341960_600-600---smeLáska je v anglickém jazyce nejdůležitějším a také nejvíc matoucím slovem. Světští i duchovní myslitelé se shodnou na tom, že láska je středem našich životů. Slýchali jsme, že láska je zdrojem mnoha krás a že hýbe světem. Tisíce knížek, časopisů, písniček a filmů jsou kořeněny tímto slovem. Početné filosofické a teologické systémy jí vyčlenily přední místo. A Ten, který dal vzniknout křesťanství, chtěl, aby láska byla znakem, kterým se od ostatních budou odlišovat Jeho následovníci. Psychologové dospěli k názoru, že láska je primární lidská potřeba .

Pro lásku zdoláme pohoří, překonáme oceány, přejdeme poušť a vůbec vydržíme neuvěřitelná strádání. Bez lásky pro nás budou pohoří nezdolatelná, moře nepřekonatelné, pouště nepřekročitelné a útrapy běžnou součástí našeho života. Pavel, křesťanský apoštol vyslaný k pohanům, zdůrazňoval lásku, když ukazoval, že lidské snažení, které není motivováno láskou, je nakonec marné. Byl přesvědčen, že na konci každého lidského dramatu stojí pouze tři důležité symboly: „víra, naděje a láska”. „Ale největší z nich je láska.”

Jestliže se shodneme na tom, že slovo láska prostupuje lidskou společností, a to z pohledu minulosti i přítomnosti, budeme asi také souhlasit s tím, že je to velice zavádějící slovo. Užíváme ho v nejrůznějších situacích. Říkáme: „miluji hamburgery”, a vzápětí, „miluji svou matku.” Mluvíme takto o nejrůznějších oblíbených aktivitách: plavání, lyžování, lovení zvěře. Milujeme také věci: jídlo, auta, domy. Milujeme zvířata: psy, kočky, dokonce jako domácí mazlíčky milujeme i hady. Milujeme přírodu: stromy, trávu, květiny a také počasí. Milujeme lidi: matku, otce, syna, dceru, rodiče, manželky, manžele, přátele. Dá se i říci, že milujeme, když se právě zamilujeme. Jestliže nám toto všechno ještě nepřipadá dost zmatené, používáme také slova „láska” k vysvětlení našeho chování. „Udělal jsem to proto, že ji miluji.” Takovéto vysvětlení se hodí na všechny možné situace. Muž se zaplete do cizoložství a nazve to láskou.

Kněz to na druhou stranu označí za hřích. Manželka alkoholika uklízí zbytky po poslední manželově akci. Zdůvodní to láskou, ale psycholog to nazve závislostí. Rodič vyhoví jakémukoliv přání svého dítěte. Z lásky. Rodinný terapeut ale bude mluvit o rodičovské nezodpovědnosti. Jak by tedy mělo vypadat opravdové láskyplné chování? Není smyslem této knihy upozornit na všechny nesprávné významy a interpretace slova láska, ale spíše se zaměřit na ten druh lásky, který je nezbytný pro naše emocionální zdraví. Dětští psychologové nás ujišťují, že každé dítě má určité základní emocionální potřeby, které je nutno naplnit, pokud nechceme, aby bylo psychicky labilní. Žádná z těchto emocionálních potřeb však není tak důležitá jako potřeba lásky a pozornosti. Potřeba pocitu, že ona nebo on někam patří a že je o ně zájem.

Při odpovídajíci míře pozornosti a péče se z takovéhoto dítěte stane velmi pravděpodobně zodpovědný dospělý. Bez lásky ale zůstane takový jedinec deformovaný jak emocionálně, tak sociálně. Toto přirovnání se mi zalíbilo hned, jak jsem je poprvé slyšel: „Uvnitř každého dítěte je skrytá citová nádrž, která je tam proto, aby mohla být naplněna láskou. Když dítě cítí, že je milováno, bude se vyvíjet normálně, ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná, chování dítěte bude z normálu nějakým způsobem vybočovat. Podstatná část tohoto nenormálního chování je způsobena nenaplněnou touhou – prázdnou citovou nádrží lásky.”

Takto jsem to slyšel od Dr. Rosse Campbella, psychiatra specializovaného na léčení dětí a dospívajících. Jak jsem tak poslouchal, vzpomínal jsem na stovky rodičů, živě ilustrujících v mé kanceláři zločiny svých dětí. Do té doby jsem si uvnitř těch dětí nikdy žádné prázdné citové nádrže nepředstavoval, ale najednou jsem viděl jejich výsledek. Jejich narušené chování bylo hledáním nebo spíše tápáním po lásce, kterou necítily. Hledaly lásku tam, kde ji najít nemohly a snažily se k ní dostat všemi možnými cestami, které je k ní však nemohly dovést.

Pamatuji si na Ashley, která se ve třinácti letech léčila ze sexuálně nakažlivé nemoci. Její rodiče byli zdrceni. Velice se na ni zlobili. Ashleyinu školu navíc vinili z otevřené sexuální výchovy. Jak to jen mohla udělat? ptali se. V srdci všech lidí se skrývá touha po důvěrnosti a touha být milován.

Právě v manželství má být naplněna potřeba lásky i intimity zároveň. Během mého rozhovoru s Ashley jsem se dozvěděl o rozvodu rodičů, když jí bylo šest let. „Myslela jsem, že tatínek odešel, protože mě neměl rád,” řekla. „Když se maminka znovu vdala, to mi bylo deset, měla zase někoho, kdo ji měl rád, ale já jsem byla pořád sama. Strašně jsem chtěla, aby mě taky někdo měl rád. Seznámila jsem se ve škole s jedním klukem. Byl starší než já, ale měl mě rád. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Byl ke mně moc milý a opravdu jsem cítila, že mě miluje. Nechtěla jsem s ním spát, chtěla jsem jen, aby mě měl někdo rád.” Ashleyina citová nádrž byla prázdná celou řadu let. Její matka a nevlastní otec ji zabezpečili po materiální stránce, ale neměli ani ponětí o hlubokém vnitřním zápase, který se v ní odehrával. Určitě Ashley milovali a mysleli si, že jejich lásku cítí. Že k ní nemluvili jejím primárním jazykem, objevili, až když už bylo téměř pozdě.

Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětským fenoménem. Provází nás v dospělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav a, jak uvidíme později, doba jeho trvání je docela dobře předvídatelná. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět. Je totiž základem naší přirozenosti a středem našich tužeb. Lásku jsme potřebovali dávno předtím, než jsme se „zamilovali” a budeme ji potřebovat takdlouho, jak dlouho budeme žít. Potřeba být milován svým partnerem stojí ve středu manželství.

Jeden muž mi nedávno řekl, „K čemu je mi dům, auta, soukromá pláž nebo cokoliv jiného, když mě moje žena nemiluje?” Rozumíme tomu, co řekl? „Víc než po čemkoliv jiném toužím po tom, aby mě moje žena milovala.” Materiální věci lidskou lásku nemohou nahradit. Manželka naproti tomu tvrdí, „Celý dlouhý den si mě ani nevšimne a potom se mnou chce skočit do postele. Nesnáším to.” Není ženou, která nemá ráda sex, je ženou zoufale toužící po citové lásce. Něco v nás touží po tom, aby nás ostatní milovali. Samota je pro lidskou duši zničující. Proto je také „samotka” považována za nejkrutější trest. V srdci všech lidí se skrývá touha po důvěrnosti a touha být milován.

Právě v manželství má být naplněna potřeba lásky i intimity zároveň, alespoň tak bylo manželství naplánováno. Proto také starověké biblické texty mluví o manželovi a manželce jako o „jednom těle”. Neznamená to, že individuální jedinci ztratí svou individuální jedinečnost; je tím myšleno, že každý z nich vstoupí do života toho druhého mimořádně hlubokým a intimním způsobem. Pisatelé Nového zákona vyzývají manžele, muže i ženu, aby se navzájem milovali. Počínaje Platonem, konče Peckem, zdůrazňují všichni důležitost manželské lásky.

Láska je sice velice důležitá, ale zároveň také poněkud prchavá. Vyslechl jsem mnoho manželských párů, které před sebou skrývaly nejrůznější zranění. Někteří za mnou přišli proto, že už svou vnitřní bolest nemohli dále unést, jiní si uvědomili, že jejich chování nebo chování jejich partnera, jim ničí manželství. Někteří mi prostě jen přišli oznámit, že už v manželství dále žít nechtějí. Sen ve stylu „žili šťastně a spokojeně až do smrti”, se jim roztříštil o tvrdou skálu reality. Znovu a znovu slýchám slova „naše láska je pryč, náš vztah skončil”. „Bývali jsme si kdysi tak blízcí, ale je to pryč. Už nás netěší být spolu. Nevycházíme si navzájem vstříc.” Tyto příběhy dosvědčují, že stejně tak jako děti, i dospělí mají své „citové nádrže na lásku”.

Mohla by uvnitř těch zraněných manželských párů existovat neviditelná citová nádrž na lásku? Může být její prázdný obsah příčinou nevhodného chování, rozchodů, drsných slov a kritického přístupu? Pokud bychom našli způsob, jak ji naplnit, mohlo by se naše manželství obnovit? Byli by potom manželé schopni podílet se na utváření harmonického prostředí, ve kterém by bylo možné mluvit o svých rozdílech a řešit konfliktní situace? Mohla by taková citová nádrž být klíčem k fungujícímu manželství?

Tyto otázky předurčily mé dlouhé putování. Postupně jsem si začal být vědom jednoduchých a přitom poměrně důležitých náhledů, o kterých se zde zmiňuji. Mám za sebou nejen dvacet let manželského poradenství, ale obrazně řečeno, prošel jsem také stovkami srdcí manželských dvojic v Americe. Manželské páry počínaje Seattlem až k Miami mě nechaly nahlížet do skrytých zákoutí svých vztahů a naše hovory bývaly velice otevřené. Příklady uvedené v této knize, pochází ze skutečného života. Pouze jména a místa byla pozměněna, aby byla zaručena anonymita jednotlivců, kteří se vyjadřovali otevřeně a bez zábran.

Jsem přesvědčen, že citová nádrž plná lásky je pro manželství podstatná stejně tak jako správné množství oleje pro automobil. Pokoušet se „nastartovat” vaše manželství s prázdnou citovou nádrží lásky vás ovšem může přijít na mnohem víc než jízda s autem bez oleje. To, co zde budete číst, může být návodem k zachránění tisíců manželských svazků, nebo třeba jen nalezením cesty k vylepšení jinak dobře fungujícího manželství.

UPOZORNĚNÍ: Osvojením si pěti jazyků lásky a mluvením primárním jazykem vašeho partnera se může jeho/její chování radikálně změnit. S plnými citovými nádržemi se lidé chovají jinak. Než se však začneme jednotlivými jazyky lásky podrobně zabývat, musíme se zastavit u jednoho důležitého, ale matoucího jevu: totiž euforické zkušenosti nazývané „zamilovanost”.

Z knihy Päť jazykov lásky  Gary Chapman