meditatorheartblue1Často hovoříme o Bohu, duchu a duši, ale málo přemýšlime o jejich pravé podstatě a působení. Stejně je tomu s pojmem Svatý duch. Donmíváme se, že Svatý duch je Bůh, protože konfesionální kruhy tento pojem nevysvětlují. Naopak i ony samy používají v modlitbách a v rozhovorech s věřícími pravdě se vymykající názvy a přívlastky. “Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého !” Otec je Bůh, Syn je Kristus a Svatý duch je celek vysokých duchovních bytostí, tvořících most mezi člověkem, Bohem. Kristem, matkou Marií. Kristus není Bůh , nýbrž Syn Boží, marka Maria není matka Boží, nýbrž matka Ježíšova . Búh nemá matku .

Svatý duch jsou, jak již bylo řečeno, vysoké duchovní osobnosti, lidé je nazývají anděly, které přenášejí prosby člověka o pomoc a milost k Bohu, Kristovi, matce Marii a poskytnutou pomoc opět k člověku zpět. Přímé setkání člověka s Božstvím není možné, protože energetické vibrace vysokých duchovních osobností jsou pro pozemského člověka (v celém univerzu patří země mezi duchovně nejníže vyvinuté planety) neúnosné. I při božských mediálních zjeveních nehovoří Búh, Kristus k lidstvu přímo, nýbrž přes vysokého anděla.  Od prvních počátků rozvíjejícího se lidského myšlení provází člověka, bez rozdílu rasy, inteligence a společenské kultury, otázka:

Existuje Bůh? Kdo je Bůh?

Četné filozofické a náboženské prameny charakterisují Boha jako osobnost s nejvyšší inteligencí. Kladu důraz na slovo osobnost. Osobnost je však spojení ducha a hmoty. Hmota podléhá změně. Bůh je neproměnlivý, duch, síla bez začátku a konce, příčina a důsledek v jednom, nositel nesmírné tvúrčí potence a všemu nadřazené inteligence. Hledáme-li podstatu a příčinu života, podstatu všeho, co není člověk schopen nejen stvořit, ale i pochopit, dojdeme k neznámé tvůrčí síle, k Bohu. Inteligence Boha se obráží v Jeho tvoření, tak jako se schopnost umělce obráží v jeho díle. Božská stvoření jsou nositeli božského světla, ale nejsou Bohem samým, tak jako umělecké dílo není umělcem, nýbrž obrazem jeho schopností a intuice. Inteligence člověka je projevem jeho ducha. Inteligence a hmotné tělo nejsou na sobě závislé. Tělo je schopné života i bez inteligence. Rostliny např . mají vlastní organické tělo, ale ne jsou schopny myšlení.

Tvořivá inteligence myšlení a Z něho rezultujících činů je možná jen ve spojitostí s duchem. Instinkt je sice druhem inteligence, ale bez schopnosti uvažovat a kombinovat. U člověka se tyto složky doplňují. Lidské instinkty však stále více zakrňují, protože se lidstvo vzdaluje od přírody a poznání dimenzí tvořivého ducha . Většina lidí není schopna na úrovni svého současného duchovního vývojového stadia pochopit podstatu božské tvorby. Věda jim sice do určité míry pomáhá, ale jen v omezené míře, protože sama není schopna překročit hranice rozumového smyslového vnímání a prorazit barieru rozumové logiky, blokující č innost ducha. Lze říci , že rozum omezuje rozvoj duchovního růstu a slouží k zušlechťování hmoty. Mezi hmotou a duchem stojí fluidum, jemná éterická substance, zahalující fyzické tělo (aura), která mu umožňuje spojení s duchem. Hmota je s původní prahmotou identická ve dvou základních vlastnostech: v síle a v pohybu. Je jí ostatní vlastnosti jsou modifikace, vycházející ze životních podmínek a forem.

Bůh není hmota, není osobnost a tělo.

Boha nelze vidět a hmatat, pouze vnitřně vnímat a cítit. Schopnost vnitřního probuzení a poznání sounáležitosti s Bohem, naším Stvořitelem, nevychází z náboženských představ a výchovy. Je zrcadlením dosaženého duchovního vývojového stupně každého jednotlivce. Působení a existenci Boha lze poznávat se stoupajícím morálním růstem člověka, se stoupající snahou odpoutat se od pozemských faktorů k intuitivnímu porozumění a pochopení životních dějů na všech vývojových stupních života. Poznání sounáležitosti člověka s životem uníverza, počínaje od elementárních životních projevů, je možné pouze na základě rozvoje ducha, na základě vnítřního vnímání, neomezovaného rozumovým potenciálem. Člověk nevěří na Boha, protože ho nevidí. Současně však je závislý na Jeho působení, které je podstatou každé vteřiny životního dění kosmu. Nepoznala jsem člověka, který by nevěřil v existenci elektřiny. Tak jako nevidíme Boha, jehož působení, jak bylo řečeno, udržuje veškeren život, nevidíme ani sílu, elektřinu . Jsme schopní vnímat jen její působení a přesto jsme přesvědčeni , že elektřina existuje. Působení Boha přijímame jako samozřejmost, ale pochybujeme o jeho existenci. Mylnými konfesionálními doktrinami, sloužícími k udržení moci, doktrinami, které mnohdy postrádají logiku a přesvědčivost, vznikl chaos v čistém, jednoduchém podání a pochopení Božích pravd.Ponořme se jednou do nitra přírody, pozorujme pořádek, rozmanitost, účelnost a dokonalost jejich životních forem, vzájemnou sounáležitost a závislost jednotlivých životních faktorú.

Kdo to všechno řídí, odkud vychází evoluční síla a rúst ? Vývoj ?

 Ano, vývoj je nepřetržitým proudem působení životní síly, umožňující rúst. Ale z čeho nebo z koho vychází tato síla? Od Stvořitele, alfy a omegy všeho bytí, na jehož existenci nevěříme. Působení Božské životní síly přijímáme bez díků jako samozřejmou složku života a její pramen, Boha, považujeme za mytický pozůstatek vyprávění našich předků.

Poznání Boha znamená pro člověka návrat k jeho božskému původu, uvolnění se z nadvlády rozumového vnímání. Všechno, čeho se člověk musí vzdát, znamená v lidském pojetí oběť. Všechno, co musí uvolnit, mu způsobuje bolest odloučení. Ať jsou to materiální hodnoty, lidské vztahy, změny návyků a dosavadních názoru, které zakořeněny v duši brání změně naší životní a myšlenkové struktury, vše si musíme podrobit rozhodným “já chci”. Chci poznat Tvůrce všeho bytí, sílu, jejíž nepředstavitelná intenzita objímá, vede a udržuje zákonitosti a život kosmu. Cílem každého pozemského života by měla být snaha: “Otče, pomoz mi, chci Ti přijít blíž!”

Duše není uzavřena v těle .

downloadVyzařuje navenek a tvoří obal ducha, jemuž umožňuje inkarnaci na hmotné zemi. Konzistence fyzického těla je ve své strukturální podstatě příliš hrubá pro zjemnělé vibrace ducha. Duch zůstává dynamikou duše. Duch a duše nejsou na nic vázány. Jsou jednotkou v celku a současně celkem. Nemají v těle určité místo, ale zdržují se u geniálních jedinců, kteří hodně přemýšlí, především v hlavě. U lidí se zdůrazněným citovým vnitřním životem, jejichž pozemská existence se vyznačuje charismatickou činnosti, mají sídlo v srdeční oblasti. Lze říci, že sídlo duše se nalézá především v orgánech, které slouží intelektuální a morální aktivitě člověka . Duše je zrcadlem citového života, nadání, schopností, charakteristických znakú osobnosti. Po smrti si zachovává dále svoji individualitu . Smrtí zaniká pouze hmotné tělo . Oddělení duše od fyzického těla probíhá bezbol estně , pomalu, jako uhasínající plamen, když v lampě dochází olej. Ve skutečnosti neexistuje hranice mezi životem a smrtí. Smrtelná agonie je bojem těl a bez duše. Z pozemského života si duše odnáší vzpomínky a touhu po cílevědomějším, lepším životě, protože čím je čistší, tím více si je vědoma méněcennosti toho, co opouští a krásy dimenzí, do nichž se vrací. Při návratu do nadsvětí přichází duše do nadzemské sféry, adekvátní jejímu vývoji. Duše člověka, který nevěřil na posmrtný život, je po určitou dobu zmatena a mnohdy se vrací na zem. Trpí nevšímavostí jí dříve blízkých lidí a někdy se usazuje v otevřené auře člověka. Tím dochází k duševním onemocněním, až k schizofrenii.

Duše nemocných, kteří prošli před smrtí terapeutickým léčením pomocí chemických prostředků a léku, je po smrti většinou uvedena do ozdravujícího spánku, který pročisťuje její  fluidální strukturu . Jsou-li vracející se duše zatíženy nedobrým životem a činy, je jejich lítost veliká. Ale i největší zločinec není zatracen. Prochází sférami a učebními procesy, které nejsou lehké. Veden nesčetnými duchovními pomocníky dospěje však i on jednou k poznání svých chyb a k touze je napravit. Tím se mu otevírá možnost duchovního vzestupu, provázená obšťastněním a mírem. Nebojte se smrti! Bůh je láska a láska nezatracuje. Co však člověk zasil, to musí sklidit.

Duch je nesmrtelný, absolutní ve svém působení a nedělitelný .

Jeden a tentýž duch nemůže působit ve dvou osobnostech. Ve své jedinečnosti zůstává stejný u dítěte tak jako u dospělého člověka . Duch nestárne. Vývojově však může stát duch malého dítěte výše než duch otce nebo matky. Rodiče poskytují svým dětem jen hmotnou podstatu, tělo, kterému umožňují materiálním zabezpečením život na zemi. Ale duch dítěte zůstává jeho jedinečným vlastnictvím. Proto může mít např . zabedněný otec geniální dítě nebo naopak. Vyskytují-li se v rodině tzv. Dědičné choroby, leží jejich podstata v karmickém zákoně. Rodina je většinou tvořena jedinci, vykazujícími určité podobnosti a společná provinění v minulých životech, která musí být společně odčiněna.

Z podobných příčin dochází i ke zrození dvojčat , která jsou inkarnačním spojením buď si sympatických nebo men” sympatických duchovních bytostí, což se přenáší i do života, kde má být dosaženo vzájemné harmonie a společného vyrovnání dřívějších provinění. Rozumová aktivita člověka zabraňuje rozpětí ducha, staví  bariéry v poznávání jeho dimenzí a možností, které jsou nesmírné. Bylo vypočítáno, že lidský duch vlastní takové množství energie, které by bylo schopné v případě uvolnění  jeho nukleárního potenciálu zničit celé město. Lidstvo si není gigantických sil svého ducha vědomo, protože tyto poznatky patří do oblasti mimo dosah rozumového chápání. Inteligence je projevem ducha, ne duch sám.

Často jsem byla konfrontována s otázkou, zda se duch, který oživuje v současné inkarnaci tělo muže, může příště inkarnovat v těle ženy. Ano. Rozhodující jsou životní zkoušky, které má inkarnovaná duše v daném životě zvládnout. Náš původ je duchovního rázu a duchovní bytosti nemají pohlaví. Tím, že jeden a tentýž duch prochází různými inkarnacemi, zůstávají v duši vzpomínky, které se mohou v příštích životech projevit.

Do určité míry může v tomto smyslu ovlivňovat duch i tělesné formy nově inkarnovaného člověka, který vykazuje hlavně v obličeji podobnost s tělem svého minulého života. Moudré je stare přísloví, že oči jsou zrcadlem duše! Duch uchovává zkušenosti a poznatky dřívějších životú, které se u člověka projevují sklony a nadáním.

Lidský duch touží po návratu ke svému Stvořiteli a s každým novým životem, který probíhá v rámci božské zákonitosti, je tomuto cíli o krok blíž, pokud mu člověk ponechá volnost k procitnutí. K tomu přispívá morální čistota člověka, jeho poměr ke spolužijícím, myšlenková a citová kontrola, víra, láska, porozumění a snaha přijít Tvůrci blíž. Aura duchovně čistého člověka je elektrickým polem, které se jasnovidcům projevuje jako světelná koule, v níž se manifestuje čistá energie trojice .Otec, Syn a Duch svatý”. Kristus s pomocí Svatého ducha je vůdcem lidstva k Bohu. “Nikdo nepříjde k Otci, jen skrze mne!”

Aspekty této trojice púsobí jako oduševňující síla všeho života. Duše lidí, zvířat, rostlin, minerálů, planet a galaxií tvoří společný univerzální proud. Materiální těla jsou prostoupena těly duchovními a oživena jako výraz tvořivé inteligence Všemocného. Mezi člověkem, rostlinami, zvířaty, minerály, planetami, galaxiemi a vším, co se na nich odehrává, dochází k neustálé energetické výměně.

healing-angelsSvatý duch

K uskutečňování a dodržování Boží zákonitosti, která zajišťuje životní realitu a její podmínky, slouží Boží pomocníci, celek vysokých andělú, nazývaný Svatý duch. Tyto duchovní bytosti provázejí každého z nás po celý pozemský život. Jejich pomoc se uskutečňuje v každé životní oblasti a situaci.

Jsou ochránci, zachránci, těšitelé a pomocnici při smrti i zrození. Připravují lidstvo na cestu návratu k Bohu, přinášejí mu božská poselství a duchovní pravdy, nezkreslené konfesionálními doktrinami. Ve spánku, v tvrdém boji denního života, v bolesti, v radosti jsou stále s námi. Zachycují naše prosby o pomoc, naše volání k Bohu, které buď sami plní nebo je předkládají Kristu a Bohu.

Jejich láska a porozumění pro lidské slabosti nemá mezí. Vzpomínám si na vyprávění svého známého, dřívějšího alkoholika, který ve svých nejtěžších životních chvílích vedle sebe pozoroval průsvitnou postavu, která mu s láskou pomáhala vstát při každém upadnutí, i když se ostatní s ošklivostí od něho odvraceli. Kdykoliv prosil tuto bytost o pomoc, stála vedle něho, posilovala ho, až se mu podařilo své pijáctví zvládnout. I lidé, kteří nejsou otevřeni víře ve vyšší duchovní hodnoty, nezůstávají sami. Láska Boha a jeho poslů je zde pro všechny.

Ráda bych ještě uvedla vyprávěru jedné zdravotru sestry. Pomohlo mně často v životě splnit daný úkol, i když byl pro mě sebeodpornější:.Pracovala jsem v nemocnici na kožním odděleru, na stanici s pohlavně nemocnými, Nesčíselněkrát jsem musela přemáhat svůj odpor při službě pacientům. V jednom zvlášť těžkém okamžiku, kdy jsem se téměř dusila ošklivostí, nemohla jsem dáL Odvrátila jsem se a chtěla jsem odejít z nemocničního pokoje s rozhodnutím, že kvituji svoji službu. U dveří jsem se ještě obrátila a viděla jsem u mého pacienta stát nádhernou zářící postavu, která ho omývala a láskyplně ošetřovala. Zvedla hlavu a usmála se na mne. Tento úsměv a tento pohled nezapomenu do své smrti. Pocítila jsem příliv nesmírné lásky. Vrátila jsem se a od té doby jsem pomáhala nemocným, i když byl jejich stav sebeodpornější, s radostí. Můj život se změnil. Jsem šťastná a nic není pro mě obtížné, mohu-Ii pomoci některému z mých bližních.”

Tento případ je důkazem pro člověka často nepochopitelné lásky a pomoci andělů. Jak vysoká musí být láska Tvůrce, kterému lidstvo zazlívá a přisuzuje všechny nedobré činy, které samo zavinilo. Láska nezná “oko za oko, zub za zub” . Láska pomáhá, vede k pochopení a Bůh je láska.

Působení a pomoc Svatého ducha je nesmírná a ukazuje se ve všech životních potřebách člověka. Největší odměnou je pro tyto bytosti lásky duchovní poznání a růst chráněnce, prohlubování jeho víry ve Stvořitele. Čím více se vzdalujeme od víry, od touhy po opětném spojením s Otcem, tím více se vzdalujeme od vlastní blaženosti. Touha, která se v nás často probouzí a pro kterou nemáme jméno, je Jeho volání. Jaká je naše odpověď?

Když neláskou se chvěje zem, je lásky pln, kdo s tebou žije. Přijals mé ruce. Nešetři je. Veď je kam chceš. Co chceš, z nich vem. Vlož do nich, cos jim určil nést, ty nejlíp víš, co mají síly. A jsou-li slabé, nestačí-li, pomoz jim zvykat na bolest…

Anděla Janoušková

Zdroj: Rozhovory ze životem 2