Před dávnými časy byla jednou cesta k osvícení zobrazena v podobě deseti obrazů vola. Možná, že bychom si ji zde měli objasnit, protože jsem dodnes nenašel přesnější formu a lepší popis této cesty. A navíc má tu výhodu, že ji můžeme uskutečnit okamžitě. Můžeš dosáhnout osvícení v příští půlhodince. Postačí, když půjdeš se mnou. Buď otevřený. Buď připraven.
Těchto deset obrazů vola tedy představuje deset fází cesty k osvícení. Byly vytvořeny ve 12. století našeho letopočtu v Číně. Spirituální hledání je na těchto obrazech představeno v podobě hledání prohnaného vola. Vola, který se potuluje volně v lese.
Tento vůl je symbolem vnitřní podstaty vědomí. Je obraznou představou tajemství toho, kým jsme. Rozměry osvícení, které jsou sugestivně představovány těmito deseti obrazy, jsou v každém následujícím kroku obsáhlejší a obsáhlejší. Ve stejném poměru je stále jasnější tato esence vědomí – to, co mistři zenu nazývají naší pravou podstatou. Pozvěme tedy do svého života osvícení.
První stupeň.
První obraz vola neboli první fáze osvícení je pojmenován Hledání vola (hledání bez cíle, jen zvuk cikád). Označuje okamžik, v němž si plně uvědomujeme proces osvícení. Nyní si představujeme tajemství své pravé podstaty jako objekt hledání. Hledáme sami sebe. V tomto prvním kroku jsme se formálně stali spirituálními hledači. Jsme na cestě.
V tradičních komentářích k těmto obrazům vola si přečteme, že vůl se nikdy neztratil. Proč bychom jej tedy měli hledat ? Tím, že hledáme svou pravou podstatu, vytváříme si iluzorní dualitu mezi tím, kdo hledá, a objektem hledání. Proč bychom vlastně měli hledat svou pravou podstatu ? Ta je vlastně na cestě hledání. Neboť ten kdo hledá, je ve skutečnosti pravou podstatou.
Člověk nevidí svou pravou podstatu jen proto, že se k ní obrátil zády. První stanicí je tedy uvědomění – uvědomujeme si, že hledáme. Vydáváme se na cestu, abychom nalezli sami sebe. Nevíme, že ten, kdo se vydává na cestu, je zároveň i hledaným. Hledající je hledaným.
Druhý obraz vola je pojmenován Odhalení stop vola (cesta, po níž se vydávám). Díky intenzivnímu učení a rostoucímu chápání začíná hledající vnímat stopy vola. Jeho stopami jsou četná moudrá učení, jež nám byla předána četnými osvícenými bytostmi. Hledající se ve druhé stanici stává nálezcem. Neoddělitelnou součástí hledání však byla iluze a stejná iluze je skryta i v nalezení. Stopy vola nejsou ničím jiným než stopami samotného hledajícího, které zanechal ve svém vlastním vědomí. Četné stopy kopyt se objevují v lese, na břehu říčky. Vedle nich vidíme pošlapanou trávu a všude vidíme známky přítomnosti vola.
Hledající je již velmi blízko své pravé podstatě. Vidí její stopy už všude. Vůl je tedy celou oblastí vědomí. Vypátral jej hledající v prvním stádiu a začátečník ve stádiu druhém a přitom zanechal své vlastní stopy. Sledovat tyto stopy je nyní ovšem plodnou a nevyhnutelnou iluzí. Neboť bez nich by se hledající necítil pobídnut doopravdy meditovat o původním duchu přítomném ve všech projevech. Což znamená, že kdo hledá, nemůže najít, ale kdo nehledá, ten už teprve nemůže najít. Musím se tedy nejprve vydat na cestu hledání, abych si uvědomil iluzornost hledání a abych se mohl odpoutat od svého hledání.
Třetí obraz vola je pojmenován Zahlédnutí vola (pouze jeho zadku, nikoliv hlavy). Toto setkání s volem není důsledkem naslouchání spirituálnímu učení nebo abstraktní kontemplace súter, nýbrž přímou zkušeností. Už si nenamlouváme, že se vůl nachází někde venku. Nyní můžeme vola vnímat každým z našich smyslových vjemů a každou svou myšlenkou. Meditující, který zahlédl vola, je uvědoměle osvícen. Neboť už nadále nehledá vola ani nenalézá jeho stopy. Poznává, že vůl je přítomen všude a ve všem. Není objektem abstraktní kontemplace, je prožíván přímo. Jedná se o bezprostřední prožívání JÁ. Tady je vůl. Kde by se mohl skrýt ? Původ nelze skrýt, protože existuje ve všech formách. Přesto nám tato třetí fáze osvícení neposkytne více než opojný pohled, extatické poznání, které přichází a zase odchází. Nyní je zapotřebí další snahy o prohloubení a stabilizaci tohoto náhlého prvotního vhledu.
Čtvrtý obraz vola je pojmenován Chytání vola (velký zápas, vůl opakovaně uniká, potřeba disciplíny). Dnes se hledající setkává s volem, který dlouho poskakoval po lučinách, a podařilo se mu jej skutečně polapit. Dosud je vzpurný a nezkrocený. Když jej bude chtít úplně zkrotit, musí se naučit používat svůj bič. Musí mu pevně přitáhnout uzdu a nesmí povolit ani o milimetr. Vůl má totiž stále ještě nevhodné sklony. V tomto stádiu tedy může dojít ke zkreslení opravdové spirituality. Vůl je dosud vzpurný a nezkrocený a pase po sladce vonící trávě, čímž odráží skutečnost, že se ke slovu stále znovu dostává původní povědomí nekonečných oblastí, neomezených lidskými konvencemi. V této fázi tedy záleží především na tom, abychom uvedli do souladu energii osvícení s osobností. Uskutečnit to, co sis uvědomil už při čtení předchozího textu. »Vydávám se do nejvyšších výšek. Nechávám všechno za sebou. Stávám se nicotou. A jako nicota se vracím zpět do bytí. Do těla. Do rozumu. Zůstávám čistým vědomím. Jsem však opět v bytí.«
Pátý obraz vola je pojmenován Krocení vola (menší zápas, menší disciplína, vůl je mírnější a poslušnější). Tento obraz naznačuje ještě intenzivnější seznamování s pravou podstatou. V předchozí fázi, ve fázi chytání vola, šlo o to, abychom udrželi spirituální náhled za všech podmínek a okolností. Krocení vola je subtilnější proces. Zahrnuje vroucnost bez úsilí. Nyní uzavíráme přátelství s volem. Dalo by se očekávat, že krocení vola by mělo začít odstraněním všech myšlenek nebo přinejmenším myšlenek, jež by se daly označit jako negativní nebo neskutečné. To však není cesta osvícení, ta se uskutečňuje v zásadě tím způsobem, že zahrnuje vše a nic nevylučuje. Krocení vola začíná pomalu rozpouštět toto iluzorní rozlišování mezi spirituálním životem a životem obyčejným. Rozlišování, kterého již nadále není zapotřebí. Kdo získá moudrost, spřátelí se s omezeními obyčejného já. A nestahuje se zpátky do transcendentálního ega spirituálního hledače či pokročilého. Když je správně zkrocen a dobře vychován, je už vůl nyní čistý, mírný a poslušný. Dobrovolně a bez uzdy následuje svého pána a mistra. Při tomto krocení je rozhodující právě odvázání vola. Už na sobě nepracuji, abych se někde zbytečně nezdržoval. Abych si nevytvářel nějaké vědomí. Vůl se stal mým svobodným průvodcem. To znamená, že jsem navázal trvalý kontakt se svou pravou podstatou.
Šestý obraz vola je pojmenován Cesta domů na volském hřbetě.
(velká radost). Pokročilý se nyní stává osvíceným moudrým. Boj skončil. Zisk a ztráta se už jej netýkají. Sedě pevně na hřbetu vola, vesele hledí vzhůru k oblakům nad svou hlavou. Ať už se vydá kamkoliv, přinese s sebou čerstvý vítr, zatímco jeho srdce je zcela ovládnuto hlubokým vnitřním klidem. Mudrc začíná spontánně vyzařovat osvícení, jež už nadále není pouze vhledem, který je usídlen pouze v něm samotném, nýbrž sdílí jej se všemi ostatními. Mudrc se stále ještě vymezuje vůči volu jako oddělené bytosti. 1 když někde hluboko uvnitř už nyní zná podstatu, takže se může vézt na volu úplně bez námahy. Aniž by musel věnovat jakoukoliv pozornost tomu, kam kráčí. Vůl nyní ještě musí navenek zmizet jako oddělená jednotka. Musí být komplexně vyjádřen skrze vlastní osobu.
Sedmý obraz vola je pojmenován Zmizení vola (konečně doma, vůl je zapomenut, bič disciplíny už zahálí, klid a mír). Vůl, tato původní bytost, nyní poznává, že jen na hřbetě vola se mohl vrátit domů. Pohlédni však, vůl právě zmizel. Všechny spirituální praktiky a recepty ztrácejí svůj význam a můžeme se od nich odpoutat. Meditace se stává naprosto přirozenou činností moudrého a není ničím, co by se lišilo od vycházky nebo dýchání, neobsahuje již žádný pocit oddělenosti, výjimečnosti či motivace.
I když oddělený vůl již zmizel, osvícený moudrý stále ještě existuje jako zvláštní vtělení pravé podstaty. Těší se ze své radosti a ze své osamělosti. A jak postupně odeznívají jeho role hledače a žáka, musí odeznít i role mudrce, protože omezuje osvícení. Podle našeho způsobu uvažování to znamená, že se například nejprve vydáme taxíkem na nádraží. Tam necháme taxi za sebou. Nemáme již s ním nic společného. Nastupujeme do vlaku. Na nádraží v cílové stanici vystupujeme z vlaku. Vlak už nepotřebujeme. To znamená, že pomůcky necháváš postupně za sebou, jednu po druhé. Jsi u cíle. Nepotřebuješ už žádné pomůcky.
Osmý obraz vola je pojmenován Zmizení vola i mého já (všechno je zapomenuto a prázdné). Poslední šalebná bariéra se rozpustila ve vzduchu. V osmém stupni, který je představován prázdným prostorem, zůstává už jen probuzené osvícení. Žádná kontemplace. Nikdo, kdo by se oddával kontemplaci. Žádné radostné veselí. Žádné potíže. Člověk neprodlévá ve stavu Buddhy a neprochází ani stavem existence mimo Buddhu. Probuzené osvícení na ničem nelpí. Nikdo zde už není. Dokonce ani mudrc. Život nemá být uvězněn v osvícení. Můžeme také říci: »Jednoho dne necháme za sebou i ono JÁ, jehož jsme dosáhli s takovou námahou. Už je nepotřebujeme.«
Devátý obraz vola je pojmenován Návrat ke zdroji (lhostejnost, zvuk cikád). Z nicoty se zjevují hory a jehličnaté lesy, oblaka a voda. Otevřený prostor prázdnoty přechází v jakýsi druh jara. Beztvaré vědomí opět vrůstá do forem, aniž by ztrácelo svou beztvarou a dokonale sjednocenou podstatu. Nicota se proměňuje zpátky v Něco. Každá manifestace je nyní vnímána ve stavu probuzeného osvícení jako něco, co proudí ze samotného osvícení. Tento návrat ke zdroji se musí prohloubit, aby zahrnoval i návrat do světského života. Poté, co jsem dosáhl těch největších výšek, jde o to, abych se opět vrátil na svět a abych se zde manifestoval.
Desátý a poslední obraz vola, který odstraňuje jednotu i dualitu, je pojmenován Příchod do města s žehnajícíma rukama (plné tržiště lidí, osvícení se šíří mezi lidstvem). Probuzený ve stavu osvícení zde nabývá podoby statného a blahobytného sedláka, který putuje od vesnice k vesnici – z jedné světské situace do druhé světské situace. Jeho tělo doslova srší životní silou. Jeho bytost je naplněna soucítící láskou. Svou otevřenou náručí a prázdnýma rukama vyjadřuje svou dokonalou prázdnotu. Brána jeho obydlí je uzavřena a dokonce ani ti nejmoudřejší lidé jej nedokážou nalézt. Je povznesen nade vše. Nechal všechno dokonale za sebou. Ne proto, aby se ještě více vzdálil od lidí, nýbrž proto, aby se naplno vrátil do světa lidí. Nejmoudřejší lidé jej nemohou najít. Protože to není on, kdo chodí po světě. Je to pouze aktivní forma probuzeného osvícení.
Čisté bytí přijalo podobu a žije ve světě. Jde svou vlastní cestou. Nepokouší se kráčet v šlépějích dřívějších moudrých. Probuzené osvícení, které se projevuje v této desáté fázi, je naprosto identické s osvícením všech Buddhů minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Kdo je tu, kdo by mohl někoho následovat ? Kruh je uzavřen. Dosáhl jsem všeho, čeho bylo lze dosáhnout v tomto životě, v jakémkoliv životě, v jakémkoliv bytí.
V tomto vědomí, v podobě této nicoty, vracím se zpátky na své místo. Všechno je zdánlivě jako dřív. Mám stejného partnera. Stejný byt. Stejnou pracovní pozici. Jen ten, kdo má to všechno, je nejen někým druhým, on už je nikým. Je čistým bytím. Neosobním bytím. Je svobodný. Může přijmout jakoukoliv podobu. Každou vlastnost. To je mistr a to je osvícení.
V tomto okamžiku jsi se mnou prošel všemi stanicemi. Ve skutečnosti to byly pouze stanice vzpomínek. Vzpomínal sis na nich opět na sebe samotného. Vracel ses opět ke své pravé podstatě. Jako mistrovi se ti nyní vrátil úkol žít na svém místě i se svou pravou podstatou. Převzít toto místo. Toto tělo. Tuto osobnost. Vztahy. Tvou situaci – a žít.
Mystická cesta, cesta hrdiny je u konce. Není už co dělat. Můžeš se nyní cele oddávat bytí. Až poté, co si opět úplně vzpomeneš, začne nyní vlastní život. V naprosté svobodě bytí jako ten, kým jsi.
Ukážka z knihy Prebudenie do skutočného Bytia Kurt Tepperwien
Cestou k sebe... 