118871Schopnosti, duševní kvality, moudrost a osud nazývám třetí úrovní pozemských statků. Někdy  se lidé dokážou povznést nad první i nad druhou úroveň a zběsile lnou ke třetí, aby posléze  onemocněli nebo dokonce zemřelí. Právě v době, kdy jsem pochopil, jak nebezpečné je  přeceňování schopností, zavolal mi jeden mladý muž a požádal mě, abych pomohl jeho matce,  která měla leukémií. Její zdravotní stav byl kritický. Ta žena byla léčitelkou mimořádných kvalit.  Lidem, kteří přicházeli na její seance, prostřednictvím vidin z jejich životních příběhů vysvětlovala,  proč onemocněli.ejí pole a shledal jsem, že je čisté. Podíval jsem se tedy, na čem lpí  její duše na Zemí. I tady bylo zcela čisto. Netíhla ani k penězům, ani ke hmotným slastem, ani ke  vztahům, ani k radovánkám těla – kam jsem se podíval, všude bylo čisto. Odhalil jsem jediné  tíhnutí – ke schopnostem. To ovšem bylo totální. Nejdřív tu byl odpor vůči mužům, potom výtky  vůči sobě samé, a ona to nedokázala zvládnout. To vše postoupila i svému synovi a on se sám ocitl  v kritickém stavu – aby přežil, musela ona na smrt onemocnět. Proto si není sama schopna pomoci.

Teď teprve jsem přesně chápal, proč jsem si nikdy nepřál vidět výjevy vedoucí k chorobám, proč  jsem si zakazoval sledovat scény z minulých cizích životů: protože každý čin a každá událost je jen forma, kdežto skutečné poznání světa leží mimo formu, tam, kde všechno tvoří jeden celek. Schopnost abstrahovat od okolního světa daná člověku je umění pronikat do stále jemnějších hladin univerza. Snaha oddělit pozemské od božského v naší duší nám dává možnost duchovního a fyzického zdraví.

Lidské tělo i vědomí jsou zaměřeny na Zemí, ale pole člověka, jeho podvědomí a duše, směřují k Bohu. Jestliže duše příliš přilne k pozemskosti, dochází k porušení harmonie – duše začíná být nadmíru hrdá a agresivní. Abychom duši očistili, musíme ji odtrhnout od všeho pozemského. Pozemské se začíná hroutit. Zpočátku probíhají nepříjemnosti, například zkáza stabilního pozemského štěstí. Když tohle všechno nepomůže, musí se zhroutit a rozplynout to, na čem duše lpí. Když nakonec nepomůže ani tohle, přicházejí fyzické rány, nemoci a neštěstí. Nakonec se může zbortit celé tělo a očistou ducha se stává smrt.

Vzpomínám si, jak jsem jedné pacientce řekl: “Každý den jsem nucen odevzdávat duši Bohu a tělo Zemi.” “Ale to by přece byla smrt,” odpověděla. “Naprosto správně. Smrt je nám dána právě proto, abychom očistili duši.”

Když se modlíme a když umíráme, probíhají v naší duši naprosto stejné procesy. Když nechcete zemřít, je třeba naučit se umírat každý den a odevzdávat duši Bohu. Smrt však neočišťuje naši duši docela. Duše se nejlépe očišťuje neustálým směřováním k Bohu. Lidstvo dlouho a úporně tápalo, než zjistilo, jak se chovat a jak vnímat vesmír. Nejdřív z něj východní filozofie, která se všeho odříká, učinila pouhou iluzi. Všechna energie se soustředila na duchovní struktury. Ty rychle zesílily a jejich rozvoj probíhal přes popření sama sebe a přechod k materialismu. Tyto dva protiklady neustále zaplavovaly jak Západ, tak Východ. Objevují se filozofické školy, v nichž se pozemské a božské dokáže snést, i když spolu navzájem neustále soupeří. Orientace je však vždy a všude stejná – duchovní princip je prvotní, kdežto materiální druhotný. Umění být zdravý je umění pocítit, že duchovnost a ušlechtilost musí vždy stát na prvním místě.

Ale to jsem odbočil. Pokračujme v debatě na velmi důležité téma. Je to vzývání modly schopností, moudrosti a osudu. Když duše přilne k Zemi, znamená to příští nemoci a smrt. Proto Mojžíš zabíjel ty, kdo se modlili ke zlatému teleti. V jejích nesprávném chování se už skrývala budoucí degenerace a smrt celého národa. Jak ale stanovit, zda naše duše tíhne k Zemí, nebo ne? Je to velmi prosté – podle stupně agrese. Představme si například, že naše duše tíhne k penězům. V takovém případě do nás automaticky a bez ohledu na naše přání proniká řada emocí. Budeme pohrdat tím, kdo peníze nemá, a naopak závidět tomu, kdo jích má víc než my. Začneme nenávidět toho, kdo nás okrade, a sami sebe odsuzovat, že jsme si nedokázali vydělat víc. Budeme trpce litovat a trápit se, když někdy ztratíme větší sumu peněz, budeme se takové ztráty neustále obávat a snít o dalších a dalších obnosech. A naše duše přilne k Zemi. To znamená, že pomůže buď ztráta všech peněz, nebo nemoc, nebo smrt.

Mechanismus blokace agrese, která proniká do duše, pracuje stoprocentně. Paradoxní je, že přijít o peníze je nejohleduplnější formou blokace, ale člověk ji přijímá nejméně snadno. Když naše duše na penězích lpí, pak mě vyšší moc může zachránit skrze člověka, který mě buď okrade, nebo mi nedá vydělat. Všechno je dáno naší vnitřní reakcí na takovou událost, uměním se s podobnou situací smířit a poděkovat Bohu – to je očista duše. Pokud jsem začal nenávidět a odsuzovat, znamená to, že očistu a spásu nepřijímám. V tu chvíli se spouští druhý režim – nemoc. Když nepomůže ani to, duše se očišťuje smrtí. Navenek se stýkám s lidmi, uvnitř ale s Bohem. Proto uvnitř musím jakoukoli ztrátu přijímat s povděkem, jako očistu. Vnějškově nemusím se situací souhlasit, musím ji kontrolovat a musím si ji podrobovat, ale uvnitř mám právo jen bezvýhradně přivolit a Bohu poděkovat. Vnitřní reakce je přitom hlavní, určující. Proto když se člověk modlí, musí Bohu děkovat za všechny strázně a nemoci, jimiž se jeho duše bude očišťovat. Takže – pokud  má duše přilnula k pozemským slastem, objevuje se opovržení, závist a nemoci. Skrze lidi, kteří mě toho všeho budou zbavovat, se má duše bude očišťovat. Dřív jsem nechápal, proč Bůh nesmí být zobrazován. Přece proto, abychom ho na Zemi nehledali!

Lidé pochopili, že hmotné statky nejsou tím nejdůležitějším, že peníze si do hrobu neodneseme, že ze všeho nejdřív musíme myslet na duši, a teprve pak na to, co vnímáme očima. Lidé ale nevěděli, že pozemským štěstím, pozemským požehnáním se může stát také milovaný člověk, rodina, smysl pro povinnost. A tíhnutí k něčemu takovému, nepochopení, že tohle vše musí stát až na druhém místě, způsobuje mnohé choroby. Když začnu lpět na rodině, na vztazích, pak budu opovrhovat, nenávidět, bát se . a závidět. Závist a žárlivost jsou co do energetického potenciálu stejné a čím stabilnější budou vztahy, tím silněji k nim budu tíhnout, tím větší bude má agresivita.

Proto – i když se to může zdát zvláštní – se žárlivost léčí hádkami a rozlukami. Skrze milovaného člověka, který mě opustí a odvrátí se ode mě, bude spaseno mé zdraví a můj život, pokud to dokážu přijmout jako boží danost. Pokud jsem příliš ulpěl na smyslu pro povinnost nebo na svém zaměstnání, budu pohrdat těmi, kdo špatně pracují, budu nenávidět sebe nebo jiné, jestliže sám něco udělám špatně. Budu neustále odsuzovat ty, kteří mi překážejí v práci, působí mi zklamání, a budu se bát, abych sám někoho nezklamal. Čím víc to budu dělat, tím víc nepříjemností budu mít v práci a tím častěji budu mít pocit, že jsem selhal.

Mechanismus karmy funguje virtuózně.

Dejme tomu, že nenávidím každého, kdo špatně pracuje. Má závislost na práci a obsedantní touha se k ní neustále vracet se prudce posílí. To znamená, že stejný program se posílí i u mých dětí. Pokud toto tíhnutí překročí únosnou mez, budou děti neustále ztrácet práci – jen proto, aby přežily. Je to paradox – pohrdám lidmi, kteří nechtějí pracovat, a to znamená, že mé děti také nebudou chtít pracovat. Opovrhují každým, kdo si nedokáže na sebe vydělat, odsuzuji lakomce či naopak marnotratníka, ale mé děti v té době už nebudou mít peníze. Svým pohrdáním, odsudky a nenávistí přikovám svou duši k penězům, ale u mých dětí se to projeví mnohem silněji. To znamená, že chceme-li, aby jejich duše nezčernaly, nebude jím v tomto životě dovoleno mít peníze. Všechno, co v tomto životě přezírám, nenávidím a odsuzují; přejde do mých dětí – samozřejmě za předpokladu, že se nedokážu včas opanovat. Proto umění kontroly vlastních emocí dává zdraví a štěstí mým dětem. Umění smířit se s každou situací jako s boží daností – to jsou přinejmenším mé vlastní zdravé a šťastné děti i vnuci.

Když jsem dokončil své výzkumy, pochopil jsem, co přesně měl na mysli Kristus, když říkal: “Udeří-li tě někdo do tváře, nastav druhou.” Všechna Kristova ponaučení se obracejí k duši, a ne k tělu, a logika těla je přesně obrácená než logika duše. Peníze, hmotné statky, práce, smysl pro povinnost, rodina, milovaní lidé – toto vše povýšeno nad Boha, přináší nemoci a smrt. Když ztrácíme všechno to, k čemu jsme se připoutávali na Zemi, očišťujeme své duchovní struktury. Uvědomíme-li si, že vše pozemské bude ponecháno tady, a přijmeme to, očistíme svou duši. Proto platilo starověké “Memento mon!” Pokud je naše štěstí spjato s tělem, pak se zkázou těla mizí. A zůstává něco vůbec po zkáze těla, zeptáte se možná. Ano, zůstává. Jsou to schopnosti, duševní kvality, moudrost a osud. Schopnosti přežívají tři až pět životů, duševní kvality dokonce pět až sedm. Moudrost žije někdy i čtyřicet pět životů. Osud přežívá čtyřicet devět životů. A přestože nepatří tělu, jsou součástí pozemského štěstí. Jak ale zjistit, zda k nim má duše příliš netíhne?

Znovu podle míry agrese. Pokud závidím schopnějšímu, jestliže sám sebe odsuzují, že jsem něco nedokázal, urážím se na toho, kdo mě označuje za neschopného, nenávidím a odsuzuji toho, kdo mi neumožní seberealizací, lnu ke schopnostem. Zvlášť nebezpečné jsou tyto emoce v době, kdy čekáme děti. Když někým pohrdám pro nedostatek schopností, mé děti nebudou mít vůbec žádné. Totéž se týká i duševních kvalit. A to je přece to nejpozemštější štěstí, ta nejpozemštější radost. Jestliže pohrdám těmi, kdo nemají příliš schopností, tedy lumpy a ničemy, dělám tak lumpy a ničemy i z vlastních dětí. Pokud tento stav co nejdřív nepotlačím, podobné tíhnutí rychle vede k těžkým chorobám a nakonec ke smrti.

Z knihy Diagnostika Karmy  Čistá karma S.N. Lazarev