Krmit démony povoleno!

Kolik konfliktů se uvnitř nás odehrává! Bojujeme sami se sebou a tyto vnitřní boje nám brání dosáhnout klidu. Jsme neustále ve válce – bojujeme se svým strachem, se svou zlobou, nejistotou, slabostí, zkrátka se vším, co nedokážeme přijmout. Proč nedokážeme být prostě šťastní?

Všichni toužíme po lásce a přijetí. Je to jedna ze základních potřeb každé lidské bytosti. Proto se už od dětství snažíme pochopit z interakcí s lidmi v našem okolí, co je správné a co špatné. Zprvu spontánní reakce na věci kolem postupně přizpůsobujeme tomu, jakou odezvu vyvolaly.

Tak se učíme, jaké jednání je přijímáno a jaké odmítáno. Čím výraznější odmítavá reakce je, tím větší úzkost a stres vyvolá. Ale jak se pak můžeme vyrovnat s tím, co na sobě pokládáme za nepřijatelné? Jak třeba naložit se vztekem, pokud je v našem sebepojetí nepřijatelné takovou emoci i jen pocítit, natož ji projevit? Co se děje s pocitem, který je takto vytěsněn?

Když se démon probudí

Stává se z něj časovaná bomba. Jednoho dne tlak našeho vnitřního konfliktu překročí mezní hodnotu a dojde k výbuchu. Vztek nás ovládne. Jako by nás něco posedlo, zbavilo smyslů. Jako bychom to najednou ani nebyli my.

Démona nemůžeme porazit, protože vyrůstá z našeho odporu, žije z našeho vnitřního konfliktu.

Po vystřízlivění přijde morální kocovina, která ještě posílí strach a úzkost z ničivé síly našeho vzteku. Vztek se stává v našich očích hrůzným démonem, kterého se bojíme a pokoušíme se ho zničit. Čím víc se o to ale snažíme, tím silnější se nám náš démon zdá. Připadáme si bezmocní, nenávidíme se za vlastní slabost. Naše sebepřijetí se hroutí, sebevědomí klesá. Začíná být jasné, že boj s vnitřním démonem nikam nevede.

Démona nemůžeme porazit, protože vyrůstá z našeho odporu, žije z našeho vnitřního konfliktu. Není divu, že když proti němu bojujeme, tak sílí. Ale zbývá nám něco jiného než rezignovat? Ano, zbývá.

Místo snahy držet si démona co nejvíc od těla se můžeme odhodlat setkat se s ním a konfrontovat jej. To znamená říct si vnitřně: “Tak pojď, chci tě konečně poznat!” A přiblížit se z vlastní vůle dost blízko, aby mohl začít probíhat dialog mezi námi a našim vnitřním démonem, abychom mohli navázat vztah.

Jen pokud se svými démony komunikujeme, máme šanci opravit si své předsudky, korigovat své černobílé vidění a poznat, že démon vůbec není takovou hrozbou, jakou se zdá.

Zjistíme, že když svého démona přestaneme vnímat, jako něco cizího, získáme na jeho jednání daleko větší vliv a dokonce se může ukázat jako docela užitečný partner a spojenec.

Abstraktní problém získá podobu konkrétní bytosti, se kterou mohu ve své fantazii komunikovat a poznávat její motivy a potřeby.

Projít bezpečně tímto procesem ale není nijak jednoduché, a proto se hodí mít k ruce nějaké vodítko, kterého by se mohl člověk držet, aby nesešel z cesty poznávání a porozumění vnitřního konfliktu do dalšího kola jeho eskalace. To může být ještě horší než předtím.

Krmení démona

Takovým vodítkem může být technika krmení démona, která představuje jeden konkrétní nástroj, jak vnitřní dialog vést. Tato technika má kořeny v praxi tibetského buddhismu a místníšamanské tradici Chöd. Pro západní svět ji objevila Američanka Tsultrim Allione v době, kdy pobývala v budhistických ženských klášterech jako mniška.

Její přístup probíhá v pěti krocích:

Prvním z nich je hledání a pojmenovávání vnitřního démona. Je to fáze, kdy se rozhodujeme, s jakým vnitřním konfliktem chceme pracovat. Aby totiž měla konfrontace smysl, je třeba pracovat s konkrétním vnitřním konfliktem.
Druhým krokem je vizualizacedémona (případně jeho ztvárnění na papír, pomocí hlíny apod.) a dotazování se na jeho potřeby. V této fázi získává abstraktní problém podobu konkrétní bytosti, se kterou mohu ve své fantazii komunikovat a poznávat její motivy a potřeby.
Třetí fáze je nejdobrodružnější. V této fázi procesu si na chvíli dovolíme stát se démonem, abychom jej mohli poznat a pochopit zevnitř. Jako démon pak odpovídáme na otázky, které jsme v předchozí fázi démonovi položili. Dostáváme se tak velmi blízko k tomu, co nenávidíme a čeho se bojíme – to může vzbuzovat úzkost. Zároveň se tak ale teprve v tomto momentu dostáváme dost blízko na to, abychom mohli se svým démonem soucítit. Abychom si dokázali představit jeho vnitřní prázdnotu a jeho utrpení a pochopit, že to není žádný med být vyvržencem vlastní mysli.
Pokud byla předchozí fáze nejdobrodružnější, je čtvrtá fáze pro nás, lidi západní kultury, nejkontroverznější a vzbuzuje často vnitřní odpor. V této fázi jde o to mobilizovat svůj soucit a svou dobrou vůli a “nakrmit” vnitřního démona – nabídnout a dopřát mu v představě to, co mu chybí, co potřebuje. (Pozor, co potřebuje, nikoliv, co chce – v tom je rozdíl. Abychom to mohli rozlišit, musíme se do démona nejprve vcítit. Proto je tak důležitá předchozí fáze.)

Mnoho lidí se bojí, že tím, že svého démona nakrmí, jej posílí a že to bude ještě horší. Nic není víc vzdáleno skutečnosti. Pokud náš soucit a dobrá vůle překonají bariery odporu, může dojít k tomu, že se démon doslova před našima očima zázračně promění.

Z tyrana spojencem

Je to podobné jako s plačícím dítětem. Pokud dítě brečí a vy nevíte, co s ním je, zkoušíte naslepo různé věci. Vzít je do náruče, přebalit, nakrmit. Někdy ale nezafungují a dítě pláče dál. Pláč vám začíná lézt na nervy, začínáte být podráždění a všechny myšlenky se upínají k tomu, aby se dítě už upokojilo.

Toto vnitřní napětí vás vzdaluje od nalezení řešení, protože vás vnitřně vzdálí od vašeho dítěte. To má totiž tendenci zaměstnat naši mysl zoufalým přáním, aby dítě přestalo brečet, ale pak nemáme kapacitu zabývat se dítětem samotným.

Úkolem poslední fáze je pouze užít a procítit tento scelující pocit a integrovat svého nového spojence do sebe.

Jak byste pak mohli zjistit, co mu je? Jen když zapojujete svou empatii a rodičovskou zkušenost, můžete najít, co dítě opravdu potřebuje. A když se to podaří a dítě dostane, co potřebovalo, co se stane? Usměje se na vás a všechno předchozí napětí je zapomenuto. Z tvora, který vás ještě před chvílí tyranizoval svým řevem, se stává dokonalý andílek.

Protože díky boji, který se svými démony vedeme, vidíme jen jednu jejich tvář, jsme překvapeni, že by mohla existovat i nějaká jiná. Ale stejná vnitřní síla, která je zodpovědná za naši podrážděnost, může být zdrojem naší asertivity – schopnosti dávat hranice. Nebo ta naše část, kterou paralyzuje strach ze smrti, se může proměnit v motor našeho života. A právě toto je cílem další fáze procesu – díky nasycení démona objevit jeho jiné já a najít v něm spojence.

Pokud se to podaří, ustává vnitřní boj a přichází uklidnění. Úkolem poslední fáze je pouze užít a procítit tento scelující pocit a integrovat svého nového spojence do sebe.

Krmení démonů je velmi účinná metoda řešení vnitřních konfliktů a u některých mírných konfliktů stačí i jedno opakování, aby se problém vyřešil. Je to zpravidla tam, kde není velký odpor, jen chybí porozumění tomu, co se v nás děje. Pokud se ale jedná o hluboký a letitý konflikt, je těžší v sobě nalézt odvahu přiblížit se ke zdroji svých problémů tak blízko, abychom se do něj mohli vcítit a vyžaduje to více pokusů a opakování celého procesu.

Z knihy Pečuj o své démony Tsultrim Allione

Zdroj: Michal Mynář Psychologie.cz