OLYMPUS DIGITAL CAMERAMilá moje, ptáš se, zda je učitel či vůdce důležitý pro bytost na cestě poznání: samozřejmě průběh této její cesty ovlivňuje, ale zda a jakým způsobem se to děje, to zcela závisí na vnitřních kvalitách oné bytosti. Dovolíš-li, rozvedu to.

Co nebo koho můžeme chápat pod pojmem učitel? Je to jakákoli bytost, která jiné bytosti  otevře cestu k novému poznání. V tomto smyslu je učitelem každá jednotlivost, ze které se projevené bytí skládá, protože každá tato jednotlivost se vyděluje z celku minimálně jednou kvalitou, kterou žádná jiná jednotlivost nemá. Tuto svoji kvalitu pak může nabídnout jednotlivostem jiným, aby jim dala možnost přijetí jiného úhlu pohledu než je ten jejich, a sama od nich přijímá tutéž službu.

Podle zákona o polaritách si bytost do svého okolí vždy přitahuje takové jedince, kteří ji polaritně doplňují, tento fakt nezávisí na její svobodné vůli, protože vychází z energetického vzorce, který je součástí vědomí jí nadřazeného systému. Může se však svobodně rozhodnout, zda se energiím této opačné polarity otevře a přijme je – zda je tedy poznáním včlení do svého vědomí, nebo zůstane vůči nim uzavřená a odmítne je. V případě jejich přijetí se stávají její součástí, bytost se tedy může dívat pohledem všech ostatních bytostí majících v sobě včleněný tento typ energie, rezonuje s nimi v této oblasti ve vzájemném souladu, už mezi nimi neexistuje napětí či disharmonie vyplývající z konfliktu protikladných úhlů pohledu. Bytost přijala poznání ve formě přijetí jiného typu energie než v sobě dosud nosila, rozšiřuje se její úhel pohledu a tudíž i reakční možnosti, postoupila o krok dál na své vývojové cestě. Pokud se však rozhodne tyto energie nepřijmout, konfliktní situace přetrvává, v životě bytosti se opakují stále stejné scény, její vývoj se zastavuje: do té doby, než toto svoje rozhodnutí změní.

Zde připomenu jednu důležitou věc: je zcela a jednoznačně záležitostí svobodné vůle každého člověka, jaké poznání se rozhodne přijmout, od koho to bude, a také jakým způsobem. V této volbě může být omezen jediným faktorem: mírou svého pochopení základních zákonů řídících tuto problematiku v běhu projeveného bytí. Čím dokonalejší je toto jeho pochopení, tím větší je efektivita využití energií, které má v této oblasti k dispozici. Kdo své energie někomu vnutí nebo se naopak domnívá, že cokoli vnuceného musí přijmout, vstupuje do vztahů vzájemné závislosti a ovládání  se všemi důsledky, které to pro něho bude mít.

A je tento proces učení nutný? Duše moje, pokud už vědomí vstoupilo na cestu poznání spočívající v prožití zkušenosti oddělenosti, nemohou se jeho roztříštěné části spojit jiným způsobem, než právě postupným scelováním skrze vzájemné sdílení a přebírání svých energií. Samozřejmě formy tohoto sdílení mohou být různé, a od toho se odvíjí i různá rychlost vývoje jednotlivých těchto částí. Vezmeme-li ovšem projevené bytí jako celek, nemůže dříve dosáhnout původní celistvosti, než do něho završením své vývojové cesty zapadne i poslední jeho částečka.

Pokračujeme dál.  V momentě, kdy určitá jednotlivost dospěje k určitému stupni poznání, může průběh svého vývoje urychlit tím způsobem, že přijme pomoc od bytosti, která ve vývojovém žebříčku stojí výš než ona a má příslušnou energetickou oblast zvládnutou. Domyšleno do důsledku se tedy napojuje na uzlový bod vědomí, ve kterém už existují sjednoceny všechny střípky vědomí, na které se onen uzlový bod rozpadá, a do jejichž okruhu tato bytost patří. Srovnáme-li tento proces se sdílením se mezi bytostmi nacházejícími se na stejném vývojovém stupni, kdy dochází k rovnovážné energetické výměně mezi nimi, zde je energetické proudění odlišné: informační energie proudí směrem od bytosti na vyšším stupni poznání k bytosti stojící v tomto žebříčku o stupeň níž, opačným směrem má energetický proud jinou podobu. Takto je stupňovitě uspořádáno celé projevené bytí, přičemž méně vyvinuté bytosti svým vyspělejším partnerům na oplátku, že jim slouží jako zdroj poznání, poskytují svou existenci jako takovou, aby jim dávala energetickou základnu pro nadstavbu těch jejich energetických kvalit, které je od tohoto nižšího vývojového stupně odlišují. Pro lepší pochopení této problematiky uvedu příklad: říše minerálů tvoří základnu pro stavbu říše rostlinné, která k němu přidává další kvalitu, jíž se od říše minerálů odlišuje: schopnost růstu a cyklické přeměny. Stejný mechanismus pak tvoří říši zvířecí: tělo zvířat se též skládá z minerálních prvků jako tělo rostlinné a má schopnost růstu a přeměny, ovšem přidává se kvalita možnosti emocionálně reagovat na nejrůznější situace. Zvířata předala člověku dosaženou kvalitu emocí, aby k ní mohl přidat schopnost abstrakce a logického úsudku. Jaká bude další vývojová fáze? Jedním z mnoha projevů nové kvality které lidé budou postupně dosahovat je například intuice, možnost přímého vciťování se do podstat věcí a jevů.

Toto vzájemné provázání jednotlivých úrovní bytí je skutečností a existuje nezávisle na tom, zda si ho složky tohoto systému uvědomují. Vyšší stupeň si své nižší složky vždy uvědomuje – samozřejmě v závislosti na míře, do jaké si uvědomuje existenci sama sebe. Nižší vývojový stupeň je ovšem schopen registrovat vyšší jen v případě, kdy se začíná vývojovým přiblížením propojovat s jeho kvalitami. Registruje například divoce žijící zvíře existenci člověka? Vědomě jen zřídkakdy, ovšem u zvířat domácích je situace jiná, tam jsou oba vývojové stupně v daleko větším vědomém kontaktu, začíná mezi nimi vzájemná komunikace. Rovněž lidé si uvědomují existenci jim nadřazených úrovní vědomí až tehdy, kdy začínají dosahovat takových kvalit vědomí, které jim umožňují rozvoj a pěstování intuice, která je k propojení vědomí nezbytně nutná.

Ptáš se, je-li k vývoji toto propojování úrovní nezbytně nutné? Odpovím takto: vůle jednotlivce do tohoto procesu zasahuje jen v tom smyslu, že dosáhne-li už onen jednotlivec svým vývojem dosahovaným skrze uplatnění své vůle takového stupně rozvoje vědomí, který ho vibračně přiblíží k vyšší rovině, k tomuto propojení dochází automaticky v důsledku přitahování stejné vibrační kvality. Skrze příbuznost energií se otevírá možnost vzájemné komunikace, ovšem na osobní vůli každého jedince už záleží, zdali ji využije nebo ne.

Takto vyhlíží hierarchické uspořádání vrstev vědomí, z nichž se skládá projevené bytí, a určuje ho úhel pohledu vycházející z pozice jednotlivostí v tomto uspořádání zahrnutých. Toto hierarchické uspořádání je určováno kvalitou forem, do nichž se větví a jimiž se projevuje podstata – celistvé vědomí boží, a řídí se zákony tvorby hierarchií. Existuje ovšem ještě jiné chápání  bytí, vycházející z opačného úhlu pohledu, z pohledu celistvosti, z pohledu Všejednoty. Jak se oba pohledy liší? Svět jednotlivých forem je jeden pól prvotního dualitního projevu, prvek energii přijímající – Jin. Druhým pólem je zdroj čisté energie skrze jejíž využití lze uskutečnit všechny možnosti – boží aktivní projev – Jang. Oba dva póly ve své dynamické součinnosti tvoří vědomí Všejednoty, první vnímatelný aspekt Božího vědomí spočívajícího v neprojeveném. Jeden bez druhého nemohou existovat, každá jednotlivost bytí v sobě tedy obsahuje oba póly. A pokud má být zachována harmonie jejího vývoje, musí při svém nazírání na realitu brát v úvahu oba dva tyto úhly pohledu kterými se může podívat, a které jí teprve při svém sjednocení odrazí reálnou podobu toho bodu bytí, do něhož se svým vědomím právě zaostřuje.

Průniky všech možných vzájemných vztahů obou polarit (což je vlastně působení celistvé energie tvoření skryté v neprojevené podstatě všeho bytí) tvoří myriády jednotlivých uzlů vědomí, kterým právě navázání energie podstaty na určitou formu umožňuje větší či menší oddělení od celistvého vědomí, ze kterého všechny pramení. Ze stejného zdroje do světa forem všechny vyšly, a  do onoho zdroje se opět vracejí: směr jim pak všem určuje procítění oné nejvnitřnější podstaty všeho projeveného, která se nedá nijak označit ani popsat, která prostě JE. Ovšem protože každá jednotlivá částečka vědomí je jiná než ty ostatní a tudíž má i jiný úhel pohledu, má zpáteční cesta k onomu absolutnímu JSOUCNU pro každou z nich jinou podobu; ačkoli tedy mohou být hlavní směry vývoje pro určité skupiny jednotlivých částeček vědomí společné, každá z nich má svoji vlastní cestu, která není a nemůže být shodná s cestou jakékoli jednotlivosti jiné.

Závěr z těchto faktů plynoucí je následující: pokud jednotka vědomí chce setrvat ve světě forem, bere jako hlavní a určující kritérium pro svoje vnímání pouze ony formy jako takové, tedy vnější svět v hierarchickém uspořádání. Toto směřování převládalo v počátcích vývoje, při dělení celistvého vědomí na jednotlivosti, bylo tedy charakteristické pro vývoj odstředivý čili involuci. Pokud  však bytost touží svět forem opustit a navrátit ke svému zdroji, jediné vedení, které je pro každou bytost správné, vychází z jejího vlastního nitra. Jím jsou, či spíše měly by být, korigovány veškeré informace přicházející zvnějšku. A protože svět forem si každá bytost přecházející na cestu dostředivého vývoje – evoluce – nese s sebou coby dosažené poznání, zahrnuje její vnímání oba stavy, formu i podstatu, a návrat zpět pro ni znamená sjednocení obou polarit. Jedině skrze procítění svým srdcem spojujícím člověka s jeho nejvnitřnější podstatou může totiž být spatřeno ve správném světle – ve světle celistvého vjemu – to, co vyšlo z hlediska oddělenosti. Žádný z těchto úhlů pohledu nelze zatracovat, oba jsou důležité, protože jedině zkušeností oddělenosti lze pochopit co je to celek, a pouze celek může zhodnotit a spojit znovu v celistvou dokonalost všechny dílčí zkušenosti dosažené skrze oddělenost.

A jak teď po všech zkušenostech vnímám svého učitele?

Představte si, co by zbylo, kdybyste stáli vedle svého dobrého známého, a odmysleli si jeho tvář, hlas, gesta, tělo, prostě všechno hmotné, podle čeho si myslíte, že ho jen poznáváte. Co by vám zůstalo? Nic? Soustřeďte se dovnitř sebe a uvědomte si dobře svoje pocity: tam hluboko uvnitř vás přece jenom něco je, i když je „to“ velice jemné a takřka nepostřehnutelné. Je to vjem jeho podstaty, která tvoří jeho Já jako individualitu, a která jako tenký proud vědomí vychází z celistvého Zdroje, aniž by se od něj kdy oddělila. Jen ta čistá energie, která se dá vnímat jako pocit určitého druhu. Zkrátka jen pocit. Komplexní vjem, u něhož se ztrácí celistvost jakýmkoli pokusem o bližší charakteristiku. U každé individualizované bytosti je jiný. Zkuste si to procítit u více lidí a porovnat rozdíly.. Tak vnímám i já – když se soustředím (jakoby vnitřně „otočím“) ke svému učiteli, vím že tam je, jsem si tím naprosto jistá, a to právě jen podle pocitu, který z něj mám, a jeho odpovědi na moje otázky přicházejí beze slov: ve vědomí se mi  objeví myšlenka v celistvé formě, kterou si do slov „překládám“ až dodatečně.

Dá se to popsat jako jakýsi hologram, který se postupně „rozbaluje“ do stále větších detailů v přesně stejné míře, v jaké mu porozumím: moje porozumění samotné ho tedy otevírá a rozvíjí. Teď, když už vím jak tenhle proces probíhá, mi to připadá jako úplně normální a přirozená schopnost. Učím se též takhle se ptát (beze slov) a vím, že to dokáže každý: děláme to totiž v prvním okamžiku vždycky, když s někým mluvíme, nebo jen myslíme ve slovech, protože ta slova jsou tam až dodatečně přidaná, je to naučený způsob komunikace mezi lidmi. Co je pod tím a z čeho ta slovy vyvěrají, to už skoro nikdo nevnímá, protože mluvit a myslet ve slovech je tak nějak pohodlnější. Samozřejmě slova (řeč) byla a jsou pro lidský vývoj velmi důležitá, protože je to nástroj abstraktního zobecnění, ale zároveň i nástroj konkretizace, tedy lépe řečeno převedení myšlenky do stálého a pevného tvaru. Jaksi se dá říci, že slova jsou „olaritě“ myšlenky….jedna možnost pro vícenásobné použití. Člověk by je měl umět používat co nejdokonaleji, ale neměl by se na ně příliš vázat:  neměl by zapomínat, že je pod nimi ještě něco víc. Něco sice možná nestálejšího, ale v mnohých případech výstižnějšího, takříkajíc konkrétní situaci „šitého na míru“. Slova mají hrubší vibrace, překryjí to jemnější co je pod nimi, tak jako fyzické tělo překrývá energetickou podstatu člověka.

Mnoho lidí pak druhého člověka vnímá jen jako toto vnějšími smysly vnímatelné konkrétní tělo, a jeho myšlenky stejně –  jen jako konkrétní, vyřčená slova. Jejich smysly tak zhrubly, že ten jemnější „vnitřek“ buď nerozeznávají vůbec, nebo svým vjemům nezávisejícím na fyzických smyslech přikládají buď žádnou anebo jen velice malou důležitost. Je možné se to ale naučit, tohle  druhotné ovlivnění a zastínění vědomí svým nosičem – hmotou lze odstranit, stačí jen vědět o tomto svém cíli a jít za ním:  s vytrvalostí, trpělivostí a láskou cvičit ono meditační „odpoutání se“ svého vědomí od vazeb na vlastní osobnost…Pak se vám otevřou i ty „vnitřní oči“, a budete vnímat svět jako nikdy předtím – jako hru energií, energetickou síť, která vyvěrá z neprojevené podstaty Zdroje, proudí a pulsuje podle přesných zákonitostí, kde vše má svůj pevně daný řád:  kde neexistuje náhoda, ale kde právě proto vše je v neustálém pohybu, měnící se a živé, a kde jsou možnosti projevu jakéhokoli vědomí omezeny pouze jeho schopností tyto zákonitosti chápat a tudíž i používat…

A k tomuto tématu – ke slovům a komunikaci – jsem vztáhla i svoji další otázku. Už vícekrát se mi v životě stalo, že člověk, se kterým jsem mluvila, nepochopil co chci říci a odpovídal mi na zcela něco jiného, případně mi podsouval úplně jiné úmysly než jsem skutečně měla. Několikrát takové nedorozumění vyústilo i v přerušení komunikace mezi námi, i když jsem k oněm lidem přistupovala upřímně a otevřeně a nebyla jsem si vědoma ničeho negativního, co by z mé strany k této situaci přispělo. V čem je tedy problém, jak vznikají nedorozumění mezi lidmi a jak je možné jim předejít?

 Svet za zrkadlom Míla Rejlková

Více zde: http://www.milarejlkova.cz/news/svet-za-zrcadlem/