Hlas, ktorý nás nahovára…

ndlo1Všichni se rodíme jako jedinečná individua, ale v době, kdy jsme dostatečně dospělí, abychom se účastnili naplno života, jsme již součástí davu. Většina lidí si to neuvědomuje. Když se posadíte a začnete naslouchat své mysli, naleznete mnoho hlasů. Budete překvapeni, že ty hlasy dokážete dobře rozpoznat. Některé hlasy pocházejí od vašeho dědečka, jiné od babičky, jiné patří vašemu otci nebo matce. Některý hlas bude patřit knězi, učiteli, sousedům, vašim přátelům či nepřátelům. Všechny tyto hlasy se ve vás shlukují do jednoho davu, přes který neslyšíte svůj vlastní názor. Dav hlasů ho zahluší.

Ve skutečnosti jste svůj vlastní hlas dávno zapomněli.

Nikdy vám nebyl dán dostatek svobody k tomu, abyste mohli vyjádřit své názory. Byli jste učeni poslušnosti a tomu, že se vším, co zazní od starších, musíte souhlasit. Učili vás napodobovat všechno, co dělali vaši učitelé nebo kněží. Nikdo vám nikdy neřekl, abyste hledali svůj vlastní pohled na věc, nikdo se vás nezeptal: „Máš svůj vlastní názor, nebo ne?“

Proto je váš názor tak nevýrazný a ostatní ná- zory jsou tak silné a dominantní – následovali jste rozkazy, jednali jste proti sobě samému. Věděli jste, že to není správně a nechtěli jste jen poslouchat, ale aby byl člověk respektován, akceptován a milován, musí poslouchat. Samozřejmě, že kromě celého zástupu názorů vám jeden názor chybí – ten váš. Ten houf, který máte v hlavě, vás neustále dohání k šílenství, protože jeden hlas říká: „Udělej toto,“ a druhý hlas říká: „Neopovaž se! Neposlouchej ten hlas!“ Jste vnitřně rozervaní. Proto musíte ten dav zahnat na ústup.

Tomu houfu musíte jasně říct: „Teď mě prosím nech na pokoji!“

Lidé, kteří odešli do hor nebo do odlehlých lesů, ve skutečnosti neutíkali před společností – snažili se pouze najít místo, kde by mohli rozehnat dav ve svých hlavách. A lidé, kteří se uvelebili ve vašich hlavách, se očividně zdráhají odejít. Ale jestliže se chcete stát opravdovou osobností, jestliže se chcete zbavit neustálého konfliktu a nepořádku, který je ve vás, musíte se s těmi hlasy rozloučit. Musíte se s nimi rozloučit, i kdyby měly patřit vašemu ctěnému otci, matce nebo dědovi. Vůbec nezáleží na tom, komu patří.

Jedna věc je jistá: nejsou to vaše názory. Jsou to názory lidí, kteří žili ve své době a neměli ani ponětí o tom, co skrývá budoucnost.

Naložili na své děti svou vlastní zkušenost, ale ta se nebude shodovat s nezná-mou budoucností. Každé dítě bude čelit novým bouřkám, novým situacím a bude potřebovat k tomu, aby se k nim správně postavilo, nové vědomí. Jen tak bude jeho odezva úspěšná, jen tak bude jeho život vítěznou cestou, nejen dlouhým a protáhlým zoufalstvím, ale tancem přítomného okamžiku, který se prohlubuje víc a víc až k poslednímu výdechu. Takový život vítá smrt radostným tancem. Buďte tiší a nalezněte vlastní Já. Pokud nenaleznete vlastní Já, bude velice těžké rozehnat váš vnitřní dav, protože všichni, kteří jsou jeho částí, předstírají, že jsou vaše pravé Já. A vy nevíte, jak se bránit, a nemůžete ani souhlasit. Nebojujte se svým davem.

Nechte jeho části, ať se poperou mezi sebou – vzájemné půtky jim jdou velice dobře. A vy se mezitím snažte nalézt své vlastní Já. Jakmile se dozvíte, kdo jste, jednoduše ostatním přikážete, ať odejdou z vašeho domu – skutečně je to tak jednoduché! Nejprve však musíte najít sami sebe. Jakmile tam vstoupíte, dorazil pán domu. Majitel přišel a všichni lidé, kteří předstírali, že ve vašem domě poroučeli, začnou odcházet. Ten, který je sám sebou, nezatížen minulostí, oddělen od ní, sám jedinečný, silný jako lev a nevinný jako dítě, ten může dosáhnout hvězd nebo i za nějeho budoucnost je zlatá. Až dosud lidé vždycky mluvili o zlaté minulosti. Musíme se naučit jazyku zlaté budoucnosti.

Není třeba, abyste měnili celý svět – stačí, když změníte sebe, a tím začnete měnit svět kolem vás, protože jste jeho částí. I když se změní jeden jediný člověk, ta změna ozáří tisíce a tisíce ostatních. Stanete se spouštěčem revoluce, která dá vzniknout úplně novému druhu lidských bytostí.

Jedna má část chce sedět, relaxovat a meditovat a zaměřit se na svůj vlastní vnitřní růst, ale druhá část mé osobnosti chce pracovat, organizovat a zařizovat, skákat nahoru a dolů, bojovat, promlouvat k politikům a na tiskových konferencích, řvát na ostatní z vrcholků střech.

Lze toto vnitřní pnutí nějak vyřešit?

Člověka tvoří nejen duše, ale též tělo. Upřednostňování jednoho před druhým je velice starý omyl. Na Východě se lidé vzdávají těla ve prospěch duše. Utíkají ze světa do jeskyní v Himálajích, aby mohli celý svůj život, všechen čas a energii zasvětit vnitřní cestě – nerozumí však dialektice života. Na Západě se činí přesný opak. Lidé se zříkají vnitřní duchovní cesty, aby mohli celou svou energii věnovat vnějšímu světu a dobýt jej. Obě cesty jsou špatné a zároveň správné. Obě jsou špatné, protože jsou naplněné pouze z půlky – jedna část rostla a rostla, zatímco ta druhá zakrněla. Je to viditelné na první pohled. Na Východě je tolik chudoby, nemocí a smrti. I tak tam do jisté míry panuje určitá spokojenost. I přes tolik strastí se nezdá, že by se tam někdo snažil dělat revoluci.

„Měli bychom změnit celý svět. Nemůžeme už dále žít v takové chudobě, žili jsme v ní po celá staletí, celou tu dobu jsme se jen plahočili a otročili. Na všechno jsme přivykli – chudobu, otroctví, nemoci a smrt – aniž bychom odporovali. Všechno to jsou vnější věci, náš život je snahou o vnitřní cestu.“

Na Západě lidé zničili chudobu, vymýtili nemoci, prodloužili lidský život. Udělali lidské tělo krásnější, lidskou existenci pohodlnější, ale člověk, pro kterého se všechno zlepšovalo a vědecky zkoumalo, tam chybí. Lidé na Západě úplně zapomněli, pro koho se to všechno dělalo. Uvnitř není nic. Nic jim nechybí, všechno je dosažitelné, ale uprostřed je téměř neexistující, retardované vědomí.

Takže obě cesty uspěly, ale také ne – zabraly pokaždé pouze půlku lidského života. Musíte porozumět tomu, že jakmile člověka přijmete v jeho celistvosti, pochopíte zákon dialektiky. Například když pracujete celý den na poli nebo na zahradě a potíte se, budete v noci spát jako zabití. Nedivte se, že celou noc prospíte, i když jste celý den tvrdě pracovali – takový protiklad k aktivnímu dni. Žádný protiklad to ve skutečnosti není! Celodenní tvrdá práce vás připravila na odpočinek – noc je čas hluboké relaxace. Žebráci spí nejlépe. Panovníci nemohou spát, protože zapomněli na dialektiku života. Potřebujete dvě nohy k chůzi, potřebujete také dvě ruce a potřebujete také dvě mozkové hemisféry.

V současnosti je přijímána psychologická teorie, že je člověk schopen řešit složité matematické úkoly, protože to dělá jednou částí mysli, a pak může stejnou práci odvést při hře na hudební nástroj – a protože to člověk dělá druhou částí mozku, není to plynulá práce. Ve skutečnosti, když řešíte složitý matematický úkol, hudební část vašeho mozku odpočívá. A když usilovně pracujete s hudební složkou vaší mysli, vaše matematická mysl odpočívá. Na univerzitách a školách na celém světě se hodiny střídají každých čtyřicet minut, protože se zjistilo, že za čtyřicet minut dochází k únavě té části mozku, se kterou pracujete. Stačí změnit téma a doposud namáhaná část začne odpočívat.

Naplňte svou sklenici šťávou až po okraj, setrvejte vedle mě a prociťujte ticho do jeho maximální hloubky, abyste pak mohli řvát z vrcholků střech. Není v tom protiklad: váš křik ze střech domů je prostě část dialektického procesu. Vaše tichost i horečné zařizování jsou jako dvě ruce, vaše dvě nohy, váš den a noc, práce a odpočinek. Nedělejte z nich protiklady – přesně tím trpí celý svět. Východ stvořil génie, ale my stále žijeme ve věku povozů, protože naši géniové prostě celou dobu jen meditovali. Jejich meditace nikdy nepřešla do akce. Kdyby meditovali několik hodin a použili svou tichost, mír a hloubavost pro vě- decký výzkum, Indie by se stala nejbohatší zemí na světě – vnitřně i zvnějšku. Totéž platí i pro Západ: stvořil stejně významné génie, ale všichni se zajímali pouze o objekty, o věci.

Sami sebe úplně zapomněli. Jednou za čas se nějaký génius rozpomněl, ale už bylo moc pozdě. Albert Einstein, když umíral, pronesl svá poslední slova a zapamatujte si, že poslední slova jsou ta nejdůležitější v celém životě člověka, protože jsou shrnutím, esenciální zkušeností. Jeho poslední slova byla: „Jestli se znovu narodím, chtěl bych být instalatérem. Žádný fyzik, chci dělat něco velice jednoduchého, chtěl bych být instalatér.“ Unavený a vyčerpaný mozek… a čeho Einstein dosáhl? Hirošima a Nagasaki. Ten muž se mohl stát Gautamou Buddhou. Kdyby se podíval dovnitř, získal by takový vhled, že by možná dohlédl hlouběji než Gautama Buddha, protože, když se díval na hvězdy, dohlédl dál, než kdy dohlédli astronomové. Stejná síla, záleží jen na nasměrování.

Ale proč omezovat svůj výhled? Proč se neotevřít oběma dimenzím? Proč se člověk potřebuje připoutat k jedné možnosti?

„Dívám se pouze ven a nevidím dovnitř,“ nebo naopak. Člověk by se měl pouze učit, jak se dívat do hloubky, a pak použít svůj vhled oběma směry. Pak může člověk dát svě- tu lepší technologie i sofistikovanější vědu a zároveň lepšího člověka a lidstvo. A pamatujte, lepší technologie je prospěšná pouze v rukou lepších lidí – naopak je to nebezpečné. Východ umírá na chudobu a Západ zase na „moc“, které stvořil tak mnoho, že už dokáže jen zabíjet. Neví nic o životě, protože se lidé na Západě nikdy nepodívali dovnitř. Východ ví vše o životě, ale bez jídla nemůžete meditovat. Když máte hlad a zavřete oči, jediné, co vidíte, jsou čapátí, které se vznášejí všude kolem. Stalo se to básníkovi Heinrichu Heinemu. Tři dny nemohl najít cestu ven z džungle, hladový a unavený. Strach z divokých zvířat, která se pohybovala ve vrcholcích stromů, mu nedovolil spát.

Tři dny hledal cestu, ale nepotkal ani jednoho člověka, kterého by se mohl zeptat, zda jde správným, nebo špatným směrem, či jestli se nepohybuje v kruhu. Tři dny za sebou… pak nastal úplněk. Hladový a unavený se ze stromu, na kterém visel, díval na měsíc. Heine byl skvělý básník, ale jedna věc ho velice překvapila, nemohl jí uvěřit. O měsíci psal už mnohokrát, o měsíci často četl – bylo o něm napsáno tolik básní a byl námětem pro tolik malířů. Ale Heinrich Heine objevil, že kdysi viděl v záři měsíce svou vlastní tvář, ale tu noc to byl pouze bochník chleba vznášející se na nebi. Snažil se, co mohl, ale jeho milovaná tvář se neobjevila. Je úplně v pořádku být dialektický. Za každých okolností mějte na paměti, že protiklady se mají vzájemně doplňovat. Používejte je jako chybějící součásti a váš život bude plnější a celistvější. Pro mě je svatý pouze život v celistvosti.

Změna hýbá světem Osho
Překlad: Lukáš Pokorný

Zdroj: Eugenika.cz

 

Reklamy

One thought on “Hlas, ktorý nás nahovára…

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s