„Každá přehnanost má vliv na lidské tělo.“ Walt Whitman

mind_body_soulV oblasti medicíny a léčitelství se přes veškeré báječné pokroky stále opomíjí jedna velmi významná myšlenka, která je stále považována za nepodstatnou. Je jí vztah mezi myslí a tělem a pochopení toho, jak výrazný vliv má tento vztah na náš zdravotní stav a na naši schopnost uzdravit se. To, že tento vztah skutečně existuje a je velmi důležitý, se začíná jen pomalu dostávat do popředí zájmu; opravdové pochopení hlubšího významu a jeho přijetí bude muset teprve přijít. Když začneme zkoumat neobyčejnou souhru energií mnoha aspektů naší osobnosti, jako jsou naše potřeby, nevědomé reakce, potlačené emoce, snahy a obavy, včetně tělesných funkcí a schopnosti koheze, brzy pochopíme, jak je naše tělo moudré.

Jeho důmyslně inteligentní soustavy a činnosti nám neustále předkládají prostředky k dalšímu pochopení sebe sama, k tomu, jak se máme postavit problémům, které nevidíme, a jak máme překonat to, co nás brzdí. Naše tělo totiž jednak představuje naše vědomé myšlenky a pocity, jednak nevědomé energie, které jsou přítomny ve všem, co děláme. Abychom pochopili spojení těla a mysli, je třeba si uvědomit, že tělo a mysl jsou jedno. Obecně je pro nás tělo něčím, co si neseme s sebou (často spíš neochotně), něčím, co se lehce poškodí, potřebuje pohyb, pravidelnou stravu a pitný režim a určitou dávku spánku a občasné zdravotní prohlídky.

Když je tělo poškozené, je nám na obtíž, takže je vezmeme k lékaři ve víře, že jej bude schopen spravit, a to čím dříve, tím lépe. Něco je pokažené, tak si to necháme spravit – jako kdyby to „něco“ byla nějaká neživá věc bez inteligence. Pokud naše tělo funguje, jsme šťastní, cítíme se plní života a energie. Jakmile fungovat přestane, jsme naštvaní, mrzutí, deprimovaní a litujeme se. Tento pohled na tělo je bohužel velmi omezený, protože popírá spletitost energií, jimiž jsme tvořeni a jež mezi sebou trvale splývají a komunikují; mezi našimi myšlenkami, pocity a údržbou nejrůznějších částí na- šeho těla. To, co se děje v našem těle a naší mysli, nelze oddělit; stejně jako neexistujeme odděleně od těla.

Vezměte si třeba, jak se v angličtině nějaký významný člověk označuje jako somebody (někdo), zatímco někdo nedůležitý je nobody (nikdo). My jsme i naše tělo; jsme přímým výsledkem naší komunikace mezi četnými aspekty naší existence. Když říkáme „poranil jsem si paži“, říkáme tím, že „zranění uvnitř mě se projevuje v mé paži“. To, co představuje poraněná paže, se nijak neliší od slovního vyjádření vzteku nebo zmatku. Pokud tvrdíme, že tam rozdíl je, ignorujeme tím základní jednotu svého bytí, protože když vyléčíme jen tu ruku, znamená to, že nebereme na vědomí zdroj bolesti, kterou ruka představuje. Popíráním vztahu mezi tělem a myslí ignorujeme příležitost, kterou nám tělo dává k tomu, abychom si svou bolest prohlédli, přijali a vy- řešili ji.

Vztah těla a mysli lze jednoduše předvést. Víme, jak nám pocit úzkosti nebo nervozity dokáže podráždit žaludek, způsobit zácpu či bolest hlavy, nebo náchylnost k úrazům. Víme, že stres vede k žaludečním vředům, či dokonce infarktu; při depresi a sklíčenosti je naše tělo těžké a utlumené – máme málo energie, ztrácíme chuť k jídlu, nebo to naopak s jídlem přeháníme, máme bolesti zad nebo strnulá ramena. Na druhou stranu radost a štěstí zvyšují naši energii a vitalitu: potřebujeme méně spánku a cítíme se živější, nejsme tolik náchylní k nachlazení nebo k infekcím, protože naše tělo je silnější a máme lepší obranyschopnost.

Nicméně pochopení vztahu mezi tělem a myslí můžeme dovést ještě dál a uvidíme, že obsahuje všechny aspekty našeho fyzické- ho a duševního života. Začínáme chápat, že když se nám něco fyzicky stane, máme nad tím kontrolu, a nejsme jen pouhé oběti, které musí trpět, dokud to nepřejde. To, co se svým tělem zažíváme, je nedílná součást našeho bytí. Toto pojetí vztahu těla a mysli vychází z víry v jednotu a integritu každé lidské bytosti: Ačkoliv člověka tvoří spousta různých aspektů, nemohou být od sebe izolovány, ale naopak by měly být v neustálém kontaktu a měly by o sobě všechno vědět. Systém vztahu těla a mysli odráží psychickou a somatickou harmonii: tělo hrubým způsobem vyjadřuje jemnost mysli. „Kůže není oddělena od emocí, ani emoce od zad, ani záda od ledvin, ani ledviny od vůle a ambicí, ani vůle a ambice od sleziny, ani slezina není oddělena od sexuálního sebevědomí,“ napsala Diane Connelly v knize Traditional Acupuncture: The Law of the Five Elements (Tradiční akupunktura: Zákon pěti elementů).

Celková jednota těla a mysli se odráží v našich stavech zdraví a nemoci. Každý z těchto stavů je prostředkem těla a mysli, jímž nám dávají najevo, co se děje pod povrchem. Například nemoci či úrazy často přicházejí v dobách velkých změn, jako je stěhování, nové manželství, či nová práce. Vnitřní konflikty v takových obdobích mohou snadno narušit naši rovnováhu a podnítit nejistotu a strach, takže jsme potom otevření a zranitelní a stáváme se snadnou kořistí pro bakterie nebo viry. Zároveň nám nemoc dává čas na odpočinek, abychom se srovnali a přivykli změnám. Nemoc nám říká, že musíme s něčím přestat: dává nám prostor, abychom znovu navázali ztracený kontakt s některými svými částmi. Tak můžeme pochopit moudrost těla a mysli a to, jak se tělo a mysl neustále ovlivňují a navzájem spolupracují. K doručení vzkazů z mysli do našeho těla slouží spletitý systém, jež se skládá z krevního řečiště, nervového systému a mnoha hormonů, které vylučují endokrinní žlázy. Je to neuvěřitelně komplikovaný systém regulovaný hypofýzou a hypothalamem.

Hypothalamus je malá oblast mozku, která podporuje mnoho tělesných funkcí, jako je teplota a tlukot srdce, stejně jako činnost sympatických a parasympatických nervů. Mnoho nervových vláken v celém mozku je připojeno k hypothalamu, a tím propojují duševní a citovou činnost s tělesnými funkcemi. Například vegetativní nervy z hypothalamu vedou přímo do žaludku proto jdou žaludeční problémy ruku v ruce s úzkostí či stresem; zatímco ostatní nervy vedou do brzlíku a sleziny, kde se postupně vytvářejí imunitní buňky a regulují činnost imunitního systému v krvi. Imunitní systém má ohromnou schopnost ochrany tím, že odmítá vše, co je pro nás škodlivé, ale zároveň se pomocí nervového systému snaží ovládat mozek. Duševní stres má proto na něj přímý vliv.

Když trpíme jakýmkoliv stresem, hormony produkované nadledvinkami naruší vztah mezi mozkem a imunitním systémem a celý imunitní systém utlumí, čímž jsme náchylnější k nemocem a chorobám. Stres není jediný faktor, který může takovou reakci vyvolat, mohou to být také negativní reakce jako potlačený nebo prodlužovaný vztek, nenávist, hořkost nebo deprese, stejně jako osamělost nebo velký zármutek, které působí tak, že stimulují nadměrnou produkci těchto hormonů. V mozku se také nachází limbický systém, což je seskupení struktur včetně hypothalamu. Má dvě hlavní funkce: regulovat vegetativní funkce jako je rovnováha tekutin, činnost žaludku a střev a endokrinní vylučování, ale také souvisí s emocemi: dokonce se mu říká „sídlo emocí“ v člověku. Činnost limbického systému spojuje náš emocionální stav a rovnováhu s endokrinním a hormonálním systémem, tudíž hraje pochopitelně hlavní roli ve vztahu těla a mysli.

Zdá se, že vstup pro činnost limbického systému a hypothalamu vychází přímo z mozkové kůry; tato část mozku má na starosti veškerou naši rozumovou činnost, včetně myšlení, paměti, vnímání a interpretace. Mozková kůra je místo, kde se spustí alarm, kdykoliv se objeví jakákoliv forma domnělé činnosti, která ohrožuje život. (Domnělá činnost nemusí být vždy nutně ta, jež ohrožuje život. Například stres tělo vnímá jako životu nebezpečný signál, ačkoliv si to nemyslí- me.) Tento výstražný signál ovlivňuje hypothalamus a limbickou soustavu, což střídavě ovlivňuje hormonální sekreci a imunitní a nervový systém. Jakmile zaregistrují nějaké nebezpečí, jako zázrakem to ovlivní i zbytek těla, jako jsou ztuhlé svaly, nervový zmatek, ucpané cévy a špatná činnost orgánů a buněk. Než nás četba ještě víc znepokojí, je třeba mít na paměti, že takovou reakci nezpůsobuje určitá událost, ale naše reakce na tu událost.

Jak řekl Shakespeare: „Nic není dobré nebo špatné, až když je to za dobré nebo špatné považováno.“

Stres je naše psychická reakce na danou událost; není to událost samotná. A není to rychlý pomíjivý záblesk vzteku či zoufalství, který ten vý- stražný systém spustí – to udělá nahromaděný výsledek trvalého nebo dlouhotrvajícího potlačeného negativního citu. Čím déle se v nás nepovšimnutý stav mysli udržuje, tím víc škody potom nadělá tím, jak snižuje odolnost těla a mysli a neustále vysílá negativní signály.

Vždy však existuje prostor pro změnu, protože se sebou můžeme pracovat a přejít od reakcí k odpově- dím, od subjektivních pohledů k objektivním. Pokud například žijeme v místě, kde je hodně hluku, můžeme na něj reagovat zvýšenou podrážděností, úpornou bolestí hlavy a vysokým krevním tlakem; nebo můžeme reagovat na danou situaci objektivně a hledat pozitivní řešení. Signál, jež se dostane do našeho těla ať už půjde o podrážděnost, nebo kladné přijetí je tím signálem, na nějž bude tělo reagovat. Opakování negativních myšlenkových vzorců a postojů, jako je starost, vina, žárlivost, zlost, kritika, strach a podobně, nám s největší pravděpodobností způsobí víc škody než nějaká situace zvenčí.

Celý náš nervový systém kontroluje „centrální regulační úřad“, řídicí centrum, jemuž se u člověka říká osobnost. Jinými slovy, situace v našem životě nejsou pozitivní či negativní – ony prostě jenom jsou a pozitivní či negativní nádech získají na základě naší osobní reakce na ně. Naše těla reagují na zážitky a události, se kterými se potýkáme, tím, jak se pohybují, fungují a pracují; jsme  souhrnem všeho, co se nám kdy stalo. Tělo si vlastně ponechává všechno, co kdy prožilo – všechny události, emoce, stresy a bolesti jsou v našem tělesném systé- mu uzavřeny.

Dobrý terapeut těla a mysli dokáže už při pohledu na tvar těla člověka, schopnost pohybovat se volně či křečovitě a na ztuhlé oblasti vyčíst celý jeho život stejně jako typy úrazů, nemocí a chorob, které jej potkaly. Naše těla jsou jako kráčející autobiografie, v níž uspořádání našich svalů a masa odráží naše zážitky, zranění, starosti, úzkosti a postoje. Jestli máme ustrašené držení těla čili když jsme předkloněni a staženi jakoby do sebe či jestli stojíme rovně v obranné pozici, to vše se v nás ukládá a buduje už od dětství. Pokud věříme tomu, že naše tělo funguje odděleně, čistě jako mechanický organismus, znamená to, že jsme vůbec nic nepochopili, a odpíráme si tak zdroj velké moudrosti, jež je nám stále k dispozici. Stejně jako tělo odráží, co se děje v mysli, tak i mysl pociťuje bolest a nepohodlí, které se odehrává v těle.

Obecným zákonům karmy nelze uniknout, to je příčina a důsledek.

Každý důsledek v našem životě má příčinu, a stejně tak pro každý důsledek existuje myšlenkový vzorec nebo citový stav, který tomu předcházel. Slovy Paramahansy Yoganandy: „Mezi tělem a myslí existuje přirozené spojení. Cokoliv máte v mysli, se odrazí i ve vašem těle. Jakékoliv rozladění či hořkost vůči jiné osobě, silná vášeň, dlouhotrvající závist, sžíravá úzkost, návaly vzteku, to vše ve skutečnosti ničí buňky vašeho těla a způsobuje nemoci srdce, jater, ledvin, sleziny, žaludku atd. Stres a starosti způsobují nová smrtelná onemocnění, jako je vysoký krevní tlak, potíže se srdcem, nervová zhroucení a rakovina. Všechny nemoci mají svůj původ v mysli.

Bolesti, které zasahují tělo, jsou sekundárními chorobami.“ Izolovat důsledek (nemoc v těle) tak, aby nebyl propojen s ničím jiným, znamená popřít příčinu. V takovém případě způsobí příčina (výchozí pocity a postoje) další důsledek, jež pocítíme někdy jindy: ozve se jiná nemoc či nevolonost, aby nám ukázala, že nejsme v rovnováze. Signály, které svému tělu nevědomky posíláme, jsou tudíž určujícími faktory našeho zdravotního stavu. Signály založené na selhání, zoufalství a úzkosti s sebou nesou negativní pocit blízký smrti a přinutí tělo, aby spustilo obranné mechanismy (tedy imunitní systém) a připravilo se na smrt. I když jsou naše obavy a strachy imaginární, signál, jež se dostane do našeho těla, se i přesto přemění na fyzickou bolest a naše tělo se cítí ohroženo.

Když budeme znovu citovat Shakespeara: „Veselá mysl je zdraví. Její opak, melancholie, je nemoc.“ Když mluvíme o svém zlomeném srdci, pozná tělo rozdíl mezi citově a fyzicky zraněným srdcem? Vypadá to, že ne, jelikož síla naší obrazotvornosti v mysli okamžitě ovlivní tělesnou schránku. Průzkumy opakovaně ukazují, že lidé, kteří zemřeli krátce po ztrátě milovaného člověka, zemřeli na „zlomené srdce“. „Může úzkost vést k vážnému onemocnění?“ ptal se Lawrence LeShan v knize You can fight for your life (Můžete o svůj život bojovat). „Mnoho lékařských výzkumných pracovníků tvrdí, že každá vážná nemoc může být spuštěna silnou úzkostí. Deprese a zoufalství se objevují nejen v mysli, ale také v těle.“ Tyto skryté a potlačené signály vysíláme stále, aniž bychom si to většinou vůbec uvědomovali, protože nevědomí je schopno vyjádřit naše opravdové pocity mnohem silněji než naše vědomí. Tyto nevědomé energie pronikají všemi aspekty našeho života.

Léčení těla a mysli Shapiro Debbie