minule-zivoty-reinkarnaciaNatrafila som na zaujímavé čítanie na blogu Ragauian  a tak posúvam ďalej. Pavel Karpeta píše o viacerých prípadoch reinkarnácie-života medzi dvomi životmi , ktoré si môžete prečítať priamo na jeho blogu.

V naší společnosti jsou materialisté — stejně jako členové církví — výchovou naprogramováni k víře, že žijí jediný život na tomto světě. Toto dogma Římské církvi vnutil asi před 1500 lety římský císař ve státním zájmu, na základě své moci nad církví (viz předchozí díly tohoto seriálu). Toto dogma je pevně zakořeněno v nás všech, jak materialistech, tak i církevních věřících.

V tomto seriálu postupně přinášíme důkazy, že toto poznání o převtělování duše bylo nejen součástí původního raného křesťanství » nýbrž, že dokonce i existují reálné, hmotné důkazy ve formě důvěryhodných a mnohonásobně potvrzených svědectví…

Povšimněte si teď prosím specielně toho, jak reagují rodiče v dalším slavném a dobře doloženém případu reinkarnace… je to velmi poučné… jak člověk reaguje jen proto, že se jako dítě naučil že něco je nějak… má pak před očima důkazy a dělá, že je nevidí… a přesně to vidíme u většiny účastníků tohoto příběhu.

Také chcete sami sebe dobrovolně zavírat do klece a uzavírat si cestu ke skutečnému pochopení smyslu toho všeho tady na Zemi?

Tento případ zdá se poněkud překvapivým, když zjistíte že se týká  — možno říci — literárně slavné osoby z období 2. světové války. Ale jak známo, náhody se nedějí a buďme si jisti, že i tento příběh se odehrává pro poučení lidstvu. Kolika z nás pomůže k probuzení z iluzí o tomto světě?

Barbro Karlén: Vzpomínky z mého života Anny Frankové

Jméno Anne Franková si možná někteří pamatují ze školy...
Jméno Anne Franková si možná někteří pamatují ze školy…

Anne Franková se narodila roku 1929 v židovské německé rodině. Když jí bylo třináct let, ukryla se celá její rodina před pronásledováním nacistů v Amsterodamu, v zadním traktu kancelářské budovy. Krátce předtím začala Anne, citlivá a zjevně talentovaná dívka, psát svůj světoznámý „Deník Anne Frankové“. Většina z něj je věnována životu ve stísněných prostorách úkrytu, zaznamenávanému vnímavýma očima dospívajícího děvčátka. Dva roky poté byl úkryt prozrazen a všichni jeho obyvatelé odvezeni do koncentračního tábora. Zpět se vrátil jen otec Otto Frank.

Barbro Karlén se narodila roku 1954 ve Švédsku, devět let po smrti Anny Frankové

Její vzpomínky na předchozí život nejprve přičítali rodiče bujné fantazii — ostatně, mnoho dětí na začátku života ještě má jisté vzpomínky na minulý život, i když třeba v menším rozsahu — a rodiče to téměř vždy svádí na dětskou fantazii🙂

Teď je důležité zdůraznit, že jméno Anne Franková nebylo známé ani Barbro, ani rodičům, protože deník nizozemské školačky Frankové ještě nebyl v 60. letech přeložen do švédštiny. Pro Barbro bylo nanejvýš zvláštní nazývat své rodiče „mami a tati“ — protože cítila, že to nejsou její skuteční rodiče. Život v takto rozpolceném světě byl velmi náročný. Ačkoliv ji rodiče měli velmi rádi, nechtěli se touto skutečností zabývat. Nikdo jí nerozuměl, nebylo se komu svěřit.

image description

Léta plynula a Barbro stále vyprávěla rodičům o svém předchozím životě. Tvrdila, že její pravý otec si ji určitě brzy vyzvedne. Ptala se, kdy může odejít domů. Vzpomněla si dokonce, že její příjmení bývalo „Franková“. To jí bylo šest let.

Dívčina matka již byla natolik zneklidněna, že ji zavedla k psychologovi. Jenže Barbro si zavčas uvědomila, že psycholog je stejný dospělý jako všichni ostatní a tak mu o svých neobvyklých vzpomínkách nic neřekla. Lékař ji vyšetřil a neshledal žádnou odlišnost od zdravého dítěte jejího věku. Řekl matce, že děvčeti nic neschází a že z toho určitě vyroste. Což se však nikdy nestalo.

V sedmi letech začala chodit do školy a naučila se číst a psát. Psaní pro ni znamenalo obrovskou úlevu, protože papíru mohla svěřit vše, co by nikdo jiný nepochopil. Po čase byl její pokoj zaplaven množstvím listů popsaných básněmi, povídkami a filosofickými eseji. Témata byla více než překvapivá. Lidská povaha, smrt, hřích, odpuštění, vyšší moc, reinkarnace, Odkud pocházíme, Kam jdeme.

Jednoho dne našel její listy rodinný přítel a zeptal se, zda je může ukázat nakladateli. Rodiče přiznali, že její psaní považují za výstřednost, kterou provozuje již několik let. Nikdy je nenapadlo, že by díla stála za vydání.

A tak ve dvanácti letech vyšla její první kniha s názvem „Man on Earth“ (Člověk na Zemi). Rázem se kniha stala senzací a Barbro nejčtenější autorkou Švédska, dětským literárním zázrakem. Jen zřídka minul den, aniž by se objevilo interview s ní v televizi nebo v tisku.

Opakovaná noční můra

Jen málokdo však věděl o její často opakované noční můře: Muž v zelené uniformě dívku brutálním způsobem vleče z úkrytu její rodiny do vojenského vozu.

Ve své prvotině nezmiňuje sebemenší souvislost své osoby s životem Anny Frankové. V tu dobu se ve škole dozvěděla, že Anne Franková je známou osobností. Barbro se cítila podivně, když učitelka mluvila o holandské školačce a jejím deníku. Vnímala, že je to ona, o které se mluví. Jak si může učitelka dovolit říct to nebo ono? Musel to pro její duši být hodně zajímavý zážitek… Byla si však vědoma toho, že o svých zážitcích nesmí nikomu říct. Vzpomínky byly stále živé, jen Barbro se stala mlčenlivější.

Znovu doma — první návštěva Amsterdamu v novém životě

For 25 months, Anne Frank recorded the ups and downs of life in hiding. On July 11, 1942, Anne wrote, "The Annex is an ideal place to hide in. It may be damp and lopsided, but there's probably not a more comfortable hiding place in all of Amsterdam. No, in all of Holland."
For 25 months, Anne Frank recorded the ups and downs of life in hiding. On July 11, 1942, Anne wrote, „The Annex is an ideal place to hide in. It may be damp and lopsided, but there’s probably not a more comfortable hiding place in all of Amsterdam. No, in all of Holland.“

Klíčovým momentem byla její cesta po Evropě. Navštívila s rodiči hlavní město Německa, Francie, Belgie a Velké Británie. Dostala se i do Amsterdamu. Zatímco v jiných velkoměstech se cítila cizí, zde na ni dýchnul pocit dobře známého prostředí. Ubytovali se v hotelu a plánovali návštěvu místních pamětihodností.

„Dům Anne Frankové navštívíme jako první,“ prohlásil otec, zatímco seděli v hotelovém pokoji, „zavolám taxík.“

„Taxík nepotřebujeme,“ odvětila malá Barbro, „je to jen kousek pěšky, dovedu vás tam.“

„Jak můžeš vědět, kudy se tam jde a jak je to daleko, když jsi tu nikdy nebyla?“

„To nevím, ale dejte mi šanci dovést vás tam.“

Vyrazili na cestu, po deseti minutách přišli na křižovatku, a Barbro řekla, že za dalším rohem už stojí dům, který hledají. Oba rodiče nechápali, co se vlastně děje, ale na nic se neptali.

Zatímco se blížili k domu, všimla si Barbro, že schody k hlavním dveřím jsou jiné než v jejích vzpomínkách.

„To je zvláštní, schody jsou úplně jiné,“ prohodila dívka mimoděk. Ani tentokrát rodiče nic neřekli.

Návrat do minulosti

On the walls of the room in which she hid, Anne pasted pictures, one of the few things the Nazis did not strip when the Franks were arrested. The room is now refurnished to look as it might have when Anne was in hiding.
On the walls of the room in which she hid, Anne pasted pictures, one of the few things the Nazis did not strip when the Franks were arrested. The room is now refurnished to look as it might have when Anne was in hiding.

Koupili lístky a vešli do domu. V tu chvíli se dívenky zmocnil ten nejstrašnější pocit, jaký kdy zažila. Rázem se ocitla ve svých nejhorších snech, které ji pronásledovaly celé dětství. Nyní viděla, že to nebyly fantastické představy, ale vzpomínky na minulý život ukryté hluboko v duši. Maminka si všimla jejího vyděšeného výrazu a ptala se, jestli je všechno v pořádku a zda opravdu chce jít na prohlídku. Malá přitakala, ale poprosila, aby se mohla maminky stále držet za ruku.

Vyšli nahoru do pokoje, kde žila Anne Franková. Atmosféra toho místa ji natolik vyděsila, že by nejraději hned utekla pryč. Malá část jejího já však toužila zůstat a porovnat, do jaké míry se její představy shodovaly se skutečností.

Začala si prohlížet obrázky na stěně, vystřižené z novin a časopisů. Měla velkou radost, protože naprosto přesně odpovídaly jejím vzpomínkám. Cítila se téměř, jako by se po dlouhé době vracela domů.

„Vidíš ty obrázky, mami? Jsou stále ještě na svém místě!“

„Jaké obrázky?“

Zadívala se na stěnu pozorněji a s překvapením zjistila, že na ní žádné obrázky nevisí.

„Myslím ty, co byly pověšené na stěně přímo před námi.“

Na dívčinu maminku už toho bylo dost. Zavolala průvodce a zeptala se, jestli byly někdy dříve na stěně nějaké obrázky.

„Umístila je tam Anne Franková, ale před pár týdny jsme je sundali. Návštěvníci na ně sahali a obrázky tím trpěly. Brzy se sem vrátí, tentokrát už budou umístěné v rámu pod sklem.“

V tu chvíli si maminka malé Barbro konečně uvědomila, že všechny příběhy, co jí vyprávěla, nejsou výplodem dětské fantazie. Byl to ten rozhodující moment, kdy pro svou dceru získala víc pochopení a začala ji brát takovou, jaká je. Vztah obou se výrazně posunul k lepšímu, šťastnějšímu soužití. Objala svou dceru s novým porozuměním a do očí jí vstoupily slzy.

Vchod do úkrytu maskovaný skříní
Vchod do úkrytu maskovaný skříní

Barbro se zeptala maminky, zda by na ni a otce mohla počkat venku. Pocit uvnitř domu byl pro ní na hranici snesitelnosti. Otec trval na tom, že chce vidět veškeré písemnosti, předměty i záznamy, a tak malá slíbila, že počká těsně před vchodem a nikam se nezatoulá. Rodiče svolili.

Dívka scházela po schodech a plakala. Byla k smrti vyděšená. Chtěla pryč. Jen ven. Honem z toho domu. Byla už téměř u dveří, když se vynořil muž v zelené uniformě. Mířil na ni. Byl skutečný! Chtěla se krýt. Zvedla ruku. Zavrávorala a upadla.

Když se vzpamatovala, viděla jen lhostejné tváře okolních turistů. Nejistým krokem vyšla ven. Na rodiče čekala jen pár minut a pak společně dům opustili.

V ten den si maminka konečně připustila, že malá Barbro byla v minulém životě Anne Franková. Od toho okamžiku se výrazně změnila.

Zas a znovu: 2000 let manipulace způsobuje stejný ovčí efekt…

BarbroKarlen-AnneFrank-2

2000 let církevní manipulace zanechává v duších nesmazatelné stopy: Otec malé Barbro si v podstatě nebyl schopen připustit realitu… Téměř ho obtěžovalo, že měl před očima tak jasné důkazy. Cítil se ubitý argumenty. Nechtěl, aby tomu tak bylo. Měl svůj křesťanský svět, kde bylo vše přesně nalinkováno, a bylo to tak podle něj správně. Představa reinkarnované dcery, v minulém životě židovky, byla pro něj nepřijatelná. Řekl, že nechápe, jak mohla Barbro ukázat cestu k domu Anny Frankové, poznat vyměněné schody nebo vidět obrázky na stěně. Připustil ale, že na tomto místě jeho dcera patrně jakýmsi způsobem byla již předtím. Víc o tom nechtěl mluvit.

Barbro stanoviska svých rodičů přijala. Konečně se mohla vypořádat se svými vzpomínkami. Nyní jen doufala, že bude moci nechat minulost za sebou, a nechtěla o tom více mluvit. Psala dále knihy, ale neplánovala jejich vydání. Netoužila po slávě ani uznání, neměla potřebu nabízet senzaci. Najisto věděla, jak se věci mají, a to jí plně stačilo.

Setkání s bratrancem z minulého života: Bernhardem Eliasem

Barbro Karlen-And the Wolves Howled , Fragments of Two Lifetimes

Po letech nastal v jejím nazírání zlom. Její švýcarský nakladatel zjistil, kým údajně byla v minulém životě, a rozhodl se seznámit ji s ředitelem Nadace Anny Frankové. Zeptal se jí, zda by jí nevadilo, setkat se osobně s jedním slavným hercem, který četl její knihy. Neřekl jí, že jde o posledního žijícího příbuzného Anny, bratrance Bernharda Eliase, o kterém se píše i ve slavném deníku. Švýcarský herec souhlasil se setkáním, ačkoliv dopředu oznámil, že je to spíše ze zvědavosti, neboť v možnost reinkarnace nevěří.

Při jejich osobním setkání šly ovšem veškeré pochybnosti okamžitě stranou. Jakmile se uviděli, padli si do náruče, plakali dojetím a dlouhé hodiny si povídali. Od tohoto okamžiku se stali blízkými přáteli. Když znovunalezený bratranec opouštěl místo setkání, zastavili ho zvědaví novináři. Bernhard na jejich dotazy odpověděl, že pokud mohl někdo být v minulém životě Anne Franková, pak je to určitě Barbro Karlén.

Toto prohlášení vzbudilo velký rozruch. Mainstreamová média, plná oveček, začaly útočit na jeho slova a zpochybňovat jejich věrohodnost. Domnívaly se, že ředitel tak prestižní organizace si nemůže dovolit natolik nekonvenční názor, natož jej veřejně propagovat.

Mezitím Barbro napsala knihu „And the Wolves Howled: Fragments of Two Lifetimes“ (A vlci vyli: Zlomky dvou životů) a před vydáním ji konzultovala s Bernhardem. Řekla mu, že pokud s něčím v této knize nesouhlasí, do tisku se to nedostane. Ředitel knihu přečetl a vyslovil se, že rozhodně musí být vytištěna.

Zmanipulované ovečky šílí

Když v roce 2000 při uvedení knihy veřejně vystoupil a vyjádřil jí svou plnou podporu, novináři neznali slitování. Tlak médií byl tak výrazný, že přispěl ke zhoršení jeho zdravotního stavu a byl jednou z příčin infarktu. Po této srdeční příhodě požádala Barbro Bernharda, aby k jejímu případu již nevydával žádná prohlášení a nevystavoval se tak zbytečně kritice.

V závěru knihy přiznává, že by bylo daleko snadnější přihlásit se ke svým vzpomínkám, kdyby nebyla v minulém životě tolik známou osobností. Uvědomuje si též, kolik problémů jí způsobil fakt, že si z předešlého pozemského pobytu tolik pamatuje. Tím jasně potvrzuje, jak velkou pomocí je naše nemožnost vzpomenout si na předchozí pozemská vtělení.

„Nezáleží mi na tom, zda lidé věří, že jsem žila v jako Anne Franková, nebo ne,“ řekla později Barbro. „Sama vím, že tomu tak bylo, a to mi stačí. Za podstatné považuji, aby lidé porozuměli hluboké důmyslnosti života. Toto pochopení je posílí a dodá jim naději. Vyrovnají se tak snáze s veškerými osudovými ranami, které je postihnou.“


Další informace: