Prečo je v ľuďoch zlo?

Ľudia sú ako stroje, no miesto paliva majú dušu, ktorá im dáva energiu. Ak je stroj plne automatizovaný, riadený  vôlou, nevníma pocity duše, duša je oslabená v ňom, degraduje  a človek viac ubližuje , správa sa sebecky, je zlý. Čím je silnejšia energia duše v človeku, tým sa stáva človek viac otvorený láske a uvedomuje si svoju duševnú časť, cítenia, konania. Teda, ak sme bližšie k sebe svojej duši, sme aj bližšie k Bohu jeho láske, ktorá sa skrz nás prejavuje. Zlo je len nedostatok božieho svetla a lásky.

Mirko mi písal, aby som mu odpovedala na otázku ,prečo je toľkého zla na svete. Pozrela som vnútorným zrakom na ľudí a videla som malú kôpku svetlých otvorených ľudí a veľkú  kopu temných zlých ľudí, túžiacich po moci, ktorý sú ovládaný svojim telom.  Práve včera mi prišla odpoveď prečo tomu tak je v knihe , ktorú čítam. 😉

Pokračovanie …Ztratených duší

Ted’ se zaměřím na mnohem běžnější typ ztracených duší, o nichž jsem se už zmiňoval. Jsou to ty, které se podí­lely na zločinech. Můžeme se zamýšlet nad tím, zda lze pokládat takovouto duši za nevinnou, když je inkarnovaná v těle s kriminálním mozkem. Nese zodpovědnost lidské ego, nebo mysl? Nebo je to totéž? Někdy mi klient říká, že se cítí být ovládaný nějakou vnitřní silou, jež mu radí, aby prováděl zlé věci. Existují mentálně nemocní lidé, kteří se cítí být ovládáni protichůdnými silami dobra a zla, nad jejichž působením nemají kontrolu.

Po rocích práce s rozšířeným vědomím lidí v hypnóze jsem došel k zvěru, že pět lidských smyslů může na lid­skou psýchu působit negativně. Své věčné Já vyjadřujeme přes dominantní biologické potřeby a tlaky stimulujícího prostředí, které jsou pro inkarnovanou duši dočasné. Ač­koli uvnitř lidské formy neexistuje skryté ani zlověstné Já, některé duše se nedokáží úplně přizpůsobit. Lidé, kterým chybí tato harmonie s jejich vlastním tělem, se cítí v životě odděleni od sebe samých.

Tato okolnost neospravedlňuje duši od její povinnosti udělat všechno proto, aby se vyhnula účasti na zločinných aktivitách na Zemi. Vidíme to na lidském svědomí. Je vel­mi důležité rozlišovat mezi tím, co je vliv negativní síly naší mysli, a co není. Pokud slyšíme vnitřní hlas, který nás nabádá ublížit sobě nebo jiným, není to démonická entita, cizí přítomnost ani zlomyslný zrádný průvodce. Negativní síly vyvěrají z nás samých.

Pokud člověk s destruktivními podněty vznikajícími z emocionálního nepořádku nepracuje, rozvoj duše se za­staví. Ti z nás, kteří zažili a ve svých životech nevyřešili nějaké osobní trauma, v sobě nesou zárodky vlastní de­strukce. Tato úzkost má vliv na naši duši a my se necítíme být celiství. Například závislost na někom či něčem a nad­měrná touha po někom či něčem jsou výsledkem osobní bolesti znemožňující zdravé duši, aby se projevila, a do­konce mohou držet duši jakoby svázanou ve vlastním těle.

Znamená snad rozmach současného násilí, že dnes existuje více duší s tendencí konat zlo, než tomu bylo v minulosti? Pokud nic jiného, pak tento názor podporuje nadměrná populace a kultura drog, které ovlivňují lidské vědomí. Pozitivní stránkou je mezinárodní nárůst vědomí osobní pomoci lidem, kteří trpí.

Dozvěděl jsem se, že v každém období krvavé histo­rie na Zemi existovalo významné množství duší, které ne­byly schopné odolat lidské krutosti a úspěšněji překonat. Duše, které se nacházejí v tělech s genetickou dispozicí abnormální biochemie mozku, se v násilném prostředí do­stávají do rizika. Vidíme děti, které mohou být tak zničené psychickým a emocionálním násilím v rodině, že jako do­spělí jsou schopni bez pocitu lítosti páchat zvěrstva. Jestliže duše nejsou stvořené dokonalé, může být jejich přirozenost během vývoje v takovém životě negativně ovlivněná.

Pokud jsou naše provinění mimořádně vážná, nazý­váme je zlem. Klienti mi říkávají, že žádná duše není vnitř­ně zlá, ale že může tento sklon získat v lidském životě. Pro patologické lidské zlo jsou charakteristické pocity osobní neschopnosti a slabosti, které jsou stimulované bezmoc­nými oběťmi. I když by duše, které se účastní skutečně zločinných činů, mohly být všeobecně pokládány za méně vyvinuté, jejich nezralost na druhé straně neznamená au­vou *) a otevřenou tlamou čeká, a pokud špatné činy pře­výší konané dobro, srdce sežere. Pokud duše tímto váže­ním neprojde, znamená to konec její existence.

Moji klienti tento obraz několikrát komentovali. Metafyzicky orientovaná osoba by řekla, že do posmrtné­ho království nemá zakázán vstup nikdo bez ohledu na to, jak nepříznivý je stav „jeho“ vah. Je to pravda? Mají všech­ny duše možnost vrátit se do duchovního světa, aniž by byl brán ohled na jejich chování v pozemských tělech?

Než odpovím, měl bych uvést, že velká část společ­nosti věří, že ne všechny duše odcházejí na stejné místo. Moderní teologie už před hříšníky nezdůrazňuje ideu pe­kelného ohně ani mlýnského kamene. Přesto však mnohé náboženské sekty uvádějí duchovní koexistování dvou mentálních stavů — dobra a zla. Pro zlou duši je trestem oddělení od její božské podstaty.

Tibetská kniha mrtvých, která je mnohem starší než Bible, popisuje stav vědomí mezi životy — bardo **) — jako dobu, kdy „nás duchovně odděluje zlo, kterého jsme na­byli“. Je snad víra lidí vyznávajících východních nábo­ženství v to, že existuje zvláštní místo pro duše, které ko­naly zlo, podobná konceptu očistce v západním světě? Od svých počátků definuje křesťanská doktrína očistec jako přechodný stav dočasného vyhoštění duší za menší hříchy proti lidskosti. Křesťanský očistec je pokládán za místo, kde se odpykávají hříchy, kde jsou duše odděleny a kde trpí. Jakmile je tím odstraněna veškerá negativní karma, mají duše dovoleno odejít do nebe. Na druhé straně duše, jež spáchaly smrtelné hříchy, jsou navždy odsouzeny k pobytu v pekle.

*)K.rokodýl byl ve starověkém Egyptě spojován s běsnícími živ­ly a divokostí, ale byl také symbolem plodnosti a síly: bahno představu­je spojení vody a země, z něhož povstane nový život — pozn. překl.

**) z tibetských slov bar—do („mezi dvěma ‘■’) znamenajících „po­smrtný mezistav“ — pozn. překl. tematické přejímání zlého chování od poškozené lidské osobnosti. Vývoj duše zahrnuje přechod od nedokonalosti do dokonalosti, který je založen na překonávání náročných úloh lidského těla v průběhu jednotlivých životů na Zemi. Duše mohou mít sklon vybírat si takové prostředí, ve kte­rém si pak trvale počínají zle nebo se zvrhnou ve zlé. Tak­to zvolený ubohý život může identitu duše poškodit. Avšak všechny duše jsou zodpovědné za to, jak si vedou v tělech, do kterých se inkarnovaly.

Co se však stane duším, které — když byly v lidských tělech —způsobily jiným mimořádné utrpení?

Pokud duše není schopná zmírnit nejnásilnější lidské podněty, když je v těle, jakou za to nese zodpovědnost po skončení života na Zemi? To nasto­luje tradiční náboženskou otázku existence nebe a pekla.

Na stěně mé kanceláře visí egyptský obraz s názvem Soud podle Knihy mrtvých, který je mytologickým rituá­lem smrti starým sedm tisíc let. Starověcí Egypťané byli smrtí a záhrobním světem posedlí, protože v jejich kos­mickém panteonu smrt představovala život. Obraz ukazu­je právě zemřelého muže, který přichází na místo mezi kra­jinou živých a královstvím mrtvých. Čeká na jakési „zvá­žení“, aby mohly být posouzeny jeho hříchy. Mistrem to­hoto rituálu je bůh Anubis (byl egyptským bohem ochraňujícím pohřebiště a mrtvé, po­stupně vnikl i do zádušního kultu jako pán balzamovacích místností. Patřil mezi nejvýznamnější podsvětní bohy, vystupující při posledním soudu zemřelých. Byl znázorňován v podobě šakala anebo člověka se šakalí hlavou — pozn. překl.), který pečlivě váží mužovo srdce na jedné misce vah, jejíž protiváhu tvoří pštrosí pero pravdy na misce druhé. Takže to bylo srdce, a ne hlava, co pro Egypťany ztělesňovalo duši — svědomí osoby. Tato chvíle byla velmi napínavá. Monstrum s krokodýlí hla­

Existuje snad peklo proto, aby neustále oddělovalo dobré duše od těch zlých? Všechny mé případy s duchy mých klientů mne přivedly k přesvědčení, že neexistuje jiné místo, kde duše trpí, kromě Země. Všechny duše po smrti odcházejí do stejného duchovního světa, kde se s každou zachází trpělivě a láskyplně.

Některé duše však přece jen postupují do určitého oddělení v duchovním světě. Stává se to v období, kdy spolu se svými průvodce hledají svůj směr. Tyto duše ne­podstupují tutéž cestu jako duše ostatní. Duše mých klien­tů, které se nechaly ovlivnit lidskými negativními slabost­mi, jdou předtím, než se navracejí do duchovního světa, do izolace. Zdá se, že tyto duše se po určitou dobu nese­tkávají s dalšími entitami.

Všiml jsem si, že tyto začátečnické duše, jež si ve svých prvních životech zvykly na intenzivní negativní lid­ské konání, musejí podstoupit individuální duchovní izo­laci. Jsou zařazené do určité skupiny, ve které se pod pří­mým vedením intenzivně učí. Není to trest, spíš určitý druh očistce, který má za cíl obnovit sebeuvědomění těchto duší.

 Z knihy Cesta duší Michael Newton