Je to cesta uvědomovací… aneb moudrostí osvobozená duše

Žádná nemoc (samozřejmě vyjma psychické, a to ještě ne u všech) nemůže být překážkou na cestě za poznáním. Je jen třeba zvolit takovou formu cesty, která vyhovuje mentalitě člověka a povaze jeho nemoci.

Taková otázka neexistuje. Protože v procesu této cesty je hlavním činitelem vědomí. Fráňa říká: “Je to cesta uvědomovací.” Taková otázka nejen že neexistuje – ale navíc je zde možnost průběžného zlepšení zdravotního stavu na buddhistické cestě tím, že člověk získává jiný, pravdivější pohled na tělo a na život vůbec.Dále máme možnost vědomého řízení některých fyziologických funkcí. Záleží na tom, jaký způsob cesty člověk zvolí, záleží na druhu nemoci, záleží na člověku samém, na jeho píli, podmínkách, které si sám dovede udělat.

Takže je to zcela individuální. Já se neslučuji s příslovím “ve zdravém těle zdravý duch.” Samozřejmě že je lepší mít zdravé tělo – ale jsou lidé dokonale zdraví a přitom mají k hledání pravdy moc daleko. Ideální je mít tělo zdravé a jít za pravdou. Jenže to neznamená, že když mám tělo nemocné, nemohu vyvinout úsilí směřující k Poznání. Naopak – i takzvaná nevyléčitelná nemoc může být na cestě pomocníkem, hlavně ve stádiu přerodu (změny způsobu) myšlení a vůbec v psychickém a duchovním vývoji.

Skutečně – to přísloví o zdravém duchu ve zdravém těle je přinejmenším problematické.

Četl jsem v knize “Mahá-jóga aneb Učení Upanišad ve světle učení Bhagavána Šrf Ramany” jeden výrok samotného Šrí Mahárišiho: “Zdravá mysl ve zdravém těle – budete-li i nadále pokračovat v představě, že zdraví těla je nutné pro zdraví mysli, nebude mít vaše péče o tělo nikdy konce. Hathajógická představa o přípravě těla k provádění metod směřujících k získání osvobození tím, že ho přizpůsobíme, aby vydrželo neuvěřitelně dlouhou dobu, je směšná. Ospravedlňují tuto svou představu přirovnáním těla ke schráně, jež má být připravena k omalování.” Mudrc pokračuje: “Já je schrána – tělo a svět malbou – ale čeho je třeba k spatření “já” – je právě vymazání malby. A tak hathajóga není myšlenka pro moudrého žáka.”

Uvědomuje si laskavý čtenář, co to vůbec znamená ono vymazání malby? Je to potlačení, odstranění a mentální zničení osobnosti – ega, způsobující v životě každého člověka strast a utrpení, jehož odstraněn! je hlavním motivem i cílem buddhismu. Tedy nikoli starat se o tělo s láskou a péčí, jak nám radila jedna milá dáma. Jak bychom se potom naučili odpoutat se od těla, kdybychom si jej vědomě pěstovali? Tady je nad slunce jasněji zřejmo, že mezi Hatha-jógou a mezi buddhismem je rozdíl. Tento fakt je třeba zdůraznit, i když základní požadavky pro zachování pokud možno zdravého těla je nutno dodržovat. Rozumí se – bez lpění. Proč nemáme na těle lpět? Protože je to právě tělo (potažmo osobnost či ego), které jsou příčinou i následkem strasti a utrpení. Je pravda, že na světě existuje i slast, ale moudrý člověk pochopí skutečnost pomíjejícnosti všeho a i fakt, že je to právě strast, do které nakonec vyúsťuje všechno pociťování.

Na jedné straně starat se o tělo s láskou a péčí – na straně druhé hledat pravdu v nelpění na těle. Tento rozdíl byl očividný v komentáři jednoho rozhlasového pořadu pojednávajícího o prvním vydáni Síly moudrosti (o tomto pořadu se zmiňuji ještě v této knize na str. 81); tam se komentátor v průběhu pořadu přikláněl k tomu pěstování těla s láskou a péčí. Tím také (bohužel na více místech) snížil autentičnost a úroveň jinak dobrého pořadu. V rozmluvách se mnou se vyjadřoval Fráňa o hathajóze podobně. Tak například když hovořil o těch, kteří praktikují tuto jógu, říkal: “Usilují o získání nesmrtelnosti v těle. Na co? Chtějí udržet pohromadě  to, co je složené – složky (sankhára), jež jsou pomíjející.” Viz poslední slova Gautamy Buddhy, jež jsou uvedena na konci první kapitoly. Shora citovaná slova Šrí Ramana Mahárišiho, ale i Fráni Drtikola o pomíjejících sankhárách, mají své opodstatnění, neboť hathajóga se j i ž stala pro mnoho nadějných žáků jógou zavádějící od hlavního cíle. Je tomu tak proto, že mnozí nepochopili elementární pravdu o nebezpečí přílišného zaujetí hathajógou, obírají se jí více, než je třeba, a ponenáhlu sejdou z duchovních pozic. O to vetší nebezpečí , že si tohoto sejiti nejsou vůbec vědomí .

Výraz “sejití z duchovních pozic” jsem použil jako metaforu a nemá tudíž znamenat “sejití z jógických ásan”. Správný smysl výrazu “sejití z duchovních pozic” znamená, že hatha-jóga bývá namnoze degradována na víceméně tělocvik a duchovní jádro zde mívá velkou absenci. Případy ze života to jasně ukazují. A jestliže hatha-jógin cvičí zároveň i čakramy, zůstává nutně na povrchu, jsouce zaujat hatha-jógickými praktikami, a nemůže se ponořit dostatečně hluboko do nitra. Je to způsobeno duševní připoutaností k tělu. Takto dochází k tomu “sejití z duchovních pozic”. Pro praxi kundaliní-jógy je to zcela jasné, proti tomu se nedá naprosto nic namítat, ba navíc je to možno jen v celé šíři potvrdit. Pokud se týče zdravotního stavuje třeba si jednou provždy poručit: “Zdraví!” A tělem, kterému Drtikol říkal “panák”, se moc nezabývat –
neztotožňovat se s “panákem “.

Člověk, který se chce ještě v tomto životě dostat k cíli nebo se mumaspoň co nejvíc přiblížit, nemůže se “šťourat” myšlenkami v těle – má totiž hodně práce jinde (třeba nad tělem). Říkáme tělu “já”, lpíme na něm -jenže tělo není žádné “já” – tělo je pouze klamné seskupení čtyř základních sil – totiž setrvačnosti, přilnavosti, záření a chvění, při sobě držících a smyslovému oku se jevících jako celek. Ta čtvrtá síla – chvění – nepřipomíná nám ony vibrace (pránické proudění), o nichž píši v druhé části této knihy? Je třeba se naučit na těle nelpět – stejně se brzy, brzičko rozpadne, doslouží; a i kdyby Člověk dělal, co chtěl, hathajóga nám nepomůže.

Život věčný získáme pouze duchovním způsobem

Lidský život má jepičí trvání – tělo spěje k brzkému konci, kterýžto “konec” je jen východiskem k novému utrpení a strastem samsáry. Pokud tomu všemu neučiníme definitivní konec dosažením nirvány.

Nelpět na těle, nelpět na ničem – tento příkaz nechť nás provází po celou dobu naší cesty za Nejvyšším Poznáním. Vypěstovat si v sobě smysl pro pravdu -jasně si uvědomit, že vše je pomíjející! Ano, vše je pomíjející, vše je strastiplné, vše je bezpodstatné! Když se blíží konec života, tu neuvědomělý, nepoučený nebo nepoučitelný člověk neví, kam bude putovat, na jakou dráhu ho zavede jeho zmatená, neklidná mysl, jeho neujasněný intelekt. Po tělesné smrti se ocitá v bardu (posmrtný stav) a setkává se s neznámými podmínkami. Tam je zmítán jako korouhvička ve větru a posléze je přenášen do opětovné existence. Velký klam pokračuje v seriálu o nespočetných dílech.

S tělem se neztotožňovat – tělo jsem si upředl z karmy a karmu z nevědomosti. A tak tedy když obyčejný člověk považuje tělo za svoje já (a jinak to chápat nedovede a ani nechce), sahá jeho duševní obzor právě jen k tomu tělu – a to je věru nízká úroveň. Drží ho to při zemi, zamezuje chápání vyšších pravd.

Člověk musí mít křídla – nebát se opustit své lidské hnízdečko (vědomím nad hlavu do celého vesmíru a ještě daleko výš). (Tady začínáme rozšiřovat vědomí: to, čemu říkáme “prostor”, se promění v to, čemu říkáme “čas”, a tento časoprostor se přemění ve vyšší stav vědomí – a po přerušení myšlenkového toku nastává vyústění do věčného TEĎ.) Jinak je to nutně omezené chápání jsoucnosti. Nebo jinak řečeno: jakmile se věnuje tomu “panákovi” (tělu) moc pozornosti, zůstává se dole – leč hluboké, přehluboké výšiny jsou zde k uvědomění, proto nechť náš pohled (naše pozornost – naše vědomí) směřuje vzhůru. Toto vše je míněno vnitřně.

Napsal jsem, že tělu nemáme věnovat moc pozornosti.

To ale neznamená, že budeme pěstovat nějakou krutou askezi. Tělo má být silné, zdravé (tedy pokud možno) – proto dopřejeme “panákovi”dostatek jídla, spánku a vůbec všeho, co potřebuje ke zdárnému životu. To je moudré vedení boje, jehož cílem je vyhasnutí klamu, nevědomosti. A když člověk, veden nezměrnou intuicí, dojde do konečného stádia, pak již není rozhodující, jak se o tělo stará. Poznal snový charakter toho, čemu se říká “život”, poznal klam a mámení smyslů – poznal To jediné, jedině Jsoucí, a tak je problém těla zcela mimo diskusi.

Cituji z knihy “Slovo Buddhovo”: “Uvědomovat si pocity -jaký pocit právě nyní prožívám? Příjemný, nepříjemný, indiferentní. Uvědomuji si: pociťováni je zde. Jasně vědom stojí, jasně vědom leží -jasně vědom chodí -jasně vědom při každém pohybu těla, při jídle, pití, při konání přirozené potřeby, při mluvení, mlčení atd.” Dále je třeba správně hodnotit mimosmyslové vnímání (poznat, co je a co není mimosmyslové). Tak například když se mi zjeví třeba nějaká “hvězdička”, neuchopovat to smysly – “neskočit na to” hned těmimsmysly – nechat to být a nezúčastněně sledovat podmínku, kterou jsem dal, abych to viděl. Bdít – a neustále si být jasně vědom.

Zpočátku mi Fráňa říkal: “Musíš se naučit poznávat podmínky, které vyvolávají určité jevy nebo stavy. Tyto podmínky ovládnout, poznat, osvojit si je. Když něco vnitřně vidím, pak zkoumám jaké podmínky jsem tomu dal, co mi umožnilo, abych to viděl a č í m to vidím, co mi umožnilo, abych zažíval určitý stav – a toto vidění nebo tento stav analyzuji – ten stav, ve kterém jsem byl bezprostředně, když to vidění nastalo, když nastal ten zážitek nebo zření. A když na to jdu tímto způsobem, pak musím přijít na to, že onen zážitek nebo jev je jenom vyzařování mého stavu vědomí.

Stálá bdělost, stálé jasné vědomí – neuchopovat smysly vše, co mi přijde takzvaně “pod nos”. Nesmíme tomu naletět. – Tak tohle je ta pravá začátečnická duchovní práce. Kdo toto přeskočí, ten nepostupuje – a bývá z toho jen ona již vzpomenutá fantasmagorie, kterou oplývá právě ten, kdo v duchovním životě nevkročil na správný základ. Náš duchovní život má být zpočátku prostoupen snahou o poznání zákonitostí všech jevů a o poznání stavu našeho vědomí. Toto se docílí soustavným bděním, analýzou nitra a cvičením čakramů.

Fráňa říkával: “Všechno je ve tvém vědomí – i ta nemoc – tak ji ze sebe vyhoď.” To mi moc pomohlo – tehdy jsem začal poznávat, že nemoc – každá nemoc jde jen tak daleko, kam až jí to dovolíme. Tohle kdyby lidi pochopili, ubylo by hodně nemocných. (Toto ovšem neplatí o skutečně nemocných lidech.) Proto bych nejraději psal slovo “nemoc” v uvozovkách. U člověka je rozhodující duševní stav – jak se dovede s nemocí vypořádat. Měli bychom si uvědomit, že jsme pány nad tělem, nad nemocemi. Opakuji: každá nemoc jde jen tak daleko, kam až jí to my sami dovolíme. A potom – nemůžeme nechat všechno na doktorech a lécích. Musíme se tomu vzepřít – a ne trochu, ale pořádně. Kdo to zkusí, ten pozná, že to jde. Nemocný je vlastně ne-mocný. Nenechme se nemocí strhnout k bědování, k bezmocnosti – polykat prášky a různé prevíty, cpát se léky.

Ovšem, že to také pomáhá, ale i naše vůle mnoho zmůže – musíme tomu normálnímu léčebnému postupu pomoci a ne se odevzdávat do vůle zevních opatření. A jak tomu pomoci? Pacient bere léky a dělá vše podle rady lékařea čeká, co to s ním udělá. Tedy čeká, co ta nemoc s ním udělá. Jenže to je chyba, to jsme si nějak popletli – správně má ta nemoc čekat, co my s ní uděláme. Kdybychom příkladně tu nemoc personifikovali, tak by se měla tázat: “To jsem zvědavá, co ten člověk se mnou udělá.” Tak by to bylo správné a tak to také má být. A sílu nekompromisního rozhodnutí nosíme každý v sobě. Musíme pochopit jasně, jak velikou moc má myšlenka.

Také je dobré o nemocech nemluvit, nezabývat se jimi, nestrachovat z nich. Lidé rádi hovoří o nemocech, o svých potížích, o doktorech, o lécích a tím se náramně baví. A ani si neuvědomují, že tím na sebe ty nemoce přitahují nebo stávající nemoc utvrzují.V předchozím píši o tom, že se s tělem nemáme ztotožňovat. Zde by bylo na místě napsat několik málo slov o věci, která má k tomuto problému úzký vztah a je velice důležitá. Je to přemísťování vědomí. Tento termín má podstatný význam v duchovní praxi. Vědomí mohu přemístit kamkoliv, tedy i z jedné sféry do druhé (třeba vyšší). Vědomí mohu přemístit třeba i do vedlejšího bytu a nebo též i do druhého člověka. Co se nemocí týče, mohu vědomí přemístit nad hlavu (při bolestech to pomáhá, protože “moje” vědomi je přemístěno “jinam” a ještě přitom mohu být, a také jsem, odpoután od smyslové úrovně).

Z knihy Sila múdrosti Evžen Štekl