Manna, andělský chléb

WhereHeavensMeetVe filosofii je známo, že člověk může dobře žít, i když nenaplňuje svůj žaludek. Že lidé i zvířata jsou ve své přirozenosti stvořeni Bohem, prokáže umění separace, to jest alchymie. Vezměte v úvahu včely; tyto připravují med z nejušlechtilejší manny všech květin. Není to však jejich potrava, neboť včely mají jinou potravu než med. Ten je něco jiného. Ačkoliv med mají ve svém těle, přece mají jinou potravu, která slouží k zachování jejich těla. Veškerý med se nejprve musí stát v tělech včel medem a potom je nám teprve včelami dán. Stejně mléko, které nám kráva dodá jako potravu, tak také med není potravou včel, nýbrž jej musí jako potravu a lék připravit.

Byla to vůle Boha, aby člověk jedl andělským způsobem. To prokázal Jan Baptista. Jedl mladé výhonky stromů namáčené v medu, ne však kobylky, jak někteří řečnili z nerozumu. Jan jedl andělsky ústy a ne žaludkem. Nechodil na stolici. Všichni můžeme také jíst tak, jako to činil Jan. Neboť ústa mají stejně tak archeus a stomachus na strávení potravy jako žaludek v těle. To je nám symbolicky („magicky“) zobrazeno přírodou. Když chce být někdo tak hrubý a odporovat tomu, ať se podívá na opici. Co opice přijímá a nebo žere, to nejprve bere do huby, jak lze dobře pozorovat. Nejprve to sní v hubě, potom teprve předá žaludku. Stejné provádí kráva při přežvykování, což je skutečně správný způsob žraní, ale je zvířecí. Člověk nepotřebuje vnitřnosti ani střeva a ještě méně ostatní trávící orgány. Nepotřebuje je všechny. Zde si však musíme uvědomit, že byl proměněn z věrného obrazu božího v něco jiného. I kdybychom nechtěli věřit historce o Fortunatovi, v níž stojí psáno, jak Andolosius snědl v lese jablka, poté co unesl pannu Agrippinu a opět ji ztratil, nám ukazuje, že tato historka byla svatými lidmi poeticky sestavena a popisuje pád prvních dvou lidí. S jablkem je tomu tak, Andolosius měl sníst jablka, z nichž mu narostly rohy, to znamená, že z nich dostal zvířecí podobu. A dále vězte, že tím byl míněn Adam, který kvůli jídlu dostal monstrozní podobu. Když se v básni praví, že Andolosius ze lsti prodal Agrippině jablka, ze kterých narůstají rohy a jí se to také přihodilo, jak o tom dále báseň hovoří, je tím míněna Eva.

Když báseň praví, že se tak stalo kvůli kloboučku, při kterém bylo možno vyslovit přání a který mu Agrippina odnesla, pak vězte, že to bylo myšleno následovně: Když si Andolosius přál být na nějakém místě, mohl pomocí kloboučku, který měl na hlavě, letět vzduchem a brzy byl tam, kde si přál být, tím je v básni znázorněno, že Adam a Eva před pádem byli také takoví, měli totiž ještě na hlavě klobouček, což znamená, že dříve než se jim zlomila čárá života, mohli být stejní jako andělé, a nebyli odkázáni na zvířecí chůzi, ale mohli si posloužit andělským způsobem pohybu. To jim ale bylo v důsledku pádu odebráno. Když se v básni praví, že Andolosius opět dostal svůj klobouček, pak je tím myšleno, že co ztratil Adam, se opět obdrží skrze Krista. A jestli se v básni praví, že Andolosius znovu dostal váček včetně kloboučku, pak to znamená, že Adam bude žít dočasně a také věčně, pokud bude svého provinění litovat. Neboť pytlíček znamená dočasné statky a bohatství. A jak se takový klobouček nedá zaplatit všemi statky světa, a ani penězi koupit nemůže, tak se také nebesa nemohou dočasným bohatstvím zaplatit, ale pouze pokladem pytlíčku věčného člověka, to jest čistým, pokorným srdcem a vírou. Klobouček znamená víru. Žádná jiná věc nemůže hledět než hlava neboli oči v ní. V této básni leží výklad pádu Adama a já chci celou historku později lépe vysvětlit.

Andělský chléb je nyní obstarán, aby, když z něj člověk bude jedenkráte jíst, neměl více hlad, neboť tímto chlebem a nápojem je Kristus sám. Kdo z něj jednou pojí, ten již více nebude hladovět. Proto slyšte dále následující.

Ať člověk jí mnoho nebo málo, brzy je opět hladový. Neboť dočasné nedává žádné věčné tělo. Tak se může dočasná strava zneužít a člověk tím zhřeší. Když se to děje, pak je to jen zvířecí způsob života a ne andělský, pro dobytek to ale žádný hřích není, jelikož nemá žádnou duši. Vzhledem k tomu, že člověk duši má, může Boha rozzlobit svou nemírností v jídle a pití. Z toho také vychází, že Adamův pokrm byl počítán jako hřích. Adam měl jíst andělským způsobem a pamatovat na přikázání boží, aby je nepřestoupil. Andělé jedí nebeský chléb a jejich pokrm není nic jiného než nahlížení na velkou nádheru Boha. Oni více nezavřou oči a dívají se neustále s velkou obezřelostí na Boha, jejich stvořitele. Proto se také modlíme v „Otče náš: Pane, tvá vůle se uskuteční, jak od andělů v nebi, tak také od nás lidí na zemi.“

Andělé uskutečňují vždy vůli Boha, neboť nikdy neodvracejí svoje oči od Boha, svého stvořitele. Proto znamená tento chléb nahlížení, totiž andělský chléb, jak v symbolech čteme v bibli. Ďábel dobře věděl o andělském chlebu, který nasytil dobré anděly nahlížením na Boha a jeho nádheru, a že je to jejich potrava. Proto chtěl převést význam Krista na dočasný chléb. Ale tam až jeho umění nedosahovalo. Kristus nehladověl po dočasném chlebu, nýbrž po kalichu, který pil se svými apoštoly. Nebeský Aquaster a Archeus požadoval muka a utrpení, aby ukázal svou poslušnost a vůli vůči svému nebeskému otci. Proto pravil svým učedníkům, že celým srdcem touží společně s nimi jíst velikonočního beránka. Bůh tím nemínil tělesnou potravu, ale potravu jeho utrpení, aby mohl skrze muka a utrpení znovu přinést to, co Adam a Eva ztratili svým pádem.

O dočasném jídle je nutné dále vědět, že je příčinou spánku člověka. To není bezúčelný pád. Když člověk spí, znamená to smrt. Jestliže dočasná potrava udržuje po určitou dobu pomíjející tělo, pak je to jen flikovaná věc a nelze v tom hledat nic dokonalého. Je to jen denní flikování, protože hlad nebude nikdy ukojen tak, aby již nebylo zapotřebí druhého nebo třetího dne k opětnému flikování. Nebeský a andělský pokrm ale nasytí nového člověka tak, že již nikdy nemá hlad. Proto také Kristus hovoří: „Kdo z mého chleba (to jest Kristus sám sebe označuje jako chléb) jednou jí, ten nebude nikdy hladovět a nikdy neuvidí smrt.“ Kristus praví, že člověk již neuvidí a neutrpí smrtí. Z toho vyplývá, že Kristus chce, abychom jedli andělský chléb, který je jeho tělem. Není nutné, aby andělé jedli tělo Krista, neboť Kristus nezemřel kvůli andělům, poněvadž andělé nehřešili, a k tomu, aby hřešili, nemají tělo. Nemají maso a krev a přece nejsou duchové, poněvadž mají tělo, ale ne z masa a krve, nýbrž z nebeského jsoucna, ze zvláštního Limbu, o čemž se bude filosovat v jiné kapitole.

Lidé Adam a Eva byli stvořeni jako andělé a měli nekrokomickou duši. Měli také zvláštní Limbus, který měl zvláštní postavení a rozdílnost od Limbu pozemského Adama. Je nutno také vědět, že stále ještě máme moc stát se dětmi Boha, anděly a bratry Krista, a proto je nám také poskytnuta andělská potrava. Jestliže Kristus praví, že zdravý člověk nepotřebuje lékaře, nýbrž jedině nemocný, tak zdravými míní anděly, poněvadž oni nehřešili. Ačkoliv se stalo, že lucifer hřešil, pročež byl také z nebe vyhnán a zatracen. Když Bůh lucifera nešetřil, co má potom učinit s námi, jestliže pohrdáme andělským pokrmem a přitom máme čas a dny, abychom lék užívali.

Dále si zapamatujte o andělském chlebu, který je stvořen za pokrm lidí, že nelze uvěřit tomu, aby Bůh nevěděl, že ďábel bude tuto potravu žrát. Bůh varoval Adama a Evu, aby nejedli takový chléb, jímž dosáhnou dočasné smrti. Pravil, že by neměli jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Nyní slyšte následující filosofické přednesení.

Praví se, že se Bůh díval na svůj výtvor neboli dílo a řekl, že je dobré. Nyní se zdá, že vzniká rozpor, když Mojžíš praví, že Bůh mínil stromem, ze kterého měl Adam zakázáno jíst, strom poznání dobra a zla. Zde je však nutná následující úvaha. Bůh má podle svého způsobu všechny věci dobře pojmenovány. Potom by musel být dobrým také ďábel. Poněvadž jej přece stvořil Bůh. Ďábel byl ale zlý, neboť přijal zlo, a proto byl také vyhnán z nebes. Bůh ďábla nevaroval, aby jedl ze stromu poznání dobrého a zlého, poněvadž andělé nejí. Jejich potravou zůstává jen to, že nahlížejí do tváře Boha a žádná jiná potrava nebyla andělům od počátku, při jejich stvoření určena, než jak bylo dáno na vědomí, samotné nahlížení. Proto dejte pozor na hada, kterého měl Mojžíš v poušti. Had zde byl dán Mojžíšem za tím účelem, aby se na něj pohlíželo. Mojžíš dobře věděl, že hřích nastal v důsledku nahlížení. Ale to, že had byl dán na kříž potvrzuje poloviční Τ , které bylo Adamovi po pádu vtištěno do jeho lebky, jelikož se díval na hada. Nyní je třeba si povšimnout, proč Mojžíš stvořil hada. Jestliže má had znamenat Krista, potom každý dobře ví, že Kristus není žádný červ. Ale had je červ.

Proto sledujte následující výklad. Mojžíš vytvořil hada z té příčiny, poněvadž věděl, že Kristus bude trpět za lidské pokolení. Proto postavil kříž, což znamená utrpení Krista. Had ale znamená pád našich prvních rodičů, kteří byli pohledem na hada svedeni k tomu, aby překročili přikázání boží. Bazilišek je přece hadem a všechno, na co se podívá, to musí zemřít, o čemž podají zprávu zkušení. Ačkoliv Eva hada viděla, nevěděla, že je to ďábel. Andělskou a nebeskou přirozenost ďábel neznal. Bůh chce, aby se lidé nesnažili poznat zlo. Proto byli Adam a Eva svedeni pekelným pohledem baziliška. Oba mladí a noví lidé byli jako mladé a novorozené děti. Kdyby neměli dětský rozum, ďábel by se jim nesnažil připravit pád. Krátce řečeno, zjevení baziliška musí přijít a dobře víme, jak povstal. Nejprve se stal skrze představu Boha věrolomný tím, že se domníval, že je tak krásný jako samotný Bůh. A tak se z něj stal bazilišek a ztratil svou andělskou podobu. Měl stejnou podobu jako Adam před pádem. A jak ztratil Adam svůj pravý věrný obraz a podobu božského člověka, tak také ďábel ztratil svou podobu. A jako je bazilišek nestvůrou, tak se stal Adam po pádu také nestvůrou. Neboť jak ženy stále prokazují, že se ze semen může stát monstrum, tak také semeno rozličných plodů ukazuje, že se důsledkem hromu stává nestvůrným. Hrom velkého světa je řečí Boha, ve které se vyslovuje slovo „budiž“. A bylo to dobré a tím také člověk přijal svůj nebeský život. Bůh byl mateřským klínem iliastrické duši, a proto se také stala slovem „masem a Limbem“, tělem nebeského člověka. Ďábel má také řeč a jeho řečí je hrom; všimněte si, že děloha makrokosmu má také hrom, což je její mluvou, tak jako řeč člověka je hromem mikrokosmu.

Proto se podívejte: Stejně tak jako hrom činí jablka a hrušky červivé vznětlivými přeháňkami s krupobitím a bleskem, jak to vídáme i u ořechů, tak také ďábel infikuje pokrm člověka svým hromem a svou mluvou ve slovu „budiž“. Především udělal Adamově ženě nestvůrné oči; tak jako beztvarý obraz změní obličej dnešních žen na nestvůrný a ony tento obraz a znamení vtisknou svému plodu. Co se týká místa, kde Adam s Evou zhřešili a byli podvedeni, tak to se stalo napůl v nebi a napůl na zemi, neboť hlavou a horní částí těla byl Adam v nebi. Spodní částí, stejné jako Eva, byl na vodě v děloze velkého světa. Jelikož věčné a pomíjející nemohou navzájem existovat, naslouchal satan Adamovu tajemství, když mu Bůh přiváděl všechny tvory, a on jim dal jména. Zde byl Adam nebeský a pozemský právě tak jako Eva. A tu dal Adam Evě také jméno a pravil: „Toto je kost z kosti mé, a proto budeš nazývána mužatkou“. Zde přišel ďábel, bazilišek, a myslel také na řeč. Ale nebeské „budiž“ nemohl chápat. Jeho „budiž“, které mikrokosmos vyslovil, byl hrom a řeč malého pozemského světa; tomu satan porozuměl a ukázal se Adamovi — nejdříve ale Evě — a pravil také „budiž“. Uviděl dobře hlad obou lidí a svým „budiž“ a svou řečí oklamal Evu jakožto ženu a ne jako pannu. Jak měla zůstat pannou, když měla porodit dítě. Přesto si mohla svoje panenství zachovat, i když by děti porodila, jen kdyby se nedívala na ovoce stromu jako ďáblem posedlá. Nesměla protrpět zvířecí otěhotnění, nýbrž lidské. Nyní je ale oplodnění a těhotenství něčím nestvůrným, něčím, co odporuje obrazu božímu. Proto to nazývám nestvůrným.

Proto dostává dítě, nejen když se žena dívá na potravu, nýbrž také, když vytrvale myslí na nějakou potravu pozemskou a tuto nemůže mít, její podobu. Toto si zapamatujte. Bůh dal velikému světu řeč a sílu představivosti a tato síla utvořila pozemskou dělohu pro elementární tělo Adama. Zde má děloha a duše velikého světa, prudce po tom toužíc, porodit člověka. Ale Slovo Páně, jež bylo „budiž“, se stalo masem, ale bylo to nebeské maso. Slovo Páně „budiž“ způsobilo sílu představy velikého světa a tak vodní děloha a duše otěhotněla a porodila pozemské maso. Toto vše se stalo současně a také ďábel se zde připletl se svým „budiž“. Tak se Eva stala monstrem. Ne proto, že by Eva přijala „budiž“ satana. To netvrdíme. Ale duše a děloha velkého světa se stala infikovanou. A to se stalo pozemskému Limbu, stromu, který se nazývá koral nebo jak se také říká Carollium. Caro znamená maso. Byl to strom, ze kterého byl stvořen Adam, a vyrůstal tak, jak bylo ukázáno na huse.

Nejprve musí otěhotnět a počít fantasie rodičů. To jest jsoucno fantasie. Adam a Eva byli touto fantasií obdařeni, aby se mohli množit… Stejně tak jako tesař musí nejprve získat představu o zamýšleném tvaru domu a podle toho jej pak postavit, tak i duše světa se nejprve musí stát těhotnou v představě a fantasii pozemských lidí. Neboť obě, lidská mikrokosmická i makroskomická představa, jsou z mnohých příčin rovné pozemskému Aquasteru. Proto Aquaster nazývám duší velikého světa, neboť on je měsícem a v něm je skryté „budiž“ duše světa. Z toho dále vyplývá, že Aquaster velkého světa si všechno představuje („imaginuje“) a také všechno vidí, stejně jako člověk všechno vidí ve snu. Bůh lidem zakázal zjevené si vyřezat jako obraz. „Nevyřezávej si žádný obraz atd.“. To se také nestalo bez velké příčiny. Neboť duši světa nemá připadnout čest, aby porodila člověka, nebo mu dala lidskou podobu. Bohu Otci je tato čest dána ve všech věcech, poněvadž pravý iliastrický, nebeský člověk nebyl před pádem stvořen světem a nepřijal skrze duši podobu.

Eva a Adam jsou stvořeni v pravé podobě boží a tuto podobu si také podrželi, dokud nebyl kolem stromu a uvnitř stromu obraz hada. Ďábel dobře pochopil, že Azoth světa má takovou sílu, že skrze představu zachová celou životní sílu. Když člověk něco provádí, utváří a dělá, pak získá mocí představivosti brzy takového živoucího tvora ve vodě, v zemi, ve vzduchu a v ohni, že ho můžeme vidět. Duše světa má stále ještě tuto sílu, v elementu vody, to je ve vodě, i když není očima vidět, přináší mnoho takových tvorů, kteří povstávají ze síly představivosti duše světa a potom jsou vidět v moři.

Podívejte se. Stejně jako matka nepůsobí silou své představivosti na sebe, nýbrž na svůj plod, tak také děloha duše Azotu a síla představivosti velikého světa neutvoří sebe samu nestvůrnou, nýbrž jen svůj plod a dítě, Evu a Adama. Eva a Adam byli ještě v děloze, v ráji světa, v makrokosmickém mateřském lůně. Nyní si dobře uvědomte, že se každá žena musí na něco podívat, aby se její plod stal monstrosním. Tvrdím, že duše velkého světa a síla představivosti světa malého je jedno. Proto, když se Eva dívala na monstrosního hada, který měl tvar a podobu která byla v protikladu s věrnou podobou obrazu božího a zahleděla se do něj, a jelikož byla plodem duše a dělohy velkého světa, tak společně viděly, (velká a malá síla představivosti), nestvůrného hada a obě se do jeho podoby zahleděly.

A jak se především mladým ženám stává, že se očima zahledí; tak si pamatujte, že byla duše a děloha velkého světa i duše a děloha světa malého, totiž Evy, obě mladé jako děti, že nemohly být mladší. Jelikož duše a síla představivosti makrokosmu a mikrokosmu byly jedno a Eva byla podle svého pozemského těla dítětem mikrokosmu, proto obě viděly hada. Představa Evy a Adama byla přijata z nestvůrnosti, neboť se dívali na hada. A tak bylo tělo Evy monstrem, jako se dítě stává monstrem, když se matka proviní představou nestvůry. A vězte, kdyby oba neobdrželi skrze hada baziliščí oči tím, že pozorovali podobu a řeč hada, jídlo by Adamovi a Evě jen málo škodilo. Ale jak celou mocí své představivosti Eva jedla, tak se stala monstrem a samotný strom udělala nestvůrným a sousto, které jedla bylo jako když nekromant přičaruje hrozen vína na stůl, přikáže jej nožem krájet a člověk se sám řeže do nosu. Nekromant působí také skrze sílu představivosti. Stejně jako člověk, který chce uřezat hrozny vína a přitom si znetvoří nos, tak se to také přihodilo Evě s pokrmem, neboť stejným způsobem zde před ní stál strom.

K tomu dávám další následující filosofické vysvětlení: Co samo sebe sní, stává se nestvůrným. Iliastrická duše Evy byla andělská, právě z takového Limbu, ze kterého byl had, a andělé mají svoje oči neustále otevřené a nikdy je nezavírají. Toto had dobře věděl, a proto vystoupil v andělském a ne v pozemském okruhu představivosti.

Praví se, že bazilišek zemře, když sám sebe uvidí v zrcadle. Toto je pravdivá a stará moudrost, předávaná zkušeností. Eva viděla Limbus v podobě nestvůry, totiž jako hada, stejně tak vidí každá žena pozemský Limbus, který, co se týče jejího pozemského těla, vnímá v nestvůrné podobě. Tak viděla Eva nebeský Limbus, ze kterého pocházela její nekrokomická duše a její nekrokomické tělo, v podobě nestvůry, stejně tak jako když se nějaká žena dívá na pozemský pokrm a dítě potom dostane takové znamení, které odpovídá tomu, na co se matka dívá. A jako byly pestré hůlky Jakoba příčinou, že beran skočil na ovci a jak beran a ovce viděli při skoku v napájecím korytě hůlky, zrodily v důsledku představivosti pestré ovce, což se muselo stát u vody, stejně tak Eva viděla hada a byla znetvořená (monstrozní). Nepřihodilo se to sice duši nebo nekrokomickému tělu, ale stalo se to pozemské, zvířecí duši „Homo“. To bylo plodem mateřského lůna Slova Páně a bylo jako malé dítě. Proto se stala pozemská a zvířecí duše Sal nitri monstrozní, i když měla být zobrazením věrného obrazu božího, to jest podle obrazu, který měla duše a andělské tělo před pádem.

A jak je možné, aby obě duše získaly vzájemně jednu představu, pak se také obě salnitrické duše navzájem znetvořily. A jak byly jedině andělské oči otevřeny a ostatní byly zavřeny, byl zde had a zatímco se díval na Evu, byly mu andělské oči odebrány. Oči viděly jedině pozemský Limbus na Evě a ne nebeský nebo andělský. Andělské oči byly hadu vylomeny. Had se díval na člověka kagastrickýma, pozemskýma, to znamená zvířecíma očima, což se dobře pozná podle toho, že když se naše zvířecí oči zatemní nocí, tvář duše a nekrokomického těla je otevřená a obává se hadího klamu. Proto si dobře všimněte, že v temnotě roste starost duše. Proto jsou také všechna zvířata, která se narodí slepá, našim představám odporná, poněvadž se jich člověk štítí. Tak poškodil bazilišek duši v ráji, a způsobil, že jsme se stali smrtelní. Proto je smrt trestem hříchu, to znamená, že pozemské tělo se musí ve smrti odložit.

Jelikož jsme se ale Slovem Pána, to jest andělským chlebem při večeři nasytili, naše představa mateřského klína, která otěhotní tělem a krví Krista, to jest Limbem věčného života a potom se zrodí v tomto životě nové tělo, které přichází nahoru z pozemského pole do věčné stodoly. To znamená, že nové se odděluje od starého a vchází do slávy stvořitele. Proto je již těhotný ten, kdo věří a skutečně již přijal tělo Krista, což značí, že přijímá po všechny dny s Bohem a u Boha andělský chléb. Tak rostou tedy rostliny Syna božího a takovým rozsévačem je Kristus.

Dále je nutné o andělském chlebu znát následující: Žádný anděl nejí ústy, nýbrž každý anděl jí poznáním, které mu propůjčuje představa. A proto jsou jeho oči také stále otevřené, poněvadž nemá žádný spánek a žádný nepotřebuje, jelikož byl stvořen k bdění. A když byl pád, což je přece dobře možné, tak anděl přišel k člověku a viditelně se mu zjevil a kdyby před ním smrtelný člověk padl na kolena, nebo jiným způsobem mu prokázal úctu, tak by to žádný anděl nepřijal. Neboť by pravil: „Prokažte čest Bohu, která náleží jemu.“ Slova a myšlenky anděla jsou vždy ovládány duchem představy vznešenosti Boha. Proto je jejich zpěv: „Svatý, svatý je Pán.“ Proto andělé říkají, jako Rafael, který vedl mladého Tobiáše, že jsou jen sluhy a ne pány. Neboť se pokoří před mocí, silou, vznešeností a všemohoucností boží a tato pokora, která je dokonáním boží vůle je jejich pokrmem. Pokora a vykonání přikázání božího je věčný a nebeský chléb anděla. Proto také nehladoví po elementárním chlebu.

Když „Otce našeho“ prosíme: „Pane, tvoje vůle se uskuteční, tvoje říše ať přijde“, potom tím uznáváme, že naše představa je vždy nasměrována ke Kristu a z něj si máme vzít vzor, poněvadž on má být vždy naší potravou, a nikdy nemáme zapomenout Slovo Páně, které se stalo tělem a nikdy se již nemáme považovat za pány, kterým je darována pomíjející potrava, nýbrž za pokorné, nuzné služebníky, kteří jsou povinni splnit vůli boží. Máme jako andělé, kteří se svýma očima dívají na vznešenost boží, zůstat v pokoře a jako oni dbát vůle boží. Poznání je tvář anděla, a proto se také jejich oči nepohybují sem a tam, na pravou nebo levou stranu, nahoru nebo dolů. Neboť míří očima podle poznání. Toho si můžeme všimnout na každém člověku u stolu. Když jí, co má rád a jí rád, tam také směřuje svoje oči. Stává se, že obracíme svůj pohled, když vidíme pěknou ženu nebo když žena vidí pěkného muže. Oči anděla pohlížejí ale v prostotě na jeho pokrm, to jest na Pána Boha a snaží se ve velké poslušnosti a jedině v té, vykonat vůli boží. Toto je andělský chléb a nebeská manna. Tak se stane tělo anděla nepomíjivé a uchovává si svou podobu. To platí i o chlebu andělů, kteří jsou stvořeni v pozemském těle. S Adamem a Evou je to ale zcela jiné, neboť oni měli, jak to správně ukazuji, pozemské tělo ze sil všech čtyř elementů. Tím nastává rozdíl mezi andělem a člověkem a potřebuje to zvláštní filosofický výklad.

Azoth — o stromu neboli linii života

Zdroj Grimoár

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s