downloadPříběh: Pozdě odpoledne se na Lince bezpečí ozval tichý hlásek jedenáctileté dívky: „Prosím vás, poraďte mi, co mám dělat, já se bojím jít domů!“ Plačtivě sdělovala, že dnes dostala čtyřku z angličtiny a bojí se reakce rodičů. Její rodiče jsou na ni přísní, chtějí, aby nosila ze školy samé jedničky, a za každou špatnou známku ji potrestají třeba tím, že se s ní celý den nebaví, nesmí ven, musí se ve svém pokoji učit, zakážou jí televizi, a dokonce s nimi ani nesmí večeřet u jednoho stolu.

Na dotaz, jak se to stalo, že dnes dostala čtyřku, odpověděla, že se včera už nestihla na dnešní test naučit, protože byla celé odpoledne na tréninku, a když se vrátila, slíbila sice rodičům, že se bude učit, ale byla tak unavená, že usnula. Později vyšlo najevo, že kromě tenisu chodí také hrát na klavír a zpívat. Rodiče si přejí, aby ve všem vynikala, a neustále zdůrazňují, že jednou jim za to bude vděčná. Dívka je však nešťastná, tenis ani klavír ji nebaví, přála by si, aby se místo toho mohla učit jezdit na koni. Rodičům se však se svým přáním bojí svěřit.

Výchova dětí není v žádném případě jednoduchá věc, kterou automaticky zvládne každý rodič.

Je to dovednost, k níž ti šťastnější mají přirozené vlohy a zbytek se jí musí naučit. Rodinní terapeuti tvrdí, že rodiče potřebují dvě základní schopnosti: umět být ke svému dítěti laskaví a zároveň přísní. Rodič musí umět ve správnou chvíli aktivovat v dostatečné míře obě tyto vlastnosti tak, aby děti dostaly všechno, co potřebují ke zdárnému vývoji. Biddulph [11] pro ně používá označení láska něžná a láska přísná.

Něžná láska je podle něj schopnost chovat se uvolněně, srdečně a laskavě.

Přísná láska je schopnost chovat se k dětem sice laskavě, ale přísně: jsou stanovena jasná pravidla a rodiče by měli trvat na jejich dodržování, aniž by se rozzlobili nebo ustoupili. To znamená rozhodné chování s láskyplným úmyslem – nikoliv chování přísné a chladné! Dobří rodiče jsou na své děti často přísní, protože je mají rádi; mnohdy jsou totiž jejich zásahy spojeny s bezpečností – „Mám tě rád, a proto ti nedovolím běhat po ulici.“ Jindy s úctou k ostatním – „Nepůjdeš si hrát dříve, dokud se Aničce neomluvíš za své surové chování!“ Ožehavým tématem ve výchově dětí jsou odměny a tresty.

Jak trefně podotýká professor Matějček, výchova bez odměn a trestů by asi nebyla výchovou, ale pouhým chovem. Někteří rodiče se však nepídí po tom, jak své dítě chválit a odměňovat, ale jak jej co nejúčinněji trestat. Vždyť: „Kdo syna svého miluje, holí nešetří!“ Avšak je třeba si uvědomit, že mnohem více než tresty fyzické dokáže děti zraňovat psychické deptání. Někdy až zamrazí, když se dočteme o velmi „sofistikovaném“ způsobu trestání, které navíc podle rodičů ani trestem není – vždyť se dítěte ani nedotknou, jen je zavírají do temného sklepa.!

Nejúčinnější formou odměny je pochvala.

Děti od rodičů potřebují slyšet dvě věci. První z nich je bezpodmínečná chvála – například: „Mám tě rád, protože jsi.“ Děti si tuto lásku nemusí zasloužit a nemohou ji také nikdy ztratit. Druhou věcí je podmínečná chvála: „Líbí se mi to, co děláš.“ Nebo: „Líbilo se mi, jak ses postaral o sestřičku, když jsem šla nakoupit.“ Stejně tak bez obav mohou rodiče dětem říci, co se jim nelíbí – jen když je přitom slovně nenapadnou.

Mnohem vhodnější je říci: „Ty hračky sis moc pěkně neposbíral – pořád je jich spousta na zemi,“ než: „Ty jsi tak nemožně líný!“ Někdy se rodiče musí nejprve naučit vidět to, co je na dětech dobré, aby to pak mohli zdůrazňovat. Neboť pokud vyhledávají a stále opakují jen to, co je negativní, dočkají se toho, že mrzutostí bude stále přibývat. Doslova neštěstím jsou pro dítě přemrštěné nároky jeho rodičů, které mnohdy nejsou ničím jiným než projekcí vlastních nesplněných přání a tužeb a snaha vynahradit si tak svou vlastní neschopnost nebo neúspěch. Ohánějí se sice tím, že jednají v nejvyššímnzájmu dítěte, jak je tomu v příběhu dívky na začátku kapitoly, ale dítě ve skutečnosti cítí, že to tak není, a podvědomě se začne bránit. Změnit smýšlení rodičů je velmi těžké; v tomto případě je plně indikovaná rodinná psychoterapie.

 Z knihy Deti a ich problémy