shadowVětšina z nás se vydává na cestu osobního růstu, protože v určitém okamžiku nedokážeme  unést břemeno své bolesti. Temná stránka hledačů světla mluví o odhalování této stránky  uvnitř nás samých, která ničí naše vztahy, zabíjí našeho ducha a zabraňuje nám ve splnění  našich snů. Je to to, čemu psycholog Carl Jung říkal stín. Obsahuje všechny části nás samých,  které se pokoušíme skrýt či popřít. Jsou to ty temné složky, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou  nepřijatelné pro naši rodinu, přátele a především pro nás samé. Temná stránka je zasutá  hluboko pod naše vědomí, schovaná před námi i před ostatními. Zpráva, kterou z tohoto  skrytého místa dostáváme, je prostá: něco je na mně špatného. Nejsem v pořádku. Nikdo mne  nemá rád. Nezasluhuji si to. Za nic nestojím.

Spousta z nás těmto zprávám věří.

Věříme, že když se zblízka podíváme na to, co leží  hluboko v nás, najdeme cosi strašného. Odmítáme se podívat dost hluboko a pořádně, protože  se bojíme, že objevíme něco, s čím nedokážeme žít. Bojíme se sami sebe. Bojíme se každé  myšlenky a každého pocitu, který jsme kdy potlačili. A řada z nás už tento strach ani  nevnímá, už ho vidíme jen podle jeho odrazů. Promítáme ho do světa, do našich rodin a  přátel, i do lidí zcela cizích. Je v nás tak hluboko zasutý, že jediný způsob, jak s ním můžeme  zacházet, je buď ho ukrýt, nebo popřít. Stávají se z nás podvodníci, kteří klamou sebe i ostatní. Natolik se v tom zdokonalujeme, že opravdu zapomínáme, že nosíme masky, abychom ukryli své autentické já. Věříme, že jsme ty osoby, které vídáme v zrcadle. Věříme, že jsme naše těla a naše mysli. Dokonce i po letech neúspěšných vztahů, kariér, diet a snů dál potlačujeme tyto zneklidňující vnitřní vzkazy. Namlouváme si, že jsme v pořádku a všechno se zlepší. Dáváme si klapky na oči a zátky do uší, abychom své pohádky, které jsme si vytvořili, udrželi při životě. Nejsem v pořádku. Nikdo mne nemá rád. Nezasluhuji si to. Za nic nestojím.

 Místo potlačování svých stínů přitom potřebujeme neskrývat, vlastnit a vítat ty věci, kterým se nejvíc bojíme čelit. Slovem „vlastnit” myslím uznat, že vám určitá vlastnost patří. „Právě ve stínech jsou ukryty klíče,” tvrdí spirituální učitel a autor Lazaris. „Stín také drží tajemství změn, změn, které vás mohou ovlivnit na buněčné úrovni, změn, které mohou ovlivnit přímo vaši DNA.” Naše stíny drží podstatu toho, kdo jsme. Drží naše nejcennější dary. Když čelíme těmto aspektům nás samých, osvobozujeme se, abychom zažili naši úžasnou celistvost: dobré i špatné, temné i světlé. Jedině přijetím všeho, čím jsme, si zasloužíme svobodu volby, čím v tomto světě budeme. Dokud budeme skrývat, maskovat a projektovat, co je uvnitř nás, nemáme žádnou svobodu existence a žádnou svobodu volby.

Naše stíny existují proto, aby nás učily, aby nás vedly a poskytovaly nám požehnání našich celých osobností. Jsou to pro nás zdroje k odhalení a prozkoumání. Pocity, které potlačujeme, se pokoušejí do nás začlenit. Jsou škodlivé, jen když jsou potlačované: pak se vynoří při té nejméně vhodné příležitosti. Jejich plíživé působení vás může handicapovat v oblastech vašeho života, které pro vás tolik znamenají.

Váš život se změní, když se usmíříte se svými stíny.

Z housenky se stane nádherný motýl. Už nebudete muset předstírat, že jste někdo, kým nejste. Už nebudete muset dokazovat, že jste dost dobří. Až uvítáte svůj stín, nebudete už muset žít ve strachu. Najděte dar svého stínu, a budete se moci konečně těšit z nádhery svého pravého já. Pak budete moci svobodně tvořit život, po jakém jste vždy toužili. Každá lidská bytost se rodí se zdravým emočním systémem. Když se narodíme, milujeme se a přijímáme sami sebe. Nesoudíme, která část naší bytosti je dobrá a která část je špatná. Spočíváme v plnosti naší bytosti, žijeme v jedné chvíli a svobodně se vyjadřujeme. Jak rosteme, začínáme se učit od lidí kolem sebe. Říkají nám, jak máme jednat, kdy jíst, kdy spát, a my začínáme dělat rozdíly.

Učíme se, které chování nám přinese přijetí a které zamítnutí. Učíme se, jestliže dostáváme okamžitou odpověď, nebo náš pláč zůstává nezodpovězený. Učíme se důvěřovat lidem kolem nás, nebo se jich bát. Učíme se důslednosti nebo nedůslednosti. Učíme se, které vlastnosti jsou pro naše okolí přijatelné a které ne. Všechno to nám zabraňuje žít přítomným okamžikem a brání nám v svobodném vyjadřování sebe sama.Potřebujeme znovu zažít zkušenost své nevinnosti, která nám dovolí přijmout nás celé, jací jsme v každou chvíli. Tam musíme být, abychom měli zdravou, šťastnou, úplnou lidskou existenci. Tohle je cesta. V knize Neala Donalda Walsche Hovory s Bohem (Conversations with God) Bůh říká:

Dokonalá láskaje ve vztahu k citům tím, čím je dokonalá bílá ve vztahu k barvám.

Spousta lidí si myslí, že bílá je absence barvy. Tak to není. Je to shrnutí všech barev. Bílá je kombinací všech ostatních existujících barev. Není tedy láska stejně tak nikoliv absencí emocí (nenávisti, hněvu, chtíče, žárlivosti), ale shrnutím všech emocí? Je to shrnutí všeho. Konečný součet. Všechno. Láska je všeobsažná: obsahuje celou řadu lidských emocí – emoce, které skrýváme, emoce, kterých se bojíme. Jung jednou prohlásil: „Raději budu celistvý než dobrý.”

Kolik je nás, kteří prodáváme sami sebe, abychom byli dobří, oblíbení, aby nás ostatní přijímali?

Většina z nás byla vychovávána k přesvědčení, že lidé mají dobré vlastnosti a špatné vlastnosti. A proto, abychom byli přijímáni, se musíme zbavit špatných vlastností – nebo je alespoň skrýt. Tento způsob uvažování přejímáme, když se začínáme individualizovat, když rozeznáváme své prsty od příček postýlky a rozeznáváme sami sebe od svých rodičů. Ale jak dospíváme, uvědomujeme si ještě větší pravdu -duchovno, kterým jsme všichni propojeni. Všichni jsme částí všech ostatních. Z tohoto hlediska se musíme ptát, jestli opravdu mámenějaké špatné a dobré části. Nebo musí opravdu všechny části tvořit celek? Protože jak můžeme poznat dobro, aniž bychom znali zlo? Jak bychom poznali lásku, kdybychom neznali nenávist? Jak bychom poznali odvahu, kdybychom neznali strach?

 Tento holografický model vesmíru nám poskytuje převratný pohled na vztahy mezi vnitřním a vnějším světem. Podle této teorie každý kousek vesmíru, bez ohledu na to, jak ho dělíme, obsahuje stejný souhrn informací jako celek. My, jako individuální bytosti, nejsme izolovaní a nahodilí. Každý z nás je mikrokosmem, který odráží a obsahuje makro-kosmos. „Jestli je tohle pravda,” tvrdí vědecký pracovník v oboru vědomí Stanislav Grof, „pak každý z nás má v sobě schopnost přímého a okamžitého empirického přístupu k opravdu každému aspektu vesmíru, a můžeme rozšířit naši kapacitu hodně za dosah našich smyslů.” Všichni v sobě nosíme otisk celého vesmíru.

Jak to vyjádřil Deepak Chop-ra: „My nejsme ve světě, svět je uvnitř nás.”

 Každý z nás je nositelem každé existující lidské vlastnosti. Není nic, co vidíme či cítíme, co bychom nebyli, a účelem naší cesty je vrátit nás k této celistvosti.To posvátné i cynické, božské i ďábelské, statečné i zbabělé: všechny tyto aspekty jsou v nás uloženy spící a začnou působit, pokud nejsou poznány a včleněny do našich duší. Řada z nás se děsí stejně tak světla jako temnoty. Spousta z nás se bojí podívat se do sebe a strach nás nutí budovat zdi tak silné, že už si nepamatujeme, kdo doopravdy jsme.

Temná stránka hledačů světla je o propracovávání se těmito zdmi a bourání barikád, které jsme si vystavěli, o pohlédnutí, možná prvním, na to, kdo jsme a co tu děláme. Tato kniha vás vezme na cestu, která změní způsob vašeho pohledu na sebe sama, ostatní, i svět. Povede vás k otevření srdce a jeho naplněním úctou a soucitem s vaší vlastní humanitou. Perský básník Rúmí řekl: „Podle Boha když vidíte svou krásu, jste svým vlastním idolem.” Na těchto stránkách nabízím proces objevování krásy vašeho opravdového já. Jung jako první použil termín „stín”, když hovořil o těch stránkách naší osobnosti, které zavrhujeme ze strachu, nevědomosti, studu nebo nedostatku lásky. Jeho základní představa o stínu byla jednoduchá: „Stín je osoba, jakou byste raději nebyli.”

Věřil, že začlenění stínu má hluboký dopad, umožňuje nám objevit hlubší zdroje našeho duchovního života. „Abychom to udělali,” říká Jung, „musíme bojovat se zlem, čelit stínu, přijmout ďábla. Není jiná možnost.”Musíte jít do tmy, abyste přinesli své světlo. Když potlačujeme jakýkoli pocit či podnět, potlačujeme také jeho protějšek. Když popíráme svou ošklivost, snižujeme tím i svou krásu. Když popíráme svůj strach, zmenšujeme svou odvahu. Když popíráme svou chtivost, potlačujeme tím i štědrost. Naše plná velikost je rozsáhlejší, než si většina z nás dovede vůbec představit. Pokud věříte, že v sobě máte otisk vší lidskosti, jako věřím já, pak jste schopni být tou největší osobou, jakou jste kdy obdivovali, a zároveň schopni být tou nejhorší osobou, jakou si dovedete představit.

Tato kníha je o tom, jak nastolit mezi těmito někdy si odporujícími aspekty sebe sama mír.

 Můj přítel Billi Spinoza, vedoucí seminářů Landmark Education (Mezní vzdělávání), tvrdí: „To, s čím nedokážete být, vás nenechá být.” Musíte se naučit, jak poskytnout všemu tomu, čím jste, možnost existovat. Jestli chcete být svobodní, pak musíte být schopni „být”. To znamená, že musíte přestat soudit sami sebe. Musíme si odpustit, že jsme lidští. Musíme si odpustit, že nejsme dokonalí. Protože když soudíme sebe, automaticky soudíme i ostatní. A to, co děláme ostatním, děláme i sami sobě. Svět je zrcadlem našich vnitřních já. Když dokážeme přijmout sebe a odpustit si, automaticky přijímáme i ostatní a odpouštíme jim. Pro mne bylo těžké tuto lekci zvládnout.

Před třinácti lety jsem se probudila na chladné mramorové podlaze své koupelny. Tělo mne bolelo a dech páchl. Měla jsem za sebou další noc večírků a drog a potom, samozřejmě, mi bylo špatně. Když jsem se zvedla a pohlédla do zrcadla, věděla jsem, že tak nemohu pokračovat. Bylo mi osmadvacet a pořád ještě jsem čekala, že někdo přijde a rázem bude všechno v pořádku. Ale toho rána jsem si uvědomila, že nikdo nepřichází. Má matka nepřichází, můj otec nepřichází a můj rytíř na bílém koni také ne. Se svou drogovou závislostí jsem se dostala na křižovatku. Věděla jsem, že už velmi brzy si budu muset vybrat mezi životem a smrtí. Nikdo jiný za mne to rozhodnutí nemůže udělat. Nikdo ode mne nemůže vzít mou bolest. Nikdo jiný mi nepomůže, dokud si nepomohu sama. Ta žena, která na mne hleděla ze zrcadla, mne šokovala. Uvědomila jsem si, že naprosto netuším, kdo to je. Jako bych ji viděla poprvé v životě. Vyčerpaná a vyděšená jsem sáhla po telefonu a zavolala o pomoc.

Můj život se drasticky změnil. Toho rána jsem se rozhodla si vést dobře, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. Po skončení osmadvacetidenního léčebného programu jsem se vydala na odyseu, která znamenala zcela se uzdravit. Vypadalo to jako obrovský úkol, ale věděla jsem, že nemám jinou možnost. O pět let a přibližně padesát tisíc dolarů později jsem byla zcela jiná osoba. Vyléčila jsem se ze závislostí, měla nové přátele, změnila své hodnoty. Když jsem se ale zklidnila a ponořila do meditací, pořád ještě jsem v sobě měla místa, která se mi nelíbila, místa, kterých jsem se chtěla zbavit. Můj problém byl, že jsem se stále ještě nenáviděla.

Zdá se neuvěřitelné, že někdo může chodit jedenáct let na skupinové terapie, související léčbu, dvanáctistupňová setkání, navštěvovat hypnotizéry a akupunkturisty, zažít znovuzrození, skákat z hor, navštěvovat transformační semináře, buddhistická duchovní cvičení, sufistické semináře, číst stovky knih, naslouchat vizualizacím a meditačním kazetám, a přesto pořád ještě část toho, kým je, nenávidět. Tolik času a tolik peněz, a přece jsem věděla, že má práce pořád ještě není hotová.

A pak konečně cosi cvaklo.

Byla jsem na Intenzivním vůdčím semináři, který vedla žena jménem Jan Smithová. Uprostřed semináře jsem stála před celou skupinou a mluvila, když se na mne Jan náhle podívala a pronesla: „Ty jsi ale potvora.” Srdce se mi sevřelo. Jak to mohla vědět? Věděla jsem, že jsem potvora, ale zoufale jsem se pokoušela se této části sebe sama zbavit. Strašně jsem se snažila být milá a laskavá, abych vyrovnala tu ohavnou vlastnost. A pak se mne Jan chladně zeptala, proč tolik nenávidím tuto část sebe sama. Připadala jsem si malá a hloupá a odpověděla jsem, že právě za tuto část sama sebe se nejvíce stydím. Řekla jsem, že tím, že jsem potvora, jen sobě i ostatním přináším bolest. A Jan prohlásila: „To, co neovládáš, ovládá tebe.”

 Uvědomovala jsem si, jak mne ovládá to, že jsem potvora, pořád jsem si s tím dělala starosti, ale přesto jsem to nechtěla. „Co je dobrého na tom, být potvora?” zeptala se. Podle mého názoru na tom nic dobrého nebylo. Ona ale pokračovala: „Když stavíš dům a stavební firma překračuje rozpočet a opozdí se o tři týdny, nemyslíš, že je ku prospěchu být trochu zlá?”

Samozřejmě jsem odpověděla, že ano. „Když musíš v zaměstnání vrátit zboží, nepomůže občas být protivná?” Pochopitelně jsem znovu přikývla. Jan se mne zeptala, jestli už chápu, že při určitých příležitostech je nejen užitečné být potvora, ale naopak je to úžasná vlastnost, pokud chceme ve světě něčeho dosáhnout. Náhle tato část mne – kterou jsem se zoufale snažila skrývat, popírat a potlačovat – byla osvobozena. Celé mé tělo se náhle cítilo jinak. Jako bych kolem krku nosila stokilové závaží a najednou ho uvolnila. Jan přijala tuto mou vlastnost a ukázala mi,že to je dar, že to není nic, za co bych se měla stydět. Pokud této vlastnosti dovolím existovat, nebudu ji muset zastírat. Budu ji schopná využívat, místo aby ona využívala mne.

 Od tohoto dne byl můj život jiný. Další část uzdravující skládačky zapadla mezi ostatní. „To, čemu vzdoruješ, zůstává.” Slyšela jsem to tolikrát, ale nikdy jsem plně nepochopila hloubku tohoto tvrzení. Když jsem vzdorovala „potvoře” v sobě, držela jsem ji stále zamčenou na jednom místě. V tu chvíli, kdy jsem ji přijala a dívala se na ni jako na dar, uvolnila jsem svůj odpor. Tato vlastnost se stala přirozenou, zdravou součástí toho, čím jsem. Teď nemusím nikdy být potvora, ale pokud to bude vhodné, což na tomto světě někdy je, mohu ji využít, abych se o sebe postarala.

 Tento proces mi připadal zázračný. Udělala jsem si tedy seznam všech svých částí, které jsem neměla ráda, a pokusila se z nich naopak udělat klady. Jakmile jsem byla schopná vidět ve všech zároveň pozitivní i negativní stránky, dokázala jsem upustit od svého odporu a nechat tyto části volně existovat. Ujasnila jsem si, že nejde o to, zbavit se věcí, které na sobě nemáme rádi, ale najít na nich pozitivní stránky a zapojit je do svých životů.

 Tato kniha by vám měla být na této cestě průvodcem.

Obsahuje základní teze, které vám pomohou neskrývat, přijmout a přivítat své stíny. Začínám podrobným pojmenováním stínu,prozkoumáním jeho podstaty a účinků. Potom prozkoumáme základní jev stínu, projekci, s jejíž pomocí popíráme podstatné části sama sebe, když je odkládáme. Až uvážíme nový příklad chápání našeho vnitřního a vnějšího života – holografický model vesmíru -, můžeme začít jednat, uplatňovat to, co jsme se naučili o odkrývání skrytých tváří své temné stránky. Pak se pustíme do procesu přijímání a přebírání odpovědnosti za své stinné vlastnosti, naučí-me se specifickým nástrojům, jak přivítat stíny a objevit je jako požehnání, a také jak získat moc nad částmi sebe sama, které odhalujeme druhým.

Konečně prozkoumáme cesty, na kterých můžeme milovat a hýčkat sebe sama, a praktické nástroje, jak vyjádřit své sny a stvořit život, který by stál za prožití. Řada z nás tráví až příliš mnoho času honbou za světlem, místo kterého nalézají jen stále větší trnu. „Člověk se nestane osvíceným jen proto, že si představuje obraz světla,” říká Jung, „ale tím, že přiměje tmu k vědomí.” Temná stránka hledačů světla vás povede po cestě k uvědomění si, přijetí a přivítání svých stínů. Dá vám znalosti a nástroje, se kterými vynesete na povrch to, co leží uvnitř vás. Povede vás k obnovení vaší síly, tvořivosti, inteligence i snů. Otevře vaše srdce vám i ostatním, a navždy změní vaše vztahy k světu.

Z knihy Debbie-Fordová—Temná-Stránka-Hledačů-Světla

Súvisiace: Honba za stínem