Ménierov syndróm…

CI3V tomto případě jde méně o popsaný obraz nemoci, ale spíše o komplex symptomů, v jehož centru jsou záchvaty závrati se zvracením, vyrážení potu a bledost. K tomu se přidružuje ztráta sluchu a/nebo hučení v uších a u očí fenomén nazývaný nystagmus. Toto slovo pochází z řečtiny a znamená těkání nebo škubání očima. Objevuje se při různých nervových chorobách, jako je roztroušená skleróza, a často  i při onemocněních vnitřního ucha. K tomu je nutno počítat i Ménierovu nemoc, jde totiž velmi pravděpodobně o problém s tlakem v systému labyrintu obloukovitých chodbiček. Obraz nemoci se objevuje náhle zdánlivě z čistého nebe a postihuje nemocného záchvaty, přičemž mezidobí bez obtíží mohou být různě dlouhá.

Stejně jako u roztroušené sklerózy i zde je třeba brát závrať velmi vážně. Tělo za prvé postiženému objasňuje, že se dostal na nejistou půdu, která se pod ním houpá. Někdy také zprostředkuje pocit, že se mu půda pod nohama náhle ztrácí. Za druhé mu předstírá neexistující pohyby v místnosti. Základ, na němž nemocný stojí, se stal nejistým a on si již nemůže být jist ani svým okolím. Neustále je ohrožována jeho svébytnost a samostatnost, pevnost jeho stanovisek je zpochybňována.

Při terapeutickém hledání duchovně-duševního pole, které člověka obklopuje, se často zjistí, že pacienti se v etickém, morálním či náboženském ohledu nebo ve své ctižádosti odvážili příliš vysoko do závratných výšin. Vše, co v jejich nárocích směřuje příliš vysoko a co je přemrštěné, již samo o sobě brání, aby ve svých neskromných představách nalezli nosný základ života. Musí se neustále přepínat a jsou nápadní železnou vytrvalostí, jsou totiž stále odkázáni na uznání zvenku. Nedostane-li se jim náhle jednou tohoto uznání, dojde k typickým situacím vyvolávajícím tyto obtíže. Situace mají často něco společného se ztrátou životního obsahu, jehož se tito lidé drží. Je-li tato opora ztracena, je vidět celou jejich nejistotu a bezmocnost — ne-li ve vědomí, tedy v kymácející se půdě. Pacienti si již nejsou jisti svým životem. V takových situacích a navíc znejistěni symptomatikou se nezřídka dostávají do začarovaného kruhu. Protože vnější pohyby mohou vyvolat jejich vnitřní pocity závratě, pacienti se téměř nehýbají, od všeho se odtahují a choulí se do sebe. Nedoslýchavost, která se s tím spojuje, ještě podtrhuje jejich izolaci. Tento obraz úplné nepohyblivosti v malém světě ohrožovaném vnějšími útoky pohybů je deprimující, upřímné znázornění situace. Základna života je tak úzká, tak malá, že vůbec nemohou stát oběma nohama na zemi. Na jedné noze svých ideálů však stojí nejistě, neboť se nad profánní věci tohoto světa, jako je např. sexualita jako výraz polarity, vyvyšují tak, že závrať nemůže nepřijít. Skutečnost, že tělo musí toto drama uvést na scénu, ukazuje, že pacienti si své situace nejsou vědomi.

Medicínskou příčinu náhlé nebo postupně nastupující nedoslýchavosti je rovněž nutno hledat ve vnitřním uchu, tedy v hlubokých vrstvách schopnosti slyšení. Organismus objasňuje, že postižení už nemohou slyšet a poslouchat. Je zde podezření, že se naplní rčení: „Kdo nechce poslouchat, musí pykat.“ Když se totiž uši ucpou, objevují se skutečně krajně nepříjemné pocity, jako je nevolnost, která nemocnému ukazuje, že nechce spolknout něco, co je pro něj nestravitelné, nýbrž se toho chce velkým obloukem opět zbavit.

Těkání očí a neklidný pohled s tím spojený jsou zjevnými znaky nebezpečí (pádu?). Řešení spočívá v hlavním příznaku: Postižený má závrať z toho, že si něco nalhává o vlastním základu života. Tento základ se kymácí a je nespolehlivý, nemocnému hrozí, že každou chvíli náhle, příp. při záchvatu ztratí pevnou půdu pod nohama.

Učební úkol, který vyjadřují tyto symptomy, zní: Oddat se kymácivým pohybům, jak dalece to jen jde, až si uvědomíme, že život stojí na výškách i hloubkách a že je lepší v něm obstát na dvou nohách než na jedné. Příznak postiženého bezmála nutí hledat si materiální oporu, jinak by se zhroutili. Chce jim ukázat, že by bylo smysluplné starat se o vlastní živobytí a především o životní obsah, kterého by se drželi. Kymácení poukazuje na to, jak nutné zato bude vzdát se přehnané kontroly. Zvláště ve vztahu k nedoslýchavosti platí:

Nenaslouchat již tolik tomu, co je venku, neposlouchat už vnější příkazy, nýbrž zaposlouchat se dovnitř do svého vnitřního hlasu a poslechnout jej, co se týče vlastní cesty. Nevolnost a zvracení v případě nutnosti dokonce agresivně naznačují, že je třeba zbavit se toho, co je na všem cizím nepotřebné a co nelze zpracovat na něco vlastního. Jde spíše o to, abychom hledali vlastní základ života a jemu se svěřili.

Škubavé pohyby očí signalizují, že je třeba spěchat a neztrácet čas. V hloubi symptomů se naznačuje jejich rozpuštění. Když je základ života bezpečný, může nám dát závrať smyslů křídla a nechat nás zapomenout na prostor a čas. V závratném opojení lásky pociťujeme výšky i hloubky citu a zatímco se řítíme do smysly matoucího dobrodružství, zůstává tělesná rovnováha stabilní a spolehlivá a tanec života se stává požitkem.

Otázky

1. Kde nemohu důvěřovat základně svého života? Jak je to s obsahem mého života a se živobytím?

2. Proč nechci slyšet, co chce říct můj vnitřní hlas?

3. Co již pro svou životní cestu nemohu potřebovat a čeho se musím opět rychle zbavit?

4. Jak je to s mou orientací v čase a prostoru, se systémem souřadnic mého života? Čeho bych se mohl držet?

5. Kde je v mém životě to, co je pevné a spolehlivé? Je v mém kymácejícím se světě něco, co mě bezpečně drží?

6. Jak se mohu oddat tanci života, příp. se na něj nastavit?

Z knihy  Nemoc jako řeč duše: výklad chorobných příznaků Dahlke, Rüdiger

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s