Mysl a přirozenost jsou dva hráči ve stejné hře. Každý však míří někam jinam. Mysl tě odvádí do zákoutí tužeb a očekávání. Nedá ti nikdy pokoje, ždíme z tebe energii a není nikdy spokojená s tím, co je. Věčně pochybuje a neustále přemítá o tom, co bylo nebo co bude. Chová se jako nezvaný host, který v tvém domě křičí jako malé dítě a neustále na sebe upozorňuje. Tvá přirozenost – to, čím ve skutečnosti jsi, je však plná lásky.
Pokud jsi přirozený, respektuješ sám sebe a své vlastnosti takové, jaké jsou. Přijímáš sebe a tím automaticky vpouštíš do svého světa více lásky. Nesnažíš se někam dostat, protože není kam. Uvědomíš si, že jsi neustále doma – ve Zdroji a svůj domov si nikdy neopustil. Mysl však stále vyráží hledat jiné, lepší místo. Pokud se necháš svést, budeš vždy nespokojený a vyčerpaný.
Když se však posadíš pohodlně do svého křesla, budeš králem svého království.m Svou mysl budeš jen s úsměvem pozorovat a nebudeš věřit všemu, co ti nalhává. Dojde ti, že nemusíš nikam spěchat, složíš zbraně a přestaneš bojovat sám se sebou.
Zpochybníš to, co ti mysl našeptává a úplně se uvolníš. Přestaneš se ztotožňovat s myšlenkami, které jsou obvykle plné odporu k tomu, co je. Tak skončí boj, který vedeš od narození s myslí. Tak skončí ta nejvíce vysilující bitva tvého života.
Nebude totiž s kým bojovat, mysl ztratí svou moc a sílu. Zjistíš, že je to divoká opička, která jen skáče z větve na větev a nemůže ti nijak uškodit.
Pohodlně se uvelebíš pod stromem a necháš ji dělat vše, co chce. Jsi plný klidu, který nic nevyruší. Necháš se prostoupit láskou – tou nejmocnější silou v celém Vesmíru. A najednou ucítíš, že TY a láska od sebe nejste odděleni.
Cestou k sebe... 