20160411_153136Bůh je nevyčerpatelný ve Své shovívavosti a trpělivosti se vším, co ztratilo cestu k vysokému cíli božího života. Volí tisíce způsobů a prostředků, jak pozvednout lidskou duši na vysokou úroveň, dát nové posvěcení, obnovit její božský stav, jenž během sestupné cesty a jejího pobytu ve hmotě se porušil, znesvětil a ztratil své svaté znaky. Některé prostředky k tomu jsou přímo v rukou duše samé, jiné jsou jen v rukou Božích. Ty, jež má duše sama, jsou v jejím myšlení, cítění a slovu. Je to bohatý materiál ke stavbě dokonalého vnitřního života, Bohem dané široké pole vlastní práce duše.

Snaživá, přičinlivá může rychle postupovat, rozvíjet vnitřní síly, zvedat perly božích vlastností, jež kdysi odhodila a pošlapala. Překážkou však bývá malá možnost uskutečnění záměru, jež vyvstává před člověkem, žije-li v podmínkách, které nepřipustí ke slovu jeho touhu být dokonalým člověkem. Žije-li mezi odpůrci dobra, je-li postaven k úkolu těžké i hrubé tělesné práce nebo velkého duševního namáhání a vyčerpá-li na ně zásobu sil a mozkové energie, není schopen bdělosti nad vnitřním stavem, nemůže plně kontrolovat výrony citu a výlevy slov, neudrží kázeň nad myslí. Pak snaha ochabne, touha zaniká, duše zemdlí a za čas odstoupí od úkolu, který si vytkla. Její vývojová cesta jde opět téměř neznatelně vpřed nebo se zcela zastaví uprostřed průměru slabostí, malosti nižšího lidství. Nyní přichází nutnost hledat jinou cestu k dokonalosti.

Kde a jak?

Vyčerpá-li duše dostatečně své možnosti k vzestupu za úporného tlaku ke zlému, která ji tiskne ke hmotě, hrne se ze všech stran od lidí, zemských zákonů a nemoudrých řádů lidské společnosti, a nemůže dál, ač po tom stále silně touží a trápí se nad sebou, pak zasahuje do života duše sám Bůh. Vezme na pomoc prostředky Svých možností, jež nikdo jiný nemá. Jedním z nich je přímé vlití zvláštní Boží síly tomuto účelu dané do duše, u níž má dojít tímto způsobem k rychlému pozvednutí na vyšší úroveň. Bůh v tomto případě pracuje za duši při získávání jejího vyššího stavu. Dává jí omilostnění. Avšak i toto přímé omilostnění má své zákony, jako vše. Nedává se nahodile, ale ve zvláštních případech, tehdy, nemůže-li člověk získat vyšší úroveň vnitřního života proto, že se pro něco obětoval, že žil a pracoval na místě ohroženém zlem, aby tam hájil a chránil dobro, vnášel je tam svým cítěním a myšlením, aby ono tam působilo tajnou mocí, očistilo od všech nánosů a stínů neblahé minulosti a duše k místu poutaná mohla dál po cestě k Bohu.

Když tento obětník je zápasem příliš vyčerpán, oslaben tím, že mnoho trpěl a vydával sil k pomoci a pro život druhých, nestačí již zvládnout práci ve svém nitru, nemůže se modlit a zvedat vědomí k Bohu v tichých chvílích rozjímání a soustředění se, přichází ke slovu milost Boží. Naplňuje duši svatostí plynoucí přímo z Božství, aniž je potřebí upínání se duše stálou myšlenkou k Bohu. Pak modlitbou takové duše je její práce a prokonané malé i velké oběti jsou dostatečnou zásluhou, aby pro ně byla po smrti těla vyzvednuta do andělského života.

Zvláštní milost, jíž se dosahuje vyššího stupně bez přímé duchovní činnosti, jen vylitím Božských sil duši třeba v jednom okamžiku, spočívá plně a jen v rukou Krista. Jen On může rozdávat tyto neobyčejně působící milosti, vzácné dary Boží Lásky, ovšem s přihlédnutím k zákonům, které řídí vývoj vyšších stavů lidské duše. Velkou úlohu zde má víra i očekávání pomoci od Krista, neboli naděje v Krista. Ony jsou zákonitou podmínkou k uskutečnění Jeho pomoci, jež zázračně zasahuje do celého vývoje duše ke svatým stavům.

I když mimořádné omilostnění je opravdu možné, přece není moudré jen na ně spoléhat, složit ruce v klín a uvalit vše na Krista. Kdo se může domýšlet, že právě jeho případ spadá do milostiplnosti Krista, že obdrží přímé vlití Božích sil? Kdo si zaslouží milost? Neví se, zda těžký osud, námaha, práce a utrpení, jež se prožívá, jsou utrpením obětním, pro druhé, za druhé, aby jim bylo ulehčeno, různým způsobem pomoženo ke spáse. U vědomí vlastní nedostatečnosti, všech chyb a svých omylů si naopak musí každý myslet, že vše, co je těžké k prožití, je důsledkem duševního pádu a celé neblahé minulosti dlouhých sestupných cest, jež duši vedly k nízkostem, k projevům, jež se zcela vymkly z náruče lásky.

Protože člověk do své minulosti nemůže nahlédnout tak jako Bůh, nemá nestranné a správné hodnocení svých skutků i celého života. Musí proto vycházet z toho, že si milost nezaslouží, ani prominutí všech slabostí a vin, jimiž si sám způsobil tolik zla, že dnes je kolem jeho cest rozloženo do šířky až nepřehledné. Stále se musí obávat, činí-li dost proto, aby se zahladily neblahé stopy jeho kroků, na nichž lpí kainovská znamení.

Stav a stupeň života, jak je rozvinutý u většiny lidstva, je ještě nízký a úzký. Úžasné schopnosti dřímají pod hladinou vědomí, nejsou z hlubin já dosud vyzvednuty a uvedeny do činnosti. Proto život a duševní činnost, jakou se zde člověk projevuje, nemůže dát správný obraz celé lidské inteligence. Ona jako dítě v plenkách teprve poroste a rozvine se do nesmírných hranic. Největší překážkou jsou všechny formy zla, jimiž se člověk dosud projevuje a které působí všechnu nevědomost, zaslepenost a hlavně bloudění duše ze sféry do sféry, z místa na místo, ze smrti do smrti. Ony staví hráze proudu všeho Božího, co se musí denně do duše vlévat, aby ona udržovala hladinu vnitřních sil pro svou určitou samostatnost v projevu.

Až docílí otevření se vlivům Boha, všechny nesnáze a utrpení zmizí jak sníh pod sluncem. Pak vstoupí do bytí nesmrtelného, v němž nebude potřebovat nástroje pro vyjádření sebe, neboť nebude již tělesně žít. Její myšlenky a city budou se zrcadlit všude. Nebude je třeba skrývat, budou zřetelným obrazem myšlenek samého Božství. Budou tak mocné, že uskuteční okamžitě představu, již třeba má láska toužící obejmout celý svět. Nebude umírání a hrůz smrtí. Duše neohraničena zdí neprůhledné hmoty, v nazírání uvidí vše v nekonečnu, do všech stran nahlédne jakoby ležely na dlani. Pozná místa, odkud přišla a kam spěje, proč byla tam a proč odešla do jiné šíře a hloubky života. Objasní se jí poslání i dalekých budoucností, jimiž bude působit tisíce let.

Toto jsou však znaky vysoce rozvinutého života, kdy je již v plné činnosti vnitřní jádro duše, jímž je samo Božství v neohraničené i omezené působnosti za jednoho úseku vesmírné tvorby, kdy se promítá v jeho jsoucnu pohybový, časový, tvarový a bytostný život za účasti složitých i jednoduchých zákonitostí a účelností, jež sledují záměr zrcadlení se nejvyšších idejí Dobra a Lásky ve vytvořených věcech, jimiž je naplněn daný prostor. Dosažení tak vysokých stupňů života je nejen možné, ale přímo předurčené, stanovené – nutné. Na něm spočívá, mimo jiné činitele, i zdar tvůrčí práce ve vesmíru zcela blízkých i dalekých budoucností. K němu proto směřují všechny cesty duší, jejich obnova a vedení školami životních zkušeností mnohostranné práce a zkoušek i ostrých protikladů působnosti dobra a zla.

Člověk na určené místo ke stanovenému úkolu jednou musí dojít a také jej naplnit. Neznalostí zákonů, účelů a cílů své cesty staví velké překážky Božím záměrům, vymyká se z nich, jim se vzpírá. Tím zpomaluje správný postup vývoje věcí, vnáší nesoulad a klade odpor plynulému chodu dění, jež je hybnou pákou cesty po určených drahách. Obtíže pak narůstají, až konečně se projeví i děním, jemuž říkáme tragické. V rukou člověka především spočívá zdar jeho vývoje. Člověk jej urychluje, zadržuje nebo i znemožňuje, vždy podle toho, jak chápe, zná a je zasvěcen do životních tajemství, kolik vyvine úsilí o vnitřní rozvoj k dokonalosti, jak se poddá vyššímu vedení, v ně uvěří, s ním se zcela ztotožní.

Kdo se nechá ovlivnit viděním věcí jen z hlediska malého lidského světa, z činnosti, o které se na Zemi doslechne, sám ji pozná a má za jedinou a konečnou – nehloubí řečiště vývojovým proudům pro rychlý a dobrý spád, nebuduje vysoké stupně svému životu do krásné budoucnosti. Stane se mravencem stavícím jen miniaturní stavby života, včelkou třeba pracovitou, ale jednostranně užitečnou, hledící si malých chodbiček jednoho úlu. A protože svět člověka je svět nekonečných možností Boha, tu ten, kdo se jen nízko a úzce v myšlenkách rozbíhá, nejenže se ochuzuje o krásy a hloubky dojmů a zážitků, o výhledy do úžasností nesmírných životních možností, do bezpočetných projevů a složité nádherné skladby Božího díla, ale může se stát i rušivým nevítaným prvkem v krásách a velikostech života.

Takový není vítán ani milován. Stane se vyhoštěncem odevšad, kde se život projevuje harmonií a láskou. Vrací se znovu k maličkému stánku osobních osudů naplněných nevědomostí, omezením, rozháraností i tragikami, nakupených z příčin jeho vnitřní malosti. Zase to bude lidská bezmocnost, její bloudění nesprávnými životními cestami, jež vedou k utrpení.

Nedojde-li během života na Zemi k rozvoji duchovních sil duše, a tím k dosažení vyšších stavů, je život jako promarněn, i kdyby člověk vytvořil krásná umělecká díla pro obdiv světa, dal nový skvělý technický vynález, jímž se zpříjemní zemský život. Pravým posláním zemského života je stavba vysokých stupňů pro výstup duše k Božství. Tento proces se však nemá uskutečňovat mimo obtížné podmínky zemského života, v ústraní a klidu. Uprostřed nejvýš rušné práce v zemském dění, ve vírech zla a bojích s nimi má lidská duše ukázat svou schopnost a sílu obracet zlé v dobré, ďábelské v lidské, lidské v božské. Ne někde v závětří, ale přímo v pravém vření názorových zmatků, v ohni střetávání dobra a zla, v překážkách růstu duševních sil, v procesu proměny nedokonalého v dokonalé. Jen za krajně nepříznivých okolností dosažený vyšší vnitřní stav je vysokou duchovní hodnotou, prací velmi záslužnou, která je Bohem ceněna a duši po určitý čas vytýčenou cestou.

Prostředky a možnosti splnění těchto úkolů jsou, ale člověk je musí hledat a mocně o ně usilovat, po jejich dosažení se jimi propracovávat a užívat jich jako bojovník uprostřed nepřátelského útoku ke své záchraně i uhájení pozic. Nejmocnějším prostředkem je vnitřní spojení s Bohem. Je to vstup duše k přímému zdroji, její cesta k cíli bez zdržování, proto rychlá a tím krátká. Ovšem, co se jí ubere na délce, přidává se na hloubce vnitřního prožitku putování. Množství se nahrazuje kvalitou. Zacílení se na tak vysoký ideál vyžaduje na duši plné soustředění se na věc, odložení všech zájmů, jež poutají ke hmotě.

Člověk hledající Boha nemůže být jako vítr v poli, točit se do všech stran a své myšlenky ohýbat stále k zemi, květy citů snižovat do bláta. Kolísání, váhavost, vlažnost nebo oddalování výchovy k dokonalosti činí život méněcenným, prodlužuje životní těžkosti. K určenému cíli musíme dojít.

Proč tedy zdržování, oklikové cesty?

Čas má svou důležitou úlohu ve vývoji duše. Je sice také záležitostí hmotnou, a proto čímsi nestálým, co je vázáno na zákony hmoty – mizí, je-li ona přeskupena a proměněna do původní Prasíly Boží. Pokud však se duše pohybuje ve hmotných sférách jemných i hrubých jako je naše na Zemi, musí brát na vědomí důležité činitele vývoje a počítat i operovat s časem. Počítá s ním i Bůh po dobu, v níž vývoj duše se odehrává ve hmotě. Váže jej na určitý čas, stanoví jeho délku pro vyvinutí stupňů vyššího duševního života.

Proto je třeba rozhodnutí pevného jako skála pro tu nejrychlejší cestu k dokonalosti, na ní za všech okolností setrvat, usilovně pracovat na obrodě nitra a pak i pro vzestup duší jiných pro všechny dny života na Zemi. Jen tak se neopozdíme a ve stanovený čas vstoupíme na žádaný stupeň ušlechtilého vyspělého lidství. Žádá to naprosté zpřetrhání svazků se vším, co má jakoukoli formu zla a vede k povrchnosti, lhostejnosti, neúčasti na problémech vlastní duše i života jiných, k ustrnutí na nízkém stupni myšlení a cítění, k zaostání a odporu vůči námaze, s kterou je nutno počítat a s ní zápasit při odkládání chyb, vin a omylů. Přesunutí celého nitra v dobro a v něm navždy plné zakotvení je nutností prvořadou. Musí se zrodit v mysli a citu zcela nový člověk.

V minulosti se pevné rozhodnutí jít vyšší cestou usnadňovalo vstupem do řeholí. Není to však žádoucí únik od povinností člověka vyvíjet se k dokonalosti v nejtěžších podmínkách. Vystavuje se nebezpečí, že dosažený vyšší vnitřní stav nebude jako takový uznán v Božím hodnocení díla, když je získán bez bojů s vlivy světa, s překážkami, jak je přináší práce a žití uprostřed lidí a všeho zla světa.

Směrnice platící pro vzestupné cesty duše jsou velmi přísné. V nich se váží a přesně měří i ryzost záměru, vytrvalost v úsilí, věnovaný čas i způsob, jímž se záměr uskuteční; s tím i používané prostředky a místo, na němž se jimi pracovalo, zda na něm bylo vše jak má být k jejímu povstání a další cestě k vysokému cíli, možnost poklesnutí duše i něčí ruce podané na pomoc. Zůstává-li se na místě, kde se nakupily hory překážek k rozvoji ušlechtilostí a zdá se holou nemožností dosáhnout vyššího stavu a tím spojení s Bohem v místě, kde je široký pohled na všechno zlo světa, protože je tam lidé svými slovy i činy předvádějí – to jsou právě zákonné podmínky, za nichž se má dobro zaskvět svou krásou a nezranitelnou mocí. Na takovém místě pak září každá myšlenka lásky jako hvězda na večerním nebi. Úsilí o vnitřní dokonalost je svědectvím velké svaté věrnosti Božským ideálům. A to je činem vpravdě vzácným a velikým, jemuž se pokloní v úctě celý andělský svět.

Učinit nemožné možným, projevovat v nenávisti lásku, uprostřed ostrých kritik a odsuzování odpouštět, být trpělivě shovívavý u vědomí, že slabostí lidí je jejich nevědomost – to jsou projevy duše vnitřně pevné, stupně vyspělé dokonalosti. Žádá to pohled z vyšších hledisek na věci života, vědění a poznání Božích životních zákonů, skrytých duchovních pravd i velkou lásku. Duše tím ukáže úroveň, na níž Božské vlivy vedou mysl i cit. Jen probuzené boží vlastnosti duše jsou pravými vůdci dokonalého jednání a postoje vůči všemu. Člověk se může stát dokonalým jen Bohem. Bez Božího vlivu nedokázal by se projevit jako dobrý, moudrý a milující. Proto také vysoký stav duše se uskuteční jen tehdy, jde-li Bůh s ní její cestou hlubinami nitra, krajinami všeho jejího utrpení i namáhavé práce.

Kdy a za jakých podmínek se tak děje?

Spočine-li duše ve víře a lásce. Svět odměňuje dobré pracovníky. Vnitřní svět duše je boží, a proto Bůh dobré pracovníky na tomto poli také odměňuje i vyznamenává. Odměny jsou však viditelné jen bdělému a bystrému zraku samého nitra. Jen to pociťuje a vnímá pomoc Boží v jistotě o jeho skutečnosti ve vnitřním klidu, síle i schopnosti ke službám lásky všem a v touze po Bohu. Tímto se promění srdce v dokonale cítící i jednající všude s každým a se vším.

Z knihy Cesta duše Božena Cibulková