l207453Životní prostor je naplněn bytostmi a ty jsou k sobě vázány páskou příbuznosti druhů a kvality. Proto jedna na druhou působí. Když jedna vykročí vpřed, táhne celý řetěz perliček navázaných na šňůře životních sil. Vrhá-li se však do hlubiny pod stupeň druhých, působí neblaze a tlakem na celý sbor. Jde-li jedna vzhůru, druhá dolů a třetí setrvává na místě, ač má jít vpřed, vzniká z těchto nesourodých pohybů velký chaos.

Má-li trvat určitá odlišnost druhů a kvality jáství vloženého do různých bytostí, musí se ony podřídit zákonitosti, jež je pro ně vyhraněna, přizpůsobena jejich vnitřnímu složení. Tak jednotlivé skupiny bytostí jsou řízeny svými zákony vloženými přímo do jádra jejich podstaty, kde působí jako skryté impulzy a instinkty. Při rozmanitosti prací ve vesmíru a složitosti vztahů a souvislosti věcí v něm, nemůže být u všeho a všude jedna forma myšlení. Řídí se předurčením působnosti v té či oné části kosmu.

Je mnoho druhů zákonitostí, avšak jeden z nich je platný pro celý duchovní i hmotný vesmír. Je to zákon služby života životu. Vše, co tomuto zákonu odporuje, jej narušuje, můžeme nazvat zlem, protože působí zmatky a obtíže vývojovým procesům. Ty se pak postupně projeví různými formami utrpení postihující nejvíce ty, v jejichž nitru je rozhořelá sama jiskra vnitřního božství, jež nesmírně nitro zcitlivuje, zjemňuje, všemu otvírá a tak činí lehce zranitelným. Dobro naplňuje srdce láskou a ona touží po vydání se i přijetí lásky od jiných. Především hledá svou matku, samu Lásku Boží. Její příbytek je ve všech lidských srdcích, i když je v nich přímo uvězněna a odkázána na maličké místo v jeho jadérku v hlubině duše. Srdce naplňuje láskou, obrací se proto ke všem srdcím, očekávajíc od nich projev své Matky – Boha v člověku, jenž odpoví stejnou touhou i něhou hledající duši i slovem lásky, přáním pokoje a blaha.

Protože dobro stojící mimo osobní oblast srdce je v druhých duších ponejvíce uzavřeno, zasypáno nánosy zla, je neprojevitelné, tu lidská duše jím neoblažena, marně toužící po jeho daru, trpí. Bolestně pociťuje dobro svou osamělost, není-li nablízku lásky, do níž by vplynulo a tak se dotklo Božího Dobra. Proto se také říkává, že dobří lidé více trpí než lidé zlí. Plyne to z jejich vnitřního stavu, ne proto, že dobrým je dáno více utrpení.

Vstoupí-li do víru zla i silně působící dobro, je napadeno jeho výboji, jež je chtějí strnout z přirozené zákonité cesty. Tento tichý, lidem neviditelný zápas dobra se zlem nese citlivé straně nesmírná muka. Dobro má velmi křehkou strukturu svého složení. Je výdechem, výronem nejjemnějších podstat Boží Lásky. Je citlivou mimózou rozechvělou i letem motýla. Proto také zjemnělé ušlechtilé duše, žijí-li ve výbojích zla, těžce trpí. Prodírají se houštím překážek z tvrdých sil, jež přemáhají jen s krajním vypětím. Stává se i to, že jejich vytrvalost ochabne, je-li zápas dlouhý. Pak se přizpůsobují hrubému okolí, až jedné chvíle i samy zapadnou do porušeného obrazu života nejen tím, že jsou v něm svým zrozením ve hmotě, ale proto, že do něho opět položily své srdce.

Nejtěžšími zápasy prošly lidské duše, když se přiblížily k životu duchů, kteří dříve než člověk opustili dokonalý řád lásky i tvůrčí práce jejími jemnými silami. Počátky střetnutí byly otřesnými prožitky a tragédiemi, jež rozrušily, zatížily a zarmoutily stranu Boží, svět neporušeného dobra. Svět svou nejvnitřnější božskou podstatou je s Ním stále spojen. Proto byla, je a vždy bude silná odezva na Boží straně na každý obrat v lidském životě, na postup člověka směrem dolů i nahoru po vývojových cestách, na jeho přetěžké osudy. Říkává se, že Bůh trpí v člověku. Není to jen řeč obrazná nebo vznešená fráze. Je to prostá skutečnost, plynoucí ze souvislostí života, které člověk tak málo ještě zná.

Lidský život svým utrpením dává výstražná znamení. Varuje všechny před účinky odloučení od cest lásky, jež nesou duším muka trvající tisíce let. A není úniku a není ulevení, pokud se důsledky zla nevytrpí, jejich smrtící moc nezničí nekonečně opětovaným dobrem daným místu, jež zlo porušilo, vzalo duchovní krásu.

Člověk musí dodržovat daný řád, protože není jedináčkem v Boží rodině. Jeho sourozenců je mnoho, a proto se musí vždy dívat pozorně kolem sebe, zda svým jednáním neubírá druhým místo, pokrm, příbytek a zda také neviditelní kolem něj netrpí jeho sobectvím, nekázní a pýchou. Jestli to dosud nečiní, nese následky. Žije jako vyhnanec ze všech radostí, v těžkostech a smrtelnostech prožívá život na Zemi i v životě posmrtném. Až jiným začne vkládat do cesty dobro a radost, sám všeho toho v hojné míře okusí.

Neviditelní, na něž svým životem působí jako nedobrý vzor, jsou mu neznámými, pokud má na sobě hmotné tělo. Až ho odloží, spatří další svět, v němž je stejně živý život, jaký má Země. Jen se podiví odlišnosti zákonů a činnosti tam, protože každá úroveň má vlastní řád a souvislosti věcí. Všechny tvary v ní jsou jiné, neboť povstávají za jiných podmínek a jinak seskupených životních sil.

Mnohým způsobem Bůh pomáhal duším na jejich těžké cestě a zdůrazňoval, jak Jej rmoutí a že Mu záleží na pozvednutí lidského života na vysokou úroveň do lásky a míru božího. Jeho slova byla vsunuta do hlasu těch, kteří byli nedaleko hmotné úrovně, dohlíželi na sestup duší do hmoty, jejich zavinutí se do těla ze sil Země.

Byli to andělští vůdci a ochránci lidské duše, jež jí byli dáni, když ona sama nebyla schopna vlastní silou se udržet v boji s působnostmi zla, ztratila směr a cíl, vyšinula se z normálních cest a tím ztratila i možnost přijímat impulzy k vedení svého života přímo z centra Boží Vůle. Tehdy každá lidská duše dostala svého vůdce a strážce, jenž se musel s ní nořit do jejích stavů, následovat ji po její sestupné cestě až na nejnižší úroveň, kde se zastavil její pád. Jejich služba u lidské duše byla velmi obtížná proto, že oni si zachovali svůj vyšší duchovní stav, kdežto lidská duše jej ztratila a tak nepociťovala těžce své vyhnanství. Tito strážci působili těsně za hranicí hmoty, aby k nim člověk neměl daleko a mohl vnímat jejich vedení dodané vysíláním silných a působivých vln Božích mocí do lidské mysli a centra citu.

Byla to nesmírná oběť, neboť pobyt v hrozných vichřicích myšlenkových sil lidstva za jeho zhrubnutí byl pravou mukou. Jim z největší části člověk vděčí za to, že se Země udržela ve své funkci velkého očistce, že její omezené síly se nezhroutily pod náporem válečných katastrof, pod knutou, kterou ji bičovalo zlo tisíce let, chrlilo na ni strašlivé ohně utrpení. Síly, jež obětní andělské duše poskytly Zemi pro její široký životní projev, jsou nesmírnou pomocí, o níž nezasvěcený nemá potuchy, neví, komu je dlužen vzdát úctu a díky. Je samozřejmé, že tito lidem neznámí pomocníci pracovali silami Božství, jež pro tento účel dostali, že především Bůh je vždy první a největší Zachránce všeho, co klesá a zemdlí. Přesto však služba prostředníků pomoci Boží je obětí jejich samostatného života, neboť nebyli provinilí, nemuseli žít v těžkostech. Jejich prožitím zmenšili tíži lidskou.

Dějinami sestupných cest nesl se Boží hlas všech zaslíbení povstání a znovuobjevení člověka ústy proroků, žalmistů, všech malých i velkých duchovních učitelů. Teprve však v Ježíši Kristu toto zaslíbení se stane skutečností, ovšem za vedení zákonitostí, jež jsou pro to vytýčeny. Nesou velké proměny Země. Tak jako pád lidské duše nebyl záležitostí jednoho okamžiku, ale byl dlouholetým procesem, v němž se ztrácela perla za perlou a dávaly se do nitra oblázky i velké kameny, tak ani zpětná cesta nemůže být hotova za jedno tisíciletí.

Odkládání zlého a nabírání dobra do nádob lidské duše bude trvat celý věk, protože tento proces je doprovázen těžkými zápasy s vlivy zla. To za dobu, kdy je člověk podepřel svou činností, svými silami ovládlo četné světy, působiště a pracoviště ve vesmíru, takže mohlo přejít k silným útokům na všechny pozice andělských životů. Zvláště tam, kde působí člověk v celém jemu vykázaném místě – jímž je Zemi blízký kosmos – zakotvila útočná síla odporu a zvratu Božských životních řádů. Udržují ji oni duchové, kteří padli před člověkem. Ti si vytvořili velká centra působnosti přímo na určitých místech kosmického prostoru a tam tvoří svůj vlastní svět, jenž je negativním obrazem světa Božího.

I v negativním světě však proudí mocné síly, jimiž je možno tvořit. Každé já dostalo od Boha určitý díl božské síly k tvůrčí práci, a ta byla dosud všem ponechána. Proto ji také vlastní i nositelé zla. Jí si vytvářejí své sféry i tvarový život v nich. Proto je možný klam těch, kdo při svém úsilí o poznání života za hmotou užívají prostředků a způsobů Božím řádem nedovolených a dostávají se různými cestami i uměle vyvolanou jasnovidností do oblastí nadhmotna, a myslí si, že vše, co je za naší hmotou, je již duchovní, Boží. Mají za pravdu to, co uvidí ve světě polopravd i přímých lží, jak je vydávají negací zastíněné životní obrazy, vyvolané působením duchů – nositelů narušení správné životní formy, strůjci všeho odporu, úkladu a zvratu.

Ve skutečnosti je ovšem všechno Boží, protože ve svém počátku nic samo nevzniklo. Musíme však brát na vědomí rozdělení působnosti Božích sil, k němuž v určitém nám těžko představitelném čase došlo v celé oblasti projeveného života. Náboženství o tom podává neurčité výklady. Mluví jen o pádu anděla Lucifera. Podrobnosti o tom jsou utajeny. S působením mocností zla se však musí počítat, aby se vědělo, že práce vzestupných cest nebude lehká při tak porušené rovnováze lidského nitra a mocném vlivu výbojů zla na ně i vše kolem něj.

Člověk stojí uprostřed ohraničeného prostoru jsoucna, rozděleného na dva tábory. Z jedné strany působí dobro – správná životní forma, pravý zákon svým vlivem – z druhé strany útočí výboj zla se svou nenormální zákonitostí, jež přešla až v přímo vyhraněnou negaci. Protože dobro má jemné projevy, vědomí zhrublého člověka je nepostřehuje. Zlo je tvrdé, neústupné, výbojné, proto jeho vliv je silný a člověk mu podléhá.

Tím, že člověk se připojil k cestě těch, kdo první opustili Boží Zákon, tato cesta se rozšířila, prodloužila, nabyla moci a vlivu. Utvrdilo se odpadnutí od Božích zákonů velké skupiny bytostí nadaných velkou inteligencí. Připojení k jejich způsobu života nese spojení se vším zlem Země. Je samozřejmé, že pomocníci, jakými jsou lidé, jsou vítáni pro spolupráci. Hůře je, když dají důrazně najevo, že si chtějí budovat Království Boží. Odezva na takové rozhodnutí ze strany pánů, knížat tohoto světa, je velká a člověk ji brzy citelně pocítí. Nastanou mu těžké boje.

Projevují se sevřením duše ze všech stran, ranami ze strany vnější i ze samého duševna, jež je rozviřováno, zneklidňováno proudy myšlenek a citů všech možných odstínů skepse, bolesti, starosti, úzkosti, stavy depresí a pocity méněcennosti, že se nitro zmítá jak loďka na hřebenech vysokých vln. I věci kolem se stanou zbraněmi útočících sil, vše se vyhrocuje, vnáší těžkosti, lidé i každá práce jakoby se spikli, jsou v nepřátelském postoji.

Negativní strany způsobem jim vlastním odvádějí od úmyslu žít božím životem. Svým vlivem i způsobí, že samo dobro začne se člověku jevit jako slabost slabých, cesta bez efektu, obtížná, nevýhodná, protože nese námahu služby druhým a různé oběti. Dokud totiž člověk žije sobecky, mnoho práce nemá – spravuje jen svůj malý svět. Při vstupu v život neosobní vyvstávají nepřehledné práce, a to je důvod, jenž na mnohé zapůsobí a odradí je. Když ale člověk v dobru neochabne, ať je bit ze všech stran těla i duše i ze strany lidí je ponižován, osočován, klamán, zrazován, posmíván i napadán, tu je nutno jej propustit ze služby a poslat jej kam chce – do služeb Bohu.

Osvobozování z moci zla ve svém rozhodujícím stadiu je obdobím těžkých životních krizí, obtíží tak velkých, že jsou až nesnesitelné. Přijdou-li, můžeme být z hloubi duše šťastní. Je to nejposlednější úsek boje. Za ním už čeká na duši mír, Láska jí vstříc otvírá svou náruč, aby přijala duši do svého života a světa ve sféře andělů v nadpozemské kráse. Ale přečkat krizi, stát ve vichřici rovně, je věru možno jen s krajním úsilím, s denními boji s myšlenkami, jež do nás vkládají představitelé zla svou vůlí a snahou, aby ještě v posledním okamžiku nás zeslabili a strhli zpět.

Vítězství v tomto rozhodujícím zápase by nebylo možné bez pomoci Krista. Jeho Moc poutá zlo daleko účinněji než naše slabá, ještě nevyvinutá vnitřní síla. Spojení s Kristem je nejdůležitějším činitelem vzestupné cesty lidské duše, jíž říkáme spása. Je-li dosaženo, uskutečnění našeho vstupu v Božský svět a stav je otázkou krátkého času.

Zde bychom si ale mohli položit otázku: Kdy dosáhneme onoho spojení? Až člověk vytvoří pro to předpoklad, vědomě se soustředí a plně uskuteční splynutí a ztotožnění s dobrem, projeví se jako všechny milující, jemný, čistý, vysoce ušlechtilý a zčásti již produchovněný člověk.

Lidská duše, maličký brouček na dlani Mohutnosti Boží, je i v největších bouřích života bezpečná jako dětské tělíčko v lůně matky. Na ní nám Bůh ukazuje neměnnou moc a schopnost vyrovnávat vychýlení, pevnit narušené stavby Svého díla, smazat stíny beze stopy, jakoby nikdy žádných nebylo.

V Bohu působí nejen velebná harmonie, ale též nesmírná Inteligence. Ta vytvořila složitě ztvárněný život a rozdělila jej na steré působnosti. Každé z nich dala jméno označující její životní úkol. I lidská duše svým jménem vyjadřuje jednu vyhraněnou Boží působnost. V jejím životě je skryt tajný úmysl Boží, dát, vložit do jsoucna určitý obraz zápasu dobra se zlem, dát zvláštní úkoly rozsvětlování pohaslého světla lásky za silných vichřic a bouří, za nepříznivosti a odporu ze všech stran.

Když vyzářila Boží Láska lidskou duši do prostoru jako život jedné bytosti, v jednom malém jáství, vytýčila jí Moudrost cestu, aby se pohybovala ve spojení se všemi, ale přece sama na své vlastní cestě v životě, zúčastňovala se jeho vývojů a přinášela mu, co jí Bůh pro ten účel dal. Moudrost určila i dráhu, po níž poběží jako malý poutník vesmírným prostorem, aby do každého kroku vkládala své činy, krásné a zajímavé je vytvářela, od jiných se něčím lišila a byla cenným přínosem životu veškerenstva…

Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala  Božena Cibulková, 1962.

Přepisy textů z originálních rukopisů a první redakce J. V., 1950 – 2003.
Druhá redakce a typografie M. D., 2005.