rodinaPříběh: Třináctiletá dívka si na Lince bezpečí stěžuje na své rodiče. Už si s nimi nerozumí tak jako dřív a je z toho smutná. V poslední době ji pořád kritizují, největší spory vedou ohledně jejího vzhledu – co si obléká, jaký má účes, jak se maluje. „Vůbec nemají ponětí o tom, co se dneska nosí, a nechápou, že já nechci vypadat mezi kamarády jako nějaká Popelka!“ Hádky jsou téměř na denním pořádku, a to dívku mrzí nejvíc. Když prosila o radu svou nejlepší kamarádku, ta jí řekla, ať se na rodiče vykašle a nebaví se s nimi, nebo ať jim řekne, že už je dospělá a bude si dělat, co uzná za vhodné. S touto radou však spokojená nebyla, nechce záměrně rodiče provokovat, ale zároveň se nechce od svých vrstevníků lišit a prosí Linku o pomoc.

Stížnosti na nepochopení rodičů jsou nejčastější právě v období puberty a dospívání. Je to pochopitelné – začátek dospívání býval tradičně hodnocen jako zvýšeně konfliktní období mezi rodiči a dětmi. Někdy se též hovořilo o takzvaném „generačním konfliktu“. Jeho podstata byla vysvětlována tím, že dospívání synů a dcer přichází v období života rodičů, které bývá, podobně jako adolescence, označováno jako kritické: nástup vlastního stárnutí, bilancování dosavadního života a svým způsobem již omezená a determinovaná osobní životní perspektiva – to vše je zasahuje v okamžiku, kdy jejich děti mají takříkajíc ještě vše před sebou a často se toho až příliš vehementně dožadují.

Dnes už se však odborníci na tuto problematiku dívají jinak. Zdroj nedorozumění vidí spíš v tom, že rodiče dospívajících si začínají uvědomovat, že končí fáze direktivního a relativně snadného vedení a že jejich přímý vliv na to, co jejich syn či dcera dělá, klesá. Prožívají strach, zda svému dítěti dali do života správný základ, a někdy se ještě rychle snaží dohnat, co zanedbali. Nabízejí-li pak svým dětem spíše než pochvalu jen obavy a kritiku, dochází přirozeně k názorovým střetům. Samotní dospívající v tomto období očekávají od svých rodičů především přijetí a zrovnoprávnění v rámci rodiny

V konfrontaci s nimi se potřebují ujišťovat, že dobře a správně je to tak, jak to dělají oni sami, a vzájemná akceptace je tím nejlepším ukazatelem, že z nesymetrického a závislého vztahu rodič-dítě vyrostli společně do nového dospělého vztahu. Otázka je, jak vzájemnou akceptaci uvést do života. Pro obě strany je to přibližně stejně obtížné. Rodiče by si měli být vědomi toho, že většina adolescentů je nechce vidět ani jako nedotknutelné autority, ani jako rovnocenné kamarády, ale přáli by si, aby jim rodiče byli k dispozici jako „odborní rádci“ (samozřejmě jen, když je o to sami požádají). Například při výběru povolání: úlohou rodiče je, aby dítěti vysvětlil pozitiva i negativa cesty, kterou si chce vybrat, popřípadě mu pomohl si nějakou profesi zvolit, rozhodnutí však musí v každém případě nechat na něm samotném. Naprosto mylná je představa rodičů, že jejich dítě bude vykonávat povolání, které považují za správné oni, ať už z jakéhokoli důvodu. Jestliže se ovšem svému potomku věnovali s náležitou péčí již od raného dětství, bude pro ně pak mnohem snadnější nedirigovat jeho chování a jednání ještě v dospělém věku.

Rodinná terapie

Rodina, jejíž fungování je zasaženo, si většinou nedokáže pomoci sama a bez zásahu zvenčí zabředává do svých problémů hlouběji a hlouběji. Osvědčenou cestou, jak ozdravit či znovu obnovit vztahy v rodině, je právě rodinná terapie. Rodinná terapie vznikla jako reakce na zjištění, že stav mnoha lidí se zlepšil v individuální terapii, když byli mimo svoji rodinu (často v prostředí instituce), ale znovu se zhorší po návratu domů. Je zjevné, že řada těchto lidí pochází z narušeného rodinného prostředí, které samo vyžaduje změnu, aby dosažené výsledky byly trvalé.

Pokud např. dítě trpí psychickou poruchou, je třeba léčit celou rodinu. Základním předpokladem rodinné terapie je, že problém, který vykazuje daný pacient, je známkou toho, že není něco v pořádku s celou rodinou; rodinný systém správně nefunguje. Potíže mohou spočívat v narušené komunikaci mezi rodinnými příslušníky nebo ve spojenectví určitých rodinných příslušníků a vylučování ostatních. Například matka, jejíž vztah s manželem není uspokojivý, může zaměřit všechnu svou pozornost na syna.

V důsledku toho se manžel a dcera cítí opomíjeni. Syn, který je stresován tím, že ho matka zahlcuje svou péčí a otec a sestra mu dávají najevo svou zášť, začne mít problémy ve škole. Přestože chlapcovy problémy ve škole mohou být důvodem k vyhledání léčby, je zřejmé, že jsou pouze symptomem rodinných problémů.

Při rodinné terapii se rodina setkává pravidelně s jedním nebo dvěma terapeuty (obvykle s mužem a ženou). Terapeut sleduje interakci mezi rodinnými příslušníky a snaží se pomoci každému členu, aby si uvědomil způsob, jakým se chová k ostatním, a jak jeho jednání může přispívat k rodinným problémům. Někdy terapeuti přehrávají rodin ným příslušníkům videozáznamy, aby si uvědomili, jak se jeden k druhému chovají (tzv. videotrénink interakcí10). Jindy může terapeut navštívit rodinu doma nebo strávit s ní víkend, aby mohl pozorovat konflikty a verbální komunikaci v přirozeném prostředí.

Často je zjevné, že problémové chování posilují rodinní příslušníci svými reakcemi. Například záchvaty vzteku malých dětí nebo problémy s jídlem, které mají dospívající, mohou rodiče neúmyslně posilovat tím, že tomuto chování věnují zvýšenou pozornost. Terapeut proto vede rodiče k tomu, aby se naučili sledovat své chování a chování svých dětí a určili, kterými reakcemi problémové chování posilují, aby je mohli změnit.

Z knihy Deti a ich problémy