Výsledok vyhľadávania obrázkov pre dopyt vzťahy a láska

Forma pseudolásky, která je častá a zhusta se prožívá jako “velká láska”, je zbožňující láska. Když člověk nedosáhl úrovně, kdy má pocit identity, jáství, založený na tvůrčím rozvinutí svých schopností, snadno tíhne k “zbožnění” milované osoby. Je odcizen od vlastních sil a promítá je do milované osoby, které se klaní jako nejvyššímu dobru, jako nositeli vší lásky, světla, blaženosti. Přitom se sám zbavuje pocitu síly, ztrácí se v milované osobě, místo aby se v ní našel. Protože obvykle nemůže nikdo dlouho plnit očekávání zbožňovatele, zklamání je nutné a pro jeho vyléčení se hledá nová modla, někdy v nekonečném kruhu. Charakteristické pro tento typ lásky jsou intenzita a náhlost milostného prožitku. Zbožňující láska se často líčí jako pravá, velká láska, ve skutečnost nedokazuje, jak se soudí, intenzitu a hloubku lásky, ale jen hlad a zoufalství zbožňovatele. Nezřídka se najdou dva lidé ve vzájemném zbožňování, což v extrémních případech dává obraz “šílenství ve dvou”.

Jiná forma lásky je sentimentální láska. Láska se prožívá zde jen ve fantazii, ne ve skutečném, přítomném vztahu ke skutečnému člověku. Nejrozšířenější forma je tu zprostředkované milostné uspokojení, které prožívají konzumenti filmů, milostných příběhů v magazínech a písních. Všechny nesplněné touhy po lásce, spojení a blízkosti nacházejí své ukojení ve spotřebě těchto výrobků. Muž či žena, kteří ve vztahu k partnerům v manželství jsou neschopni proniknout zdí odloučení, se dojímají až k slzám účastí na šťastných či nešťastných milostných příbězích dvojic na plátně… Pro mnoho párů je to jediná příležitost, kdy mohou prožívat lásku, ne k sobě, ale společně, jako diváci na “lásku” jiných. Pokud je láska jen snem, mohou jí být účastni, jak dojde na skutečnost vztahu mezi dvěma lidmi – strnou.

Druhá stránka sentimentální lásky je v tom, že se láska zbavuje konkrétního umístnění v čase. Některý pár se třeba hluboko dojímá vzpomínkou na svou lásku v minulosti, i když třeba v té době žádnou lásku neprožívali – nebo fantastickými úvahami o budoucnosti lásky. Ať už se láska prožívá zprostředkovaně účastí na fiktivních milostných zážitcích druhého nebo se odsouvá do minulosti nebo budoucnosti, vždy bude tato konkrétnosti zbavená a odcizená láska jen opiátem, který mírní bolest skutečnosti, samoty a odloučenosti člověka.

Neurotická láska může mít i formu projektivního mechanismu. Projevuje se tím, že se člověk zabývá nedostatky a slabinami “milovaného” a tím se vlastním problémům vyhýbá. Lidé se v tomto případě chovají podobně i ve skupinách – náboženských či národních. Dovedou s jemným smyslem odhalit i menší chyby druhého, přitom si blaženě nevšímají vlastních. Jestliže to dělají, jak se často stává, dva lidé, jejich milostný vztah se mění ve vztah vzájemné projekce. Jsem-lil panovačný, nerozhodný nebo lakomý,obviňuji z těchto nedostatků druhého a buď ho chci vyléčit nebo potrestat. Partner dělá totéž, tak se nám oběma daří nevšímat si vlastních problémů, a tím i nedělat nic, co by pomohlo k řešení.

Jiná forma projekce je projekce vlastních problémů do dětí. Nezřídka se projevuje už v přání mít děti. Toto přání je často motivováno pak promítnutím vlastních existenčních problémů do problémů dětí. Nebyli-li člověk schopen dát smysl vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl prostřednictvím dětí. Nutně ztroskotá v sobě o v dětech. Své problémy nutné řešit na sobě. a děti se pak nevedou dobře. Děti se užívají pro účely projekce i tehdy, kdy jde o rozvázání nešťastného manželství. Standardní argument, proč se nemohou rozejít rodiče uvádějí, že nechtějí zbavit děti požehnání jednotného domova. Ale ovzduší napětí a neštěstí v “sjednocené rodině” je pro děti škodlivější, než by byl otevřený zlom – z toho by se aspoň poučily, že člověk může skoncovat s nesnesitelnou situací odvážným rozhodnutím.

Rozšířený omyl také je, že láska je nutně bez konfliktů. Stejně jako lidé obvykle věří, že je třeba se vyhnout bolesti a smutku za každé okolnosti, věří také, že láska vylučuje jakékoli spory. A nacházejí dobré důvody pro to, že vidí kolem spory, které jsou jen destruktivní výměnou názorů a která nikomu nepřinese nic dobrého. To je ale způsobeno tím, že “spory” většiny lidí jsou ve skutečnosti jen pokusy vyhnout se skutečným rozporům. Jsou to neshody v menších či méně důležitých, které již svou povahou nemohou přispět k objasnění či řešení. Skutečné spory mezi dvěma lidmi, spory, které nemají jen zakrývat či promítat na jinou rovinu, ale prožívají se na hluboké úrovni vnitřní reality, k níž patří, nejsou destruktivní. Vedou k objasnění, vyvolávají krizi, z níž oba vycházejí silnější a moudřejší. To nás vede k tomu, abychom znovu zdůraznili, co bylo řečeno.

Láska je možná jen tehdy, když dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato “centrální zkušenost” je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. Takto prožitá láska je neustálou výzvou; není to klidné útočiště, je to pohyb, růst, společná práce, a to zda v ní převládá harmonie, či spor, radost či smutek, je druhořadé vzhledem k základní skutečnosti, že dva lidé se prožívají z podstavy své existence, že jsou navzájem jedno tím, že každý z nich před sebou prchá. Je jen jeden důkaz existence lásky: hloubka vztahu a živost a síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává.

Úryvok z  knihy Erich Fromm Umění milovať