Prítomnosť verzus budúcnosť

Ve Starém zákoně je uvedena spojitost mezi chováním rodičů a osudem jejich dětí. Samozřejmě je to vyjádřeno formou alegorie. Za hříchy – nesprávné chování rodičů – trestá Bůh jejich děti do třetího až čtvrtého kolene. To vše vypovídá o tom, že vesmír je jednotný, holografický, a to nejen v prostoru, ale i v čase. A pokud je budoucnost neoddělitelně spjata s přítomností, tak za předpokladu, že se oprostíme od povrchního pohledu na přítomnost, dokážeme budoucnost uvidět.

Začneme tím, že pochopíme základní zákon příčiny a následku. Rolník zasadí pšeničná zrna a doufá, že na podzim úrodu sklidí. Pokud však jsou zrna shnilá, žádná úroda nebude. Rolník může pole orat sebe pečlivěji, pravidelně ho zavlažovat, ale zrna stejně nevyklíčí. Následující podzim pak bude strádat a v zimě hladovět. Pokud se dožije dalšího jara, zrna si od někoho bude muset půjčit.

Bude je však velmi pečlivě prohlížet a hodnotit, protože na této přítomnosti bude do značné míry záviset jeho budoucnost.

Jiný člověk, jeho soused, si zásobu na zimu neudělal. Jedl vždy do syta, bavil se, veselil a všechna zrna spotřeboval. Sousedi znali jeho povahu a na jaře mu nikdo žádná zrna nepůjčil. Tento rolník také může orat a zavlažovat své pole sebevíc, ale protože nemá zrna, žádnou úrodu mít nemůže. Naše chování a náš vztah k okolnímu světu určují, jakou úrodu po nějaké době sklidíme. A každý moudrý hospodář, pokud chce nejen přežít, ale chce také, aby se mu dařilo, musí znát pravidla, jak ovlivňovat a řídit budoucnost prostřednictvím přítomnosti. Ta nejlepší zrna se musí schovat na příští jaro.

Zrna nesmí být vlhká a musí být skladována na suchém místě. A je potřeba si všímat znamení a včas je zasít. Ale také půda musí být dobře připravená, pohnojená a zkypřená. Zrna se musí zasadit do určité hloubky a v určité vzdálenosti od sebe.

Teď se bavíme o základních zákonech příčiny a následku. Čím zřetelněji vidíme vzájemné propojení mezi minulostí a budoucností, tím úplněji a přesněji můžeme ovlivňovat přítomnost, a zároveň tak ve vzdálené budoucnosti přežít a rozvíjet se.

Teď si poslechněte jiný příběh.

Jednou ten stejný rolník zasel ta nejlepší zrna, pro která nejprve připravil a zoral pole. Vše vykonal pečlivě a zodpovědně. Nicméně většina úrody z nevysvětlitelných důvodů uhynula. Nepatrné zbytky, které se mu podařilo sklidit, mu pomohly přežít zimu. Pokud by však neměl předem připravené zásoby, jeho rodina by mohla umřít. Příští rok se staral o svou novou úrodu ještě horlivěji. Počasí mu přálo a vypadalo to, že úroda bude bohatá. Do sklizně klasů zbývalo pouze několik týdnů. Najednou se nebe zatáhlo mraky, začalo se blýskat a bylo slyšet hrom.

Zanedlouho začaly padat obrovské kroupy, které zničily celou úrodu na poli. A všechno se opakuje znovu. Sklizená úroda vystačila pouze na přežití. Ale je potřeba nějak žít a starat se o rodinu. Je potřeba zachránit alespoň zbytky zrn a připravit se na další rok. Následující rok jde rolník opět na své pole. Zrna musel koupit na dluh a nutně potřebuje, aby byla na podzim velká úroda, jinak může jeho rodina zemřít. Do osevu zbývá týden. Je potřeba shromáždit všechny síly, pozvat na pomoc syny a začít řídit budoucnost prostřednictvím přítomnosti.

Když rolník druhý den ráno vstává, projede jeho tělem prudká bolest. Je mu jasné, že onemocněl a že nebude moci své rodině pomoci. Aby toho nebylo málo, oba synové také onemocněli. Rolník si lehne do postele a dívá se do stropu. Jeho osud se zhroutil a veškerá snaha je marná. Zpočátku měl neustále smůlu, poté ho postihla neštěstí. Dříve se neštěstí projevovala pouze navenek, ale teď se projevují i uvnitř samotného rolníka. Najednou probleskla vědomím rolníka myšlenka. Jeho nemoci a neštěstí jsou vlastně také úrodou. Ano.

Řídit budoucnost můžeme, a to tím, že budeme měnit svět, který nás obklopuje. Tím, že pečlivě vybereme ta nejlepší zrna, připravíme půdu a zvolíme ten nejlepší kus pole. Ukazuje se však, že to není to hlavní. Ukazuje se, že mnohem důležitější pro budoucnost je náš vnitřní stav a ta nejdůležitější zrna jsou v naší duši. Jakou budeme mít duši, takový budeme mít osud.

Pokud má soused pokřivenou duši, svou úrodu propije a prohýří. Ale i když se vzpamatuje a bude následovat příkladu druhých, začne s osevem a bude se starat o své pole, úroda stejně uhyne. Rolník leží v posteli den, pak další. Přestává přemýšlet o materiálních věcech a krajíci chleba. Mlhavá domněnka, že naše duše je propojena s naším osudem, je čím dál zřetelnější. Rolník se ohlíží na všechny strany a zjišťuje, že se už začal dívat na okolní svět nějak jinak. Najednou si všiml, že vedle něho leží Bible, které předtím nevěnoval zvláštní pozornost. Chvějícíma se rukama po ní sahá a otevírá na náhodné straně a čte: Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Výmlat bude trvat až do vinobraní a vinobraní zas až do setby.

Najíte se svého pokrmu do syta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát. Učiním také přítrž řádění zlé zvěře v zemi a vaší zemí nebude procházet meč….(Leviticus 26, 3–6). Nemocný a vyčerpaný rolník najednou prozřel. Neustále pomlouval a odsuzoval svého lehkomyslného souseda. Neustále byl nespokojený sám se sebou a se svým osudem, neboť se domníval, že úroda je nedostatečná. Urážel se na lidi, kteří se chovali špatně. Místo aby jim to na rovinu řekl a zabránil jim v nesprávném chování, zlobil se na ně a odsuzoval je. Rolník odložil Bibli a zamyslel se. Měl pocit, že se uvnitř začíná měnit.

Znovu otevírá Bibli na náhodné straně a začíná číst. S úžasem a se slzami v očích čte: Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního… Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku… Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého… (Leviticus 19, 11, 13–14, 17–18).

Ukazuje se, že zákony vzájemné duchovní propojenosti jsou neméně důležité než propojenost fyzických jevů. Ukazuje se, že duchovní a fyzické je velice úzce spjato. Fyzické může ovlivňovat duchovní a formovat ho, zatímco duchovní ovlivňuje fyzické a může ho řídit. Ukazuje se však, že duchovní je mnohem důležitější. Fyzické je ve skutečnosti pouze doplňkem duchovního a nástrojem pro jeho rozvoj. Rolník se ještě jednou udiveně kolem sebe rozhlíží a vidí si, že svět je najednou nádherný. Uvědomuje si, že miluje svoji manželku, ačkoliv ji předtím pořád něco vyčítal a chtěl, aby ho poslouchala. Došlo mu, že miluje své děti, kterých si předtím nevšímal.

Nečekaně si uvědomil, že se chová k natvrdlému sousedu jako k hloupému dítěti, které nesmí člověk ani odsuzovat, ani ho morálně kazit svou neustálou pomocí. Pomoc nepotřebuje jeho tělo, ale zejména jeho duše. To znamená, že nejlepší pomoc je vychovávat ostatní. Abychom mohli pomoci duši, musíme tělo někdy rozmazlovat a někdy naopak omezovat. Ten večer usnul rolník jako šťastný člověk, ačkoliv neměl budoucnost. Nebude moci zasít zrna na novou úrodu.

S největší pravděpodobností se mu nepodaří se uzdravit. Teď pro něj však krajíc chleba nebyl hlavním měřítkem štěstí. Právě si totiž uvědomil, že každodenní starosti o materiální blahobyt mu zastínily vlastní duši. Teprve teď si jasně uvědomil, že byl posledních několik let nešťastný. Jeho duše si přestala prozpěvovat a svět ztratil ve svých barvách vytříbenost a mnohotvárnost. Neustále přesvědčoval sám sebe, že sýpky plné obilí je to hlavní štěstí. Ale teď, když byl nemocný a umíral, si najednou uvědomil, že duše také sklidila svoji úrodu. Posledních několik let se však tato úroda skládala z lhostejnosti a stupňujících se pocitů křivdy a lítosti. Pokud duše trpí, existuje jednoduchý a spolehlivý způsob, jak toto utrpení zmírnit.

Je potřeba se zaměřit na materiální rovinu a přesvědčit sám sebe, že hlavní štěstí jsou peníze, materiální statky a sexuální požitky. Pokud na duši zapomeneme, její utrpení přestanou být znatelná. Teď si nemocný a umírající rolník vzpomněl na staré přísloví: „Nejhorší ztráty jsou ty, kterých se nevšimneme.“ Teď teprve pochopil, že to hlavní štěstí je, když je šťastná duše. Zanedlouho rolník navzdory své beznadějné situaci usnul šťastným spánkem. Té noci byl jeho spánek klidný a nerušený. Když se druhý den ráno probudil, ke své hrůze zjistil, že se cítí ještě mnohem hůř. Celý den se mu špatně dýchalo kvůli bolesti, která ochromila celé jeho tělo.

Zároveň se však něco změnilo. Potíže a ztráty, dokonce i fyzická bolest už v něm nevyvolávaly sklíčenost, podráždění ani nespokojenost s osudem. Díky bolesti byl hodnější a shovívavější. Bolest ho nutila zapomenout na tělo a zaměřit se na svou duši. Pokud je pro záchranu a přežití těla potřeba chléb, tak pro záchranu duše je potřeba láska. A zrna, která nám daroval Stvořitel, jsou vždy čistá a spásná. Čím více rolník trpěl, tím větší lásku k Bohu pociťoval. Ještě několik dnů byl nemocný, ale udělalo se mu lépe, jak duševně, tak fyzicky. S údivem zjistil, že také jeho děti se uzdravily, a pochopil, že jeho vztah ke světu zabíjel nejen jeho samotného, ale také jeho vlastní děti.

Uběhl týden, rolník se vydal na pole a společně se svými syny začal osévat pole. Po nějaké době se znenadání objevily přízemní mrazíky a začalo pršelo v tu nejméně vhodnou dobu. Navzdory všemu však byla úroda lepší než v minulém roce. Klasy byly nádherné a žádné shnilé mezi nimi nebyly. Teď však necháme tento příběh svému osudu a vrátíme se k dnešnímu dni. Každé jaro lidé opakovaně zasévají zrna do země. Lidstvo dosáhlo velkých úspěchů v tom, co je potřeba udělat, abychom získali bohatou úrodu. Každý den zaséváme do své duše zrna našeho osudu. Dříve jsem se velice zajímal o knihy, ve kterých se psalo o lidech budoucnosti. V současné době se také mnozí zajímají o tom, jaký bude člověk budoucnosti. Já bych však chtěl položit jinou otázku.

Bude tento člověk budoucnosti vůbec existovat? Každý člověk je součástí společnosti a aby mohl člověk budoucnosti vzniknout, musí moderní civilizace přinejmenším přežít.

Ukážka z knihy: Člověk budoucnosti — První krok do budoucnosti
Autor: S.N. Lazarev

Zdroj: http://knihy.abz.cz/