Milovat bližního znamená nechtít mu působit zlo.

 

srdceKaždý vidí, že láska k bližnímu nečiní bližnímu zlo, neboť má bližního na zřeteli a kdo někoho miluje, bojí se mu ublížit. Kde je láska, tam je spojení duší. Ublížíme-li někomu, s kým jsme spojeni láskou, pocítíme v duši, jako bychom ublížili sami sobě. Kdo by mohl působit zlo svým dětem, své ženě, přátelům ?  Vždyť působit zlo je proti dobru lásky.

Kdo nevidí, že ten, kdo někoho nenávidí, jedná s nim jako s nepřítelem a protivníkem, hoří pomstou a dychtí po jeho smrti, ten bližního nemiluje ?  Ze bližního nemiluje ani ten, kdo touží cizoložit s manželkou druhého, svádět a opouštět panny nebo znásilňovat ženy ?  Že bližního nemiluje, kdo chce druhého oloupit nebo ho pod různými záminkami obrat o majetek či mu škodit na cti pomluvami, a tak i falešným svědectvím ?  Nemiluje ho ani ten, kdo touží po domu, manželce nebo čemkoliv jiném, co mu patří. Z toho všeho je zjevné, že láskou k bližnímu je nechtít bližnímu působit zlo.

*.Ř 13.8-10; Ga 5,14.

Milovat bližního znamená chtít mu prokazovat dobro.

To je známou skutečností, neboť lidé věří, že milovat bližního znamená dávat chudým, pomáhat potřebným, podporovat vdovy a sirotky, obdarovávat kněze, přispívat na kostely, nemocnice a na různé zbožné účely, a že dobrem této lásky je krmit hladové, napájet žíznivé, přijímat pocestné, odívat nahé, navštěvovat nemocné, docházet k vězňům a mnohé další. To vše je však dobrem pouze natolik, nakolik se dárce vyhýbá zlům jako proviněním. Pokud tato dobra činí bez toho, jde o dobra vnější či dokonce záslužná, jež vyvěrají z nečistého zdroje; a co z takového zdroje vyvěrá, je vnitřně zlé – je v tom totiž člověk a svět.

Je známým faktem, že milovat bližního znamená konat křesťanské dobro. Mnozí věří, že dobro ničí zlo, a zlo tak v člověku buď přestává existovat, nebo se na ně alespoň nehledí. Dobro však žádné zlo neničí, pokud člověk o svém zlu nepřemýšlí a aktivně jej nelituje.

Mnozí v to uvěřili a mysleli si, že už v sobě žádné zlo nemají. Když však byli prozkoumáni, uznali, že jsou zla plní a že kdyby nebyli udržováni ve svém vnějším já, nemohli by být spaseni.

Člověk může činit dobro, o němž se domnívá, že pochází z lásky k bližnímu, a zároveň se nevyhýbat zlům, přestože veškeré zlo směřuje proti této lásce.

Je jasné, že vyhýbat se zlu [a činit dobro] jsou dvě rozdílné věci. Jsou totiž lidé, kteří konají všemožné dobré skutky lásky, protože jsou zbožní a myslí na věčný život, a přesto nevědí, že nenávidět a mstít se, smilnit, loupit a škodit, ničit druhému pověst a falešně svědčit a mnohé další činy [jsou zla]. Někteří soudcové sice žijí zbožně, přesto však nepovažují za hřích soudit s ohledem na přátelství, příbuzenství, postavení nebo zisk; a i kdyby to věděli, přesto by sami sebe přesvědčili, že to zla nejsou. Podobně jednají i jiní. Jedním slovem: vyhýbat se zlům jako proviněním a konat křesťanské dobro jsou dvě rozdílné věci. Ten, kdo se vyhýbá zlům jako proviněním, ten koná křesťanské dobro, ale kdo se jim nevyhýbá, ten žádné křesťanské dobro nekoná. Zlo totiž působí proti lásce, a proto musí být vyhlazeno dříve, než prokazované dobro může plynout s láskou, a stát se tedy její součástí. Nikdo nemůže činit nebo si přát dobro a zároveň zlo.

Každé dobro, jež je dobrem o sobě, pochází z vnitřní vůle. Zlo se z ní odstraňuje aktivní lítostí; sídlí v ni i to zlo, s nímž se člověk rodí. Pokud tedy člověk svých vin aktivně nelituje, zlo zůstává v jeho vnitřní vůli a dobro plyne z jeho vnější vůle, a tak je člověk ve zvráceném stavu. Nitro dodává hodnotu zevnějšku, ale ne naopak. Pán praví: „Vyčisti nejprve to, co je uvnitř poháru a mísy.”

Člověk má dvojí vůli: vnitřní a vnější. Vnitřní vůle se očišťuje aktivní lítostí a vnější vůle pak koná dobro z vůle vnitřní. Vnější dobro však zlo žádosti neboli kořen zla neodstraní.

EMANUEL SWEDENBORG  O ŽIVOTĚ A LÁSCE
Reklamy