27-a-stvoril-boh-c48dloveka-na-svoj-obraz-na-boc5bec3ad-obraz-ho-stvoril-muc5bea-a-c5beenu-ich-stvorilCo obvykle lidé říkají? „Buďto on nebo já… Neošidím-li ho, ošidí on mě… nepodaří-li se mi ho zničit, zničí on mě.“ Pokud se to týká nižších úrovní, kde vládne zákon džungle, mají samozřejmě pravdu. Když se bytosti džunglí, bažin a oceánů navzájem žerou, je to důvod k tomu, aby tak činili i lidé?

Připadá nám normální, že se mezi sebou rveme, protože někteří myslitelé říkají, že člověk je člověku vlkem. Na jistém stupni lidského vývoje je to pravda, zde vítězí egoizmus, nenávist a krutost, čím výše však postoupíme na vyšší úrovně, tím více vidíme projevy lásky, odříkání a obětování. Země je divadlo bojů a rozepří, když ale vystoupíme k Nebi, ke Slunci, jež je symbolem Nebe, vidíme zde lásku, světlo a mír. Všichni, kdo tvrdí, že vesmír je řízený zákonem džungle, mají pravdu, ale jen když hovoří o nízkých oblastech, proto mají pravdu jen na padesát procent.

Nikdy bychom se neměli vyjadřovat předčasně. Lidstvo si libuje ve výrazech, které nejsou pravdivé a které při svém rozšiřování nadělají spoušť. Ti, kdo si je osvojili, nevidí, že existuje i jiná přirozenost, která je velkorysá a nekonečně dobrá. Člověk však tuto jemnou přirozenost nerozvíjí, nekultivuje, protože je podmaněný personalitou, a jen říká: „Je třeba oškubat ostatní dříve, než oni oškubou mě.“ Ano, ale takto uvažuje podle zákona džungle.

Když chce takovýto člověk na sobě pracovat a uvolnit prostor své božské přirozenosti, která spí, co se stane? Všechno, co je v něm špatné, bude pohlceno individualitou. Pokud si myslíte, že individualita nejí a nemá hlad, tak se mýlíte. S takovou potravou však vytvoří světlo.

Nyní si vezměme příklad stravy. Když zločinec jí, jak je možné, že tato strava, jež je božské přirozenosti posiluje jeho zlobu a chuť ničit? Proč ho neučiní lepším? … Protože přeměnil potraviny ve svou vlastní přirozenost. Všechno tedy závisí na stavu člověka který jí. Strava, kterou každý z nás jí, se stane takou jací jsme my sami. Zlí lidé se jídlem nezlepší, naopak se stanou horšími, a ti, kteří jsou dobří, se ještě zlepší. Každá bytost přemění potravu ve svou vlastní přirozenost. Proto Zasvěcenci říkají: „Pane Bože, zasvěcuji Ti svůj život, vezmi si mě za oběť, pohlť mě.“ Vědí, že nezmizí a nebudou zničeni, ale že Pán je přemění ve svou vlastní podstatu, získají Jeho přirozenost.

Všichni praví duchovní lidé pochopili, že neexistuje vyšší touha, než být stráven a pohlcen Pánem, proto se mu odevzdávají v oběti. Kolik lidí však skutečně pochopilo, co to znamená obětovat se? Již toto slovo samotné jim nahání strach, protože jej spojují s myšlenkou bolesti a smrti. V nízkých oblastech tomu tak je: je-li člověk pohlcen nízkými entitami, je ztracen, pokud se však nabídne nebeským entitám, obohatí se, vyroste, zkrásní a probudí se. Nesmíme mít strach, ale odvahu obětovat se Nebi, neboť jen Nebe pohltí personalitu tak, že z ní nezbyde nic, a vy pak budete moci říct: „Již to nejsem já (personalita), ale Kristus (individualita), jenž se skrze mě projevuje, osvětluje mě a řídí.“

Když vám neustále vysvětluji tyto dva pojmy – personalitu a individualitu – jen vám v jiné formě představuji pravdy Bible. Hovořím o naprosto stejných věcech, jen můj způsob výkladu je trochu odlišný.

Být pohlcen vznešenými entitami je štěstí, radost nepopsatelné blaho. Proto bylo ve všech náboženstvích řečeno, že člověk má odevzdat Bohu jako oběť sám sebe. Je to metafora, která nejlépe ukazuje, že duchovním ideálem člověka je být pohlcen Bohem, aby On se stal naším příbytkem.

Ve starých náboženstvích se obětovala zvířata a někdy i lidé. Starý Zákon obsahuje mnoho zmínek o krveprolitích a také říká, že kouř z těchto obětí stoupá až k chřípí Pána jako příjemná vůně. Jaký byl smysl těchto obětí a proč po příchodu Ježíše člověk už neměl obětovat voly, telata a ovce, ale svá vnitřní zvířata, jimiž jsou jeho slabosti, vášně, chtíče a smyslnost? Dokázat přeměnit hrubé síly v čisté, světelné a vznešené energie je tím pravým obětováním.

Pokaždé, když děláme slavnosti ohně, ukazuji vám, že toto je smysl obětování: všechny černé a pokroucené větve bez krásy vytvářejí při svém spalování světlo a teplo. Ti, kdo to nepochopili a nechtějí se odevzdat, aby byli Bohem pohlceni, zůstanou jako mrtvé dřevo. Avšak ti, co žádají, aby byli spáleni ohněm, jemným ohněm božské lásky, nejenže nezemřou, ale budou vzkříšeni. Toto je další smysl Ježíšových slov: „Nezemřete-li, nebudete žít.“ Je třeba zemřít, ale jak? Máme se snad probodnout nebo zastřelit? Samozřejmě, že ne! Ježíš neměl na mysli fyzickou smrt, hovořil o smrti personality, kdy bychom měli zemřít na nízké úrovni tužeb, neřestí a vášní, abychom mohli začít žít svůj život na vyšší úrovni individuality. Tehdy zjistíme, že se individualita skutečně živí.

Obvykle se personalita živí námi; její největší touhou je chytit nás, aby nás mohla pozřít. Dvacetkrát, třicetkrát či padesátkrát denně nás chytí, krmí se na nás a my se potom cítíme oslabení, zatímco ona sílí a vzdoruje nám. Když však v tuto chvíli zavoláme na pomoc individualitu, protože i ona má hlad a dovede si velice dobře počínat, brzy po personalitě nezůstane ani stopa.

Nyní by vám měla být tato záležitost jasná. Nikdy nemůžete sami přeměnit svou nižší přirozenost. Ať vykonáte jakoukoli práci a vynaložíte mnoho úsilí, neuspějete. Vy jen můžete dát své božské přirozenosti možnost, aby pohltila a nechala zmizet personalitu.

Řekl jsem vám, že nízká přirozenost je vyzařováním vyšší přirozenosti. Aby člověk dosáhl celkové znalosti života a vesmíru, musel opustit Ráj, kde žil v jednotě s Bohem a sestoupil do hmoty. K tomuto sestoupení, kterému se říká involuce, mohlo dojít jedině tak, že člověk na sebe bral čím dál hustší těla: tělo mentální, astrální a fyzické. Člověku je však také předurčeno, že se jednou navrátí do své nebeské vlasti, což nazýváme evolucí: opustí opět svá nízká těla, aby mohl žít ve svých vyšších tělech: v těle příčinném, budhickém a atmickém, a tehdy se stane božstvím. Tehdy i Země, která se vyvíjí souběžně s člověkem, ztratí svou těžkost a neprůsvitnost a stane se průhlednou, světelnou a vše, co je na Zemi, vstoupí do nitra Hospodina, aby se s Ním spojilo.

Takto nás to učí Zasvěcovací věda. Nedělejte si však starosti, to se stane až za několik miliónů let! Zítra ještě všechno nezmizí. Zneklidňuje vás to? Před tímto zánikem  uběhne ještě mnoho času, že vy toho už budete mít dost a budete chtít, aby to všechno skončilo co nejdříve!

To, co vám říkám, je v souladu se všemi esoterickými a náboženskými tradicemi, které učí, že se má člověk stát tím, čím původně byl. Prozatím se nachází někde mezi Peklem a Nebem; tolik bloudil a několikrát změnil svůj stav a příbytek, že už neví, kam má vlastně jít, všechno ze svého starého vědění zapomněl, proto potřebuje průvodce. V dávné minulosti ho vedlo světlo, které však ztratil a neví, čím se má řídit. Jistě, že se někdy setkáváme s bytostmi, které si uchovaly vzpomínku svého původního stavu: vědí, odkud pocházejí, kam směřují, neboť mají vnitřní světlo, jež je učí a vede. Každý den, který prožijí, umocní pravdivost toho, co jim bylo dáno. Proto jejich přesvědčení a jistota rostou a oni jsou nadšení, že je toto světlo nikdy neoklamalo.

Vedle této menšiny mudrců žije většina lidí v nejistotě a úzkosti: ptají se, jaký je smysl jejich života, co se s nimi stane po smrti a to podstatné, co můžeme pozorovat v literatuře a umění, je výsledkem této nejistoty. Tolik knih, které dnes lidé píší, ničí to málo, co zbývá z víry a naděje! Mladá generace bohužel dává těmto knihám přednost, namísto aby četla knihy, kde světelné bytosti uložily všechny své objevy a zkušenosti. Nevědomí spisovatelé, filozofové a vědci dělají vše, aby úplně zničili těch pár záblesků, které v člověku zbývají, a proto velká většina lidí vůbec neví, kam má jít. Proto je třeba, aby jim nová kultura jasně ukázala cestu. Ti, kteří to pochopí, se rozhodnou. A co bude s těmi ostatními? Ať projdou svými zkušenostmi, a jednou, mnohem později, i oni budou muset pochopit.

A nyní vám chci říct, že byste měli děkovat Nebi za to, že jste v Zasvěcovací škole, kde můžete nalézt odpovědi na všechny své problémy a získat potřebné metody k jejich vyřešení. Tímto způsobem budete čím dál šťastnější a obohacení o výjimečné vlastnosti a ctnosti.

Z knihy: O lidské a božské přirozenosti Omraam Mikhael Aivanhov