Prítomnosť verzus budúcnosť

Člověk budoucnosti -- První krok do budoucnostiVe Starém zákoně je uvedena spojitost mezi chováním rodičů a osudem jejich dětí. Samozřejmě je to vyjádřeno formou alegorie. Za hříchy – nesprávné chování rodičů – trestá Bůh jejich děti do třetího až čtvrtého kolene. To vše vypovídá o tom, že vesmír je jednotný, holografický, a to nejen v prostoru, ale i v čase. A pokud je budoucnost neoddělitelně spjata s přítomností, tak za předpokladu, že se oprostíme od povrchního pohledu na přítomnost, dokážeme budoucnost uvidět.

Začneme tím, že pochopíme základní zákon příčiny a následku. Rolník zasadí pšeničná zrna a doufá, že na podzim úrodu sklidí. Pokud však jsou zrna shnilá, žádná úroda nebude. Rolník může pole orat sebe pečlivěji, pravidelně ho zavlažovat, ale zrna stejně nevyklíčí. Následující podzim pak bude strádat a v zimě hladovět. Pokud se dožije dalšího jara, zrna si od někoho bude muset půjčit.

Bude je však velmi pečlivě prohlížet a hodnotit, protože na této přítomnosti bude do značné míry záviset jeho budoucnost.

Jiný člověk, jeho soused, si zásobu na zimu neudělal. Jedl vždy do syta, bavil se, veselil a všechna zrna spotřeboval. Sousedi znali jeho povahu a na jaře mu nikdo žádná zrna nepůjčil. Tento rolník také může orat a zavlažovat své pole sebevíc, ale protože nemá zrna, žádnou úrodu mít nemůže. Naše chování a náš vztah k okolnímu světu určují, jakou úrodu po nějaké době sklidíme. A každý moudrý hospodář, pokud chce nejen přežít, ale chce také, aby se mu dařilo, musí znát pravidla, jak ovlivňovat a řídit budoucnost prostřednictvím přítomnosti. Ta nejlepší zrna se musí schovat na příští jaro.

Zrna nesmí být vlhká a musí být skladována na suchém místě. A je potřeba si všímat znamení a včas je zasít. Ale také půda musí být dobře připravená, pohnojená a zkypřená. Zrna se musí zasadit do určité hloubky a v určité vzdálenosti od sebe.

Teď se bavíme o základních zákonech příčiny a následku. Čím zřetelněji vidíme vzájemné propojení mezi minulostí a budoucností, tím úplněji a přesněji můžeme ovlivňovat přítomnost, a zároveň tak ve vzdálené budoucnosti přežít a rozvíjet se.

Teď si poslechněte jiný příběh.

Jednou ten stejný rolník zasel ta nejlepší zrna, pro která nejprve připravil a zoral pole. Vše vykonal pečlivě a zodpovědně. Nicméně většina úrody z nevysvětlitelných důvodů uhynula. Nepatrné zbytky, které se mu podařilo sklidit, mu pomohly přežít zimu. Pokud by však neměl předem připravené zásoby, jeho rodina by mohla umřít. Příští rok se staral o svou novou úrodu ještě horlivěji. Počasí mu přálo a vypadalo to, že úroda bude bohatá. Do sklizně klasů zbývalo pouze několik týdnů. Najednou se nebe zatáhlo mraky, začalo se blýskat a bylo slyšet hrom.

Zanedlouho začaly padat obrovské kroupy, které zničily celou úrodu na poli. A všechno se opakuje znovu. Sklizená úroda vystačila pouze na přežití. Ale je potřeba nějak žít a starat se o rodinu. Je potřeba zachránit alespoň zbytky zrn a připravit se na další rok. Následující rok jde rolník opět na své pole. Zrna musel koupit na dluh a nutně potřebuje, aby byla na podzim velká úroda, jinak může jeho rodina zemřít. Do osevu zbývá týden. Je potřeba shromáždit všechny síly, pozvat na pomoc syny a začít řídit budoucnost prostřednictvím přítomnosti.

Když rolník druhý den ráno vstává, projede jeho tělem prudká bolest. Je mu jasné, že onemocněl a že nebude moci své rodině pomoci. Aby toho nebylo málo, oba synové také onemocněli. Rolník si lehne do postele a dívá se do stropu. Jeho osud se zhroutil a veškerá snaha je marná. Zpočátku měl neustále smůlu, poté ho postihla neštěstí. Dříve se neštěstí projevovala pouze navenek, ale teď se projevují i uvnitř samotného rolníka. Najednou probleskla vědomím rolníka myšlenka. Jeho nemoci a neštěstí jsou vlastně také úrodou. Ano.

Řídit budoucnost můžeme, a to tím, že budeme měnit svět, který nás obklopuje. Tím, že pečlivě vybereme ta nejlepší zrna, připravíme půdu a zvolíme ten nejlepší kus pole. Ukazuje se však, že to není to hlavní. Ukazuje se, že mnohem důležitější pro budoucnost je náš vnitřní stav a ta nejdůležitější zrna jsou v naší duši. Jakou budeme mít duši, takový budeme mít osud.

Pokud má soused pokřivenou duši, svou úrodu propije a prohýří. Ale i když se vzpamatuje a bude následovat příkladu druhých, začne s osevem a bude se starat o své pole, úroda stejně uhyne. Rolník leží v posteli den, pak další. Přestává přemýšlet o materiálních věcech a krajíci chleba. Mlhavá domněnka, že naše duše je propojena s naším osudem, je čím dál zřetelnější. Rolník se ohlíží na všechny strany a zjišťuje, že se už začal dívat na okolní svět nějak jinak. Najednou si všiml, že vedle něho leží Bible, které předtím nevěnoval zvláštní pozornost. Chvějícíma se rukama po ní sahá a otevírá na náhodné straně a čte: Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Výmlat bude trvat až do vinobraní a vinobraní zas až do setby.

Najíte se svého pokrmu do syta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát. Učiním také přítrž řádění zlé zvěře v zemi a vaší zemí nebude procházet meč….(Leviticus 26, 3–6). Nemocný a vyčerpaný rolník najednou prozřel. Neustále pomlouval a odsuzoval svého lehkomyslného souseda. Neustále byl nespokojený sám se sebou a se svým osudem, neboť se domníval, že úroda je nedostatečná. Urážel se na lidi, kteří se chovali špatně. Místo aby jim to na rovinu řekl a zabránil jim v nesprávném chování, zlobil se na ně a odsuzoval je. Rolník odložil Bibli a zamyslel se. Měl pocit, že se uvnitř začíná měnit.

Znovu otevírá Bibli na náhodné straně a začíná číst. S úžasem a se slzami v očích čte: Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního… Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku… Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého… (Leviticus 19, 11, 13–14, 17–18).

Ukazuje se, že zákony vzájemné duchovní propojenosti jsou neméně důležité než propojenost fyzických jevů. Ukazuje se, že duchovní a fyzické je velice úzce spjato. Fyzické může ovlivňovat duchovní a formovat ho, zatímco duchovní ovlivňuje fyzické a může ho řídit. Ukazuje se však, že duchovní je mnohem důležitější. Fyzické je ve skutečnosti pouze doplňkem duchovního a nástrojem pro jeho rozvoj. Rolník se ještě jednou udiveně kolem sebe rozhlíží a vidí si, že svět je najednou nádherný. Uvědomuje si, že miluje svoji manželku, ačkoliv ji předtím pořád něco vyčítal a chtěl, aby ho poslouchala. Došlo mu, že miluje své děti, kterých si předtím nevšímal.

Nečekaně si uvědomil, že se chová k natvrdlému sousedu jako k hloupému dítěti, které nesmí člověk ani odsuzovat, ani ho morálně kazit svou neustálou pomocí. Pomoc nepotřebuje jeho tělo, ale zejména jeho duše. To znamená, že nejlepší pomoc je vychovávat ostatní. Abychom mohli pomoci duši, musíme tělo někdy rozmazlovat a někdy naopak omezovat. Ten večer usnul rolník jako šťastný člověk, ačkoliv neměl budoucnost. Nebude moci zasít zrna na novou úrodu.

S největší pravděpodobností se mu nepodaří se uzdravit. Teď pro něj však krajíc chleba nebyl hlavním měřítkem štěstí. Právě si totiž uvědomil, že každodenní starosti o materiální blahobyt mu zastínily vlastní duši. Teprve teď si jasně uvědomil, že byl posledních několik let nešťastný. Jeho duše si přestala prozpěvovat a svět ztratil ve svých barvách vytříbenost a mnohotvárnost. Neustále přesvědčoval sám sebe, že sýpky plné obilí je to hlavní štěstí. Ale teď, když byl nemocný a umíral, si najednou uvědomil, že duše také sklidila svoji úrodu. Posledních několik let se však tato úroda skládala z lhostejnosti a stupňujících se pocitů křivdy a lítosti. Pokud duše trpí, existuje jednoduchý a spolehlivý způsob, jak toto utrpení zmírnit.

Je potřeba se zaměřit na materiální rovinu a přesvědčit sám sebe, že hlavní štěstí jsou peníze, materiální statky a sexuální požitky. Pokud na duši zapomeneme, její utrpení přestanou být znatelná. Teď si nemocný a umírající rolník vzpomněl na staré přísloví: „Nejhorší ztráty jsou ty, kterých se nevšimneme.“ Teď teprve pochopil, že to hlavní štěstí je, když je šťastná duše. Zanedlouho rolník navzdory své beznadějné situaci usnul šťastným spánkem. Té noci byl jeho spánek klidný a nerušený. Když se druhý den ráno probudil, ke své hrůze zjistil, že se cítí ještě mnohem hůř. Celý den se mu špatně dýchalo kvůli bolesti, která ochromila celé jeho tělo.

Zároveň se však něco změnilo. Potíže a ztráty, dokonce i fyzická bolest už v něm nevyvolávaly sklíčenost, podráždění ani nespokojenost s osudem. Díky bolesti byl hodnější a shovívavější. Bolest ho nutila zapomenout na tělo a zaměřit se na svou duši. Pokud je pro záchranu a přežití těla potřeba chléb, tak pro záchranu duše je potřeba láska. A zrna, která nám daroval Stvořitel, jsou vždy čistá a spásná. Čím více rolník trpěl, tím větší lásku k Bohu pociťoval. Ještě několik dnů byl nemocný, ale udělalo se mu lépe, jak duševně, tak fyzicky. S údivem zjistil, že také jeho děti se uzdravily, a pochopil, že jeho vztah ke světu zabíjel nejen jeho samotného, ale také jeho vlastní děti.

Uběhl týden, rolník se vydal na pole a společně se svými syny začal osévat pole. Po nějaké době se znenadání objevily přízemní mrazíky a začalo pršelo v tu nejméně vhodnou dobu. Navzdory všemu však byla úroda lepší než v minulém roce. Klasy byly nádherné a žádné shnilé mezi nimi nebyly. Teď však necháme tento příběh svému osudu a vrátíme se k dnešnímu dni. Každé jaro lidé opakovaně zasévají zrna do země. Lidstvo dosáhlo velkých úspěchů v tom, co je potřeba udělat, abychom získali bohatou úrodu. Každý den zaséváme do své duše zrna našeho osudu. Dříve jsem se velice zajímal o knihy, ve kterých se psalo o lidech budoucnosti. V současné době se také mnozí zajímají o tom, jaký bude člověk budoucnosti. Já bych však chtěl položit jinou otázku.

Bude tento člověk budoucnosti vůbec existovat? Každý člověk je součástí společnosti a aby mohl člověk budoucnosti vzniknout, musí moderní civilizace přinejmenším přežít.

Ukážka z knihy: Člověk budoucnosti — První krok do budoucnosti
Autor: S.N. Lazarev

Zdroj: http://knihy.abz.cz/

Reklamy

2 thoughts on “Prítomnosť verzus budúcnosť

  1. Presne…včera mi známa poslala úryvok z tejto knihy, kde sa píše o nespokojnosti so svojim osudom a aké následky to potom zanecha v človekovi…vždy vravím, že všetko má hlbší zámer a je to treba brať vážne a vnímať, k čomu nás vnútro vedie.

    …Jak vypadá nespokojenost s osudem, vím sám. Nedávno jsem s jedním nespokojeným člověkem mluvil. Po semináři ke mně přistoupila žena a požádala mě, abych pomohl jejímu manželovi. „V současné době je na jednotce intenzivní péče,“ řekla. „Rozřezali mu krk a dali do něj trubičku. Nemůže dýchat, proto potřebuje umělou ventilaci plic.“ Jeho diagnóza byla amyotrofická laterální skleróza. Pacient nejprve slábne, pak mu začínají odumírat svaly rukou a nohou, nakonec jako poslední přestanou fungovat svaly hrudního koše a on se prostě udusí.

    Neměl jsem chuť něco této ženě říkat, protože ten muž již prakticky zemřel. Dostat ho nazpět z onoho světa by pro mě bylo příliš nebezpečné, a proto jsem jí odpověděl: „Váš manžel je s vámi spojen. Pokud se změníte vy, pomůžete mu. Na něj se dívat nebudu.“
    Za týden mi zavolala a sdělila mi, že její muž začal dýchat a uzdravovat se. Svolil jsem, že s ním několik minut pohovořím. Věděl jsem, že lékaři mu nijak nedokázali pomoct, že se tato nemoc považuje za nevyléčitelnou a její příčiny nejsou zřejmé. Měl jsem ale pacienty, kteří ji překonali, což on rovněž věděl.
    „Určitě chcete vědět, proč jste tuto nemoc dostal?“ řekl jsem mu. „Hned vám to vysvětlím. Deset přikázání pomáhá člověku najít cestu k Bohu. Jejich smysl spočívá v tom, že člověk musí ovládat své zvířecí tužby a snažit se odkrýt svoji Božskou podstatu. Naše zvířecí součást se orientuje na získávání, odebírání, přisvojování si cizích věci, ideí atd., zatímco Božská součást začíná obráceně – od snahy dávat, obětovat a starat se o druhého. Ale pro vnější i vnitřní oběť je zapotřebí mnoho energie, a tu dostáváme od Boha. Proto čím více chceme obětovat, dávat a tvořit, tím více musíme směřovat k Bohu prostřednictvím lásky.

    Naše zvířecí podstata chce dostávat a uráží se, když nedostane. Naše božské já chce dávat a hledá nové cesty, jak tak činit – hledá nové formy tvořivosti a vlastní realizace. Zvířecí úroveň představuje nespokojenost a ničení toho, co se nám nelíbí, zatímco Božská úroveň spočívá v lásce, výchově a změně toho, co se nám nelíbí.
    Pokud vycházíme ze zvířecí podstaty, musíme zničit vše ve vesmíru, protože není nic, co by se nám zcela líbilo – na všem najdeme nějakou chybu. To je zcela pochopitelné, protože absolutní dokonalost ve vesmíru být nemůže. Stupeň dokonalosti se určuje množstvím lásky v objektu. Zcela dokonalý je pouze Stvořitel, který je ztělesněním absolutní a všeobjímající lásky.

    Takže příčinou vaší nemoci je nespokojenost s vlastním osudem. Jak se to projevuje? Člověk polehounku porušuje jednotlivá přikázání a mravní zákony, zvyká si potlačovat lásku, zříká se jí a ovládá ji. Tento proces probíhá v duši a člověk nic necítí. Ale protože vesmír je jednotný nejen v prostoru, ale i v čase, jsou všechny naše činy také spojeny v jedno. A pokud sejeme semena zkázy, zkázu také sklízíme.
    Když tento proces začne zabíjet duše našich dětí, zachraňujeme děti podvědomě tím, že sami sklízíme úrodu, kterou jsme zaseli. Všechny naše činy se k nám vrací prostřednictvím našich dětí.
    Jde o to, že jste byl nejen nespokojen s vlastním osudem a lidmi, kteří vám byli posláni osudem, ale vy jste tuto nespokojenost předal i svým dětem. A nespokojenost se sebou a svým osudem, která se dostala do podvědomí, je nepřijetí Boží vůle, je to rouhání. V zásadě je to pokus zničit svůj osud a Stvořitele, který končí nikoliv nepatrným, ale kompletním sebezničením.

    Musíte přijmout svůj osud a spatřit v něm vůli Nejvyššího. To, co se s vámi dělo, odpovídalo množství lásky ve vaší duši. Pokud se vám nelíbí váš osud, změňte svoji duši a skrze ni svůj osud. Nenápadně počínající sebevražda skrze nespokojenost a urážky vede k vážným problémům i u dětí. Jestli dokážete skrze sebe dát do pořádku i duše svých dětí tím, že se budete modlit a měnit se, pak vaše nemoc pomine. Všechno závisí na vás.“
    Nová salva ohňostroje odvedla moji pozornost. Bude třeba pomoci tomuto muži, pomyslel jsem si, je to nesporně jasný příklad toho, co se stane s člověkem, který je dlouhodobě nespokojený s vlastním osudem.
    Mé myšlenky přerušila tupá bolest v podbřišku a začala postupně narůstat. Tato bolest signalizuje, že začal odliv energie. Možná ji odčerpává někdo z pacientů nebo se vynořily nějaké výhrady? Diagnostiku mohu provádět pouze ve zcela odosobněném stavu. Na svém zdraví mám eminentní zájem, proto také stanovit diagnózu sám sobě může být dost těžké. Nicméně přesto se snažím uvidět na jemné úrovni, proč energii ztrácím.
    Pro začátek program sebezničení je sedmkrát vyšší, než je kritická hranice. Bývá to rychlá ztráta imunity a nějaká nemoc a následně rychlá smrt nebo rakovina. Pak je smrt pomalá a bolestivá. Samozřejmě je „lepší trpět“, jak říká hrdina populárního filmu, ale je to obrovská ztráta energie, protože jde o důsledek vážného porušení vyšších zákonů.

    Náhle začínám chápat, oč jde. Program sebezničení je sedmkrát vyšší než kritická hranice. Příčinou je sedminásobná koncentrace na budoucnost, na nějaké ideály, plány a cíle. Nejspíš je to moje myšlenka na to, že vyléčím toho člověka, a přitom já nemám právo léčit. Mohu pouze pomoci pacientovi vytvořit podmínky pro uzdravení. Bolest okamžitě ustává. To znamená, že jsem příčinu pochopil správně. Já nerozhoduju o tom, jestli se ten člověk uzdraví, nebo ne, je to jeho osud a jeho osobní vztah s Bohem. Jenomže já svou myšlenkou na vyléčení ho podvědomě zbavuji nasměrování k Bohu a napojuji ho na sebe.
    Jedná se o nejhrubší porušení prvního a druhého přikázání. On zapomíná na Stvořitele a ze mě si vytvoří modlu. Pak začne závidět, žárlit a já dostanu cukrovku. A proto jsem nikdy nechtěl být léčitelem.
    Skutečně je vše od Boha. Bůh nám dává lásku, život, schopnosti a nejrůznější možnosti. Naše božské já vždy miluje naše lidské já a chová se k němu jako k dítěti – pečuje o ně, pomáhá mu, vychovává je. Ale pokud dítě přestává ctít své rodiče, začne být na ně hrubý a drzý a všechny jejich zásluhy si přivlastňuje, brzy se dostane buď do nemocnice, nebo do vězení.

    Naším rodičem je cit lásky, z něhož je utvořen celý vesmír. Pokaždé, když se ho zříkáme nebo se k němu chováme s opovržením, zodpovídáme za to. Láska – to je energie. Čím více energie, tím více se pokoušíme změnit sebe i okolní svět. K tomu, abychom překonali závislost na budoucnosti, musí být intenzita lásky mnohem vyšší než střední. Urážky, nespokojenost nebo lítost jsou indikátory nízké úrovně energetiky. Při takovém postoji závislost na budoucnosti překonat nedokážete.
    První, co je třeba pochopit: odsuzování, urážky a nenávist jsou formy pedagogiky, výchovy ostatních, ale jsou to ty nejprimitivnější formy výchovy. Jak se vychovává živý organismus v přírodě? Nechoval ses správně – zemři. To znamená, že hlavním prostředkem výchovy je likvidace nedokonalých jedinců. Ti, kteří se nechtějí změnit, umírají.

    V lidské společnosti výchova přechází na následující stupeň: prostředkem výchovy je bolest. Bolest poskytuje více příležitostí pro změny a rozvoj, proto je bolest hlavním způsobem výchovy, který rodiče dosud používají, a to v podobě trestu dítěte, způsobení bolesti, pokud se dítě chová špatně.
    Urážka, nenávist, odsuzování jsou jenom předehrou k agresivním činům, ale i když je to neuvěřitelné, mnohem nebezpečnější než agresivní čin a chování jsou agresivní emoce. Vnitřní nenávistí můžeme zabít nejen samotného člověka, ale i jeho potomky a následně si za to odpykávat trest. Proč arogantní a krutí lidé často překypují zdravím, zatímco ohleduplní, ale urážliví lidé, mají osud a zdraví zničené? Protože ti druzí jsou mnohem nebezpečnější. První mají agresivitu povrchní, právě ona postrkuje k výchově. Pokud však někdo vychovává druhého urážkami, nevychovává ho už bolestí, ale smrtí.
    Je třeba, abychom chválili za věci dobré, a nenadávali za věci špatné. Je třeba, abychom netloukli za chyby, ale odměňovali za správné chování. Pokud se vám tento svět nelíbí, změňte ho k lepšímu. Pokud se vám nelíbí, jak se k vám lidé chovají, změňte se. Pokud se nelíbíte sami sobě, změňte svoji duši.
    Hlavním indikátorem správnosti vašeho chování, ať už vyjádřeného emocemi nebo činy, je pocit lásky. Máte-li ho hodně ve své duši, dokážete změnit člověka, jež se nachází vedle vás, najdete s ním společnou řeč a žádný konflikt s ním vás nebude ubíjet, nýbrž rozvíjet.
    Vzpomeňte si na slova Ježíše Krista: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími (Matouš 5, 9). Celý svět je objekt pro uplatnění lásky. Náš život je nástroj pro lásku. Milovaný člověk je také prostředek pro pochopení Božského. Pokud to nechápeme, stává se milovaný člověk prostředkem k dosažení blahobytu a peněz. Nemůžeme-li sloužit Bohu, začínáme sloužit mamonu…
    Sergej N. Lazarev

    Like

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s