55Teď se seznámíme s tím, jak se u člověka karmický mechanismus rozvíjí. Pokud o tom nic nevíme, tápeme v temnotách, ale jakmile se s ním seznámíme, jsme schopni stanovit i svou vlastní diagnózu a pracovat na své karmě. Znovu nám, i v této věci, může pomoci Patandžaliho Jóga sútra, kde se o tom praví: „Dozrávání plodů karmy je doprovázeno neuvědomělými dojmy, které jsou nerozlučně spojeny s předchozí aktivitou. Jen ty se mohou při novém zrození projevit.“

A jak závisí vjemy, které si neuvědomujeme, na naší předcházející aktivitě? Nebo obecněji – jaký vliv na nás mají naše činy?

Začneme od začátku. Muž a žena se do sebe zamilovali. Sladký pocit lásky je přivádí do vzájemného objetí. Vzájemné laskání tento pocit posiluje a přidává k tomu další pocity. Vzniklý cit je navzájem spojuje v mnoha dimenzích prostoru současně. „Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo. (Bible, Kniha Genesis, 2,24). Takovým způsobem se tvoří „Místo zrodu“, resp. počátek rodu (zvláště v případě, když je manželský svazek pevný).

Slastný pocit umožňuje jít níž nebo výš, tj. dostat se do těch rovin prostoru, kde existuje vědomí (pole vědomí), které se chce materializovat (získat tělo). V tibetské terminologii se praví, že „vědomí bloudí v bardu“. Vrcholem slasti je orgasmus. V jeho průběhu se otvírá „místo výstupu“. Muž začíná bezděčně intenzivněji dýchat. Tento mechanismus nejen že umožňuje vědomí opustit „bardo“, ale s pomocí dýchání se dostat i do těla muže a pak do vyvrhovaného semene. Proto je vědomí (pole vědomí) obsaženo zejména v semeni muže, kdežto žena poskytuje fyzické tělo. Když se vědomí spojuje s vaječnou buňkou, aktivizuje ji a začíná vytvářet fyzické tělo. Vědomí se tedy z barda (prostorových sfér) dostává v okamžiku početí do semene a pak do dělohy.

Víme, že se pak vajíčko začíná dělit a výsledkem tohoto dělení je lidský plod a poté člověk. Nevíme ale, díky čemu se tak děje. Vysvětlení můžeme najít v „Čžud-ši“. Ukazuje se, v souladu s buddhistickou představou světa, že se vědomí může vtělit ve světě fyzických forem do jedné z šesti podob živých bytostí. Existuje šest druhů zrození: zrození božské, zrození v podobě asury, zrození lidské, zvířecí, zrození v podobě hladového ducha-prety a zrození v pekle. Zrození lidské je považováno za nejvýhodnější, protože jen člověk je schopen se zabývat zdokonalováním své duchovní podstaty, což zase ve svém výsledku vede k osvobození se od všech nedostatků a hříchů, vlastních duši a tělu.

Zamyslíme se tedy podrobněji nad tím, jakými složkami je vědomí tvořeno a jaká je funkce těchto jednotlivých složek.

1. Existuje jakási neměnná podstata všeho, kterou některá náboženství nazývají Bohem. V ní má svůj počátek i každý člověk.

2. Tato neměnná podstata všeho si musí být vědoma i sama sebe, jako něco, co se odlišuje od všeho ostatního. Aby to bylo možné, musí existovat orgány čití, které „podají zprávu“ o tom, co je „Já“ a co k „Já“ nepatří. Musí existovat i orgán, který provádí syntézu, v němž se informace od jednotlivých orgánů čití zpracovávají. Ten nazveme rozumem. K tomu, aby si „neměnný základ všeho“ (Boží jiskra) uvědomil své osamostatnění, musí obsahovat tři složky: orgány, čití, paměť a rozum.

3. Pro další pronikání do světa fyzických forem je nutné mít nějaký soubor programů jednotlivých realizací (v souladu s buddhistickou koncepcí je jich šest druhů) a přání určitou realizaci uskutečnit. Tímto způsobem musí „kořen“ obsahovat soubor programů vývoje a mechanismus, s jehož pomocí může „kořen“ získávat energii nutnou pro realizaci vybraných programů průniku do světa fyzických forem. Souhrn všeho, co je obsaženo v uvedených třech bodech, tvoří jediný duchovní organismus, nazývaný duchem.

Duch se pohybuje ve specifických prostorových sférách (tibetsky bardo) a jedině orgasmus rodičů (hlavně muže) jej odsud vytahuje a směřuje do matky, kde aktivizuje vaječnou buňku, u níž pak dochází k dělení. Zahájení výběru je možné vysvětlit tím, že duch, který „projde mužem“, se uchytí k hmotnému nosiči, spermatu. Jestliže je struktura spermatu normální, duch se něm udrží. Když pak sperma pronikne až k vajíčku, dojde k předání informace a aktivizaci programu vývoje člověka. Co vlastně reprezentuje aktivizace vaječné buňky k dělení? Především to znamená, že se zapojil mechanismus získávání energie z okolního prostředí. Je to mechanismus, známý jako „Síla kundalini“. Kundalini vytváří energetická centra, jimiž se čerpá energie nutná pro stavbu. Tato energetická centra, čakry, jsou umístěná v určité prostorové dimenzi, odkud čerpají příslušnou energii. Východní tradice nazývá energie vytvářené čakrami „živly“. Tyto živlové energie tvoří kostru, na kterou se pak „nalepuje“ fyzické tělo.

Je pět živlů: „země“, „voda“, „oheň“, „vzduch“ a „prostor“. Nepřítomnost kteréhokoliv z nich znemožní další vývoj embrya. Bez živlu „země“ se nemohou vytvořit pevné části těla (svaly, kosti, orgán čichu), protože tyto části těla se tvoří na základě vlastností, které tvoří podstatu tohoto živlu. Bez živlu „vody“ se nemohou tvořit tekuté části těla (krev, vlhkost organismu, orgán chuti), bez živlu „ohně“ schopnost tvořit teplo, trávicí schopnost organismu
a orgán vidění, bez živlu „vzduchu“ cirkulační procesy probíhající v organismu (dýchání, krevní oběh, peristaltika, rytmus bdění a spánku, u žen menstruační cyklus), bez živlu „prostor“ – tělesná forma, vnitřní dutiny organismu, schopnost slyšení a orgán řeči.

Síla kundalini, čakry a živly, tvoří informačně-energetický základ člověka, který „obaluje“ ducha a vytváří tak to, co nazýváme duší. Duch a duše kombinují hmotné částice uvnitř matky tak, aby co nejvíce odpovídaly jejich vlastnostem a funkcím. To, co z hmotných částic vytvoří a čím potom, s pomocí svých energií, manipulují, nazýváme tělem. Po narození se člověk musí přizpůsobit novým existenčním podmínkám. Aby to bylo možné, vytváří program zajištující vývoj určité orgány. Zde se znovu opakuje to, co se odehrálo již na předcházející úrovni. Jako první začínají u dítěte pracovat orgány vnímání, které vytvářejí banku informací, paměť. Na základě orgánů vnímání a paměti se tvoří rozum, který je nástrojem jejich vzájemné koordinace. Informace přijatá orgány vnímání je porovnávána s informací uloženou v paměti a na základě toho je pak vydána obecná odpověď a doporučení k jednání. Jestliže např. člověk neviděl nikdy banán, není v jeho paměti nic o tom, jak banán vypadá, jak chutná, kdy a se jí apod. Když má člověk banán poprvé v ruce, nemusí vědět, jak ho má jíst – jako jablko nebo jako salám? Pak zjistí, že ho napřed musí oloupat jako salám, ale ne přesně tak jako salám, a pak je ho možné jíst podobně, jako jí jablko, ale také ne přesně tak, jako jablko. Jestliže si to jednou člověk vyzkouší, uloží do své paměti všechno, co se banánů týká a příště, když se mu nějaký banán dostane do ruky, už nepřijde do rozpaků. Smyslové orgány zprostředkují informaci o banánu, ta je porovnána se záznamy v paměti a pak je vydána doporučující informace.  Smyslové orgány, paměť a rozum dospělého člověka se nazývají vědomím.

Vědomí je v sobě integruje (smysly, paměť a rozum) a reprezentuje orgán poznávání světa i sebe samého. Teď můžeme formulovat, že člověk – to je duch, duše, tělo a vědomí. Odsud také pramení přesvědčení tradované od dávnověku, že: „Tělo je chrám ducha a duch je chrámem Boha“. Ducha, duši a vědomí můžeme označit termínem pole vědomí člověka. Teď se budeme zabývat tím, jak na nás působí naše aktivita – jak působí na našeho ducha, duši, tělo a vědomí. Člověk se právě narodil. Díky jeho smyslům u něj začíná vznikat paměť.

Díky jakému mechanismu se toto vše může odehrávat?

Zde nám může pomoci analogie s počítačem. Libovolná informace, kterou má k dispozici duše člověka (je v jeho informačně-energetické oblasti) vytváří odpovídající energeticko-informační „uzel“, který je schopen vyvolat prostorovou přestavbu hmotných částic, což zpevní „záznam informace“ a tedy i paměť.

Časem se tak u člověka vytvoří velká zásoba takových uzlů, paměť. V ní je vše uspořádáno v souladu s jednotlivými smyslovými orgány (obrazová paměť) a logikou (logická paměť). Silné signály, neobvyklé logické konstrukce, které člověk získává v průběhu silné emoční zátěže, jsou jevy, vytvářející silné „uzly“. Dlouhotrvající intenzivní prožitky splétají z takových „uzlů“ silné provazy. V průběhu takové aktivity se spotřebovává energie jednak na vytváření těchto „uzlů“ a pak na jejich aktivizaci v průběhu prožívání. Ve starých jógických textech se hovoří o zabarvujících vlastnostech vědomí. Tím je míněno, že jestliže se člověk dívá, poslouchá, hmatá, čichá atd., vznikají v jeho vědomí děje spojené s vnímáním prostřednictvím smyslů a podle „katalogu“ paměti se tyto vjemy porovnávají s tím, co je v paměti již uloženo a mysl vydává informaci, že se jedná o tu či onu věc, která má ty či ony vlastnosti a je vhodná pro to či ono, atd. Tento děj se nazývá zabarvováním vědomí (U nás hovoříme obvykle o asociaci. – Pozn. překl.).

Změny v poli vědomí

Nyní se budeme zabývat tím, k jakým změnám dochází v poli vědomí člověka v době od narození do smrti. Smyslové orgány jsou trvalým zdrojem informací jak o okolním prostředí, tak i o nich samých. Paměťová banka se těmito informacemi neustále doplňuje. Mysl na základě těchto informací vytváří a uskutečňuje nejrůznější modely chování (informační spoje) pro určité životní situace a „třídí“ je podle užitečnosti a příjemnosti pro vědomí a fyzické tělo. Současně s tím se v energetické formě, která má ohraničenou, vejčitou podobu, spojuje stále větší množství energie do informačních uzlů. Zvlášť velké množství energie je vázáno různými přáními (týkajícími se vlastnictví, různých příjemností, vlastního uznání, důvtipu atd.) a prožíváním jejich uspokojování (strach, smutek, hoře, soucit, pochybnosti, rozčarování, hněv, radost, uspokojení, apod.). Následkem toho všeho se čistá, lehká energie pole, kterou má novorozenec, zatěžuje a u starého člověka je zašpiněná, zatížená.

Jestliže se v poli vědomí hromadí informační „uzly“, znamená to, že se vytváří karma. Kvalita vytvářené karmy závisí na tom, kolik informačních „uzlů“ kladné a záporné zkušenosti se během života člověka nahromadí. Zvlášť je nutné zdůraznit, že nejsilnější vliv na pole vědomí mají prožitky a přání, která má člověk při umírání. Ty se v následujícím životě projeví s největší intenzitou. Příklady, které jsme si uvedli – se Sabrinou, která se bála ohně a s Angelou, která se bála ponížení, tento jev zvlášť dobře potvrzují. Ve starotibetské terminologii se tyto předsmrtné prožitky a přání nazývají kléša. Teď se dostáváme k tomu, abychom se seznámili s takovými pojmy, jako je vědomí a podvědomí. Z toho, co již bylo řečeno, víme, že existuje vědomí ducha a vědomí osobnosti člověka. Vědomí ducha se týká problémů ducha, vědomí osobnosti je jakýsi „orgán přizpůsobení“, s jehož pomocí člověk žije ve čtyřrozměrném prostoru (v našem fyzikálním vesmíru).

Všechno, co člověk v průběhu života prožívá, všechno jeho vnímání a myšlenky, to vše se ukládá do dvou pamětí, které člověk má – do paměti duše a těla (informačně-energetické pole v mozkových strukturách) a do paměti ducha. Vědomí („jemné“ orgány čití, paměť a rozum) ducha obvykle nazýváme podvědomím, vědomí, vztahující se k fyzickému tělu („hrubé“ smyslové orgány, paměť a rozum) jsme zvyklí nazývat vědomím. Když člověk umírá, začíná zpětné „ponořování se“ do prostorových sfér. Jako první se rozpadá úroveň čtyřdimenzionálního prostoru – fyzické tělo člověka. Potom se postupně začínají rozpadat energie, které tvoří duši (v souladu s naší tradicí to trvá čtyřicet dní). Jestliže k tomuto rozpadu z nějakých příčin nedojde, dochází k tomu, co lidé nazývají zjevováním se. Takový člověk se zdržuje v prostorových sférách, které jsou blízké čtyřrozměrnému prostoru a když si to přeje, je schopen se ve čtyřrozměrném prostoru zjevovat. Při tom si zachovává i své vědomí. Rozpad duše znamená, že se člověk noří do stále hlubších prostorový sfér. Při tom vědomí, na které jsme běžně zvyklí, mizí. Nakonec zůstává jen samotný duch, v jehož paměti jsou zapsány všechny naše zkušenosti, prožitky, přání atd. Duch se dostává do prostorových sfér, které odpovídají zkušenosti, kterou v životě získal.V těchto prostorových sférách pak dochází k jeho přeměně v souladu se získanými zkušenostmi.

Tato přestavba znamená, že informační „uzly“ z předchozího života se dostávají do programu rozvoje ducha (který se nachází v podvědomí) a způsobují tam odpovídající změny. Potom v průběhu dalšího vtělení budou všechny procesy rozvoje lidského organismu, psychiky a dokonce i osudu probíhat s ohledem na „vestavěnou“ zkušenost, tj. na získanou karmu.

Své předchozí životy si pamatuje málo lidí. Podle tibetských představ existují čtyři druhy vědomí: vědomí běžného člověka, když vstupuje do matky, si své předchozí životy nepamatuje a není si vědomo svých budoucích životů. To pak trvá i po dobu přebývání v novém těle. Vědomí toho, kdo vstoupil na stezku, si v průběhu těhotenství pamatuje životy předchozí a předvídá budoucí, ale během těhotenství na to vše zapomíná. Vědomí bodhisatvů a pretů je takové, že si jak během těhotenství, tak i potom pamatují svá předchozí zrození, předvídají zrození budoucí a tuto vědomost si zachovávají i v novém těle. Bodhisatvové si místo svého nového zrození sami vybírají.

Vraťme se ale teď zpět k mechanismu vlivu zkušenosti předchozího života na průběh formování lidského těla. Korektury, které se dostaly do programu řídícího vývoj, majípředevším vliv na tvoření energetických center a jejich prostřednictvím pak na vytváření jednotlivých živlů, tvořících energetickou kostru. Následkem těchto vlivů máme každý určitou velikost, tělesné proporce, i vlastní fyziologii a psychiku. Vážné deformace vývojového programu způsobují vývoj zrůdy. Proto má každý z nás takový organismus, vnější vzhled a charakter, jaké si vypracoval svou předchozí aktivitou. Ale to ještě není všechno. Čas karmické zkušenosti se projeví postupně během života.

Ukazuje se, že karmický „uzlíček“ je ukryt ve skryté, neprojevené podobě v hloubi podvědomí a čeká na svůj čas. Když je pak vnější situace podobná té, díky které se vytvořil, začíná s ní rezonovat a přechází do funkčního stavu. Zářivým příkladem toho je Sabrinin případ. Představa ohně u ní vyvolávala neuvěřitelně silné prožitky a neadekvátní jednání, přičemž o vlastní příčině toho všeho neměla nejmenší tušení.  Jogíni znali tento stav už velice dávno a Patandžali v Jóga sútře o tom píše následující: V závislosti na stupni své projevenosti, se karma uložená v podvědomí dělí na dřímající, oslabenou, přerušenou a zcela rozvinutou.

Dřímající karma jsou informační „uzly“, které se sice nacházejí v energetické struktuře člověka, ale nejsou ničím aktivizovány. A může uplynout celý život, v jehož průběhu se nevyskytnou žádné vnější okolnosti, které by je aktivizovaly. Budou dřímat tak dlouho, dokud v některém z následujících životů je nějaké životní okolnosti nebudou aktivizovat. Kdyby byla např. Sabrina v průběhu celého svého života neviděla oheň, její chování by bylo zcela normální a od ostatních by se ničím nelišila.

Oslabená karma je taková, kdy její aktivizace byla způsobena nějakými vyššími okolnostmi. Ale pak už celý následující život probíhal způsobem, kdy už se žádná další aktivizace nevyskytla. Ale naopak, docházelo k událostem opačného charakteru. Například kdyby se Sabrina setkala s ohněm jen dvakrát ve svém životě a pak už by ho nikdy neviděla.

Přerušená karma se vyskytuje tehdy, když plný rozvoj karmického „uzlu“ je dočasně přerušen aktivizací nějakého jiného „uzlu“.Plně rozvinutá karma – působení karmického „uzlu“ se projevuje v plné míře. Například to, co se dělo se Sabrinou, když viděla oheň v jakékoliv podobě, je karma plně rozvinutá, která přináší své plody.

Z knihy Dokonalá očista tela G.P. Malachov