Privtelené duše…

Michael-Maier-1-Fantasy-Emotions-GriefPodľa vyhľadávača vidím, aké témy vás zaujímajú, no duchovia a privtelené duše stále sú častými hľadanými témami. Natrafila som na ukážku o privtelených dušiach. PhDr. Katherine Koting má s nimi osobnú skúsenosť, ktorú opisuje vo svojej knihe. Viac sa o nej dozviete na jej blogu, prípade môžete využiť jej služieb. 

JAK TO VLASTNĚ VŠECHNO JE?

Mockrát jsem si kladla tuto otázku. Vím, že jsem odjinud a zároveň mám tolik minulých životů spojených se Zemí. Jsou ale opravdu všechny pozemské? Když jsem četla o Venuši to, co psal George Adamski v knize Uvnitř vesmírných lodí a když jsem si astrálně cestovala a byla prostě tam, bylo to velice podobné jako tady. Možná je to však ještě úplně jinak. Co když jsou paralelní světy v nichž žijeme zároveň na různých místech?

To by mi vysvětlovalo, proč je ve mně obojí tak živé. Co když je na různých místech, v různých světech a na různých planetách verze mého já, která žije zcela samostatný život a přitom v ní je střípek mé duše, který je holografický, je v něm tedy informace o celku, takže to vlastně, co mé verze žijí jinde, vím zároveň také?

Co když žiju zároveň na Venuši a jiných planetách a současně i v různých dobách a tělech na Zemi? Na jednom z mých vesmírných výletů jsem viděla věci, které by tomu odpovídaly. Říká se, že ve vesmíru není čas, jak my ho známe. Ostatně i v regresích se dostáváme mimo čas a prostor a můžeme přesedat do různých životů jen silou myšlenky. Co když je realita mnohovrstevná a odehrává se vše najednou?

Existuje jev zvaný FRAGMENTACE DUŠÍ. Je to o tom, že se duše může rozštěpit a pobývat se souhlasem i bez vědomého souhlasu majitele jiného těla v jeho těle a sbírat spolu s ním zkušenosti. Možná mám střípky duše v jiných lidech a sdílím s nimi jejich zážitky i když mám pocit, že jsou moje a souvisí s mým současným životem. Existuje i teorie, že si lze vypůjčit zážitky z tzv.

VESMÍRNÉ DATABÁZE a prý to vesmírné bytosti dělají, když se chystají na cestu na Zemi. Nevím, vše co se mi otevřelo jako minulost, bylo naprosto související s mými současnými zážitky, mým současným životem, ale vyloučit to nemohu.

Existuje také fenomén zvaný PŘIVTĚLENÉ DUŠE, které žijí v auře člověka aniž o nich ví. Jsou to bytosti bez těla a ovlivňují svého nositele svou povahou, zkušenostmi ale i nemocemi, které samy kdysi měly. I tyto duše sbírají zkušenosti, byť prostřednictvím svého hostitele.

Mohou to být příbuzní, kteří zemřeli a neodešli protože měli pocit, že svého hostitele nemohou opustit, že ho chtějí chránit, ale ve skutečnosti mu škodí a samy tím ztrácí možnost se dostat do přirozeného běhu reinkarnace a znovu se narodit. Někdy je drží u sebe sám majitel těla tím, že se s nimi nedokáže rozloučit, stále na ně vzpomíná a tím jim nedovolí odejít. Přivtělené duše se mohou přisát i v opojení alkoholem či drogami, takový hostitel si přivábí pro něj cizí bytosti bez těla, které s ním rezonují, také mají opojení rády a žijí nadále skrze něj.

Ostatně duše sama se těžko opije, ale měla-li dříve slabost pro alkohol, dělá jí dobře pach a energie alkoholu i nadále. Brání pak svému hostiteli například aby se léčil, protože by tím ztratila své potěšení. Samozřejmě tak sbírá zkušenosti a pravděpodobně si to pamatuje, i když to vlastně není její život, žijí v jakési symbióze. Přivtělená duše se brání tomu, aby byla odvedená tam, kde má být, protože se bojí odejít do neznáma a tak dělá vše, aby takový člověk odvádění duší neabsolvoval. Zažila jsem několikrát, že člověk, který měl na odvádění duší přijít, zavolal toho dne ráno, že mu do toho něco přišlo, že má strach a nebo prostě bez omluvy nepřijel. Mnohdy přivtělená duše ani neví, že je mrtvá a nemá tělo a může dát i dost práce ji o tom přesvědčit. Žije v jakési časové smyčce a stále dokola prožívá nějakou sekvenci svého života.

Ostatně mnoha lidem fádní a zacyklený život nepřipadá nenormální. Takto žijí duchové ve starých domech, kteří tam zůstali, neopustili svůj majetek aby si ho i po smrti hlídali či zemřeli násilnou smrtí a nedošlo k přirozenému oddělení těla od duše, která bloudí v takovém místě stále. Nové obyvatele takového domu pak vnímá taková bytost bez těla jako vetřelce, které je třeba vypudit a není to legrace, když se takový duch zlobí. Nelze ho vzít za límec a vyhodit, nelze na něj zavolat policii…

Někdy se stane, že domácí duch vezme přistěhovalce na milost, jsou-li mu sympatičtí, tedy pokud s ním rezonují, jsou mu energeticky podobní, ale často je to tak, že se jich chce zbavit a nebýt rušený. Dle mé zkušenosti pomáhá konverzace a snaha se dohodnout, jde o inteligentní entitu. Mluvit s ním a vysvětlit, jak se věci mají. Je to ale jako s lidmi, s některými dohoda není, melou si svou a novým myšlenkám nejsou otevření. Milan-duch mi vyprávěl, že je spousta duší kolem silnic, kde ztratili život, nevědí co se stalo a proč tam jsou, že dlí spousta zbloudilých duší na hřbitovech, sedí u svého hrobu a nevědí kam jít. Duše potracených dětí také často zůstávají v auře rodičů a domnívají se, že žijí s rodinou plnohodnotný život.

Vzpomínám si na mou babičku Růženku, která za mnou pár dní po své smrti přišla a ptala se mne, proč s ní nikdo nemluví. Říkala, že všichni mluví o ní, ona je poslouchá a nikdo si jí nevšímá i když tam stojí s nimi. Byla z toho smutná. Když jsem jí řekla, že umřela, tak pravila: „Ahááá, to jsem nevěděla.“ Umřela totiž ve spánku a ještě několik dní po smrti pobývala na Zemi a obcházela známé lidi a známá místa. Na pohřbu se vznášela nad svou rakví a já s mladší dcerou Kristýnkou, jsme na ni mávaly. Byla to kuriózní situace, kdy kolem nás lidé plakali a my se potutelně usmívaly. Babička žila a byla stejná jako dříve, jen tělo měla jiné. Komukoli to však vyprávět nemělo smysl, byly bychom za blázny a neznabohy.

Tak jsme nechaly okolí plakat a naříkat dle libosti a samy se radovaly, že je babičce dobře a těší se dobrému dušímu zdraví. Poprosila jsem ji, aby pozdravovala tatínka a Timečka a ona to odkývala. Já sama jsem měla přivtělenou duši, o níž jsem neměla ponětí a která, když jsem ji objevila, tak se představila a přiznala, že je se mnou od mého narození. Měla pocit, že mne musí hlídat a chránit, držela mne zpátky a tak jsem bývala přizpůsobivá, poddajná, hodná, ovladatelná a bezproblémová dívenka. Když jsem se chtěla vzbouřit, vždy mi jemný hlásek říkal: „To nemůžeš, co by sis bez nich počala? Když to uděláš, nebudou tě mít rádi“ a já si tak nechávala mnohé líbit.

Možná mi to ale prodloužilo klidný život, protože problémy začaly, když jsem odepřela poslušnost a přestala být ovladatelná. Když jsem se na kurzu regresí setkala s odváděním duší, poprosila jsem ji aby odešla. Moc se jí nechtělo, ale byla jsem nekompromisní a ona odešla. Viděla jsem najednou ten rozdíl. Z hodiny na hodinu jsem byla jiná. Mnohem akčnější, rozhodnější, nekompromisnější, byla jsem to najednou já, dle svého horoskopu taková, jaká mám být. Od té doby jsem už nikomu nedovolovala, aby mne trápil. Nemám v povaze bojovat pěstmi, tak jsem prostě odcházela od lidí, kteří se ke mně nechovali hezky. Byla jsem už dospělá žena, ale kdoví, jestli bych to ustála, kdybych byla sama sebou už jako holčička.

Když zemřela moje maminka, hned druhý den za mnou v noci přišla a stále dokola se omlouvala. Do pohřbu přišla ještě několikrát a slyšela jsem ji i za bílého dne. Stále opakovala, že moc toho, jak se chovala, lituje a že mi nevěřila, že je nějaký život po smrti. Chtěla abych jí odpustila. Od chvíle, kdy mi oznámila, že mne vydědila, jsme se neviděly. Přesto, když jsem se dozvěděla, že je nemocná, sehnala jsem pro ni homeopatický lék. Věděla jsem přesně, jaká je to osobnost a co by jí mohlo pomoci, ale odmítla s tím, že tomu nevěří. Raději umřela, než by ho dala do pusy. Po nějaké době od její smrti, za mnou začal chodit do snů had.

Byl zvláštní, měl lidskou hlavu, byl celý černý, obrovský a pouze na mne zpovzdálí hypnoticky hleděl, nic neříkal. Co se plazí mne vždy naplňovalo hrůzou, ale tentokrát jsem se kupodivu nebála. Opakovalo se to několik nocí po sobě až mne jednou v tom snu napadlo se zeptat: „Ty jsi moje máma, že ano?“ Had kývl. Vzpomněla jsem si, jak tatínek, když s maminkou laškoval, tak jí v žertu říkával: „…ty Hade…“Míval různé vhledy a intuici, ale nikdy mne nenapadlo, že by tohle mohlo něco znamenat. Po celou dobu, kdy jsem věděla, že je nemocná jsem si jen opakovala, že jí odpouštím zlo které napáchala a bolest, kterou mi způsobila a že už se ní nechci nikdy v žádném životě setkat. Viac si môžete prečítať v ukážke z knihy Dítě z hvězd 

Autor: Katherine Kothing

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s