Zrkadlenie a jeho riešenie…

Teorii zrcadel se také říká teorie rezonancí. Podle ní nám svět nastavuje zrcadla. Každá událost, každé setkání v životě je nastavené zrcadlo. Jestliže na mne začne křičet šéf a já se začnu v duchu nebo nahlas rozčilovat, znamená to, že šéf ve mně rozezvučel agresivní strunu. Svou agresí rozezvučel mou agresi, čili jsem právě v agresivitě stejný jako on.

To pro mne není odsouzení, ale zpráva. Sám o sobě se dozvídám, že jsem vzteklý. Všechno je v podstatě energie. Pokud na mne někdo křičí, vysílá ke mně určitou formu energie. Tato energie je charakterizovaná určitou frekvencí, která může rozkmitat v mém nitru pouze to, co je na podobnou frekvenci naladěno. Rozezvučíme-li ladičku a pohybujeme jí nad strunami klavíru se sešlápnutým pedálem, většina strun si toho vůbec nevšimne – kromě těch, které jsou naladěny na stejnou frekvenci jako ladička, pouze ty se rozezní. Přesně tak je to i s námi.

Jestliže ke mně dorazí energie s určitou frekvencí a já mám v sobě některou strunu naladěnu na stejnou frekvenci, tak se ozvu. Lidová moudrost praví, že potrefená husa se ozve. Pokud bych takovou strunu v sobě neměl, protože bych měl své „struny“ vyladěny mimo oblast agresivity, energie agrese by skrze mne prošla, aniž by měla co rozeznít. Tato teorie vám umožní lépe porozumět sám sobě. Každého z nás občas někdo nějak „vytočí“, urazí nebo rozesmutní. To je zpráva pro nás, svět nám tak nastavuje zrcadlo. Máme v tu chvíli příležitost si uvědomit, že se často rozčilujeme na svůj vlastní obraz v zrcadle. Takové zjištění nebývá příjemné, protože nás může upozorňovat na naše struny, které pečlivě ukrýváme.

Každý z nás na této planetě, a to zcela bez výjimky, máme v sobě kus dobra i kus zla. Navenek obvykle prezentujeme dobro a zlem se raději moc nechlubíme, často je utajujeme i sami před sebou. Tato snaha je podle mne úplně marná. Svoje potlačené stinné stránky pak nevědomky projektujeme do svého okolí, kde nás potom rozčilují. Na druhém člověku nám obvykle vadí právě ty vlastnosti, o nichž podvědomě tušíme, ţe je v sobě máme také. Zatím co my se tím trápíme a snažíme se to v sobě potlačit, druhý si to klidně prezentuje – což nás pochopitelně musí rozzlobit. Tuto teorii není nutno dotahovat ad absurdum, protože by mohla vést k depresi.

Představte si, že jdete po ulici a uvidíte člověka, jak mlátí holí psa. Pes kňučí a ve vás se něco ozve. Teď je potřeba zkoumat, jaká to byla struna, která se ve vás rozezvučela. Jestliže dostanete chuť vyrvat tomu člověku klacek z ruky a přerazit jej o něho, pak jste se o sobě právě dozvěděli, ţe jste stejní jako on. Jeho agresivita rozezněla strunu vaší agresivity. Nebo pocítíte lítost a soucit s trápeným zvířetem a máte chuť je ochránit – dozvěděli jste se tedy o svém soucitu. Proto sledujte, co se ve vás pohne. Jinak se vám může stát, ţe když uvidíte, jak někdo někoho vraždí a nezůstanete úplně klidní, začnete se považovat za potenciálního vraha. Buďte sami sobě nezaujatým pozorovatelem, získejte nad sebou určitý nadhled a uvažujte, co jste se právě dozvěděli, a čemu se tedy máte naučit. Teorie zrcadel má jeden velice nepříjemný aspekt. Podle ní totiž platí, že ten člověk, který mi v životě vadí a rozčiluje mě nejvíc, je mi nejvíc podoben. Zvláště trefně to vystihuje vztah mezi rodiči a dětmi. Pokud vás jeden z vašich potomků trvale dráždí, je vaším dokonalým zrcadlem. Teď je čas na vaše dotazy.

Já bych se chtěl ještě znovu zeptat na situaci, kdy vidím člověka jak mlátí psa. Jak se tedy správně zachovat?

Vyrvat mu ten klacek násilím, nebo projít mlčky kolem a pociťovat jen bolest z lidské surovosti… Rozumím ti, ale mám pocit, že na to neexistuje univerzální odpověď, protože každý jsme někde jinde a každá situace je jiná. Pro mne je to zpráva a záleží na mně, jak na ni zareaguji – najdu-li odvahu projevit svůj soucit a postavit se běsnícímu chlapovi s klackem, nebo se otočím, půjdu pryč a budu jenom zkoumat obsah přijaté zprávy. Cítímli se na to, mohu s agresivním člověkem promluvit a vyzařovat ze sebe takovou energii, ţe ho zklidním.

Jeden chlapec vyprávěl, jak večer odjížděl ze semináře. V prázdném metru se stal svědkem incidentu, kdy skupina rozkurážených mladých lidí agresivně obtěžovala starší paní. Byl v pokušení jít k nim a pokusit se s nimi porvat, ale na to měli ti výtržníci příliš velkou fyzickou převahu. Začal tedy zpovzdálí vysílat myšlenky lásky, v klidu a v pohodě si s nimi v duchu povídat. Když to začalo fungovat, šel až k nim a povídal si s nimi nahlas. Během deseti minut byli v družném rozhovoru a veškerá agresivita vyprchala. Záleží tedy na tom, jak se zrovna cítím.

Takže když nejsem schopen toho chlapa svojí energií zklidnit, je na místě sebrat mu ten klacek a zahodit ho?

Mám důvodné podezření, že tím bych projevil agresivitu také, což by mohlo skončit vzájemnou fyzickou inzultací. Představ si rozčileného chlapa, kterému vezmeš klacek. Stejně si myslím, že by bylo lepší mu ten klacek sebrat, než jenom mlčky projít kolem a říkat si, jak mě to vzalo za srdíčko. Neodvažuji se soudit, co je lepší nebo horší. Budeš-li mu brát klacek, projevuješ určité násilí a rezonuješ na stejné struně s ním. Nejčistší je podle mne přijít k němu a popovídat si. To je momentální laická psychologie, na niž neexistuje žádný recept. Řiďte se srdcem, intuicí.

Moje osobní zkušenost z konfliktních situací je taková, že nejúčinnějším postupem je zůstat klidný a cílevědomě vysílat lásku. V duchu si říkat – já tě miluju, vždyť jsi v podstatě hodný člověk a vidím, že máš problémy… Být aktivní a vyprodukovat se sebe to nejčistší, čeho jsem schopen. Můžete to trénovat. Choďte po Václaváku, podívejte se do očí každému, koho potkáte a zkuste mu v duchu říci, že ho milujete. Zpočátku to bude šílený pocit, protože budete potkávat lidi nejrůznějšího vzezření a budete vnímat svůj vnitřní monolog jako neupřímnou formu. Cílevědomou prací na sobě se opravdu dokážete přeladit tak, abyste měli rádi každého člověka, kterého potkáte. Mohl bych citovat řadu příběhů, které jsem vyslechl od absolventů tohoto semináře. Lidé vyprávějí, jak se učí zvládat jednání s policisty či rozhněvanými šéfy beze slov, jen tím, že si v klidu v duchu říkají „já tě miluju“.

Je možné, aby se ve snu promítl minulý život jako kaleidoskop?

Odpověď zní – ano. Může se to stát. Měla jsem totiž na včerejšek děsuplný sen, který končil pláčem. Ještě než jsem se probudila, ptala jsem se – pane Bože, co to bylo a okamžitá odpověď byla – „minulý život“. Dnes budeme o takových věcech ještě mluvit a ukážeme si techniku, která umožňuje se k minulým životům dostat. Komplikace je v tom, že člověk nikdy neví, jestli je jeho sen pouhou fantazií, vzbuzenou filmem, četbou nebo vyprávěním. Určitým klíčem k rozlišení, jestli má sen informační hodnotu, nebo je pouhou fantasmagorií, může být použitelnost přijaté informace. Každá informace přicházející z minulých životů je smysluplná v kontextu našeho současného ţivota.

Přichází cíleně a má nám pomoci porozumět něčemu z naší současnosti. Neznamená to, že její smysl musíte okamžitě pochopit, někdy vám to pár týdnů potrvá. Když jsem se z toho snu probudila, šla jsem se zklidnit do hladin a do pracovny. V pracovně mám místo dveří korálky. Jakmile jsem je rozhrnula, prožívala jsem hned zase přesně totéž jako ve snu. V poslední době se často v hladinách ptám na odpovědi na své dvě důležité otázky. Ráno po tomto snu jsem se sice cítila úplně zničená, jako bych strávila noc v míchačce na beton, ale odpoledne jsem pochopila, že to jsou právě odpovědi, které potřebuji. Jenom mi připadalo divné, že ke mně přišly ve snu. Do spánku i ze spánku procházíme spontánně alfa stavem a jsme naladěni na své podvědomí. Celá řada informací může přijít skrze sen. Na semináři jsem záměrně sen trochu degradoval právě proto, že existuje akutní nebezpečí zabarvení snu naprosto čímkoli z poslední doby, čímž se jeho informační hodnota komplikuje.

Obsah snu je ovlivněn obvykle příliš mnoha faktory, než aby se z něj snadno dalo něco použitelného vyloupnout. Ale pokud ti tvůj sen dává smysl a zapadá ti do kontextu, moje odpověď zní – ano, může to tak být. Představme si skupinu lidí. Všichni známe někoho, kdo je ve velkém ohrožení, může být například velmi nemocen nebo má těžké osobní problémy. Můžeme mu pomoci kolektivní pozitivní myšlenkou? Můžeme se soustředit a vyslat mu mentální pomoc? Odpověď znáš, samozřejmě že můžeme, například technikou mentálního řetězu, který jsme tady už dělali. To může provádět i kolektiv naprosto neškolený. Co však bychom měli pokaždé pečlivě zvažovat a dávat si na to pozor, je etická čistota.

Znamená to, aby dotyčný s touto pomocí souhlasit na té rovině, na níž mu pomoc nabízíme, abychom byli v pozici nabídky. Nabídnout pomoc a je-li souhlas, poskytnout ji; to je eticky čisté. Ale vnucovat pomoc, i kdybych byl přesvědčen, že pokud nepomohu, dotyčný zemře, je v podstatě černá magie. Znamená to, že minimálně jeden z vás by měl předem sestoupit do hladin a dotyčného se zeptat, jestli s pomocí souhlasí, jestli po ní touží, jestli ji potřebuje. Je to černá magie i tehdy, je-li touha pomoci vysloveně pozitivně motivovaná? Ano, protože o své vůli překračuješ vůli druhého člověka. Černá magie je charakterizována jako manipulace proti vůli druhého člověka. Je úplně jedno, jestli je to manipulace fyzická, mentální nebo duchovní.

A jak je to s odříznutím sebevraha – oběšence?

Zachránit člověka proti jeho vůli je v podstatě manipulací. Ale záleží na situaci. Je možné, že toho lituje už v tom okamžiku, kdy skočil do smyčky; tady se nedá nějak obecně poradit. Ale zachránění sebevrazi se často probouzejí k životu s výčitkou a s touhou dokončit, co už jednou začali.

Jak je možno špatnou karmu nějak vyhladit?

Vyhladit ne, ale lze ji splatit. Existují velké individuální rozdíly ve způsobu. Mám-li karmickou nemoc, mohu na ni reagovat vysloveně negativně. Mohu být protivný, naštvaný morous, který kolem sebe šíří jenom negaci, mohu se cítí ukřivděný tím, že něco nemohu a ostatní mohou. Dokonce už jsem slyšel kategorické soudy, ţe jakmile se člověk dostane na invalidní vozíček, že kolem sebe šíří už jen zlo. To je nesmyslná generalizace. Sám znám lidi s roztroušenou sklerózou, upoutané na vozíku, kteří kolem sebe rozdávají pohodu a lásku. Znám vozíčkáře, jejichž optimismus by jim mohla závidět celá řada zdravých lidí. Splacení je otázka vnitřního přijetí toho, kde jsem, co prožívám, co s tím mohu udělat a co mohu kolem sebe šířit. Podle toho, jak svoji nemoc nebo svoji karmu budu přijímat, tak rychle platím. Také si při prožívání své karmy mohu zadělávat na další. Jestliže kolem sebe šířím negaci a zlobu, tak sice jednu karmu platím, ale zároveň vytvářím druhou. Dostal jsem se do bludného kruhu, trpím a nic neřeším.

Modrá Alfa – Objevování skrytých schopností

Petr Velechovský Jan Havelka 1996