tw03Moje milá, tohle je běžný problém všech lidí, kteří se nějakým způsobem odlišují od toho, co kolektivní vědomí společnosti pokládá za „normální”. Toto vědomí má pro všechny lidské projevy v sobě zapsáno a uloženo cosi jako vzorce chování s určitou limitní hranicí odchylky, kterou ještě toleruje. Jakmile některý jedinec tuto hranici překročí, zapracuje okamžitě obranný mechanismus, který je na překročení onoho limitu navázán. A jakým způsobem se to děje?

V každé společnosti jsou v určitém poměru zastoupené síly působící pro změnu zároveň se silami, které se této změně brání, tedy síly vývoje uskutečňovaného touto přeměnou realizovaného současně se silami setrvačnosti, které usilují o zachování starého, nezměněného řádu. Podle převládající síly se daná společnost (či jednotlivec) jeví buď jako pokroková, nebo jako konzervativní. Onen zmiňovaný poměr sil je pak určován výslednicí těchto energií obsažených ve vědomí jednotlivých lidí, kteří tuto společnost tvoří.

Každý člověk jako individualita podle toho, jak silně je závislý na mínění lidské společnosti jejíž je součástí, je tímto míněním ve svých závěrech a úsudcích více či méně ovlivňován. Čím samostatnější a nezávislejší tedy člověk je, tím větší je pravděpodobnost, že jeho jednání v jakékoli oblasti je určováno jeho vlastním názorem, nikoli souhrnným názorem společnosti; a pochopitelně naopak.

Pokud se tedy kdokoli v tomto ohledu setká s negativními reakcemi svého okolí, jsou způsobené tímto mechanismem: společnost jako celek takto reaguje na jev, který považuje svým kolektivním vědomím za nežádoucí, snaží se ho tedy odstranit a jako svoje nástroje k tomu užívá takové lidi, které má pod svojí kontrolou a může je ovládat: kteří jsou tedy na něm názorově závislí. Tenhle aspekt však má také svoji druhou stranu – ukazuje vám, jak mnoho jste na tomto kolektivním vědomí společnosti závislí vy sami.

V začátcích podobného kontaktu či otevření vědomí jiným způsobem se s tímto jevem setká pravděpodobně každý, a teprve po tom, co pochopí proč se to děje a začne pracovat na rozvázání oné vazby ze své strany, tedy na odstranění své názorové (i jiné) závislosti na mínění lidí okolo sebe, se tyto negativní projevy vašeho okolí budou postupně zmírňovat, až nakonec ustanou. Je pro to nutné se naučit, jak ve svém hodnocení jakékoli situace používat pouze své vlastní stanovisko, skrze souhru svých pocitů s logickým úsudkem vyciťovat pravou podstatu věcí a rozlišovat tak, co je obecně platná pravda za kterou může stát celou svou bytostí, a co je pouze názor rozšířený ve společnosti a za pravdu jen považovaný, který s čistým svědomím nemůže přijmout za svůj. Je totiž veliký rozdíl, když lidé skrze svoji intuici vyciťují vyšší pravdu celistvého vědomí Všejednoty, než když se dají ovládnout určitým názorem převládajícím v lidské společnosti: zdaleka totiž nemusí být správný, protože vychází z ega jednotlivých lidí.

Toto je také odpověď na část tvé otázky: to, co je pravda, si každý určuje svým cítěním, pocitem svého srdce, který hodnotí určitý názor vyplývající z logického úsudku. Vždy má cit srdce potvrzovat pravdivost logiky, nikoli naopak: a pokud srdce s logickým závěrem nesouhlasí, je třeba najít, kde se stala chyba. Většinou je to použití nesprávných informací jako materiálu pro logický úsudek.

V cítění srdce se může stát chyba pouze v jediném případě – když člověk má strach, není si jistý sám sebou, a netroufá si tudíž tomuto svému cítění popřát sluchu, nevěří v jeho pravdivost. Když je zdravá sebedůvěra na svém místě, člověku jeho srdce vždy poví kde je pravda, protože se může opřít o procítění svojí nejvnitřnější podstaty, tedy svoje pocitové ztotožnění se Já Jsem, a skrze takovéto porovnání energií kterou v sobě získaná informace nese s energiemi jejími mu v odpověď přijde jasný a zřetelný pocit správnosti či nesprávnosti oné informace. V případě opačném, tedy pokud sebedůvěra dotyčného člověka není dostatečná, se od této svojí podstaty svou nedůvěrou v sebe sama odtrhává a izoluje, a to co mu zpět v odpověď rezonancí přichází, je tedy opět nejistota a strach, který do jeho vědomí přitahuje cizí názory, názory ostatních jednotlivých lidských bytostí jako náhradu svých vlastních, kterých se dotyčný člověk právě skrze svoji nedostatečnou sebedůvěru vzdal.

A jaký názor takto místo svého vlastního nejsnáze přijme? Logicky ten nejsilnější – tedy názor většiny lidí, mezi nimiž žije, výslednici jejich energií, názor kolektivního vědomí lidstva jako celku. To se ovšem děje za cenu popření jeho pravého Já, což vede k neustálému pocitu frustrace a stresu, který tímto skutkem vnáší do svého života. Shrnutí je tedy následující: čím více si je člověk jistý sám sebou, tím méně pochybuje o správnosti svých postojů, a pochopitelně naopak – míra jeho nedostatečné sebedůvěry přesně odráží míru jeho nejistoty a pochybností, a zároveň určuje míru jeho závislosti na nejsilněji působících postojích a názorech z jeho okolí. Zde bych vložil ještě jednu poznámku – toto je nástroj, jimiž může kdokoli zvnějšku ovlivňovat psychiku celé lidské populace, pokud k tomu má příslušné možnosti, tohoto problému se týká téma otázek o energetických vzorcích a závislostech.

A nyní problém ega: jak určit, jestli informace přijímané cestou mimosmyslového vnímání odpovídají realitě, nebo jsou ovlivněné egem příjemce? Je to opět o tom samém – pokud má člověk vypěstovanou zdravou sebedůvěru a jeho vědomí není zablokované strachem, ať už pociťovaným z jakéhokoli důvodu, má přímý kontakt s Já Jsem – nejvnitřnější podstatou svojí bytosti, a může skrze ni (ve formě určené způsobem rozvinutí jeho vědomí) přijímat čisté, nezkreslené informace jako odpověď na otázku, kterou ve svém vědomí má.Pro lepší osvětlení to ještě trochu rozvedu.

Co je to vlastně ego?

Tímto slovem se povětšinou míní osobnost člověka, tedy konkrétní souhrn charakterových vlastností, znalostí a dovedností, které má spolu se svým fyzickým tělem v současném vtělení k dispozici. Je to konkrétní projev, kterým se Já Jsem skrze duši manifestuje ve fyzické rovině bytí, a v přítomném okamžiku představuje všechny zkušenosti, které za souhrn všech svých předchozích životů nashromáždila. Ego je nástroj poznání sloužící duši (a skrze ni jako mezistupně i Boží Přítomnosti člověka – Já Jsem) k tomu, aby mohla takřka na vlastní kůži zažít působení obecných zákonů pohybu energií tak, jak se promítají do fyzické roviny. Umožňuje jí pochopit jejich působení zde a naučit se je v této fyzické rovině dokonale používat; a tento nástroj je skrze zpětnou vazbu zároveň i výsledkem tohoto procesu, protože svým současným stavem vždy přesně dokumentuje stupeň poznání, na nějž dotyčná duše vstoupila.

Tato duše se na vyšší rovině bytí nachází ve stavu  souladu se zákony pohybu energií přesně tak, jak se na oné rovině projevují, protože je de facto jejich součástí i výslednicí zároveň. Člověk ve hmotném těle je tedy odrazem duše jen natolik přesným, nakolik dokonale ho stupeň jeho poznání na fyzické rovině slaďuje s principy pohybu energií na vyšší rovině bytí, jejichž představitelem ona duše je. Kdekoli tedy má člověk v poznání hmotné roviny nějaké chyby či nedostatky, nemůže se svou duší dokonale ladit, a tudíž nemůže ani dokonale přijímat informace z vyšších rovin bytí. To totiž lze pouze rezonancí duše s příslušnými informačními okruhy, kterážto rezonance se následně rozšiřuje i do fyzické roviny existence, kde ji transformovanou do svého „jazyka” přijme osobnost-ego jakožto nástroj duše, a to podle stupně svého souznění s duší více či méně dokonale.

Jaký je tedy závěr?

Čím vyššího stupně poznání zákonů panujících ve fyzické rovině duše skrze osobnost-ego dosáhla, tím větší je souznění této osobnosti s duší, a tudíž tím více se skrze tuto osobnost může projevit a do fyzické roviny otisknout dokonalost její předlohy – Já Jsem na vyšší rovině bytí, a tím pravdivější informace takto mohou být získány: pak mají platnost obecnou, nikoli pouze osobní.

A jakým způsobem lze rozeznat takovouto kvalitu osobnosti? Je to velice jednoduché – pravda v jejích sděleních obsažená působí skrze svoji harmonii s Všejednotou jako kontakt do vyšších rovin bytí, což člověk s vědomím nezastřeným strachem vnímá jako pocit správnosti, přijatá informace mu přináší energetické navýšení vnímané jako radost spojenou se zvýrazněným pocitem sounáležitosti se vším projeveným bytím. Přináší lidem do života toleranci, ochotu ke sdílení se s ostatními, nezištnost, otevřenost a vstřícnost – jedním slovem lásku: přesně podle principu, že láska je nástrojem vstupu do vyšších rovin existence skrze otevření se možnosti volně přijímat veškeré energie, což navýší energetický potenciál daného člověka do té míry, že začne rezonovat se svojí podstatou na vyšší rovině bytí. Strach a z něho plynoucí izolovanost a oddělení od vědomí Všejednoty člověku tuto možnost naopak uzavírá, protože není umožněno volné proudění energií, což ve svém důsledku vede k poklesu energetické úrovně člověka.

Ovšem nikdo nemůže dosáhnout kvality vědomí nutné pro dokonalé souznění s Všejednotou okamžitě, proto každý člověk v určité mezní fázi pročištění vědomí od blokád strachu dosáhne navýšením svých energií částečného vědomého kontaktu s Já Jsem, a začne od něho v nejrůznější formě přijímat informace. Pokud je soudný a dokáže vědomí svého pravého Já od své osobnosti a jejích stále přetrvávajících chybných vzorců izolovat do pozice nezaujatého pozorovatele, může do jisté míry i rozeznat a eliminovat vliv těchto vzorců na čistotu přijímaných informací, což ovšem přesně závisí na míře oné soudnosti, která je samozřejmě spojená s mírou sebepoznání. V tomto ohledu je dobré si uvědomit, že pouze Bůh je dokonalý, a my všichni se tuto dokonalost pouze ve větší či menší míře učíme projevovat – v tom okruhu působnosti, který nám byl našimi dispozicemi takřka „svěřen do opatrování”.

A kdy oné dokonalosti sami pro sebe dosáhneme? Bude to tehdy, když svoje možnosti a schopnosti beze zbytku dokážeme využít, kdy dokonalým poznáním sebe sama skrze bezvýhradné sebepřijetí objevíme a vyneseme na světlo každičký střípek svých energií: tím, že je zbavíme blokád a omezení působených strachem. Pak se zbaví trhlin i naše sebedůvěra, přestaneme umenšovat své energetické zdroje pochybnostmi a nejistotou, vzorce strachu vyměníme za vzorce lásky.

A co nastane potom, ptáš se? Odpovídám: budeš konečně držet v ruce svoje nástroje – energie které ti byly dány k dispozici ve formě všech našich možností a schopností, a budeš se moci s nimi naučit zacházet – tím, že je ovládneš skrze dokonalé poznání jejich podstaty a funkce.

Často v této souvislosti dostávám otázky co a jak vlastně vnímám, a protože mé vnímání procházelo a prochází  postupným vývojem,  napíšu pár slov i o téhle záležitosti. Ze začátku jsem viděla vnitřním zrakem podoby těch, kdo se mnou komunikovali, jako podoby konkrétních lidí, a vnímala jsem spolu s nimi i jejich hlasy. Ale za nějaký čas mi začalo být jasné, že je to trochu jinak. Že ten hlas a podoba je jen něco jako pomůcka, abychom takzvanou “vyšší hladinu vědomí” my, co začínáme komunikovat, vůbec zaregistrovali, aby naše vědomí uvyklé vnímání fyzickými smysly mělo jakýsi opěrný bod, z něhož by mohlo vycházet. Bytí – podstata kterékoli bytosti – je ve svém projevu mnohem jemnější, slovy nevyjádřitelná a nepopsatelná kvalita. Tělo je jen něco jako oblek, aby ta energie měla vůči nám nějaký projev a byla tudíž pro nás vnímatelná. Když se naučíte vnímat onu  podstatu, už tuhle berličku nepotřebujete. Jakým způsobem ale člověk postupuje v žebříčku poznání, je nutné, aby měl u sebe v průběhu tohoto procesu někoho, kdo by mu pomáhal radou či jiným usměrněním – učitele či vůdce, a jaká je potom úloha vlastního úsudku člověka na cestě poznání.

Více zde: http://www.milarejlkova.cz/news/svet-za-zrcadlem/