Ľudia sú ako stroje, no miesto paliva majú dušu, ktorá im dáva energiu. Ak je stroj plne automatizovaný, riadený vôlou, nevníma pocity duše, duša je oslabená v ňom, degraduje a človek viac ubližuje , správa sa sebecky, je zlý. Čím je silnejšia energia duše v človeku, tým sa stáva človek viac otvorený láske a uvedomuje si svoju duševnú časť, cítenia, konania. Teda, ak sme bližšie k sebe svojej duši, sme aj bližšie k Bohu jeho láske, ktorá sa skrz nás prejavuje. Zlo je len nedostatok božieho svetla a lásky.
Mirko mi písal, aby som mu odpovedala na otázku ,prečo je toľkého zla na svete. Pozrela som vnútorným zrakom na ľudí a videla som malú kôpku svetlých otvorených ľudí a veľkú kopu temných zlých ľudí, túžiacich po moci, ktorý sú ovládaný svojim telom. Práve včera mi prišla odpoveď prečo tomu tak je v knihe , ktorú čítam. 😉
Ted’ se zaměřím na mnohem běžnější typ ztracených duší, o nichž jsem se už zmiňoval. Jsou to ty, které se podílely na zločinech. Můžeme se zamýšlet nad tím, zda lze pokládat takovouto duši za nevinnou, když je inkarnovaná v těle s kriminálním mozkem. Nese zodpovědnost lidské ego, nebo mysl? Nebo je to totéž? Někdy mi klient říká, že se cítí být ovládaný nějakou vnitřní silou, jež mu radí, aby prováděl zlé věci. Existují mentálně nemocní lidé, kteří se cítí být ovládáni protichůdnými silami dobra a zla, nad jejichž působením nemají kontrolu.
Po rocích práce s rozšířeným vědomím lidí v hypnóze jsem došel k zvěru, že pět lidských smyslů může na lidskou psýchu působit negativně. Své věčné Já vyjadřujeme přes dominantní biologické potřeby a tlaky stimulujícího prostředí, které jsou pro inkarnovanou duši dočasné. Ačkoli uvnitř lidské formy neexistuje skryté ani zlověstné Já, některé duše se nedokáží úplně přizpůsobit. Lidé, kterým chybí tato harmonie s jejich vlastním tělem, se cítí v životě odděleni od sebe samých.
Tato okolnost neospravedlňuje duši od její povinnosti udělat všechno proto, aby se vyhnula účasti na zločinných aktivitách na Zemi. Vidíme to na lidském svědomí. Je velmi důležité rozlišovat mezi tím, co je vliv negativní síly naší mysli, a co není. Pokud slyšíme vnitřní hlas, který nás nabádá ublížit sobě nebo jiným, není to démonická entita, cizí přítomnost ani zlomyslný zrádný průvodce. Negativní síly vyvěrají z nás samých.
Pokud člověk s destruktivními podněty vznikajícími z emocionálního nepořádku nepracuje, rozvoj duše se zastaví. Ti z nás, kteří zažili a ve svých životech nevyřešili nějaké osobní trauma, v sobě nesou zárodky vlastní destrukce. Tato úzkost má vliv na naši duši a my se necítíme být celiství. Například závislost na někom či něčem a nadměrná touha po někom či něčem jsou výsledkem osobní bolesti znemožňující zdravé duši, aby se projevila, a dokonce mohou držet duši jakoby svázanou ve vlastním těle.
Znamená snad rozmach současného násilí, že dnes existuje více duší s tendencí konat zlo, než tomu bylo v minulosti? Pokud nic jiného, pak tento názor podporuje nadměrná populace a kultura drog, které ovlivňují lidské vědomí. Pozitivní stránkou je mezinárodní nárůst vědomí osobní pomoci lidem, kteří trpí.
Dozvěděl jsem se, že v každém období krvavé historie na Zemi existovalo významné množství duší, které nebyly schopné odolat lidské krutosti a úspěšněji překonat. Duše, které se nacházejí v tělech s genetickou dispozicí abnormální biochemie mozku, se v násilném prostředí dostávají do rizika. Vidíme děti, které mohou být tak zničené psychickým a emocionálním násilím v rodině, že jako dospělí jsou schopni bez pocitu lítosti páchat zvěrstva. Jestliže duše nejsou stvořené dokonalé, může být jejich přirozenost během vývoje v takovém životě negativně ovlivněná.
Pokud jsou naše provinění mimořádně vážná, nazýváme je zlem. Klienti mi říkávají, že žádná duše není vnitřně zlá, ale že může tento sklon získat v lidském životě. Pro patologické lidské zlo jsou charakteristické pocity osobní neschopnosti a slabosti, které jsou stimulované bezmocnými oběťmi. I když by duše, které se účastní skutečně zločinných činů, mohly být všeobecně pokládány za méně vyvinuté, jejich nezralost na druhé straně neznamená auvou *) a otevřenou tlamou čeká, a pokud špatné činy převýší konané dobro, srdce sežere. Pokud duše tímto vážením neprojde, znamená to konec její existence.
Moji klienti tento obraz několikrát komentovali. Metafyzicky orientovaná osoba by řekla, že do posmrtného království nemá zakázán vstup nikdo bez ohledu na to, jak nepříznivý je stav „jeho“ vah. Je to pravda? Mají všechny duše možnost vrátit se do duchovního světa, aniž by byl brán ohled na jejich chování v pozemských tělech?
Než odpovím, měl bych uvést, že velká část společnosti věří, že ne všechny duše odcházejí na stejné místo. Moderní teologie už před hříšníky nezdůrazňuje ideu pekelného ohně ani mlýnského kamene. Přesto však mnohé náboženské sekty uvádějí duchovní koexistování dvou mentálních stavů — dobra a zla. Pro zlou duši je trestem oddělení od její božské podstaty.
Tibetská kniha mrtvých, která je mnohem starší než Bible, popisuje stav vědomí mezi životy — bardo **) — jako dobu, kdy „nás duchovně odděluje zlo, kterého jsme nabyli“. Je snad víra lidí vyznávajících východních náboženství v to, že existuje zvláštní místo pro duše, které konaly zlo, podobná konceptu očistce v západním světě? Od svých počátků definuje křesťanská doktrína očistec jako přechodný stav dočasného vyhoštění duší za menší hříchy proti lidskosti. Křesťanský očistec je pokládán za místo, kde se odpykávají hříchy, kde jsou duše odděleny a kde trpí. Jakmile je tím odstraněna veškerá negativní karma, mají duše dovoleno odejít do nebe. Na druhé straně duše, jež spáchaly smrtelné hříchy, jsou navždy odsouzeny k pobytu v pekle.
*)K.rokodýl byl ve starověkém Egyptě spojován s běsnícími živly a divokostí, ale byl také symbolem plodnosti a síly: bahno představuje spojení vody a země, z něhož povstane nový život — pozn. překl.
**) z tibetských slov bar—do („mezi dvěma ‘■’) znamenajících „posmrtný mezistav“ — pozn. překl. tematické přejímání zlého chování od poškozené lidské osobnosti. Vývoj duše zahrnuje přechod od nedokonalosti do dokonalosti, který je založen na překonávání náročných úloh lidského těla v průběhu jednotlivých životů na Zemi. Duše mohou mít sklon vybírat si takové prostředí, ve kterém si pak trvale počínají zle nebo se zvrhnou ve zlé. Takto zvolený ubohý život může identitu duše poškodit. Avšak všechny duše jsou zodpovědné za to, jak si vedou v tělech, do kterých se inkarnovaly.
Co se však stane duším, které — když byly v lidských tělech —způsobily jiným mimořádné utrpení?
Pokud duše není schopná zmírnit nejnásilnější lidské podněty, když je v těle, jakou za to nese zodpovědnost po skončení života na Zemi? To nastoluje tradiční náboženskou otázku existence nebe a pekla.
Na stěně mé kanceláře visí egyptský obraz s názvem Soud podle Knihy mrtvých, který je mytologickým rituálem smrti starým sedm tisíc let. Starověcí Egypťané byli smrtí a záhrobním světem posedlí, protože v jejich kosmickém panteonu smrt představovala život. Obraz ukazuje právě zemřelého muže, který přichází na místo mezi krajinou živých a královstvím mrtvých. Čeká na jakési „zvážení“, aby mohly být posouzeny jeho hříchy. Mistrem tohoto rituálu je bůh Anubis (byl egyptským bohem ochraňujícím pohřebiště a mrtvé, postupně vnikl i do zádušního kultu jako pán balzamovacích místností. Patřil mezi nejvýznamnější podsvětní bohy, vystupující při posledním soudu zemřelých. Byl znázorňován v podobě šakala anebo člověka se šakalí hlavou — pozn. překl.), který pečlivě váží mužovo srdce na jedné misce vah, jejíž protiváhu tvoří pštrosí pero pravdy na misce druhé. Takže to bylo srdce, a ne hlava, co pro Egypťany ztělesňovalo duši — svědomí osoby. Tato chvíle byla velmi napínavá. Monstrum s krokodýlí hla
Existuje snad peklo proto, aby neustále oddělovalo dobré duše od těch zlých? Všechny mé případy s duchy mých klientů mne přivedly k přesvědčení, že neexistuje jiné místo, kde duše trpí, kromě Země. Všechny duše po smrti odcházejí do stejného duchovního světa, kde se s každou zachází trpělivě a láskyplně.
Některé duše však přece jen postupují do určitého oddělení v duchovním světě. Stává se to v období, kdy spolu se svými průvodce hledají svůj směr. Tyto duše nepodstupují tutéž cestu jako duše ostatní. Duše mých klientů, které se nechaly ovlivnit lidskými negativními slabostmi, jdou předtím, než se navracejí do duchovního světa, do izolace. Zdá se, že tyto duše se po určitou dobu nesetkávají s dalšími entitami.
Všiml jsem si, že tyto začátečnické duše, jež si ve svých prvních životech zvykly na intenzivní negativní lidské konání, musejí podstoupit individuální duchovní izolaci. Jsou zařazené do určité skupiny, ve které se pod přímým vedením intenzivně učí. Není to trest, spíš určitý druh očistce, který má za cíl obnovit sebeuvědomění těchto duší.
Z knihy Cesta duší Michael Newton