Zite-život-bez-maskyProtože jsme si vytvořili pocit, že takoví, jací opravdu jsme, nejsme dost dobří. Nutnost „hrát“ se v nás formuje velice záhy, v dětství, proto- že ne vždy jsou rodiče připraveni přijímat všechny stránky svého dítka s otevřenou náručí. Dle svého nastavení a vlastní výchovy stejně jako podle společenských pravidel a míry, do jaké konvencím sami podléhají, svými reakcemi korigují projevy dítěte. A tak už na pískovišti můžete slyšet maminky volat na své kojence: „Fuj, ošklivý chlapeček! Nesmí bít holčičku lopatkou po hlavě!“

Jistě, maminka musí vymezit hranice, co je a co není dovoleno, je však nutné dítě ponížit, označit ošklivou nálepkou a odsoudit je? Nešlo by to i jinak? Nejsmeli dokonale a bez podmínek přijímáni, nemůžeme přece ukázat světu, jací vlastně jsme, vždyť by nás nepřijal a odsoudil! Už s tím máme své zkušenosti, když jsme to jako děti udělali, okolí se na nás dívalo jako na „divné“, „trapné“, „hloupé“, dosaďte dle vlastní zkušenosti. A to nás bolelo. Nechtěli jsme prožívat odmítnutí, chtěli jsme uznání a lásku, ale nebyli jsme přijati takoví, jací ve skutečnosti jsme.

Došli  jsme k názoru, že tedy bude lepší být někým jiným. Jak ovšem zjistit, jak by ten „jiný“ měl vypadat? Přece existují autority a obecně uznávané vzory, v dětství třeba učitelé, rodiče, obecně oblíbení spolužáci! Když hodně lidí jedná a myslí stejně, asi na tom bude něco pravdy. Hurá! Budeme tedy dělat to, co ostatní, co se po nás chce, budeme dodržovat pravidla, která vymyslel někdo jiný, věřit tomu, čemu ostatní věří, chovat se tak, aby to ostatní potěšilo, či jim to alespoň nevadilo. Podíváme se do časopisů nebo televize, jak žijí lidé, kteří uznávaní jsou. Celebrity.

Pořídíme si stejný make-up, budeme se podobně oblékat, budeme držet stejnou dietu, budeme se snažit podobně žít. Finančně na tom sice asi nebudeme až tak výborně, ale budeme se pokoušet se alespoň přiblížit, byť by to bylo na úvěr. Začneme dělat to, co ostatní lidé. Nemusejí to být zrovna celebrity, můžeme pociťovat jako autoritu i někoho jiného rodiče, přátele, učitele, duchovní, lékaře, doplňte si sami. Budeme dělat to, co se od nás v dané společnosti čeká. Budeme třeba hodně pracovat, navštěvovat pravidelně své rodiče, či chodit do kostela, protože se to sluší, nebo chodit na squash či golf, do kina, koukat se na televizi, budovat dům nebo zahradu… Hlavně zaplnit život, abychom neměli čas se v sobě hrabat.

Že se čas od času necítíme moc dobře?

Jen zpočátku. Brzy si zvykneme a začneme dokonce pociťovat bezpečí. Jsme v bezpečí průměru. Nevy- čuhujeme, vždycky se svezeme s davem, víc hlav přece víc ví. Anebo se v extrémním případě zapojíme do nějaké party, i to je forma společenské autority, kterou představuje zpravidla vůdce, vzor, kterému bychom se rádi přiblížili. Můžeme sprejovat cizí domy, kouřit trávu, brát drogy, či popíjet, „fandit“ fotbalu, bít slabší nebo minority, hrát počítačové hry nebo automaty, krást auta, rozbíjet okna… Pokud budeme dělat to, co všichni členové, získáme pocit, že nejsme sami, že nás někdo přijímá. A o to tu přece jde.

Všimli jste si někdy, jak se chováte v různých prostředích? Jaké role hrajete v práci před nadřízeným/podřízeným, jaké doma před dětmi, před partnerem/partnerkou, před kamarády, před rodiči, na veřejnosti? Jste vždy za všech okolností stejní, nebo se vaše chování mění podle situace a prostředí? Zkuste si to nyní poctivě uvědomit.

Chameleoni

Po čase možná přijdete na to, že se v každém prostředí chováte trochu jinak, že před některými lidmi říkáte to a před jinými pravý opak, že se při jednání s ostatními lidmi točíte jako korouhvička podle toho, odkud vítr fouká, jen abyste nikoho proti sobě nepopudili a nedošlo ke konfliktu, abyste se zalíbili, abyste na sebe zbytečně neupozornili, abyste co nejvíce splynuli.

Občas můžete pociťovat velký vztek, to když nádoba s vaší přetvářkou začne přetékat. Můžete cítit zlost na ostatní, že ze sebe „musíte“ dělat něco, co nejste, že se „musíte“ chovat tak a tak, že se „musíte“ oblékat určitým způsobem… A také se zlobíte sami na sebe, že to vůbec děláte. Zkuste to jinak, s větší pravdivostí vůči sobě i ostatním. Je jasné, že to nejde okamžitě, bude však stačit, začneteli si uvědomovat, jak se v různých situacích cítíte.

Tím, že si uvědomíte své pocity, je dostanete do vědomí. Nebudou tedy působit podvědomě, a tedy pro vás nedostupně, budete je mít k dispozici na úrovni, na které si je můžete uvědomit, tedy s nimi pracovat. Pak se možná budete divit, že vůči tchyni, ke které jste se vždy chovali korektně a formálně, vlastně pociťujete pořádný vztek, třeba proto, že sice má manžela, ale neustále se obrací na vašeho manžela, kdykoli potřebuje vyměnit žárovku. Jí stačí zvednout telefon a váš manžel okamžitě nakluše opravit kapající kohoutek, ač ten, co je u vás doma, kape už měsíc, protože manžel „nemá čas“.

Normálně byste si situaci, ve které jste naštvaní, zracionalizovali třeba tak, že ona je starší, a je tedy potřeba jí pomáhat, takže pokud by zavolala vám, pomoc byste ještě mile přislíbili. Cítili byste sice, že to není fér, že je to od ní pěkně sobecké, protože ví, jak je na tom váš muž s časem, možná byste si pomysleli, že ji manžel upřednostňuje před svou rodinou a před vámi, a to že není správné. Jako slušně vychovaní a vždy ohleduplní byste vztek a lítost spolkli, a projevil by se pak třeba bolením hlavy nebo rýmou, které byste si vysvětlili nachlazením.

Vzhledem k tomu, že jste o spojitosti psychiky a fyzických projevů na těle dosud neslyšeli nebo je považujete za ezoterický blábol, nespojíte si problém s tchyní a manželem a nenajdete souvislost, tedy ani řešení své situace. Vtip je v tom, že potlačované emoce jsou vždy spouštěči nerovnováhy v celém organismu, takže vlastně celá naše racionální levohemisférová společnost, založená na odmítání, potlačování a zesměšňování emocí, už svým nastavením vyrábí pacienty, které spojené byznysy zdravotnictví, farmacie a některých lékařů ochotně „léčí“ za spoustu peněz a zejména způsobem „o nás bez nás“. A nám to vlastně vyhovuje, protože systém nám umožňuje žít s nálepkou oběti, což je vždy pohodlnější, nežli být obávaným viníkem.

Ovšem zpět k tchyni. Samozřejmě, že netvrdím, že blízkým se nemá pomáhat. Otázkou je však stanovení priorit a objektivní vyhodnocení situace, a to i s ohledem na sebe, nikoliv bez sebe. Je váš manžel opravdu tím, kdo by kohoutek měl opravit? Co takhle tchán, nebo její bratr, druhý její syn? Instalatér? Šikovný soused? Hodinový manžel? Proč váš domácí kohoutek čeká na opravu měsíce a u tchyně je opraven rychlostí blesku? Co a koho váš manžel pociťuje jako prioritu? Jestliže si odpoví- te na tyto otázky, možná se dostanete i k podstatě problému. Napadlo vás, co tou podstatou je? Nevzpomněli jste si na Pohádku o hodných dětech? Pokud ne, zkuste si ji přečíst znovu, třeba pochopíte.

Úryvok z knihy  Láska není řízek Halamíčková Petra