Dobro je přirozený, zákonitý boží stav duše. Zlo je opakem tohoto stavu.

the-journeyJe černou barvou místo bílé. Proto také jeho znaky jsou obrazem zrůdnosti, pokřivenosti, nenormality. Jeho nositelé jsou vždy poznamenáni některým z těchto znaků nebo všemi dohromady, vždy podle stupně nízkostí, v nichž se vnitřně nacházejí, jimi se projevují. Každá úchylka od přirozených a pravých životních projevů dobrem okamžitě vyvolává reakci, mění tvar, formu, zjev a obraz všeho, co duše má v sobě i na sobě jako různé obaly více či méně hmotné.

Jako je poznána duše dobrá a ušlechtilá, tak je poznána duše nosící v sobě stíny různého zla. Její nitro promítnuté navenek přesně odhalí neutěšený stav, protože každý rys zla má své charakteristické projevy, znaky a barvy, svou od jiných výrazně se lišící působnost na vše, co je postřehuje, od jiných vnímá.

Nejvýraznějším znamením zla je oheň, mající zlověstně rudou zář, sršivé, bodající i pálivé výšlehy. Podle nich je každý zlý člověk na onom světě zdaleka viditelný, hrůzný a odporný, že nenalézá přátele, účast, lásku ani soucit, ocitne-li se v nesnázích. Těžko je mu také pomáhat. Vyspělé duše plné lásky, jež by snad soucit měly a chtěly pomáhat, jsou zákonitě taženy vzhůru do oblastí, jež odpovídají jejich stavu. Ty, které jsou nablízku, mají tak málo sil, že jiným pomáhat nemohou. Proto je situace na druhém světě velmi neutěšená pro každého duševního slabocha.

Nevěřící prožívají své, od jiných zcela odlišné osudy. Protože nevěří ve skutečnost onoho života, jeví se jim i on neskutečným. Je pro ně oblastí, do jaké se vstupuje ve snech, v nichž jsou odlesky a odrazy tělesného života, všeho rozháraného myšlení světa. Žijí jen z toho, co si svým myšlenkovým proudem vytvořili. Pokračují v životě, kde skončili před smrtí těla, jsou dál v zajetí klamů a lží, v nichž se dříve pohybovali. Jejich svět je jen iluzorní, žijící jen v představě, v myšlenkách. Při setkávání s věcmi více pociťují jejich proměnlivost, prchavé bytí, neboť často sahají do prázdna. To je za delší dobu zneklidní, začnou pátrat, dohadovat se vlastním rozumem. Tento jejich neudržitelný stav skončí dříve nebo později zhroucením celé duše. Najde-li se pomoc s přihlédnutím k některým zásluhám na tomto světě, jsou teprve odvedeni do pravého očistce k prohlédnutí klamů.

Oheň je výrazem mohutnosti Boží Síly a Moci. To však jen tehdy, je-li proniknut oslňujícím světlem, jež je čiré a jasné, nádherné jak nejkrásnější červánky jemně duhově zabarvené, kouzelně působivé, že vyvolává nadšenou radost v duši, konejšivý klid a blahý mír.

I Láska má svůj výdech. Zjevuje se také v podobě ohnivé záře, ale ta je běloskvoucí, neskonale něžná, jemně modravá a stříbrně zlatá. Bílé ohně lásky nepálí, nevzbuzují úzkost, děs a strach – utišují, hladí, konejší, laskají, objímají a líbají svým paprskem.

Nemůže být záměny mezi ohněm lásky a ohněm hněvu! Tyto odlišné ohně mají svá zvláštní znamení známá všem v duchovních světech. Jen na Zemi ne, jen člověk v těle hmoty je nevědomý o těchto základních, vysoce důležitých pravdách. Proto se odevždy mýlil ve svých posudcích o lidech, světě a životě. Hmotné tělo ukryje duševní stav tak dokonale, že jeden do druhého nevidí, vlastně ho vůbec nezná. Proto je možná přetvářka, možný je i klam, neboť myšlenky a city, celý vnitřní stav člověka je skryt kdesi za tělem. Nikde nikdy nevíme, s kým hovoříme, co je skryté za maskou třeba pěkné lidské tváře a jejích úsměvů.

Boží Moudrost a spravedlnost však dávno učinila opatření k rozlišení dobra a zla, dala výstrahu, neklamné znaky obojímu, aby člověk byl vyveden z omylů a klamů, mohl vlastní silou a schopností pracovat, proměnit svou podobu tak, aby odpovídala představě, již o ní měl její Stvořitel, když ji učinil živoucím obrazem Sebe uprostřed Nebe.

Stavba a celkové vytvoření tělesné formy pro život ve druhém světě se děje podle jiných zákonů než tvorba těla z hmoty zemské. Vnitřní síly, jimiž duše operuje za života ve hmotném těle, jsou daleko působivější než síly, kterými řídí svou myšlenkovou a citovou činnost na druhém světě. Jejich průnik hmotou v těle zesiluje tajné vibrace v nich, což umožní jejich silné rozeznění a rozzáření – prostě silnější působnost.

Hmotné tělo, protože je tvořeno z pevně složených, sevřených spjatých prvků hmoty, má velkou nosnost, pevnost, odolnost, takže je možno za pobytu v něm nasadit plné tóny životních sil citových a myšlenkových bez nebezpečí oslabení nebo zhroucení vnitřní skladby křehkých duchovních podstat duše. V těle hmotném může duše prožívat život hluboce a silně jako nesmírně vzrušující zážitek, zajímavý a někdy i otřesný. Duše se může rozechvívat v silném rozrušení i v mučivé bolesti, může se chvět prudkou radostí i prožívat zvláštní formu lásky zvanou vášeň, může poznat silný hněv a vnímat silnou rozháranost, aniž to rozruší tělesnou soustavu nebo rozvolní buňkovou skladbu těla. Duše ve hmotném těle snese silné těžkosti, utrpení všeho druhu, velkou námahu i dlouhé nemoci. Hmota je jí pevnou základnou, dostatečně silným obalem, jenž v mnohém podpírá a chrání, že duši neublíží ani prožívání hrůz válek i jiných katastrof, za nichž působí neviditelné smrště moci zla.

Duše vyjde z těla ze všech tělesných i zemských těžkostí ve vnitřní skladbě neotřesena, neoslabena, a naopak tvrdá škola práce i starostí, mnohého rozmýšlení i přemýšlení jí prospěje natolik, že je schopna bystřejšího chápání, že zmoudří, naučí se činnosti, umí myslet, rozlišit, hodnotit a vůbec silně vnímat život. Její vědomí se oživí, rozšíří, zbystří, zaostří a tím pojme do sebe mnoho vědění usnadňující lepší využití všech možností daných lidskému životu v těle pro zpracování a zduchovnění všech oblastí duševna v sobě i hmotna kolem.

Druhý svět nemá tak složitých a bouřlivých procesů i tragických otřesů v proudu tamějšího dění. Všechny věci jsou tam celkem jemnější než na Zemi svým složením, jsou v něm prvky hmoty částečně zéterizované. Proto se ani vědomí tak silně nedotýkají jako věci hmotného života. Události, jež tam přinášejí některé změny, nezasahují duši tak citelně a bolestně jako dění zemské. Tím ovšem nedochází k silným obratům ve vnitřním stavu duše, jaké jsou možné na Zemi.

Postup k rozvoji je tím snížen, zpomalen a někdy i zcela nemožný.

Celý tělesný nástroj, v němž se tam duše pohybuje a jím operuje ve svém vyjadřování, je proti hmotnému tělu jednodušeji sestaven. Nemá tak pevné soudržnosti, citlivých čidel, zrakových i sluchových ústrojí ani jiných orgánů, přes něž jdou ve hmotném těle určité duševní pochody. Proto duše za pobytu v něm nesnese silnější, prudší výkyvy, otřesné tragiky a osudové těžkosti. Má-li duše jimi ještě procházet, je prožít, potřebuje-li je nutně pro svůj rozvoj nebo napravování vin a omylů i velkých slabostí a chyb, vrací se vše prožít do hmoty zpět. Opět si bere na pomoc hmotné tělo, aby ono svou hutností, pevností i zvláštním sestrojením poskytlo jí útulek, pevný opěrný bod při prožívání různých obtíží, jež ji mají dovést ke změně vnitřního stavu, k pokání, očistě a pak k rozvinutí dokonalosti projevu v lásce.

Život ve hmotném těle je proto nejvýš a svrchovaně důležitý. Je proto třeba být k němu pozorný, cenit možnosti, jež takto dává, využít jich co nejvíce a nejlépe; dbát toho, aby byl uchován co nejdéle, neboť co si duše v něm neprokoná, nevytvoří, nevyvine, nezduchovní, to nemá a jinde nedokáže získat. Moudře a šetrně hospodařit s časem, s každým dnem a hodinou je naprostou nutností. Jsou duši víc než zlato, než všechna sláva světa i jeho známé umění. Ty zapředou duši do pavučin společenských povinností, k nimž je nutno přihlížet, do sterých pohledů na všechny strany, a to zaplní dny záležitostmi, jež pro rozvoj duše k božství jsou i zcela škodlivé.

Poučený, do tajných skladeb života zasvěcený člověk proto odmítá vše, co jej poutá k nižším věcem, nehoní se za vysokými úřady a tituly, netouží po poctách vzdávaných mu světem. Nedá se zdržovat zájmy o nedůležité nebo méně důležité věci. Zasvětí život na Zemi tiché, ale pozorné, soustavné a vytrvalé práci na obrodě duše, jak je předurčena, stanovena a přímo uzákoněna nejvyšší Moudrostí Boha. Dá všechny síly myšlení, cítění, věnuje schopnosti slova, všechnu dosažitelnou studiem duchovních věd i školením v zemských znalostech rozvinutou inteligenci zcela do služeb úkolu proměnění sebe v člověka božího, dokonalého po všech stránkách, ve všech projevech a všech složkách sebe.

Volný čas, jenž má po splnění svých prací pro lidskou společnost, aby byly udrženy dobré životní podmínky pro život člověka, po naplnění povinnosti povolání, jimiž lidstvu slouží, chápe se práce jiné, kterou vydobývá nesmrtelnost sobě i jiným, život v nových rájích Božství.

Každá myšlenka, cit i slovo mají nesmírnou cenu.

Prochází cestami přes mozkovou hmotu, která jim dodá velké zesílení, zmohutnění, a tím silnou působnost na celý život. Účinky toho jsou veliké, lidem dosud neznámé, a proto dostatečně neceněné. Ovlivňuje se jimi celý prostor i vnitřní skladba duchovního jsoucna a člověk se může vlivem správného myšlení tak proměnit, zkrásnit a zdokonalit, že za jeden život na Zemi může se jeho duše široce rozvinout a změnit přímo v duši andělskou, až i božskou.

Čistý, vysoce jemný a hluboce láskyplný lidský život, pevné moudré myšlení vedené zušlechtěnou vůlí poznat skryté pravdy života, jsou tvůrci a budovateli dokonalosti člověka. Jimi si on staví krásnou svou budoucnost vystupující až na nejvyšší vrcholky života ke sjednocení s Bohem. S vnitřním životem souvisí i věc zdánlivě odlišná a jakoby zcela samostatná: tělo hmotné, i posmrtné neboli vnitřní.

Tvorba hmotného těla není tak úzce spjatá a závislá na duševním stavu, jak je tomu u těla vnitřního. Duše si hmotné tělo buduje vědomě a jaksi mimo sebe (v těle matky). Jakmile začne duše ve hmotném těle myslet, splyne s jeho pohybovou činností, nervovou a mozkovou funkcí, začne se její vnitřní stav také v těle odrážet, na ně působit. Projeví se to celkovou schopností udržet rovnováhu tělesných sil i vnitřního oběhu životních látek – ovšem není-li zde osudově předurčených a tím neodvratných zásahů nesoucích poruchy ve formě různých chorob. Tyto je vždy nutno prokonat jako očišťující koupel po minulosti prožité v neukázněné libovůli myšlenkového a citového projevu.

Každá nemoc nutí člověka k soustředění vážnosti odříkání i sebezáporu a tím k vývinu myšlenkové síly a celkové vůle, jíž se obtíž překonává a dokáže snést. Jsou ovšem nemoci i jiného významu a příčin. Souvisí s obětními úkoly a cestami vyspělých duší, jež prožitím těžké nemoci nezaviněné důsledky jejich vlastních vin v minulosti, vytvářejí zvlášť cenné hodnoty, z nichž se pak dává duším omilostnění za příznivých a pro tu věc vhodných podmínek.

K takovémuto obětnímu utrpení je ovšem zapotřebí nesmírné lásky ke všem pobloudilým a tím nešťastným. Takovou vzácnou lásku má jen duše ztotožněná s Bohem, v Něm cítící a jednající, Jeho silami tvořící na Zemi svým utrpením cestu Spasitele. Tehdy je v ní On sám přítomen větší či menší částí Svého Božského Já a vede celý děj obětního života. Za těchto zvláštních okolností Kristus v člověku koná dílo spasení. Duše, v níž tajemně a zcela skrytě působí, je Mu novou Golgotou, tentokrát neviditelnou světu, mystickou, a proto nejvýš účinnou právě na oblasti duševního života lidstva.

Chápat tuto tajuplnou spojitost mezi trpícím Božstvím a lidskou duší může jen ten, kdo v tomto spojení je a vnitřně prožívá jeho mysteria, poznává vznešené a hluboce překvapivé formy projevů nejvyšší Božské Lásky, jež po sterých cestách spěchá k lidství, aby je podivuhodnými způsoby posvětila, proměnila a se sebou cele spojila až v plné láskysplynutí.

Abychom byli schopni vnímat i krásná mysteria činné Boží Lásky, musíme být pro to uschopněni vnitřním stavem, nitrem, do něhož se svrchovaná Láska rozlévá a dává mu v plnosti okusit sebe. Duše se musí cele uzpůsobit všem formám jejích projevů, které vyvolávají, tvoří, udržují i rozvíjejí nesmírné krásno. Je dvojí: to, co zachycují smysly a vnější vnímání vědomí ponořeného do pozorování hmotného tělesného života, a pak ono, jež se prožívá jen uvnitř srdce. Obojí je dáno a k životu probuzeno, přímo vydechnuto nejvyšší Láskou.

Vnější krásno je zachytitelné každému, kdo umí myslet, má živý cit a také dobře vyvinutá smyslová ústrojí těla. I duše na nižších stupních vývoje projevují zájem o své okolí, vnímají jeho tvary i určité krásy, zalíbí se jim pěkný a výrazný obraz přírody, pěkné věci vytvořené lidským umem. Skryté hlubinné vnitřní krásno je zachytitelné a postřehnutelné jen za stavu spojení a přímého vsunutí se vědomí do duchovní oblasti, v níž krásno má svou stálou a neměnnou existenci. Vnitřní je matkou vnějšímu, od nejprostšího tvaru až po zobrazení krásy v složité barvitosti přírody ve všech jejích živých říších.

Krása Božských úrovní se zrcadlí v podivuhodných projevech na Zemi nepředstavitelných.

Tvoří ji nejhlubší nitro věcí, sama duchovní podstata všech jevů a dějů, v níž je zas a zase sama věčná Láska. Její myšlenky jsou samy v sobě přímou ztělesněnou krásou, zjevují se proměnlivými, ale vždy úchvatnými jevy, proudy divukrásného záření světelných kaskád oslnivých jisker za obrovských výšlehů světelných bílých, stříbrných i zlatých ohňů. Nejvyšší Láska se projevuje i způsoby, barvami a úkazy na Zemi neznámými, jež jsou bohatstvím a krásami Nebe, zjevy tvůrčí obrazotvornosti, jakou je možno jen u Boha si představit. Jsou plny duh a plny světel, jejich lomů v křišťálových zrcadlech a vybroušených krystalech. Pohádkové scenerie až rozkládají vědomí v nadšení a výlevech obdivu.

Proto má duše proč usilovat a utrpením si vydobývat cestu zpět do Božských rájů života. Dosáhnout jich je duši těžké, zdánlivě nemožné, vezme-li v úvahu všechny překážky, jež brání v dosažení. Bůh však ji čeká na prahu Otcovského domu, volá ji silným hlasem. Ten je neviditelnou vábničkou, za jakou běží jelen ke své družce, pták k ptáku pro láskysplynutí. Proto nic duši navždy nikde nezaujme, neuspokojí. Nepokojná je a bude, pokud nespočine v náručí pro ni tak dlouho otevřené, ji vábící sta a sta let, aby ji hledala a konečně nalezla pro radost celého Božství.

Až duše dosáhne svého domova v Božství, naplní se Jeho silami i působnostmi a ty z ní učiní skvělého anděla serafína pracujícího na úkolech posvěcení vesmíru, naplnění jej Božskou Láskou. Bude to nepředstavitelně skvělá činnost, která vysoce obšťastní. Do jeho rukou budou vloženy jemné étery, kterými vystele oblasti sluncí. Vytvoří jimi nové Nebe a nové země pro přebývání zástupů.

Budou to nejen krásná bydliště, ale i nová pracoviště vytvořená prostředky, jež žádná hmotná sféra dosud nemá ani nezná. I bude tam z myšlenkové činnosti duše mnoho ponecháno a mnoho bude působit. To již ale bude mít tak rozvinutou myšlenkovou sílu, že vyslaná myšlenka se stane hned živou skutečností toho, co se v ní objeví jako určitá představa, přání, jako čistý ušlechtilý úmysl či touha lásky dávat, rozdávat vše krásné, rozptýlit je do všech míst i místeček života.

Myslíme-li na onen život, jenž se nám přibližuje každým dnem a rokem stárnutí těla, i na nynější, který již brzy bude jako minulost, na níž neopravíme jediné čárky, a když také víme, jak má duše zářit božskou láskou, být krásná, schopná a skvělá, aby její život byl vnesen zpět do náruče Božství, musíme si položit závažnou otázku:

Jsem hoden, jsem schopen vstoupit tam, kam mě celé srdce posílá za krásným životem – kam mě volá Bůh? Cesta duše je jedinečnou, zvláštní, vznešenou i krásnou myšlenkou Boží, jíž do života tvorstva bylo vneseno podivuhodné životní drama i moc lásky, jež má schopnosti ohně: přetavení a proměnu všeho, co je do ní vloženo a je určitou formou jevů, sil, co je lidskou duší a je jako nedokonalost.

Životem duše se naplňuje tajemná proměna neužitečného v hodnotné, bolestného v radostné – lidského v božské. Nechť proto každý její krok je prožíván s vážností myslitele, s vědomím závažnosti každého pohybu, významu i malého mžiknutí oka, záchvěvu srdce, prostého i velkého činu, jediné myšlenky, jediné jiskry citu.

Cesta lidské duše nezačíná Zemí a Zemí nekončí.

Vine se od malé planety až k velkým sluncím – z malého prostoru do širokosti, nesmírnosti i nekonečnosti, jež jsou v hlubinách jsoucna Boha.Před ní věčnost – za ní věčnost – bez konce je putování myšlenky Boha, která, jednou vyšlehlá, vstoupila na oběžné dráhy nekonečna. Projevena obrazem lidské duše, její cestou i podivuhodnými osudy, o nichž se vždy bude mluvit a donekonečna přemýšlet a psát, zůstane trvalým svědectvím geniality jejího Tvůrce – skutečnosti věčného Boha.

A my, kdo jdeme svými cestami a osudy za vyjádřením těchto velikých tajemství života, buďme šťastní myšlenkou, že smíme podivuhodnou cestu lidské duše zvát cestou svou…

Cesta duše

Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala Božena Cibulková, 1962.

Přepisy textů z originálních rukopisů a první redakce J. V., 1950 – 2003.
Druhá redakce a typografie M. D., 2005.