úplňku, přemožené vítězně stoupajícím sluncem. Je signaturou velikonoc a zároveň znamením pro duši, že k opravdovému spojení se světem musí vyvíjet ještě jiné schopnosti než pasivní myšlení. Jak dále uvidíme, je tento vývoj obsahem celého velikonočního období až k svatodušním svátkům.

Z knihy Kalendár duše  Rudolf Steiner

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.