cesta-zeny-k-bohu-500x500Cesta k Bohu znamená vlastně navázat duchovní spojení se větším celkem. Tento celek není čímsi nad námi, místem, k němuž v posledku vystoupáme. Je mezi námi tady a teď. Nezáleží na zpodobnění Boha ani na způsobu, jakým ho uctíváme; ona cesta vede do našeho nejhlubšího já. Jenom tehdy, když s ním jsme propojeni, můžeme naplno využít všech schopností a darů, jež nám byly dány. Vede nás k tomu, abychom rozpoznali a překonali vlastní slabosti. Pomáhá nám rozvíjet empatii a osvobodit energii medvědice, která ochraňuje život, kdykoli je ohrožen. Spiritualita je výslednicí myšlenek, slov a činů, které vrcholí ve schopnosti zaujmout naše místo ve vesmíru. Každý, byť ten nejnepatrnější článek, je důležitý pro integritu konečného cíle.

      Duchovní vývoj je neoddělitelně spjat s duševním vývojem. A duševní vývoj je částečně záležitostí příslušnosti k jednomu, nebo druhému pohlaví neboli genderu. Muži a ženy jsou odlišní, jiná jsou naše těla i naše mozky. V této kapitole se budeme zabývat způsoby shromažďování informací a rozvíjení vědomí o sobě samém, které se u každého pohlaví liší. Máme-li mluvit o psychospirituálním vývoji, nevystačíme si s jednou universální šablonou. Tuto skutečnost bohužel nebraly v úvahu náboženské systémy založené na mužském způsobu uvažování.

      Jako vědecká pracovnice v oboru lékařství a psychologie jsem byla často překvapena, jak se různé údaje o tělech a myslích mužů aplikují na ženy, jako bychom byli střiženi z téhož kusu látky. Carol Gilligan ve své parafrázi biblického příběhu o Adamovi a Evě vtipně poznamenává, že pokoušíte-li se udělat ženu z muže, budete mít dozajista potíže. A nesnáze vyplývající z tohoto míšení pohlaví nás neprovázejí jen při hledání Boha, ale i všude jinde v životě.

Jákobův žebřík

      Výstižný obraz mužské spirituality je podán v příběhu o Jákobově žebříku v Knize Genesis. Je to působivý příběh o intrikách, zradě, individuaci a vykoupení. Jákob je poslán z domova, aby se vyhnul vražedné nenávisti svého bratra Ezaua, kterého společně se svou matkou připravil o práva prvorozeného. Vydá se tedy do vzdálené země hledat manželku. Někde v půli svého putování se utáboří, podloží si hlavu kamenem a usne:

      Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin

      V tomto průzračném snu-zjevení uzavře Bůh s Jákobem smlouvu a slíbí zemi, na které Jákob spal, jeho potomkům.

      Archetyp mužského psychospirituálního vývoje je v podstatě zhuštěn do cesty tohoto biblického hrdiny. Jákob musí opustit domov, zemřít svému starému já, stanout tváří v tvář obrovským výzvám, nalézt nový smysl a potom se vrátit a přinést svému lidu moudrost a směr. Ústřední myšlenkou všech moderních pojetí mužského životního vývoje je separace a autonomie, kterou Jákobův příběh představuje. Jak píše zesnulý yaleský psycholog Daniel Levinson ve své knize The Seasons of a Mans Life (Údobí v mužském životě), muž opustí domov a musí se vydat na cestu vlastní individuace, během které sní své vlastní sny, nalézá vlastní učitele a nakonec vtiskuje světu své znamení.

      Jak se shodují teoretičtí psychologové tak různí jako Jean Piaget, Erik Erikson a Daniel Levinson, muž stoupá po žebříku vlastního psychického vývoje. Cílem je soběstačný, autonomní, na sebe spoléhající jedinec. Několik stoupenců C. G. Junga mužského pohlaví, například James Hillman a Thomas Moore, stejným způsobem pojímají spiritualitu jako autonomní cestu vzhůru, k vertikální dimenzi. Duch je nahoře na konci žebříku a duše je tady dole. Duch je transcendentní, má mnoho podob, je odvážný a hrdinný jako Ikaros letící za sluncem. Duše je naproti tomu cosi zanedbatelného, co leží pod povrchem, a s čím se v této kultuře zvláště muži nemají ve zvyku zaobírat.

      Přestože sondování v hlubinách zajisté prospívá duši, nemyslím si, že se Duch vznáší kdesi nahoře a nemá pranic společného s tím, že kutáme v úrodných temnotách Podsvětí. Kdyby v nás nepřebýval Duch, jenž nás vede a inspiruje, nejspíš bychom zahynuli zoufalstvím a úzkostí z temnoty. V této kapitole se budeme zabývat obojím, oblastí temna i stále přítomným světlem v ní.

      Z mé ženské perspektivy je duchovní cesta spíše než záležitostí stoupání vzhůru věcí otevření se a objevování onoho vnitřního světla, které tu stále je. A objevíme-li světlo, jeho zář se zcela přirozeně rozlije všude a na všechny kolem nás a tento proces je přirozenější než ono autonomní, heroické šplhání po žebříku. Nemáme nutkání šířit mesiášskou zvěst o spáse a náš ženský život a vztahy se stávají tajemně transformující přítomností, v níž není nutné, abychom se vracely vítězné a zmoudřelé z velkého dobrodružství.

      K tomu bych ještě ráda dodala, že zobecňování sice má svou důležitost, ale může vést také ke stereotypům a polopravdám. Jung si povšiml, že oba principy, mužský i ženský, animus i anima, jsou přítomny jak v mužích, tak v ženách. Záleží na tom, o kterou ze stránek naší osobnosti právě jde, protože každý z nás se v určité době může nacházet na cestě hrdiny nebo hrdinky. Ale většina teologických systémů stojí na projevech anima, mužského principu, a vychází ze zkušeností, jaké má právě s tímto mužským principem. O mužské cestě k Bohu se ví tedy nepoměrně víc než o cestě ženské. Ale v životě nás, lidských bytostí, mužů i žen, figurují v úzkém sepětí oba principy.

      Téměř všechna duchovní cvičení a systémy vypracovali muži pro muže. Zároveň se předpokládá, že je lze stejně dobře aplikovat i na ženy. Ale ona premisa, že co je dobré pro kačera, je dobré i pro kachnu, je stejně nesprávná pro oblast duchovna, jako je mylná v psychologii či lékařství. Málo známým faktem kupříkladu je, že prvotní výzkumy rakoviny prsu se prováděly na mužích, ačkoli u nich se ona choroba vyskytla v poměru jeden ku milionu, zatímco u nás je tento poměr jedna ku osmi. Pokud se týká věcí duchovních, dalo by se stejně tak snadno říci, že nemáme žádnou svou specifickou cestu a že pro ducha je pohlaví irelevantní. Toto konstatování je však podobně zavádějící, jako zmíněné výzkumy rakoviny prsu.

Temné noci utváření ducha

      Hovoří-li Hillman o mužské duchovní cestě, myslí tím duševní procesy, které se odvíjejí uvnitř jedince, v hlubinách jeho psychiky ve chvílích, kdy se nerealizují dimenze mužského vývoje v podobě úspěchu a triumfu. Plány jsou zkříženy, šplhání je neúspěšné, začíná temná noc sebezpytování. Ženy však propadají oné temnotě, když mají pocit oddělenosti, a v souvislosti se vztahovými problémy, a to nejenom ve vztahu ke druhým lidem, ale také k Bohu, kterého známe nanejvýš důvěrně a bez jakéhokoli úsilí k našemu Vnitřnímu světlu, k Intuici. Vzhledem k tomu, že jsem bývala velmi ctižádostivá a sbírala jsem všechny pocty a tituly v mužském světě akademické medicíny, byl žebřík i pro mne normou. Ve chvílích, kdy se úspěch zdál nedosažitelný, jsem také bojovala s temnotou. S utvářením duše to však mělo jen pramálo společného.

      Na jakési konferenci o zdraví jsem se jednou zúčastnila workshopu a panelové diskuse, zabývajících se temnými nocemi duše jakožto bodů obratu v profesionálním životě jedince. Jedním z debatujících byl úspěšný mladý kardiolog. Hýřil energií a optimismem, byl prostě hvězdou akademického nebe. Nejspíš ještě jako lékař nezakusil pocity hořkosti z vlastní bezmoci. Přinejmenším o nich nemluvil. Jiným účastníkem byl jakýsi psycholog a psychofyziolog. Byl to jemný a přemýšlivý muž, který nám vyprávěl, že akademický úspěch je mu kompenzací za černou můru dětství stráveného s otcem alkoholikem. Díky společenskému ocenění si uvědomil, že je plnohodnotnou lidskou bytostí. Znamenalo pro něho začátek uzdravování.

      Pak přišla řada na mně. Vzpomínala jsem na svá první léta v nemocnici. Měla jsem tehdy mladého pacienta, okouzlujícího právníka, který se jmenoval Artur. Zhoubný nádor, který mu byl chirurgicky odstraněn, se po krátkém čase v plné síle vrátil. Rakovinné bujení mu ničilo tělo a s ním i jeho profesní kariéru, manželství, i otcovství měl dvě malé holčičky. Pokusil se o sebevraždu, ale neúspěšně. Vzhledem k tomu, že ve všech ostatních věcech úspěchu dosáhl, měla jsem dojem, že ve skutečnosti zemřít nechtěl. Kdyby byl opravdu chtěl, bylo by se mu to podařilo.

      Řekla jsem mu to a v tom okamžiku pravdy a poznání se naše duše jakoby propojily. Hleděli jsme si do očí a cítili jsme jakousi energii, náboj proudící nám do těl. Až z toho člověka zamrazilo v zádech, jako byste najednou všechno vnímali mnohem ostřeji. Odměřovaný čas se na chvíli proměnil ve věčnost. Barvy byly jasnější a ona chvíle nám připadala skutečnější než sama skutečnost. Byla to duchovní zkušenost, při níž jsme na chvíli vnímali navzájem podstatu svého Já, vnitřního světla. Nebylo tu přetvářky ani vyumělkovanosti. V takovém stavu dokážete chápat informace v celistvosti a tak je také přijímat.

      Vedena svým vnitřním světlem, mluvila jsem s Arturem upřímně a otevřeně. Vyprávěla jsem mu o tom, jak můj otec pomalu pozbýval rozumu po vysokých dávkách kortizonu, které používal jako léku na leukémii. Toho maniakálního cizince, který se z něj během léčby stal, nikdo z rodiny nepoznával. Bylo to, jako kdybychom rok žili s někým úplně cizím s přízrakem či s dvojníkem. Vypadal jako můj otec, ale byl posedlý jiným duchem. Téměř se to nedalo vydržet. Pak mu odebrali léčiva obsahující steroidy a on se začal pomalu vracet ke své vlastní mysli. Naše úleva a nadšení byly ale krátké. Chtěl nás ušetřit dalšího utrpení a několik dní poté, co ho propustili z nemocnice, se uprostřed noci vykradl z postele. Jemu se to podařilo. Skočil si pro smrt o víc než třicet pater níž.

      Maminka už nikdy nebyla taková, jako předtím. Cítila vinu toho, kdo přežil. Její odpovědí na otcovu sebevraždu bylo to, že se začala obviňovat. Nedokázala ho ohlídat a ochránit. Umřel, když u něho měla bdít. Zavřela se před okolním světem a pustila k sobě jen nejbližší členy rodiny. Moje dříve tak družná a veselá maminka byla po zbývajících třináct let svého života poustevnicí. Přestože jsem věděla, že otcův čin byl motivován soucitem s námi, nakonec se ukázalo, že neudělal dobře. Po té tragédii jsem zanechala výzkumu rakoviny a začala jsem se více zabývat světem lidí. Světem skutečnějším, než byl onen fascinující mikrosvět nádorových buněk množících se v Petriho miskách. Rakovinné buňky oddělené od lidských bytostí pro mne ztratily svůj význam.

      Nyní jsem seděla proti mladému muži, který se také pokusil skoncovat se životem, aby ušetřil svou rodinu. Otevřeně jsem mu pověděla o tom, jak hluboce se mě otcova sebevražda dotkla. Oba jsme se rozplakali. Objali jsme se. Potom šel domů a přivedl svou ženu. Upřímně a s objektivitou jsme si promluvili. Onen mladý muž souhlasil s tím, že život je v té chvíli lepším řešením než smrt. Mluvili spolu o tom, jak vzácná je jim teď každá chvilka. Přísahali si, že spolu i se svými dětmi stráví co nejvíc z času, který jim ještě zbývá. Potom se dlouho, tichounce drželi v objetí.

      Když jsem to řekla svému supervizorovi, byl zděšen. Svůj vlastní příběh jsem vyprávěla pacientovi! To se přece za žádných okolností nesmělo. Podle něho jsem na toho muže přenášela svůj smutek z otcovy smrti. Mé čelní laloky, tedy ta část mozku, která je zodpovědná za naše chování a sebeovládání, se rázem stáhly křečí viny a sebeobviňování. Má mysl jako by mě trestala. Jak jsem mohla být tak hloupá a porušit toto základní pravidlo? Ale v srdci jsem stále měla obrázek těch dvou v mé kanceláři. Obrázek naplněný něžnou intimitou a empatií, pocity, které vzešly, alespoň částečně, z mé teoreticky nemístné intervence. Nechala jsem se vést svou intuicí, oním vnitřním světlem, duchovním spojením. A teď mi řekli, že jsem udělala chybu.

      Propadla jsem se do naprosté temnoty. Mé čelní laloky, o jejichž síle mě přesvědčuje má kamarádka psychiatrička a vědecká pracovnice v oboru neurologie Mona Lisa Schulz, mě dlouho obviňovaly a strašily jako noční můra. Kladla jsem si otázku, zda mám vůbec nějaké terapeutické schopnosti. Na chvíli jsem úplně přestala naslouchat své intuici. Koneckonců, opravdu jsem se mohla zmýlit. Existují přece pravidla úspěšné terapie, která byla vytvořena lidmi zkušenějšími, než jsem já. Byla jsem jako zmoklá slepice a na čas jsem se začala spoléhat výhradně na logiku, instrukce, příkazy shora a teorii. Párkrát se sice stalo, že odněkud probliklo mé Vnitřní světlo nebo poblikávalo někde u pacienta. S úporností jsem je zatlačovala. Přesto se tu a tam objevovalo znovu a znovu. Nejčastěji to bylo v oněch zajímavých chvílích, kdy u nějakého pacienta docházelo k obratu. A to také byly chvíle nejhezčí. Pomalu jsem se zase učila své intuici důvěřovat a cenit si jí a napříště už jsem se se svými metodami nikomu nesvěřovala.

      Když ženy zažívají tyto temné chvíle, souvisí to obvykle jako tomu bylo i u mne se vztahy, jež jsou trojího druhu: je to vztah, který máme k sobě, vztah, který máme k někomu jinému, a vztah, který máme k Bohu v nás, jenž k nám promlouvá prostřednictvím intuice a jehož přítomnost pociťujeme tehdy, zhroutí-li se zeď, která stávala mezi dvěma srdci. Uzdravení našeho vztahu k Bohu není jenom záležitostí vyrovnání se s teologiemi, které nás zranily. Znamená to naučit se důvěřovat tomu, že Bůh je průsečíkem našeho života, středem našeho srdce. Můžeme se spolehnout na onu Přítomnost, která se projevuje prostřednictvím našich pocitů a snů. Intuice je přirozeným stavem vědomí, ve kterém je naše malá a izolovaná mysl otevřena Velké Mysli Božské.

Důvěra v intuici

      Byla jsem ještě na jiné konferenci o péči o zdraví. Sotva jsem přijela, telefonovali mi, že nebudu moderovat rozhlasový program o ženském duchovním životě, jak bylo původně domluveno. Velice jsem se na něj těšila a nesmírně mne povzbudilo, že vybrali právě mne. Položila jsem telefonní sluchátko a odešla na večeři s přáteli, abych se stihla vrátit na zahajovací projev v 19 hodin. Jedna z mých nejspolehlivějších strategií, jak se vyrovnat s problémy, je rozškatulkovat je. Přestože jsem byla smutná a zklamaná, dokázala jsem to skrýt a nasadit svůj sebejistý a profesionální výraz. Když jsem dorazila na místo, už jsem na to téměř nemyslela, nicméně mé spolustolovnice si všimly, že něco není v pořádku. Na jejich otázku jsem jen něco zamumlala. Stejně nebyl čas na delší rozhovor.

      Den poté mi jedna z přítelkyň popisovala, jak kvůli mně začala být smutná už toho odpoledne, než jsem měla přijet a než jsem se onu zprávu vůbec dozvěděla. Když Naomi viděla všechny mé vystavené knihy a kazety v konferenčním knihkupectví, rozplakala se. Uvědomila si, jak se natrmácím. Došlo jí, že potřebuji nalézt způsob, jak zprostředkovat výsledky své práce většímu množství lidí, aniž bych stále musela vláčet své tělo po světě sem a tam. Prožívala to natolik, že ji z toho začala bolet hlava. Moje nesnáze se jí dotýkaly tak, že to pocítily i její vlastní buňky.

      Když mne potom viděla na večeři, poznala, že se její intuice nemýlila. Zásobovala ji i nadále informacemi. Té noci se jí za mne zdál sen. Snažila se dojednat si schůzku o rozhlasovém pořadu. Byl to jeden z oněch frustrujících snů, v nichž se objevují stále nové a nové překážky. Nejste s to dosáhnout toho, čeho chcete. Když se jí konečně podařilo schůzku domluvit, dorazila na ni pozdě. Nikdo už tam nebyl a její vysílání bylo nadobro ztraceno. Poté, co se vrátila domů, zjistila, že všechna nedorozumění vyvstala kvůli tomu, že jí ve faxu došel papír. Symbolika toho chybějícího papíru vyšla najevo, když jsem jí vysvětlila, že žena, která byla vybrána za hosta pořadu místo mne, měla teologické vzdělání, které já nemám. Aha, chyběl ti ten správný kus papíru, opáčila Naomi. Oběma nám z toho začal běhat mráz po zádech, a děsilo nás, jak moc se její sen týkal podstaty věci.

      Když mi vyprávěla, jaké měla o mém životě sny, pocity a myšlenky, rozplakala jsem se jí v náručí. Nevídáme se často, ale pokaždé, když se vidíme, je naše spojení a vzájemná náklonnost velmi silná. Spojuje nás navzájem naše Vnitřní světlo a jedna cítí prostřednictvím druhé božskou Přítomnost. Tato božská Přítomnost, Velká Mysl, v sobě zahrnuje všechny informace. Tím, že se má přítelkyně napojila na své nejhlubšímu já, získala o mně prostřednictvím své vlastní cesty informace. Její spojení s Vnitřním světlem mne bez jakéhokoli úsilí dovedlo na totéž místo v mém nitru a sdílely jsme spolu porozumění stejného druhu, jaké jsem zažila s Arturem.

      Toto Vnitřní světlo, božská Přítomnost, Velká Mysl, intuice či jakoukoli metaforu pro to použijeme, je plná moudrosti, která se dekóduje a dostává do vědomí prostřednictvím našeho nervového systému. Dekódování je často uspíšeno nějakým silným citem, snad proto, že emoce souvisejí těsně s naším tělem a pomáhají nám soustředit se. Ženy jsou si obvykle více vědomy svého těla a jsou tedy více naladěny na své emoce než muži. Ač jsou tytéž informace potencionálně přístupny ženám i mužům, myslím, že intuice je častěji označována za ženskou, neboť zvláštní pozornost, kterou věnujeme emočnímu dění, účinkuje jako lupa, jež nám před očima odkrývá širší svět.

      Zápornou stránkou intuice jako uvědomování si těla je, že ženy často absorbují problémy druhých, jako by byly psychickými houbami. Má přítelkyně Naomi trpěla po ony dva dny, kdy přijímala intuitivně informace o mých problémech, bolestí hlavy a žaludku. Nejenom, že je naše tělo spojeno s naší myslí, potenciálně je také spojeno s myslí těch druhých. Tím, že se otevíráme vlastní intuici, se stáváme součástí kruhu, ve kterém se informace a vědění pohybují od středu ke kraji a zpět. Dotýkají se tak mnoha lidí, kteří jsou součástí viditelné i neviditelné sítě.

Sářin kruh

      Jan Maier je sbormistryní, zpěvačkou, organizátorkou workshopů, hudebnicí a aktivistkou, jež často připravuje hudbu pro setkání žen. Při jednom setkání na americkém Středozápadě, v rámci diskuse o vývojových fázích, které tvoří ženský životní cyklus, procházela skupina žen kolem čtyř oltářů, které jsme postavily pro Dívku, Matku, Strážkyni a Moudrou ženu tedy etapy ženského života. Jan začala sama od sebe najednou zpívat píseň Chodíme v Sářině kruhu. Kdysi slyšela, jak na jednom setkání žen tato slova zpívá Pete Seeger a nahrazuje jimi původní text Šplháme po Jákobově žebříku. Ta metafora jakoby spadla s nebe. Žebřík je součástí lineárního procesu krok za krokem. Kdežto kruh má vztahovou a intuitivní povahu.

      Abraham, Izák a Jákob byli tři židovští praotcové. Jak už je pro biblická vyprávění typické, dozvídáme se v nich mnoho o mužích, ale velice málo o ženách. Líčí se tu dopodrobna příběh o Jákobově žebříku, ale příběh o Sářině kruhu musí být takřka vyčenichán, domyšlen pomocí intuice. Z toho, co víme, byla Sára Abrahamovou ženou a židovskou pramatkou. Byla už po přechodu, když díky zázračnému Božímu zásahu porodila syna Izáka. Ten si vzal za ženu Rebeku, které se narodili dva chlapci, dvojčata Ezau a Jákob, Sářini vnuci. Všechna židovská pokolení jsou tedy součástí Sářina kruhu, protože všichni jsou jejími potomky. Je tou nejstarší, babičkou, ochranitelkou klanu, živnou půdou, z níž vyrostla nová náboženství rodu.

      Nejzajímavější skutečnost Sářina příběhu se týká toho nejdůležitějšího bodu. Co znamená, že už byla po přechodu, když se Izák narodil? Znamená to, že Izraelité mohou svůj původ odvozovat od zázraku. Ale v obecnějším smyslu je Sářino znovunabytí plodnosti také sdělením o možnosti náhlé, nečekané změny, podobné narození tohoto ojedinělého dítěte. Proces šplhání po žebříku, cesta hrdiny k psychospirituální individuaci, je měřitelným sledem logických kroků. Jejich cíl a určení jsou jasné. Proces kruhu je mnohem méně plánovaný, je nečekaný, intuitivní a iracionální. Ponechává prostor k tomu, aby Bůh kdykoliv změnil naše cesty, a dokládá, že nejsme vždy aktivními činiteli. Neviditelné síly a okolnosti mohou vyvolat náhlou proměnu, která k nám přichází bez účasti naší vůle.

      Muži jsou celkově více než ženy zaměřeni na cíle a uskutečňování věcí. Kdysi jsem se chtěla stát konzultantkou managementu. Lákal mne na tom právě kreativní proces. Navštěvovala jsem se semináře o obchodu organizovaného firmou, která mě chtěla zaměstnat. Jedním z nejdůležitějších věcí programu bylo vytyčení hlavního cíle a přítomní muži s tím byli naprosto srozuměni. Když jsem však přemýšlela o vlastním životě, uvědomila jsem si, že stanovit si jasný cíl funguje pouze v krátkodobé strategii. Když jsem měla psát nějakou grantovou studii a má kariéra byla závislá na tom, zda onen grant dostanu, či ne, málokdy jsem věděla, čím přesně se mám zabývat. Místo toho jsem šla pár týdnů před podáním žádosti do knihovny a většinou náhodně narazila na novinový článek, který koreloval s mojí prací a odkrýval nějaké úplně nové pohledy a cesty. A byla ruka v rukávě. Telefonní hovory, články v poště a hovory na chodbě k sobě pasovaly jako části dětských puzzle. Považuji tento chaotický, ale spolehlivý proces za neméně zázračný než Sářinu náhlou plodnost.

      Když jsem byla na vysoké škole, můj přítel se mě jednou zeptal, co asi budu dělat, až mi bude čtyřicet. Jen tak jsem plácla, že budu psát bestsellery. Vysmál se mi. Taková narcistní povýšenost. Dokonce ani nevím, jak mě to tenkrát napadlo. Nikdy jsem si neplánovala, že budu spisovatelkou, a ani to nebylo mým cílem. Když jsem chodila na ten manažerský seminář, bylo mi třicet devět. Jedním ze cvičení bylo najít si jakýkoli roční cíl. Náhle jsem si uvědomila, že už mi brzo bude čtyřicet, a že přesto, že jsem si na onen rozhovor se svým dávným přítelem léta nevzpomněla, vytanul mi zničehonic na mysli. Řekla jsem svému kolegovi v lavici, že mým cílem je napsat knihu, ačkoliv jsem neměla ani potuchy, o čem by měla být. Část onoho úkolu spočívala v tom, že dovolíte, aby vás onen kolega po roce zkontaktoval a zkontroloval, zda jste podnikli kroky nezbytné k uskutečnění stanoveného cíle.

      Brzy mě celá věc přestala zajímat a rychle jsem na vše zapomněla. Když mi onen spolužák o rok později zavolal, zda jsem v práci na knize pokročila, neměla jsem připraveno ještě vůbec nic. Nicméně první hovor, jenž se udál následujícího pondělního rána, byl s agentem, který po mně chtěl, abych napsala knížku o stresu. Když mi vyšla kniha Minding the Body, Mending the Mind (Péče o tělo, uzdravení mysli), jež se podle žebříčku v New York Times stala bestsellerem, bylo mi právě čtyřicet. V knižním světě jsem byla zelenáčem. Knihu jsem odevzdala do tisku a přestala se o ni zajímat. Když mi pak vydavatel po čase zavolal se zprávou, že se objeví na žebříčku v Timesech, zeptala jsem se ho: To je asi dobré, že?

      Byla jsem jako Sára; vypadalo to, jako by nějaká Vyšší moc se mnou měla plány, na nichž jsem ochotně participovala, ale jež nepocházely ze mne. Nebyla jsem uprostřed kruhu sama a pouze jsem udávala směr mířeným ranám. Byl tu se mnou Bůh. Vnitřní světlo mne vedlo. Psaní té první knihy nebyla žádná hrdinská výprava za Zlatým rounem. Nápad sám byl čistě intuitivní a objevil se dvacet let před tím, než jsem knihu napsala. Události a lidi, jež byli pro knihu důležití, jsem nepotkávala a nekontaktovala účelově. Přicházeli ke mně sami od sebe jako součást přirozeného běhu života. Navzájem pospojovaná síť malých, zdánlivě nesouvisejících okolností utvořila kruh, z něhož vzešla kniha.

      Většina mužů si klade cíle a měřítkem úspěchu je jim postavení, kterého dosáhli. Ženy mi naproti tomu zpravidla říkají, že pokud se jim v životě něco povedlo, stalo se tak souhrou nepředvídatelných událostí. V případě, že se vydaly správnou cestou, vedla je intuice, šly zkrátka rovnou za nosem, neřídily se mapou a žádný cíl si nevytýčily. Muži si někdy stěžují na žensky zmatené myšlení v kruhu. Ve skutečnosti ale spíš sledujeme vztahy mezi věcmi, které muži vůbec nevidí. Díky naší intuici nás napadají věci, jež se v danou chvíli mohou zdát irelevantní a jejichž význam se ozřejmí až časem.

      Zatímco kruh definujeme pomocí jeho středu, žebřík žádný středobod nemá. Každá z příček může být blíže či dále od vrcholu. V kruhu není žádné dole ani nahoře, vpředu či vzadu. Všechny body mají stejnou vzdálenost od středu. Středem kruhu je pro ženu její srdce, vnitřní světlo, intuice, božský hlas. Její cesta směřuje do středu, aby slyšela onen nabádající hlas, jež odtud přichází, a aby s ním moudře nakládala ve jménu dobra.

      Podle jednoho starého výroku je Bůh jako kruh, jehož obvod je všude a jehož střed je v každém člověku. Zatímco každý z nás zakouší onen střed kruhu s jinou intenzitou připomeňme příběhy lidí, kteří se v okamžicích blízkých smrti či při jiných příležitostech dotkli Světla, a patří sem i onen každodenní zkušenost s rozšířeným vědomím, již nazýváme sny a intuicí, anebo zážitek ve vztahu s druhým člověkem, jaký jsem měla s Arthurem a Naomi vše směřuje do středu kruhu a nese s sebou moudrost a léčivou moc. A kdokoli se tohoto středu dotkne, jakoby vyslal znamení i ke všem ostatním. Sářin kruh je cestou, při níž jste propojeni s ostatními poutníky.

      V modelu žebříku se duchovní zkušenost pohybuje kupředu, krok za krokem, podle pokynů učitelů a dobře propracovaných cvičení. V kruhovém modelu může duchovního zážitku dosáhnout každý a kdykoli. Není k tomu potřeba žádného předchozího školení. První zmíněný model je modelem práce, druhý modelem milosti. Na to, abyste mohli zakusit Boží vedení, nemusíte být ani svatí ani dokonale vyrovnaní. Ve skutečnosti tomu bývá právě naopak: zakusíte je ve chvílích bolestí a strázní. A proč také ne? Když jde všechno jako po drátku, žádnou radu nepotřebujeme. Tyto náhlé záblesky intuice a sny, jež se nám zdají v našich nejtemnějších chvílích, mohou naše životy obnovit, změnit jejich směr a napravit zlomeného ducha.

      Tím, že kráčíme v Sářině kruhu, vyjadřujeme vlastně skutečnost, že naše duchovní cesta a tudíž náš životní vývoj se ubírá dokola, kolem středu, kolem onoho Ducha, který kvakeři nazývají Vnitřním světlem. Tibetští buddhisté ho nazývají rigpa, naší nejvlastnější povahou. Židé ho jmenují Šechinou, Tou, která sídlí uvnitř. Křesťanský mystik Mistr Eckhart to nazýval Boží sémě, hinduisté zase átman. Pro indiánský kmen Seneků je to orenda. Teologická debata o tom, zda je Bůh imanentní, nebo transcendentní, je z hlediska tohoto kruhového modelu nesmyslná. Všechno spolu souvisí a je na sobě vzájemně závislé. V tomto nelineárním světě se namísto buď, anebo, říká jeden i druhý, oba. Z milosti se můžeme středu kruhu, a tudíž i samotného Boha, kdykoli dotknout a poznat Jej.

      Je to jako s částicemi a vlnami: energie vesmíru na sebe pokaždé bere jinou formu. Někdy šplháme po žebříku, jindy chodíme v kruhu. Někdy nás smete ke středu milost. Jak žebřík, tak kruh jsou plnohodnotnými modely cesty k Bohu. Ale jsou to stále jenom modely. Jin a jang, ženský a mužský princip, společně vytvářejí kruh, jehož jedna polovina je černá a druhá bílá. V bílé části je malá černá tečka, v černé zase bílá. Pár příček žebříku přináleží ženám a rovněž muži chodí někdy kruhem. Žádná z těchto dvou cest není lepší než ta druhá, jen je nám jedna či druhá biologicky a vývojově bližší. Když se ony dva symboly spojí a muži a ženy se budou navzájem respektovat a podporovat své vlastní autentické duchovní cesty, společnými silami dosáhnou domova.

Z knihy   Cesta ženy k Bohu  Joan Borysenko