POZNÁNÍ DUŠE, JEJÍ DOKONALOSTI (VLASTNOSTÍ) A VLOH

Lidská duše podstaty duchovní chová v sobě mnohá tajemství dosud skrytých a po­divuhodných sil, vloh a vlastností, které se uplatňují za určitých stavů duše.

Lidský duch a rozum se snaží, aby do nich vnikl a objasnil je. Toho se dosáhne převáž­ně jen pokusy a vytrvalostí l106331lidského ducha, který bojuje o nové poznatky a vniká do záhybů a nedostupných tajemných hlubin lidské duše. Základem veškeré vědeckosti a rozumové pochopitelnosti je jasnost a zřetelnost. Jednoduché a jasné poznatky jsou nám samozřejmé na první pohled.

To, čeho se dosahuje pokusy – a má kniha je založena jen na pokusech, které jsem pro­váděl po osmatřicet let takřka denně -, dává nám již dnes možnost nahlédnout do jiného života, neboť těla subjektů jsou uvedena do hlubokého transu, tj. tělesného spánku, a má­me možnost sledovat aktivitu duše. Nabýváme nových a nových poznatků o dosud nezná­mých vlastnostech, vlohách a schopnostech lidské duše. A jaké nesmírné pravdy se lidské­mu duchu teprve otevřou v budoucnosti?

Přirozeným světlem rozumu lze poznat existenci naší duše, její schopnosti a vlastnosti. Bezprostředně poznáváme mnohé duchovní a citové jevy svého nitra. Aktivita zdravého ducha nám dává přirozené poznání existence duše, které máme z rozumu prostého i filozo­ficky vyškoleného. Dobře vzdělaný rozum je základem správných úsudků. Je také bezpeč­ným vůdcem vůle při pokusech.

Člověk se skládá ze dvou podstatných částí: těla a (ve společné jednotě) duše živo­čišné nižšího řádu a duše nesmrtelné vyššího řádu.

Tvoří novou jedinou podstatu (přiroze­nost), hypostazi, jednu osobu. Duše ve své společné jednotě oživuje tělo, a to sama skrze sebe, tj. bezprostředně svou podstatou. Prvotní úkon duše je chválit, velebit a ctít svého stvořitele Boha a první její funkcí, jako principu života, je oživovat tělo.

Tato jedna duše ve spojení s tělem poznává jen prostřednictvím smyslů. Za součinnosti duše mohou pak smysly samostatně, na základě nabytých počitků (vjemů), pracovat dále. Smysly mohou vyvíjet své schopnosti jen pod vlivem duše vyššího řádu, jež je obdařena ro­zumem a vůlí.

Poznání působí na vůli a představuje jí žádoucí dobra i nežádoucí odporná zla, ale vůle má svobodu se rozhodnout. Odtud pochází vědomí odpovědnosti.

Rozumová duše a tělo s duší živočišnou se sebou souvisejí a působí na sebe. Duchovní činnost vyššího řádu a duchovní činnost smyslová a vegetativní řádu nižšího jsou na sobě různě závislé. Tato jednota je utvořena ze dvou neúplných, vzájemně se doplňujících pod­stat. Duše a tělo se v člověku neztrácejí, nýbrž trvají dále, ale jsou spojeny v jednu podsta­tu. Tyto dvě neúplné podstaty jsou na sebe odkázány a docházejí k vrcholnému zdokonale­ní při spojení v úplnou podstatu lidské bytosti.

Jinak je nesmrtelná duše podstatou úplnou a může žít i bez těla. Každý člověk má svou vlastní duši. Duše je duchovní podstata, je samostatnou bytostí. Tělo, podléhající porušení, omezuje projevy a schopnosti duše. Lidský život ve své podstatě mizí porušením chemic­ko-fyzikálních zákonitostí procesů hmoty. Zvláště duše vegetativní, živočišného řádu, ztrá­cí sílu svého bytí a pomalu vchází v latentní stav jednotlivých hmotných prvků. Život člo­věka je veden k umírání. Porušuje, rozvazuje se jednota mezi duší řádu živočišného a duší řádu nesmrtelného.

Základ myšlenkového života je duchovní. Duchovní princip je ten, který je scho­pen existovat a jednat bez vnitřní závislosti na organizmu a na hmotě.

Lidská duše je rozumná a duchovní podstata, pohybuje se a je činná vlastní silou. Duše má duchovní funkce, poznává a chce.

Rozumem myslíme, zatímco svobodná vůle má různá chtění. Tyto funkce jsou fyzicky v rozumu a vůli. Ale ne nahodile, neboť tam být nemusí. Když nechceme, nemyslíme, ne­jsou v nich obsaženy -je to tedy složenina pomyslná (logická – metafyzická).

U lidí se rozeznává rozum, vůle, vloha, tj. výkonná síla (princip) k tomu, co rozum po­znal a vůle chce.Vůle je duchovní vloha řízená rozumem. Chce dobré a odvrací se od zlého. Když duše dobro nemá, tak po něm touží. Naopak když je má, spočívá v něm s láskou a potěšením.

Pro všechny činnosti máme smysly, schopnosti a vlohy: pro činnost okem (neboli vlohu) vidět, pro činnost uchem pak slyšet, pro přemýšlení schopnost rozumovou.

Smysly (čidla) vidí např. kola, nápravy, žebřiny, oje: duše řekne – to je vůz. Pojem „vůz” je něco duchovního. Každý vnitřní soud je duchovní funkce. Pojmy jako věčnost, krása, ctnost jsou pojmy duchovní. Očima může duše vidět věci hmotné a jsouc duchem, může z nich snímat (abstrahovat) jejich ideu, obecninu. Například: duše vidí auto a sejme si z obrazů duchový pojem „vůz”, společný všem vozům.

Aby tato činnost mohla vznikat, musí být duše nehmotná. Síly, z nichž tyto funkce vy­cházejí, musejí v něčem být jako v podmětu.Je jisté, že duchovní funkce a síly mají duchovní podmět, že v člověku je duše, jež, jsouc sama o sobě podstatou, myslí a chce.

Poznáním rozumu vyjadřujeme, zobrazujeme v sobě nějaký předmět pomyslným způso­bem. V rozumu (v duši) je duchovní obraz věci. V obraznosti v esplanech je ještě hmotný obraz určitého vozu, neboť tam má svůj tvar jako na fotografii. V rozumu je už jen pojem vozu, tedy to, co vyslovíme, když dáváme jeho popis (výměr). V člověku je vždy obojí zá­roveň – obraznost zobrazí vůz a rozum dodá jeho pojem.

Zevní předmět působí nejdříve na smysly a vzrušuje je. Rozum jej pak poznává skrze tyto smysly a vůle chce, nebo nechce. Hnutí ve smyslech proběhne totiž dříve, nežli rozum a vůle mu mohou dát směr, a může trvat i proti nim.

Obrátili jsme poznání smyslové na poznání rozumové, kdy můžeme říci, že rozum něco chápe a vidí. Kdy duchovní věc, vlastnosti a ctnosti, o něž jde, stojí bezprostředně před rozumem a přímo jej vzrušují.

Duše je podstatnou formou těla. Člověk přijal rozumovou duši, která toto tělo skrze sebe podstatně určuje – formuje. Duše je základ – princip – lidského života, např. pohybu, růstu, myšlení, všeho, čím se jeví živočišný a duchovní život člověka.V člověku jsou stvořeny různé vlastnosti smíšené s různými nedokonalostmi v různém omezení. Každá vlastnost vyrůstá z postaty (bytí) duše jako z kořene. Člověk má vlastnosti duchovní a tělesné.

Dobré vlastnosti, jež se přičítají vůli, jsou ctnosti, které činí člověka mravně čistým. Hřích znamená mravní vadu, ale také nedokonalou činnost, nedokonalý skutek. Hřích je zloba proti vůli boží. Od hříchu očištěná duše není hned dokonalá v sobě a ve vlastnostech, ale může se cvikem k dokonalosti přivést. Pak prožívá slast, pokoj a mír, neboť spočívá bezprostředně v Bohu.Člověk má i různé vášně. Jsou to hnutí duše, způsobené tělesnou žádostivostí a vznětli­vostí, nahodilé skutky vůle. Rozeznáváme čtrnáct takových hnutí: lásku, nenávist, radost, žal, touhu, odpor, naději, zoufalství, odvahu, bázeň, žárlivost, závist, hněv a sklíčenost. Jsou to afekty neboli citová hnutí duše (emoce).

Projevy vášnivosti musí být pod kontrolou rozumu a vůle, aby jim udělila svou duchov­ní a rozumovou výši, předpokládajíc vyšší sílu ducha. Vypěstuje-li si člověk tuto sílu v pro­jevech afektů, získává si vědomí duchovní hodnoty osobnosti a ušlechtilosti.

Lidská duše má božské kvality, přijala ode všeho něco z božských dokonalostí: jsoucnost, jasnost, velikost, rozumnost, takže je přirozeným, přímým obrazem božím.

Stvo­řením duše učinil ji Bůh účastnou na své dokonalosti. Je mu podobná, jeví rysy božské by­tosti. Proto můžeme mluvit o bohopodobnosti a nesmrtelnosti duše. Bůh je čirý duch a duše je mu zvláště podobná, protože je také duch. Pro svou duchovnost je duše zvláštním ob­razem božím. Bůh se odhalil tvorstvu. K obrazu náleží, aby „s úmyslem” byl učiněn „po­dobný” svému vzoru. Člověk, maje duchovou duši s rozumem a vůlí, představuje Boha skutečně podle toho, co Bůh je, totiž nekonečný „duch, rozum a vůle”.

Obrazem božím je člověk i ostatními vlastnostmi své duše jako: vůlí, jednoduchostí, svobodou a nesmrtelností, avšak i všudypřítomností, všudyvidností, tvořením z hmoty, po­znáním věcí skrytých, znalostí dějů minulých a částečně budoucích, ovšem vždy v míře omezené. Duše je rozumem a vůlí i každou dokonalostí (vlastností) na Bohu závislá, ome­zená a konečná, neboť co je stvořeno, je omezeno v jsoucnosti, tudíž i v podstatě.

Všechny kvality a dokonalosti duše nelze poznávat přirozeným způsobem. Musí nastoupit cesta mimopřirozená, hluboký trans, extáze.

Rozum vyspělého člověka není a nemůže být bez vědomostí o své duši a Bohu vůbec. Bůh je světlem našeho rozumu, protože jej stvořil ke svému podobenství tím, že dal člověku rozum, jenž je jako světlo, jsouc obrazem nekonečného božího rozumu (světla). Z účinku soudíme na příčinu, z vlastnosti na podstatu, čímž dojdeme k promyšlenému soudu a rozborem pokusů k vědeckému důkazu o existenci lidské duše. Kdo soudí jinak, má rozumovou vadu. Chybí mu soudnost, neboť každý složitý a trvalý pořádek je dílem rozumu, inteligence duše.

Existenci rozumu budeme v celé knize poznávat sledováním a usuzováním z mimopři­rozených projevů, vyvolaných pokusy. Duši vidět nemůžeme, ale vyjadřujeme její vlohy a vlastnosti.Používám-li slova duše nebo duch, je to ve smyslu slova stejné. Duch vyjadřuje více po­dobnost s čirými duchy, duše pak tu vlastnost, že je určena pro tělo.

 Lidská duše je věčný zdroj života, princip stálé aktivity (činnosti). Lidské tělo je závislé na přirozených podmínkách pokrmu, pohybu, odpočinku, spánku apod.

Tělo se ve svých stavebních a k udržení života potřebných látkách opotřebovává, stárne a přechází do únavy, přirozeného spánku, do tzv. stavu potenciálního. Přitom je stále odkázáno na přísun nových hmot, aby nabývalo nových sil a bylo schopné pro novou činnost za spoluaktivity duše. V tomto potenciálním stavu těla mizí schopnost uvědomovat si přemýšlení. Člověk nemůže sám sebe poznávat přímo, nýbrž jen potud, pokud je jeho tělo schopno činnosti.V odpočinutém těle vchází duše do součinnosti reflexí esplan z počitků, vjemů atd., čímž se duši dostává materiálu k myšlenkové činnosti a chtění. Odpočinutím těla je duše přinucena přejít z aktivity podvědomého dění do dění vědomého.

Upadne-li člověk do přirozeného hlubokého spánku, spánku vyvolaného narkózou nebo do bezvědomí, je vyřazena smyslová činnost s esplany, tedy činnost vědomého dění. Připa­dá nám, že i duše je tu v potenciálním stavu, což je však hluboký omyl. Duše nikdy neupa­dá do naprosté nečinnosti. Stává se to jen hmotnému tělu z vyčerpanosti nebo z nějaké fy­zické poruchy či vady. Pokud je duše spojena s tělem, vstupuje ve své aktivitě do podvědomí, do hmoty oduší, která se uvolňuje rozpadem buněčných jader a prostupuje celé tělo. V této zářivé energii se cítí volnější a svobodnější v projevech svých vlastností, ne však v plném uplatnění rozumu a svobodné vůle, v nichž je v podvědomí omezena, jak bude dále z pokusů patrné.

 Lidská duše jako duch je stálé konání bez trpnosti. Nepodléhá změně přechodem z potenciality (z trpnosti neboli mohoucnosti) do stavu činnosti.

Náš lidský rozum je vloha činná, neboť myslí samostatně. Aleje i vlohou trpnou, neboť přijímá dojmy zvnějšku (které dříve neměl). Vloha, která přijímá pouze cizí dojmy, není dokonalá, neboť přijímá dokonalost, kterou neměla.Dokonalejší je vloha, která není závislá na přijímání dojmů, ale je sama činností a mů­že ještě přijímat vedlejší dojmy. Tou je od hrubé hmoty osvobozená lidská duše.

Lidská duše jako konání je činnost sama, v níž není žádné trpnosti, pasivity. Trpnost znamená nedokonalost. V duši, která je stvořena k obrazu a podobě Boha, nemůže být ně­jaké nedokonalosti, jakou pozorujeme při spojení duše s tělem. Ovšem není svrchovaně, absolutně dokonalá jako Bůh, neboť má jsoucnost na Něm závislou. Je však dokonalá ve své podstatě stvoření, v přijaté jsoucnosti, je částí jsoucnosti.Pouze v Bohu jsou všechny dokonalosti přítomny eminentně bez nedokonalosti, tj. vyš­ším božským způsobem bez omezení. Neboť Bůh je svrchovaně jednoduchý, nesložitý a nekonečný rozumem, vůlí a každou vlastností.

Naše lidské poznání je sice projevem nejdokonalejšího života na Zemi, ale přes­to je nedokonalé. Rozum poznává skrze smysly, a teprve z takto nabytých pojmů může soudit dále.

Jeho usuzování se děje namáhavým pochodem, nemůže pravidelně myslit víc než na jednu věc, tisíce věcí nikdy nepozná apod. Mnohem dokonalejší je již poznávání duše prostřednictvím podvědomé činnosti v uvolněném záření oduší, v níž může i proží­vat a poznávat svou podstatu jako zdroj nejdokonalejší činnosti všemožných požitků, krásy a rozkoše.

Poznávat vše přímo záleží v podivuhodné jednoduchosti podstatné přirozenosti duše. Duše poznává jediným úkonem vše tam, kde je prostorově přítomna. Přitom podstata duše, rozum a poznávací úkon, je jediná nerozdělená věc, protože duše je jednoduchá podstata.

Duše ve své prostorové přítomnosti, se kterou se budeme při pokusech stále setkávat, prostupuje, objímá a vyčerpává omezený prostor nejvýše jedné pětiny naší Země jediným úkonem své schopnosti a poznává vše najednou. Nepostupuje od případu k případu jako my, nýbrž obsáhne a poznává jednotně, okamžitě, všechno to, nač bychom přirozeným způ­sobem potřebovali celá léta.

Duše může zaujmout svou činností určitý ohraničený kus prostoru – místo. To je její pří­tomnost prostorová. Je celou svou bytostí v celém tomto prostoru a zároveň celá v každé jeho části, může být ve svém JÁ současně koncentrována v některém jeho dílu. Duše může být v prostoru, kde je již jiná věc, ať hmotná nebo duchovní, protože nevyplňuje prostor tak jako tělesa. Duše, duch, vyplňuje prostor omezeně, po částech – duše je tam, kde působí! Bůh má všudypřítomnost, tj. nejdokonalejší přítomnost celého prostoru, ničím neomezenou. Působí všude najednou, čili je nezměrný, je nejdokonaleji přítomen všude v nekonečnu.

Jinak je tomu s lidským poznáním. U člověka je něco jiného rozum, něco jiného po­znání. Denně máme tisíce a tisíce poznávacích úkonů. Jedny vznikají, druhé mizí. Proto po­znání oddělené duše není pod vlivem okolních předmětů jako poznání naše.

Nás musí před­mět vzrušit, dotknout se nás, aby vzniklo poznání. Musí nás determinovat. Jaký předmět za světla nebo za dne se dotkne rozumu, vzruší jej, takové je poznání o něm. Dvou věcí je třeba: naší poznávací vlohy (rozumu) a předmětu. U duše oddělené nebo částečně uvolněné tento pochod chybí. Poznání duše je stálá činnost a nepotřebuje osvětlený nebo zvučící předmět, aby ji vzrušil. Při poznání předmětu není duše závislá ani na světle, ani na tmě.

Poznání takové uvolněné duše nezáleží v prostých pojmech, v obecninách, v soudech, v posloupnosti, jako poznání naše, ale záleží v pojmech plně vyjasněných, dokonalých. Prostý pojem pes, keř, vůz, vrána je pojem neúplný, protože neukazuje na všechno, co ve věci je, a nedává jistotu, přesnost a spolehlivost úplného, dokonalého poznání. Tak to ale není u duše, uvolněné v prostoru, který při pokusech zabrala pro poznání. Duše prostupuje celý prostor najednou, jediným čirým úkonem. Pro nové poznání musí zaujmout vždy nový prostor. O každé poznané věci má výbornou rozsáhlou vědomost. O každé věci ví takřka vše, co o ní vědět lze. Svým poznáním každý předmět takřka vyčerpává, poznává (vidí, sly­ší, chutná, cítí) jej z různých stránek, např.: co je, jaký je, odkud je, jaké má účinky za růz­ných okolností. Uplatňuje své vlastnosti smyslového poznání přímo. Duše je poznávací úkon – tam, kde působí, poznává přímo a bezprostředně ve své podstatě jako prostředku takřka všechno, ovšem omezeně.

Prosté bytí duše je prostředkem a příčinou tohoto poznání, avšak jen v omezeném prostoru. Bůh však vidí a poznává dokonale, neomezeně, neboť je nesmírný a neomezený, nekonečný. Poznání boží je čirý úkon, totožný s božskou bytostí, jsouc poznání samo je vzrušeno samo se­bou ke každému poznání, je vůbec stálé poznání všeho minulého, přítomného i budoucího.

Duše předem poznává své činy, které jednou vykoná ze své svobodné vůle. Její po­znání je nadčasové. Vidí sebe v budoucím rozhodnutí. Budoucí svobodné rozhodnutí je pro duši poznatelné, neboť žije v stálé přítomnosti, ve stálém trvání.

Poznávání věcí budoucích se děje poznávacím úkonem z vnitřní síly duše skrze její podstatu, jejím vnitřním světlem, patřením na její vnitřní vůli v budoucím rozhodnutí, jak u sebe, tak u jiných, pokud nejsou jejich duševním tajemstvím. Toto poznání, vlastnost i podobnost boží, má duše lidská, neboť byla stvořena k obrazu a Jeho podobě, ovšem v mí­ře nepatrné, na Bohu závislé.

Lidská duše má i jiné schopnosti a vlastnosti. Dovede být při aktivitě svého podvědomí činná při tvoření (ne stvoření), přísluší jí vlastnost tvořit. Dovede přeskupovat prvky v no­vé přechodné útvary a uspořádat je libovolně pro své záměry.

 Lidská předvídavost není vlastnost patřící jen vůli, nýbrž náleží především rozumu. Předvídavost je umění a je dvojí: cíl a vést věci k cíli.

Vůle a rozum dávají plán, existující v mysli duše, podle něhož vše vede k cíli. Předvídavost je určité poznání, jež vůle působí. Samo toto vedení se nazývá předvídavost. Touto vědomostí svítí rozum vůli, která již plán provádí, užívajíc vhodných prostředků, řídíc a spravujíc všechny věci podle něho k cíli.

U duše, ducha, je tato vlastnost prozřetelností, kterou uplatňuje ve svých činech, ve své stvořené schopnosti. Rozum má vlastní ideje, čisté vzory ze sebe, a duše nemusí být odká­zána jen na okolí, aby dosáhla svých cílů.

Boží prozřetelnost je předurčení všeho stvořeného spojené s jeho péčí o toto stvořené a vedením k vytčenému cíli. Plán, podle něhož je vše stvořeno a řízeno k cíli, určuje a uskutečňuje Bůh. Tento plán a veškeré řízení jsou dány od věčnosti. Řízení se děje pří­rodními zákony, činností každé věci podle její přirozenosti, prostřednictvím zákonů, které Bůh vepsal do lidského rozumu.

Jedni praví: „Lidé se rodí se stejnými schopnostmi, vlohami a sklony, všechno ostatní je pouze důsledkem výchovy a prostředí. Každý je schopen konat jakoukoli práci, je jen třeba ho zapracovat.”

Jiní tvrdí: „Nejsme si rovni ve schopnostech a vlohách.” Oba názory jsou nedostatečné. Duše je potenciál a má síly pro všechny schopnosti, vlohy a sklony, avšak každá duše nemá tuto sílu ve stejné dynamice. Tato nestejná síla aktivity má rozdílný vliv na vlohy a schop­nosti genů, získaných po předcích, ve kterých se různě a nestejně uplatňuje. Nemá-li duše tyto geny s vlohami a schopnostmi ve hmotné části těla, má možnost se všemu naučit z vlastní vůle a rozumu pílí, pouze s tím rozdílem, že podle vrozené síly aktivity a rozdíl­ných citových vztahů pro věc bude jeden nad druhým vynikat ve schopnostech, vlohách a tvořivosti – nebudou si rovni.

Mějme víru v člověka, v jeho hodnotu, duchovnost a nesmrtelnost jeho duše.

Duše – duch – je podstata (substance) duchovní (nesložená), nehmotná, v podstatě ne­změnitelná, bezprostorná a na základě těchto vlastností nesmrtelná. Jsouc jednoduchá a bez částí, nemůže být nijak rozdělena, a proto má život vyšší než bytost složená, a pozná­vá sebe sama svým rozumem a vůlí.

Duše, spasená od hříchů a očištěná, může hledět na své bytí i jakost a miluje ji. Duše se jasně a neustále poznává jako velké dobro, může hledět na své bytí a miluje se stá­lou láskou.

Prožívá nepřetržitý samostatný vyšší myšlenkový život vysoké dokonalosti sama v sobě. Je dokonale jednotná ve své podstatě. Duše sama v sobě poznává vnitřním světlem své vlohy a dokonalosti, to, že je obrazem božím, Jemu podobná, že má účast na Jeho životě a dobrotě. Poznává, že je blažená v sobě a ze sebe, s líbezným pohledem po­znává věci stvořené. S blahem je spojena radost, kterou stále prožívá. Poznává, že se pohy­buje v absolutní svobodě.

Tyto stavy duše mají své zákony a podmínky. (Viz další odstavce.) Poznává, že blaho a radost budou trvat věčně. Věčnost je trvání – to, co trvá a zůstává ve své jsoucnosti, ve svém bytí. Věčnost je neohraničené, celé a dokonalé prožívání života. „Neohraničené”, tj. takové, které nemá počátek a konec. Tím se věčnost podstatně liší od každého stvořeného trvání, jež má alespoň začátek, a je tedy alespoň na jednom konci ohraničeno nebytím. Např. naše duše nebyla před stvořením. Věčnost je trvání celé najednou: hvězdy, moře, člo­věk trvají, a dokud jsou, mění se. Dokonalejší je takové trvání, při němž je méně změn. Zlato se skoro nemění, má dokonalejší trvání.

Vyšší je trvání podstat duchovních, neboť jsou nezničitelné a mění se jen nahodile a ni­koli podstatně (v podstatě), aniž se pohybují z místa na místo jako hmoty. Ale i toto trvání má své nedostatky. I duchovní podstaty jsou stvořené a musí být Tvůrcem udržovány. Ne­jsou úplně beze změny, neboť poznávají a chtějí, což znamená změnu, alespoň nahodilou (případnou, akcidentální) v jejich rozumu a vůli.

V Bohu je trvání naprosto (absolutně) dokonalé. V něm nebylo změny od nejsoucnosti k jsoucnosti, v něm není změny jsoucnosti do jsoucnosti, v něm nebylo a není změn ani podstatných, ani nahodilých. V Bohu je tedy trvání bez jakékoli změny. Takové trvání, kte­ré nezačalo, nekončí, ani jinak se nemění, se nazývá věčnost.

Z knihy Nové základy experimentálnej psychológie Břetislav Kafka


Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s