Problém jménem stres

Dříve jsem si myslela, že stres znamená všechno to pobíhání a snaha o splnění všech úkolů, velká pracovní zátěž a výkyvy štěstěny. Časem jsem ale pochopila, že je to docela jinak. Stres, jenž nejvíce ovlivňuje naše tělo, není způsoben ranním spěchem do práce, hromadou nevyžehleného prádla a podobnými věcmi.
To, co nám nejvíc škodí, je fyziologický stres. Ten vzniká v situaci, kdy nás zachvátí panika či pociťujeme strach, jinými slovy, kdy se v těle se nastartuje obranná reakce k boji, útěku, nebo „zamrznutí“. Někdy ke mně přicházejí noví klienti s tím, že trpí záchvaty paniky, nemocí nebo jinými problémy způsobenými tím, že „toho mají moc“, příliš tvrdě pracují a už dlouho fungují jen ze setrvačnosti.

Jistě, situace, kdy takzvaně „jedeme na doraz“, nás bezesporu stojí hodně energie, ale „aktivita“ jako taková nepředstavuje skutečný problém. Ten spočívá v důvodu, proč to děláme. V tom, že sami sebe nutíme zvládat určité tempo, přestože se to příčí našemu vnitřnímu přesvědčení nebo tomu, kým skutečně jsme. Proto je především potřeba řešit důvody, které nás vedou k tomuto způsobu života. Znázorním to na svém vlastním příkladu. Miluji aktivitu všeho druhu, což částečně souvisí s mým typem osobnosti, a je to tak v pořádku. S oblibou rozjíždím několik projektů najednou, mám rozečtené dvě knihy a občas mě něco naprosto pohltí. Mou nemoc ovšem nezpůsobila tato stránka mé osobnosti.

Onemocněla jsem kvůli důvodům, jež mě vedly k tomu, abych byla na sebe až příliš tvrdá. Chtěla jsem být úspěšná, dokonalá a mít všechno ve svém životě pod kontrolou. Přesně to u mě vyvolalo reakci boj, útěk, nebo „zamrznutí“. Právě tyto důvody vedly ke vzniku nemoci. Lidé jsou úžasně adaptabilní. Než se zhroutíme, dokážeme toho zvládnout opravdu hodně. Nemůžeme ale jít proti své vlastní přirozenosti.

To nám jednoduše nebude dlouho procházet. Stres neboli reakci boj, útěk, nebo „zamrznutí“ řídí určitá energetická síla v těle zvaná meridián trojitého ohřívače, který funguje jako jistá vnitřní ochrana a dal by se přirovnat k medvědici, jež chrání svá mláďata. Když v sobě držíme nevyřešené citové zážitky, může přetrvávat situace, kdy dochází k přetížení meridiánu trojitého ohřívače. Nebezpečí nemusí nutně představovat stres sám o sobě; spíše nás ohrožuje reakce těla na něj. Ve stavu boje, útěku, nebo „zamrznutí“ dělá meridián trojitého ohřívače vše, co je v jeho silách, aby nás chránil (jako medvědice svá mláďata), což ovšem odčerpává energii ze sleziny, která podporuje imunitní systém.

Meridián trojitého ohřívače také řídí naše návyky. Je-li ve vysoké pohotovosti, brání se změně, abychom zůstali v bezpečí. To je jeden z důvodů, proč je v takovém stavu proklatě těžké měnit své zvyky. Často odmítáme pomoc, bouříme se proti určitým věcem, přestože víme, že by nám prospě- ly, a přestáváme o sebe pečovat. Je to proto, že meridián trojitého ohřívače funguje na principu sabotování sebe sama a cokoli nového nebo jiného vnímá jako další míru stresu.

Pokud se dostane do hry tato energetická dynamika, dochází rovněž k následujícím fyziologickým stresovým reakcím:

• nastává odliv krve z gastrointestinálního traktu, sleziny a jiných orgánů, jež nejsou životně důležité
• tělo vytváří dodatečnou glukózu
• oslabuje se imunitní systém, a to částečně v důsledku zvýšené hladiny kortizolu vyvolané uvolněním adrenalinu
• jsou ovlivněny oblasti mozku spojené s krátkodobou a dlouhodobou pamětí
• zvyšuje se srdeční frekvence a krevní tlak Meridián trojitého ohřívače

Bylo zjištěno, že stresové hormony potlačují produkci protizánětlivých cytokinů a zvyšují produkci prozánětlivých cytokinů. Cytokiny jsou specifické proteiny, které jsou zodpovědné za signalizaci mezi buňkami za účelem vyvolání zánětlivého procesu jako reakce na nebezpečí a utlumení procesu, jakmile stres pomine. I když stres vnímáme jako něco negativního, je důležité si uvědomit, že může sehrát prospěšnou roli, pokud potřebujeme zvýšenou dávku chemických látek, abychom mohli bojovat (bránit se), utéct (uniknout dané situaci) nebo „zmrznout“ (splynout s okolím či se skrýt), a vyhnout se tak nebezpečí. Výborný příklad toho, jak by měla fungovat stresová reakce, poskytuje volná příroda.

Zmíněné chování se projevuje u zvířat (tygr „bo-juje“, králík „zmrzne“ a antilopa „prchá“). Zvířata se však ihned poté snaží důsledků stresové reakce zbavit například chvěním nebo třesem, aby se dostala zpátky do normálu. V tomto směru jim tedy stres skutečně pomáhá přežít. Mnozí z nás ale v tomto stavu uvíznou trvale, protože se neuvolní a nevrátí do neutrální polohy. Velký problém spočívá v tom, že naše tělo nedokáže určit rozdíl mezi stresem kvůli skutečnému ohrožení a stresem, jenž vyplývá z nevyřešené- ho emocionálního konfliktu, nezpracovaného traumatu (zkušenosti) nebo nezdravých emočních vzorců, například negativní samomluvy.

Nebudeme-li tyto druhy emočních vzorců řešit, naše tělo může reagovat škodlivým způsobem. Podle mých zkušeností může fyziologický stres vznikat jako důsledek čehokoliv, co nám po citové nebo fyzické stránce brání v uvolnění nebo v pocitu bezpečí, především v pocitu bezpečí spojeném s tím, že jsme sami sebou. Možná si ani neuvědomujeme, že nás tohle všechno ovlivňuje a do jaké míry se tak děje. Ve skutečnosti je zcela možné prožívat hluboký pocit stresu, aniž by si to člověk uvědomoval. Existuje celá řada studií, podle nichž je stres hlavní faktor mnoha psychických stavů a tělesných nemocí.

Nicméně stres sám o sobě ani tak velký problém nepředstavuje. Náš zdravotní stav ovlivňuje především to, jak na stres reagujeme. Jinými slovy, záleží na tom, jaký máme ke stresu vztah. Otázka „proč zrovna já?“ Když jsem se poprvé dozvěděla všechny tyto informace, které vám nyní předávám, propadla jsem pocitu viny. Musela jsem se sama sebe ptát, čím to, že někteří lidé, již překonali nějaké velké trauma, například válku, se ve zdraví a v pohodě dožívají devadesátky, zatímco já jsem na tom tak mizerně, přestože jsem vyrůstala v láskyplném prostředí a žádné velké životní drama mě nepotkalo.

Nakonec jsem si uvědomila, že mé problémy rozhodně nezpůsobily případné chyby ze strany rodičů, a že ani se mnou není nic v nepořádku. Prostě a jednoduše nastaly. Možná proto, že jsem dostala do vínku velmi citlivou duši. Nebo to tak zkrátka mělo být. A tak jsem to nechala být, aniž bych se dobrala odpovědi. Bylo na čase se posunout někam dál. Od svých klientů nyní často slýchávám otázku: „Proč zrovna já?“ Proč to nezvládám, když ostatní prožili horší věci? Proč se s tím nedokážu rychleji vypořádat? Co to se mnou je? Rozeberme si to nyní trochu více do hloubky.

Ukážka z knihy : Uzdrav se sám Objevte své samoléčebné schopnosti

Autor: Scher Amy B.
Překlad: Karolina Slamová