natural_world_by_b_r_a_c_i_a_t_a-d5c3zt7ahrimanských bytostech

Pro duši je zvláště těžké, aby uznala, že v duševním životě působí něco, co je pro její vědomí právě tak vnějším světem jako je tzv. vnější svět v obyčejném smyslu. Vzpěčuje se tomu – nevědomě – protože věří, že tímto stavem věcí je ohroženo její vlastní bytí. Instinktivně odvrací duchovní pohled od této skutečnosti. To, že novější věda tu věc jako takovou připouští, není ještě plným prožíváním této skutečnosti se všemi konsekvencemi jejího vnitřního uchopení a proniknutí. Dospěje-li vědomí k tomu, aby tuto skutečnost živě vyciťovalo, pak pozná v duševní bytosti vnitřní jádro, které je bytostně samostatné vzhledem ke všemu, co se může vyvíjet v oblasti vědomého duševního života mezi narozením a smrtí.

Vědomí ve svém základě poznává bytost, jejímž výtvorem, stvořením, se samo musí pociťovat. I tělo se všemi jeho silami a vlastnostmi musí pociťovat jako její stvoření a jako nositele tohoto vědomí. Při tomto prožívání učí se duše pociťovat zrání duchovní bytosti, která je v ní a vymyká se vlivům vědomého života.

Dospívá k tomu, že cítí, jak se tato vnitřní bytost v průběhu života mezi narozením a smrtí stává stále silnější, ale také samostatnější. Poznává, že tato bytost se staví v životě mezi narozením a smrtí k ostatnímu prožívání tak jako zárodek vyvíjející se v rostlině k celku rostliny, v níž se vyvíjí. Zárodek rostliny je však jen fyzickou bytostí, kdežto duševní zárodek je bytostí duchovní. Sledujeme-li toto prožívání, dospíváme k uznání myšlenky o opětovných pozemských životech člověka. Duše může ve svém bytostném jádru, které do určitého stupně je na ní nezávislé, vyciťovat zárodek k novému lidskému životu, do něhož tento zárodek přenese plody přítomného života, až v duchovním světě po smrti prožije čistě duchovním způsobem ony životní podmínky, jichž se mu pak nemůže dostávat, když je mezi narozením a smrtí zahalen fyzickým pozemským tělem.

Z této myšlenky pak nutně vyplývá jiná myšlenka: Přítomný smyslový život mezi narozením a smrtí je výsledkem jiných, dávno uplynulých pozemských životů, v nichž duše vyvinula zárodek, jenž žil po smrti dále v čistě duchovním světě, až dozrál k tomu, aby novým zrozením nastoupil nový pozemský život, právě tak jako se rostlinný zárodek stává novou rostlinou poté, co oddělen od staré rostliny, v níž se utvářel, žil po určitou dobu v jiných životních podmínkách.

Nadsmyslové vědomí se příslušnými duševními přípravami učí nořit se do procesu, jenž spočívá v tom, že se v lidském životě určitým způsobem vytváří samostatné jádro, jež přenáší plody tohoto života do příštích pozemských životů. – Obrazně, bytostně, jako by se chtělo zjevovat jako svébytná bytost, vynořuje se z duševních proudů druhé já, jež se jeví bytosti, dosud považované za vlastní já, jako něco samostatného a nadřazeného. Vyjímá se jako inspirátor tohoto já. Člověk v tomto já splývá s inspirujícím, nadřazeným já.

V tom, co nadsmyslové vědění takto vnímá jako skutečnost, žije obyčejné vědomí, aniž o tom ví. Opět je třeba duševní posily, aby se člověk udržel svým vědomím nejen vůči vnějšímu duchovnímu světu, s nímž splývá, nýbrž i s duchovní bytostí, jíž ve vyšším smyslu sám je, a jež přesto stojí mimo to, co musí ve smyslovém světě nutně vyciťovat jako své já. (Způsob, jak se toto druhé já pozvedá obrazně, bytostně z duševních proudů, je u různých lidských individualit zcela rozdílný.

Ve svých scénických duševních obrazech “Brána zasvěcení”, “Zkouška duše”, “Strážce prahu” a “Probuzení duší” jsem se pokusil vyučit, jak se k prožívání tohoto “jiného já” propracovávají různé lidské individuality). I když duše v obyčejném vědomí neví nic o inspiraci svým “druhým já”, pak přesto v duševních hlubinách tato inspirace existuje.

Tato inspirace však nepůsobí v myšlenkách nebo ve vnitřních slovech, nýbrž činy, procesy, dějem. Právě toto druhé já vede duši k jednotlivostem jejího životního osudu a vyvolává v ní schopnosti, sklony, vlohy atd. – Toto druhé já žije v souhrnu osudu lidského života. Kráčí vedle já, jež má své podmínky mezi narozením a smrtí a utváří lidský život se vším, co do něho zasahuje radostně, povzbudivě i bolestně. Tím, že se setkává s tímto druhým já, učí se nadsmyslové vědomí říkat souhrnu životního osudu “já” právě tak, jako fyzický člověk říká “já” své vlastní bytosti. To, co se nazývá východním slovem “karma”, srůstá naznačeným způsobem s druhým já, s “duchovní bytostí já”. Životní běh člověka se jeví jako inspirovaný svou vlastní trvalou bytostí, která putuje od života k životu; inspirace se projevuje tak, že životní osudy příštího pozemského života se jeví jako následek předcházejících pozemských životů.

Tak člověk poznává sama sebe jako “druhou bytost”, jako bytost, jež ve smyslovém bytí není, a která se v tomto smyslovém bytí projevuje jen svými účinky.

Vstoupí-li vědomí do tohoto světa, pak je v oblasti, jež se vzhledem k elementárnímu světu může označovat jako oblast duchovní. Pokud se člověk vyciťuje v této oblasti, poznává, že stojí zcela mimo okruh, v němž se odehrávají všechny zážitky a zkušenosti smyslového světa. Shlíží z jiného světa na svět, jejž do jisté míry opustil. Dospívá však k poznání, že jako člověk patří k oběma světům. Pociťuje smyslový svět jako jakýsi zrcadlový obraz světa duchovního, avšak jako zrcadlový obraz, v němž se děje a bytosti duchovního světa nejen zrcadlí, nýbrž kde tento obraz vede samostatný život. Jako kdyby se člověk viděl v zrcadle a tento obraz přitom získal samostatný život. – A člověk poznává duchovní bytosti, jež tento samostatný život zrcadlového obrazu duchovního světa vytvářejí. Tyto duchovní bytosti pociťuje jako bytosti, jež svým původem patří do duchovního světa, opustili však jeho dějiště a vyvíjejí svou působnost ve smyslovém světě. Tak stojí člověk přede dvěma světy, jež na sebe vzájemně působí. Duchovní svět tu můžeme označit jako svět horní, smyslový svět jako svět dolní.

V tomto dolním světě poznává člověk uvedené duchovní bytosti tím, že přenese do jisté míry své hledisko do světa horního. Jeden druh těchto bytostí se představuje tak, že v nich poznáváme příčinu, proč člověk prožívá smyslový svět jako svět hmotný, materiální.

Poznává, že všechno hmotné je ve skutečnosti duchovní a že duchovní působnost oněch bytostí zpevňuje a utvrzuje duchovnost smyslového světa do hmoty. I když nejsou jisté názvy v přítomnosti v oblibě, potřebujeme je pro to, co zříme v duchovním světě jako skutečné.

Proto buďtež bytosti, jež způsobují toto zhmotnění smyslového světa, zde nazývány bytostmi ahrimanskými. Ve vztahu k těmto ahrimanským bytostem se také ukazuje, že svou nejvlastnější oblast mají v minerální říši. V minerální říši vládnou tyto bytosti tak, že v ní plně zjevují to, čím vlastně jsou. – V říši rostlin a ve vyšších přírodních říších vykonávají něco jiného. To pochopíme teprve tehdy, když vezmeme v úvahu oblast elementárního světa. I tento elementární svět se jeví z duchovního světa jako zrcadlení duchovní oblasti.

Samostatnost zrcadlového obrazu v elementárním světě není však tak velká jako ve fyzickém smyslovém světě.

Duchovní bytosti ahrimanského druhu v ní vládnou méně než ve smyslovém světě. Přesto však vyvíjejí tyto ahrimanské bytosti z elementárního světa mimo jiné působnost, která se projevuje ničením a smrtí života. Lze říci, že ahrimanské bytosti mají za úkol způsobovat ve vyšších přírodních říších smrt. Pokud smrt patří k nutnému řádu bytí, spočívá úkol ahrimanských bytostí v tomto řádu.

Když pozorujeme činnost ahrimanských bytostí z duchovní oblasti, poznáváme však, že s jejich působením v dolním světě souvisí ještě něco jiného. Tím, že mají své působiště v tomto světě, necítí se být vázány k řádu, jenž by příslušel jejich silám, kdyby působily v horním světě, kde mají svůj původ. V dolním světě usilují o samostatnost, kterou by v horním světě nikdy nemohly mít. To se projevuje zvláště v působení ahrimanských bytostí na člověka, pokud člověk tvoří nejvyšší přírodní říši smyslového světa. Snaží se osamostatnit lidský duševní život, pokud je vázán na smyslové bytí člověka, odtrhnout jej od horního světa a cele jej přivtělit svému vlastnímu světu. Člověk jako myslící duše má svůj původ v horním světě.

Myslící duše, která se stala duchovně zřící, také do tohoto horního světa vstupuje.

Myšlení, jež se rozvíjí ve smyslovém světě a je na něj vázáno, má v sobě to, co lze označit jako vliv ahrimanských bytostí. Tyto bytosti chtějí do jisté míry dávat smyslovému myšlení uvnitř smyslového světa jakési trvalé bytí. Protože jejich síly přinášejí smrt, chtějí myslící duši vytrhnout ze smrti a přenechat ke zničeni pouze ostatní bytostnost člověka. Podle jejich intencí má lidská myslivá síla zůstat ve smyslové oblasti a přijmout bytí, jež by bylo stále více podobné bytí ahrimanskému.

To, co bylo právě vylíčeno, se projevuje v dolním světě pouze svým účinkem. Člověk může usilovat o to, aby se ve své myslící duši pronikl silami, jež uznávají duchovní svět a vědí že v něm žijí a existují. Může se však také svou myslící duší od těchto sil odvrátit a používat své myšlení jen k tomu, aby chápal smyslový svět. K tomu právě lákají ahrimanské síly.

Z knihy Prah duchovného poznania R. Steiner