imagen-de-Jesus-palomaZačneme tím, že se zeptáme na pravou cestu k poznání. Hledající člověk, který musí denně zápasit s vnitřními i vnějšími obtížemi svého života, pociťuje jako veliké zaslíbení Kristova slova: „Setrváte-li v mém Slově, budete mými skutečnými učedníky; poznáte Pravdu a Pravda vás učiní svobodnými.“ /Jan 8, 31 a 32/  Zde se pro něho objevuje otázka: Co musíme dělat, abychom se stali účastnými této Pravdy? Jak najdeme pravou cestu ke skrytému pramenu?

Budeme-li hledat radu v dějinách, poučíme se, že až k onomu místu, kde vyvěrá pramen Pravdy, snaží se lidé proniknout ze zcela různých stran skrze houští světových názorů a náboženství. Jedni zkoumají tradici a snaží se získat správné stanovisko v nepřehledné oblasti tradovaných duchovních směrů. Druzí odcházejí, znaveni a odstrašeni odporným divadlem vzájemně se obžalovávajících a z kacířství se obviňujících hlasů na jevišti náboženských a církevních dějin, odvracejí se od svého duchovního okolí a ptají se svého srdce. Předstupují před fórum rozvahy a doufají v odpověď na poslední námi hýbající otázky, když jako duchovní hledači pokladů chtějí proniknout kupředu nahlédnutím do skrytých oblastí lidského bytí.

Při tomto členění lidí, kteří na rozdílných cestách se snaží v poctivém zápase proniknout až k prameni Pravdy, úmyslně opomíjíme velkou masu těch, kteří jsou převážně poutáni na pozemské a poslední slovo dávají rozumu připoutanému na prostor a čas. V tomto oddíle našich úvah jde pouze o otázku, zda jedna z obou cest, které se v duchovní oblasti cení a zdánlivě i osvědčují, přivede lidi skutečně k vytouženému cíli.

Která cesta je ta pravá? Odpověď musí znít: Žádná z nich nám nedovolí dosáhnout vytouženého cíle, neboť cesta zde jako tam je následkem lidské viny zasypána pískem a kamením. Abychom to učinili zřetelnějším, naskicujeme zde krátce každou z těchto cest; přitom brzy narazíme na překážky.

Rozhlédněme se nejdříve po velkém poli tradice! Jaké bohatství různých podání, bádání a výkladů naskýtá se zde užaslému a zmatenému zraku! Jakmile se člověk nespokojí tím, aby prostě přijal náboženské dědictví svých otců, stojí pře otázkou, které chápání bible je to pravé: římskokatolické nebo protestantské. To nechť zde postačí jako příklad.

Celé zástupy teologů se na obou stranách již po staletí snaží, aby objasnili slova bible. S velkým důvtipem, s neúnavnou pílí a s poctivou vůlí odvažují se celé generace badatelů stále znovu na ten veliký úkol, přiblížit duchovní obsah bible svým současníkům. A výsledek? Dospělo se sice k částečné shodě, ale v základních otázkách se dnes stejně jako dříve mínění zcela rozcházejí. Stačí, srovnáme-li katolickou věrouku s luterskou nebo reformovanou, abychom to měli potvrzeno. Poněvadž jsou věroučné články tridentského koncilu právě tak jako reformační vyznání ještě dnes platné, musel by tedy každý Evropan nejdříve podrobit srovnávacím zkoumání tyto tradované věroučné články, aby se teprve potom mohl sám rozhodnout.

Je toto snad cesta k Pravdě? Zajisté nikoliv! Kdo je tak zralý, aby byl schopen mezi množstvím tradicí dochovaných článků víry vybrat vždycky ty správné s jistotou, že se nemýlí? Již jen ta skutečnost, že se ani odborníci a teologové sami nemohou sjednotit v základních otázkách, dokazuje přece, že přístup k pravému poznání byl během dějin uzavřen. Je tomu tak, jak Kristus o sobě říká: „Já jsem dveře. Kdo vchází mnou, bude spasen, bude bezpečně vcházet a vycházet a najde pastvu.“ /Jan 10,9/  Leč dveře se již nedají otevírat, protože se před nimi uložil písek navátý tisíciletími.

Zůstává ještě ona druhá cesta, proniknout až k pramenu Pravdy bádáním vlastního srdce. Tím se dostáváme k humanismu, jenž se oddělil od křesťanství. Poněvadž bible v mnohoznačnosti svých výkladů hledající zklamala, buší plni očekávání na bránu chrámu „rozmyslu“. Pojem „rozmysl“ (nebo „rozvaha“) je přitom třeba chápat jako mnohem obsáhlejší než pouze „rozum“. Dějiny filosofie nás poučují o tom, jak tento pojem prošel různými proměnami, o nichž podrobněji pojednávat není zde nutné. Pojmem „rozmysl“ nebo „uvážlivost“ míníme schopnost člověka poznávat duchovní hodnoty, obracet se k vyšším cílům a tyto cíle v pozemském uskutečňovat za pomoci rozumu v účelné činnosti.

Nuže, co je výsledkem hledání a tápavého pronikání kupředu v této oblasti? V příznivém případě „přirozené náboženství“, které může vést k uznání Stvořitele, ke skutečnosti lidské svobody a odpovědnosti jakož i naději na další život duše po smrti. Jen nemnozí mohou hlouběji proniknout do tajemství kosmu a zčásti poznat zákony v jejich působení. Mnozí však nemohou nikdy zcela překonat své pochybování o Bohu, o svobodě a o nesmrtelnosti ducha.

Zastánci humanistické cesty k pramenu Pravdy přitom přehlížejí, že i v lidském srdci je mnoho zasypáno, co musí být nejdříve uvolněno, aby hledající člověk mohl opět duchovně dýchat. Jako by temná, zahalující přikrývka ležela na duchu člověka, neboť dlouhým chybným vývojem ztratil schopnost spatřovat ještě světlo Pravdy nezkalené. Nebo je snad lidské srdce prosté omylů, je snad čisté a neposkvrněné? Jaký balast se zde musí vyklidit, aby byl odkryt výhled na vyšší věci! Tak i zde narážíme na překážky a potíže, které nám brání kráčet dále.

Kdo se neuzavírá těmto důvodům, stojí nyní před palčivou otázkou: Když se obě cesty jeví jako již neschůdné, aby nám dovolily nalézt pramen Pravdy, není potom všechno hledání a bádání marné? Odpověď může znít jenom: Ano! Je to marné, dokud je bádající člověk odkázán na to, co s duchovních tradic přijal prostřednictvím dějin nebo co dříme v hlubinách jeho duše.

Jestliže se však vzhledem k takové beznaději rozhodl Stvořitel k tomu, že tázajícím se a hledajícím mezi lidmi ještě jednou daruje Slovo Pravdy, které je může vyvést ze všech omylů, potom se obraz změní.

Slyšet takové Slovo, chápat je, poznávat je jako Pravdu, je ovšem tak dlouho lidem znemožněno, dokud jsou toho mínění, že studiem bible již správně pochopili Slovo Boží.

Boží Slovo nelze „studovat“; pokud jde o bibli, můžeme studovat jenom biblické jazyky, dále historický vznik bible, její vztahy k duchovnímu okolí, nejvýše ještě kategorii myšlení a náboženské představy proroků a apoštolů. Živé Slovo chce býti chápáno duchovně. Nelze se mu učit na vysokých školách nebo universitách, v teologických přednáškách nebo seminářích. Dokud se toto jasně nepozná, budeme stále zaměňovat Boží Slovo s církevním vyznáváním tohoto Slova. A přece je mezi nimi tak propastný rozdíl!

Hlas věčné Pravdy mohou uslyšet jenom takoví lidé, kteří nemusí vléci s sebou žádnou duchovní přítěž, nebo kteří takovou zbytečnou přítěž dříve odhodili. To však není tak snadné, neboť to předpokládá něco, co jenom velice málo lidí na této zemi dnes ještě má: pravou pokoru.

Když pisatel těchto řádků musel v době panství nacionálního socialismu vytrpět politickou samovazbu, byl z vrchovaté hojnosti práce pojednou uveden do ticha a samoty. V oněch týdnech četl bibli jinýma očima, nikoliv jako studiemi se zabývající teolog u psacího stolu jako dosud, nýbrž tentokrát v ohni nouze, protivenství, utrpení, duševního otřesu a také v ohni oprávněné nejistoty o tak mnohém způsobu jednání, jímž se provinil v létech boje jako představitel církevního úřadu.

Kdy se naučíme číst bibli novýma očima, tzn. očima ducha?

„Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království nebeského.“ /Mat.18, 3/

Rozumíme ještě vůbec tomuto Kristovu výroku? Děti nejsou ničím zatíženy, jsou bezstarostné, netíží je staré tradice a podání. Radostně berou, když jim chce někdo něco darovat. Jsou prosté jakéhokoliv předsudku a proto jsou otevřeny všemu novému.

Jak zatěžko připadá však dospělým vybojovat si znovu tuto dětskou prostotu. Jde o to, abychom jednou konečně zapomněli na všechnu tu zbytečnou přítěž naučeného, abychom se vnitřně uprázdnili, aby se nám tak mohlo dostat veliké milosti Božího Slova. Jsme k tomu připraveni? Bez pokory nelze kráčet cestou k pravému poznání.

Kristovo poselství a jeho dovršení  Erich Wendland