Život

Život sám o sobě nemá smysl. Má smysl pouze tehdy, pokud si můžete zazpívat píseň věčnosti, pokud si můžete vychutnat božskou vůni, pokud se můžete stát lotosovým květem – nesmrtelným, nadčasovým. Pokud se můžete proměnit v čistou lásku, pokud můžete zkrášlit tuto existenci, pokud se můžete stát požehnáním této existence, teprve poté získá život na významu; jinak nemá smysl. Je jako prázdné plátno: můžete se s ním celý život vláčet a možná zemřete pod jeho tíhou, ale co z toho?

Něco na to plátno namalujte! Smysl je třeba vytvořit během života; není dopředu daný. Dostali jste do vínku svobodu, dostali jste tvo- řivost, dostali jste život. Máte tedy k dispozici vše, co potřebujete k vytvoření smyslu. Máte všechny nezbytné ingredience, jen smysl sám vám nebyl dán, musíte si ho vytvořit sami. Musíte se stát stvořitelem. A poté, co se stanete stvořitelem, budete mít podíl s Bohem, stanete se součástí Boha.

Všechno pěkně popořádku: dejte si šálek čaje!

Zenový příběh: Zenový mistr Jošu se zeptal nového mnicha v klášteře: „Už jsme se někdy viděli.“ Nový mnich odpověděl: „Ne, pane.“ „Tak si dej šálek čaje,“ odvětil Jošu. Poté se obrátil k jinému mnichovi: „Už jsme se tady někdy viděli?“ Druhý mnich řekl: „Ano, pane, samozřejmě.“ „Tak si dej šálek čaje,“ odvětil Jošu. Představený kláštera se později Jošua zeptal: „Proč všem nabízíš čaj bez ohledu na to, jaká je jeho odpověď?“ Nato Jošu zvolal: „Ty jsi ještě tady?“ Představený kláštera odpověděl: „Samozřejmě, pane.“ „Tak si dej šálek čaje,“ odvětil Jošu.1 Je to jednoduchý příběh, ale není snadné jej pochopit. Tak už to bývá.

Čím jednodušší věc, tím se obtížněji chápe. K pochopení je třeba něco složitějšího; pochopení je podmíněno tím, že danou záležitost rozkouskujeme a podrobíme analýze. Jednoduchou věc nelze rozkouskovat a rozebírat – není totiž co kouskovat a zkoumat, ona věc je pří- liš jednoduchá. To nejjednodušší vždy uniká porozumění; proto nelze pochopit boha. Není nic prostšího než bůh, nic jednoduššího si nelze představit. Je možné rozumět světu, ten je totiž velmi složitý. Oč je určitá věc složitější, tím více na ní může mysl pracovat. Pokud se ale jedná o něco jednoduchého, není se o co opřít, mysl se zkrátka nemůže zapojit. Logikové tvrdí, že jednoduché vlastnosti jsou nedefinovatelné. Někdo se například zeptá, co je žlutá. Jak definovat žlutou? Je to přece tak jednoduchá vlastnost. Odpovíte: „Žlutá je žlutá.“ Dotyčný ale namítne: „Já vím, ale jak se dá žlutá charakterizovat?“ Pokud řeknete, že žlutá je žlutá, nejde o charakteristiku, jednoduše opakujete jedno a totéž. Tomu se říká tautologie.

G. E. Moore, jeden z nejpronikavějších myslitelů tohoto století, napsal knihu Principia Ethica. Smysl celé knihy spočívá ve snaze definovat, co je dobro. Autor se na věc dívá z různých úhlů pohledu a na dvou nebo třech stech stranách – přičemž dvě stě či tři sta stran G. E. Moorea má hodnotu tři tisíce stran kohokoli jiného – došel k závěru, že dobro je nedefinovatelné. Dobro nelze definovat – tato vlastnost je až příliš jednoduchá. Složitá věc má mnoho stránek; můžete definovat každou jednotlivost, jež je v ní obsažena. Pokud spolu budeme v místnosti a vy se mě zeptáte: „Kdo jste?“, mohu alespoň říci, že nejsem vy. Tato slova se stanou definicí, určením. Buduli však v místnosti sám a zeptám se sám sebe: „Kdo jsem?“, otázka sice zazní, ale neexistuje na ni žádná odpověď.

Jak to definovat? Proto lidé nenacházejí Boha. Intelekt jej popírá, rozum říká ne. Bůh je nejjednodušším jmenovatelem existence – nejjednodušším a nejzákladnějším. Pokud přestane fungovat mysl, nezbývá nic jiného než Bůh – jak tedy můžeme definovat Boha? Je v místnosti sám. Proto se jej náboženství se snaží rozkouskovat; pak je možné vytvořit definici. Říkají: „Tento svět není to pravé; Bůh nepředstavuje svět, Bůh není hmota, Bůh není tělo, Bůh není touha.“ To všechno jsou definice. Musíte postavit něco proti něčemu, pak lze vymezit hranice. Jak chcete stanovit hranice, pokud nemáte souseda? Kam umístíte plot kolem vašeho domu, pokud není nikdo v sousedství? Pokud budete existovat jen vy, jak oplotíte svůj dům? Hranice vašeho domu spočívají v přítomnosti vašeho souseda. Bůh je sám, nemá souseda. Kde má tedy počátek? Kde končí? Nikde. Jak můžete definovat Boha? Proto byl vytvořen Ďábel, aby bylo možné definovat Boha. Bůh není ďábel – aspoň tolik lze říci.

Možná nedokážete popsat, kdo je Bůh, ale můžete říci, co Bůh není: Bůh není svět.

Nedávno jsem četl knihu jednoho křesťanského teologa. Tvrdí, že Bůh je všechno kromě zla. I to je dostatečná charakteristika. Autorova slova „všechno kromě zla“ sta- čí k vymezení hranice. Jedno mu ovšem uniká: je-li Bůh „všechno“, odkud pak pochází zlo? Musí pocházet ze „všeho“. V opačném případě existuje kromě Boha ještě nějaký jiný zdroj existence a tento zdroj existence se stává ekvivalentem Boha. Zlo má tedy svůj vlastní zdroj existence a nemůže být nikdy zničeno; není-li závislé na Bohu, jak je Bůh může zničit? Bůh je nezničí. Jakmile dojde ke zničení zla, nebude možné definovat Boha.

K definování Boha je nutné, aby navždy existoval Ďábel, aby kolem něj stále kroužil. Svatí potřebují hříšníky, jinak nebudou existovat. Jak se pozná, kdo je svatý? Každý svatý potřebuje mít kolem sebe hříšníky; tito hříšníci vymezují hranice. V prvé řadě je potřeba pochopit, že složité věci lze chá- pat, zatímco jednoduché věci nikoli. Jednoduchá věc je osamocená. Náš zenový příběh o Jošuovi je velmi jednoduchý. Je natolik jednoduchý, že vám uniká: snažíte se jej nějak uchopit, něčeho se v něm chytit – ale uniká vám. Je tak jednoduchý, že nemůžete zapojit svou mysl. Pokuste se příběh procítit.

Nebudu vám říkat, abyste se ho snažili pochopit, protože jej pochopit nelze – pokuste se jej procítit. Skrývá se v něm mnoho věcí, pokud se pokusíte je procítit; pokud se příběhu budete snažit porozumět, nic v něm nenaleznete – celá historka je absurdní. Jošu viděl jednoho mnicha a zeptal se: „Už jsme se ně- kdy viděli?“ Muž řekl: „Ne, pane, to není možné. Přišel jsem poprvé, nikoho jsem tady neznal – nemohli jsme se vidět.“ Jošu odvětil: „Dobrá, tak si dej šálek čaje.“ Pak se zeptal jiného mnicha, „Už jsme se někdy viděli?“ Mnich řekl: „Ano, pane, musel jsi mě vidět. Byl jsem tady vždycky; nejsem cizí.“

Bezpochyby to byl Jošuův žák. Jošu odpověděl: „Dobrá, tak si dej šálek čaje.“ Představeného kláštera to zmátlo: pokud dvě různé osoby reagují různě, daly by se očekávat dvě různé odpovědi. Ale Jošu reagoval stejným způsobem – na cizího člověka i na známého, na toho, kdo přišel poprvé, i na toho, kdo zde byl vždy. Jošu reagoval stejným způsobem na známého i neznámého člověka. Nedělal žádný rozdíl, ani v nejmen- ším. Neřekl: „Jsi tady cizí. Vítej! Dej si šálek čaje.“ A tomu druhému mnichovi neodpověděl: „Ty jsi tady byl vždycky, tak není třeba, aby sis dával šálek čaje.“ A neřekl ani: „Ty jsi tady byl vždycky, tak ti ani nemusím odpovídat.“ Příliš známé věci plodí nudu; to, co znáte, nikdy neví- táte. Nikdy se nedíváte na svou ženu. Žijete s ní už spoustu let a dočista jste zapomněli, že existuje. Jakou má vlastně tvář? Podívali jste se na ni někdy v poslední době? Možná jste úplně zapomněli, jakou má tvář.

Pokud zavřete oči, za- čnete meditovat a rozpomenete se, možná si vybavíte obli- čej, na který jste pohlédli poprvé. Ale vaše žena se podobá řece, jež se neustále se mění. Její tvář se změnila; zestárla. Řeka teče stále dál, její tok vytváří nové záhyby; tělo se změnilo. Podívali jste se na ni v poslední době? Znáte svou ženu tak dobře, že není třeba se dívat. Díváte se na to, co neznáme; díváte se na to, co nám připadá jako divné. Říká se, že všechno časem zevšední: příliš známé věci začnou nudit. Slyšel jsem jednu historku: Dva velmi bohatí podnikatelé trávili dovolenou na Miami Beach. Leželi a opalovali se. Jeden poznamenal: „Nikdy jsem nechápal, co všichni vidí na Elizabeth Taylor. Nevím, co je na ní tak fascinuje. Co na ní mají? Odmysli si její oči, vlasy, rty a postavu, a co z ní zůstane?“ „Moje žena – přesně to z ní zůstane,“ zabručel mužův společník.

Tohle se stalo s vaší ženou, vaším manželem – nic z nich nezůstalo. Znáte ji či jeho natolik důvěrně, že všechno zmizelo. Váš manžel se proměnil v ducha; vaše žena se stala duchem bez postavy, bez rtů, bez očí – zůstal z ní jen ošklivý zjev. Vždycky to tak ale nebylo. Kdysi jste se do té ženy zamilovali. To už ale dávno neplatí; teď se na ni už vůbec nedíváte. Manželé a manželky se na sebe nedívají. Pobýval jsem v mnoha rodinách a sledoval, jak se manželé a manželky vyhýbají tomu, aby se na sebe dívali. Vynalé- zají si nejrůznější hry, jen aby se na sebe nemuseli dívat; jakmile se spolu ocitnou o samotě, hned se z toho cítí nesví. Host je vždy vítán; oba se mohou dívat na hosta a vyhnou se tak jeden druhému. V Jošuově případě je tomu, jak se zdá, docela jinak; K příteli i k cizímu člověku přistupuje úplně stejně.

Mnich řekl: „Byl jsem tady vždycky, pane, znáš mě dobře.“ A Jošu odvětil: „Tak si dej šálek čaje.“ Představený kláštera to nechápal. Ti, kdo zastávají vedoucí pozici, jsou vždycky hloupí; k vedení je zapotřebí hloupá mysl. Ten, kdo zastává vedoucí pozici, nikdy neumí hluboce meditovat. Má to těžké: musí myslet matematicky a mít v hlavě samé výpočty; musí sledovat svět a zařídit se podle toho. Představeného kláštera rozrušilo, že nechápal, co se děje. Jak jen si to vysvětlit? Tohle nedává logiku. Jistě, nově pří- chozímu se jistě hodí nabídnout šálek čaje, ale proč nabízet čaj učedníkovi, který tady byl vždycky? A tak se zeptal: „Proč jsi na různé osoby a na různé otázky reagoval stejně?“ Jošu hlasitě zvolal: „Představený kláštera, jsi tady?“ Představený odvětil: „Ano, pane, samozřejmě, že jsem tady.“ Načež ho Jošu vyzval: „Tak si dej šálek čaje.“ Hlasitá otázka „Představený kláštera, jsi tady?“ se dovolává jeho přítomnosti, jeho vědomí. Povědomí je vždy nové, vždy cizí a neznámé. Zatímco tělo se pro nás stává důvěrně známým, v případě duše to nikdy neplatí. Tělo své ženy možná dobře znáte, ale nikdy nebudete znát její skrytou vnitřní osobnost – nikdy. Tu poznat nelze, nemůžete ji poznat. Je to tajemství; nemůžete je vysvětlit. Jakmile Jošu zvolal: „Představený kláštera, jsi tady?“, vyburcoval tím mužovo vědomí.

Ten zapomněl, že je představený kláš- tera, zapomněl na své tělo; jeho odpověď pramenila přímo ze srdce. „Ano, pane,“ přisvědčil. Onen hlasitý dotaz zazněl tak náhle, že představeného polekal. Bylo to absurdní, a tak řekl: „Samozřejmě, že jsem tady. Nemusíš se mě ptát, tahle otázka je zcela od věci.“ Minulost, vše staré, mysl, to vše rázem pominulo. Představený kláštera již nebyl přítomen – reagovalo pouze jeho vědomí. Vědomí je vždy nové, neustále se obnovuje; znovu a znovu se rodí; nikdy není staré. A Jošu odvětil: „Tak si dej šálek čaje.“ V prvé řadě je třeba procítit, že Jošu pokládá všechno za nové, zvláštní, tajemné. Ať už jde o něco známého nebo neznámého, všedního či nevšedního, na ničem z toho nezá- leží. budete-li do této zahrady přicházet každý den, postupně se přestanete dívat na stromy v domnění, že už jste se na ně podívali, že už je znáte.

Postupem času přestanete poslouchat ptáky; budou zpívat, ale vy jim nebudete naslouchat. Zevšední vám; budete mít zavřené oči i uši. Pokud do této zahrady přijde Jošu – a možná sem chodil denně po mnoho, mnoho životů – bude slyšet ptáky a bude se dívat na stromy. Všechno je pro něj nové, každý okamžik. To je význam vědomí. Vědomí stále vše pokládá za nové. Nic není staré, nic nemůže být staré. Každou chvíli všechno vzniká – v nepřetržitém toku tvoření. Vědomí není nikdy zatíženo pamětí. Tak za prvé: meditativní mysl stále žije v něčem novém, v něčem čerstvém. Celá existence je znovuzrozená – svěží jako kapka rosy, jako list, který vyraší na jaře. Podobá se očím novorozeného dítěte: vše je svěží, čisté, nezaprášené.

To je první věc, kterou je třeba procítit. Díváte-li se na svět s pocitem, že všechno je staré, zjevně nepatříte k meditativně založeným jedincům. Pokud máte pocit, všechno je staré, zjevně máte starou, zkaženou mysl. Je-li vaše mysl svěží, svět je svěží. Nejde o svět, jde o zrcadlo. Pokud se na zrcadle usadil prach, svět je starý; pokud na zrcadle žádný prach není, jak může být svět starý? Pokud věci stárnou, budete žít v nudě; všichni vedou nudný život; každý se nudí k smrti. Prohlédněte si tváře lidí. Nesou život jako zátěž – nudný, bez jakéhokoliv smyslu. Všechno jim připadá jako noč- ní můra, jako velmi krutý vtip, mají pocit, jako by si s nimi někdo krutě zahrával. Život není žádná procházka růžovou zahradou.

Jak by taky mohl, když je mysl obtížená pamětí? Dokonce i ve vašem smíchu se zrcadlí nuda. Podívejte se na smějící se lidi: smějí se nuceně. Možná jenom ze zdvo- řilosti, jen jako součást etikety. Slyšel jsem o jednom hodnostáři, který se vydal do Afriky navštívit jednu komunitu, velmi starou, primitivní domorodou komunitu. Měl k těm lidem dlouhý projev. Vyprávěl jim jistou humornou historku – trvalo to téměř půl hodiny – a poté vstal tlumočník. Pronesl pouhá čtyři slova a domorodci se srdečně zasmáli. Hodnostáře to zmátlo. Vyprávění příběhu mu zabralo celou půlhodinu, tak jak mohou vystihnout pouhá čtyři slova? Zdálo se to nemožné. A lidé ji pochopili; smáli se. Udiveně řekl tlumočníkovi: „Dokázal jste zázrak. Stačila vám jen čtyři slova. Nevím, co jste řekl, ale čím to, že příběh, který jsem tak dlouho vyprávěl, jste vtěsnal do pouhých čtyř slov?“ Tlumočník vysvětlil: „Váš příběh moc dlouhý, a tak ří- kám: ,Povídá vtip – smějte se.‘“

Z knihy Život, láska, smích   Osho