laska-muza-zenyLáska bude prosit, ne klást požadavky.

Když začnu na své partnerce něco vyžadovat, stávám se rodičem a ona mým dítětem. Rodič svému tříletému dítěti říká, co by mělo a vlastně co musí dělat. Je to nezbytné, protože tříleté dítě ještě nedokáže samo procházet životem. Manželé jsou ale dospělými, rovnoprávnými partnery. Jistě, nejsme dokonalí, ale jsme dospělí a jsme partneři. Pokud mezi námi má vzniknout důvěrný vztah, potřebujeme znát naše vzájemné touhy a přání. Jestliže toužíme po lásce, potřebujeme znát touhy a přání našeho partnera.

Způsob, jakým na tyto touhy upozorňujeme, je ovšem nesmírně důležitý. Jestliže naše potřeby přivádíme na svět v podobě nároků, ničíme tím jakoukoliv šanci na vybudování důvěrného vztahu a navíc naše požadavky partnera pravděpodobně odradí. Pokud ale naopak formulujeme své potřeby a touhy jako prosby, naznačujeme tak směr, dáváme vodítko, ne ultimáta. Manžel, který říká, „Vzpomínáš si na ten jablkový koláč, který jsi dělávala?

Myslíš, že bys ho tenhle týden mohla upéct? Mám tyhle koláče strašně rád”, dává tak své ženě návod, jak mu projevit svou lásku a tím se podílet na budování jejich vztahu. Na druhou stranu manžel, který říká, „Neviděl jsem jablkový koláč od doby, kdy se narodilo naše dítě a hádám, že pro příštích 18 let ho taky neuvidím”, přestává jednat jako dospělý člověk a vrací se ke svému adolescentnímu chování. Takové požadavky neposilují důvěrný vztah. Manželka, která říká, „Myslíš, že bys tenhle víkend mohl vyčistit okapy?” projevuje své přání prosbou a dává tak manželovi šanci projevit jí lásku. Manželka, která naproti tomu říká, „Jestli ty okapy nebudou co nejdřív vyčištěné, brzy nám odpadnou. Už v nich rostou i stromy!” Lásce zabraňuje a namísto manželky se stává dominující matkou.

Když se na svého partnera obracíte s nějakou prosbou, potvrzujete tím jeho nebo její příslušné schopnosti. V podstatě tím dáváte najevo, že má něco, nebo může udělat něco, co je pro vás důležité a potřebné. Jakmile ovšem začnete diktovat, stáváte se nikoliv milovaným partnerem, ale tyranem. Váš protějšek se nebude cítit sebevědomě, nýbrž méněcenně. V prosbě jsou obsaženy možnosti. Váš partner má na výběr, buď na vaši prosbu zareaguje, nebo se k ní nepřizná, protože láska sama je volbou. V tom je také její význam. Vědět, že můj partner mne miluje natolik, že se bude snažit pracovat na zlepšení vzájemné komunikace, že mu na mně záleží, že mě respektuje a váží si mě, že se mě snaží potěšit. Intimní vztah nemůžeme získat tím, že jej začneme nárokovat.

Partner sice může mým požadavkům nakonec vyhovět, ale nebudu to moci považovat za výraz lásky. Bude to spíš výsledek strachu, pocitu provinění nebo ještě něčeho jiného, ale určitě ne lásky. A tak tedy prosba dává lásce šanci, zatímco požadavek ji dusí.

Z knihy Päť jazykov lásky  Gary Chapman