377219_207918089287608_114094012003350_503940_549354257_n-293x300Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chuti do života. Cítíme se báječně. Jsme šťastní a plní energie. U snídaně se však pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní a je nám do pláče. Jsme tak unavení, že jdeme zpátky do pokoje, zhroutíme se a pokoušíme se dát do pořádku.

Celý den strávíme v obalu ze svých vzbouřených emocí. Nemáme do ničeho jiného chuť, chce se nám všeho nechat. Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v průběhu dne vyčerpáme. Dovolíme-li, aby nás emoce připravily o energii, nezbude nám žádná na změnu našeho života nebo na rozdávání. Způsob, jímž vidíme svět, závisí na emocích, které pociťujeme. Když máme zlost, je vše okolo nás špatné, nic není v pořádku.

Svádíme vinu na všechno včetně počasí; ať prší nebo svítí slunce, nic nás nepotěší. Když jsme smutní, je smutné i všechno kolem nás, což nás přivádí k pláči. Spatříme stromy a pocítíme smutek. Uvidíme, že prší, a všechno nám bude připadat smutné. Možná se cítíme zranitelní a máme potřebu se chránit proto, že nevíme, zda nás teď někdo nenapadne. Ničemu ani nikomu kolem nedůvěřujeme. Důvodem je, že se na svět díváme očima strachu!

Představme si, že je lidská mysl stejná jako naše kůže. Dotkneme se zdravé kůže a je to báječný pocit. Naše kůže je určena ke vnímání a při dotyku se cítíme příjemně. A teď si představme, že máme nějakou řeznou ránu a ta se zanítila. Dotkneme-li se jí, bude to bolet, takže si budeme chtít ránu zakrýt a tak ji chránit. Z dotyku nebudeme mít potěšení, ale pocítíme bolest.

A teď si představme, že všichni lidé mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Každý má na kůži ránu, takže infekce a bolest se zdají být normální záležitostí. Předpokládáme, že to tak mám být. Dovedeme si představit, jak bychom se k sobě navzájem chovali, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kvůli bolesti bychom se nedokázali ani obejmout. Potřebovali bychom si mezi sebou vytvořit spíše volný prostor.

Lidská mysl se podobá takové zanícené ráně. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami. Každá rána je nakažená emocionálním jedem – jedem všech negativních emocí, jimiž trpíme, jako je nenávist, zlost, závist a smutek. Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože máme názor na to, co je spravedlivé a co ne. Mysl se v procesu ochočování natolik poraní a naplní jedem, že každý pokládá zraněnou mysl za normální. Já vám ale říkám, že to normální není. Máme nefungující sen planety a lidé trpí duševní chorobou, která se jmenuje strach. Symptomy této choroby jsou všechny emoce, kterými lidé strádají: hněv, nenávist, smutek, závist a zrada. Když je strach příliš veliký, rozumná mysl se začíná hroutit, čemuž pak říkáme duševní choroba.

Chorobné chování nastává, když je mysl tak vyděšená a rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem. Dokážeme-li pokládat stav mysli za nemoc, zjistíme, že existuje i léčba. Déle již trpět nemusíme. Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom otevřely emocionální rány, aby jed vyšel ven a rány se tak mohly dobře zahojit. Jak to uděláme? Musíme odpustit těm, o kterých se domníváme, že nám ublížili, a to nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale proto, že se máme natolik rádi, že nechceme nadále platit za nespravedlnost. Odpuštění je jedinou cestou k léčbě.

Můžeme zvolit tuto cestu, protože cítíme soucit se sebou samými. Stačí prohlásit: „Už toho mám dost! Už nehodlám být nadále velkým Soudcem, který se staví proti mně. Už se nadále nenechám zneužívat. Už nehodlám být obětí!“ Nejprve musíme odpustit našim rodičům, bratrům, sestrám, přátelům a Bohu. Jakmile odpustíme Bohu, můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile odpustíme sami sobě, zmizí z naší mysli sebeodmítání: Objeví se sebepřijímání a sebeláska zesílí natolik, že se nakonec začneme přijímat takoví, jací jsme.

To je počátek svobodného člověka. Klíčem k němu je odpuštění. Že jsme někomu odpustili, to poznáme tak, že toho člověka uvidíme, uslyšíme jeho jméno, ale nepocítíme vůči němu žádnou emociální reakci. Když se někdo dotkne naší dříve bolavé rány, a ono to už nebolí, pak víme, že jsme doopravdy odpustili. Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány, které jsou zakryté lžemi, aby se mohly zahojit. Tyto lži jsou tím, čemu říkáme systém popírání. To, že máme systém popírání, je dobrá věc, protože nám umožňuje zakrýt stará zranění a fungovat dál. Ale jakmile již nemáme žádné rány ani jed, nepotřebujeme si už nic nalhávat.

Přestaneme systém popírání potřebovat, protože se můžeme bez bolesti dotýkat zdravé mysli stejně jako zdravé kůže. Když je mysl čistá, je příjemnou věcí se jí dotýkat. Problém většiny lidí je, že ztrácejí kontrolu nad svými emocemi. Jsou to přitom emoce, které kontrolují lidské chování, nikoliv naopak. Když ztratíme kontrolu, říkáme a děláme věci, které říkat a dělat nechceme. Proto je tak důležité nehřešit slovem a stát se válečníkem ducha.

Musíme se naučit kontrolovat své city, abychom měli dostatek osobní síly ke změně dohod založených na strachu, k útěku z pekla a k vytvoření si svého osobního nebe. Jak se ale staneme válečníky? Válečník má jisté charakteristické rysy, které jsou téměř stejné po celém světě. Je uvědomělý. To je velmi důležité. Uvědomuje si, že je ve válce a válka v našich myslích si žádá kázeň. Nikoliv kázeň vojáka, ale kázeň válečníka. Nikoliv kázeň zvenčí, která by nám říkala, co máme a co nemáme dělat, ale kázeň k tomu, abychom se stali sami sebou, ať se děje cokoliv.

Válečník má moc. Nikoliv ale nad jinými lidmi, nýbrž nad vlastními city, nad svým já. Teprve tehdy, když tuto schopnost kontroly ztratíme, začneme emoce potlačovat. Velký rozdíl mezi válečníkem a obětí spočívá v tom, že oběti city potlačuje, zatímco válečník je ovládá. Oběti emoce potlačují, protože se je bojí projevit, obávají se říci to, co chtějí. Ovládat se není totéž jako emoce potlačovat.

Ovládat se znamená držet emoce pod kontrolou a projevovat je v pravý čas, nikoliv dříve nebo později. Proto válečníci nehřeší slovem. Mají had svými emocemi, a proto i nad svým chováním, naprostou kontrolu.

 

Z knihy Štyri dohody Don Miguel Riuz