Knížka 15 věcí, kterých se musíte vzdát, abyste byli šťastní, v níž najdete osobní příběhy, citáty a moudré postřehy, které inspirovaly už miliony lidí, vám prozradí, jak se Luminita dovedla vyrovnat se zneužíváním v dětství a uvěřit v to, že se může uzdravit a dál růst. Poví vám také, jak toho dosáhnete i vy.
V 80. a na začátku 90. let 20. století nebyl můj život a život mé rodiny v Rumunsku, tedy v zemi, odkud pocházím, a ve které v té době probíhal přechod z komunismu, vůbec radostný. Moje maminka a sourozenci měli dlouhá léta stejný strach z otce jako já. Já jsem z něho měla takovou hrůzu, že jsem se schovávala pod peřinu a se slzami v očích jsem se modlila k Bohu, aby chránil mě a mou rodinu. Život byl velice těžký nejen doma, ale všude, kam jsem přišla.
Děti ve škole a na hřišti se mi posmívaly a dávaly mi nepěkná jména. Učitelé se na mě dívali svrchu a s výrazem lítosti ve tváři. Chovali se ke mně, jako bych měla menší cenu než ostatní žáci ve třídě. Naši sousedé mně i mým sourozencům nadávali a stěžovali si, že už je nebaví žít s námi v jednom domě a že si přejí, abychom zmizeli. Kamkoli jsem šla, připadalo mi, jako by všichni měli něco proti mně i mé rodině. Později jsem si myslela, že bylo možná zasloužené, když se ke mně chovali tak špatně, a že mám možná opravdu menší hodnotu než ostatní.
Začala jsem proto při popisování sebe samé a svého života používat nejrůznější negativní a proti sobě namířené výrazy. Jak jsem rostla, věřila jsem, že jako lidská bytost nemám žádnou cenu. Jak jsem rostla, myslela jsem si, že si nezasloužím být šťastná, respektovaná a milovaná. Jak jsem rostla, myslela jsem si, že jsem malá a nedůležitá a že navždy zůstanu jen tou holčičkou, která pocházela z „nefunkční“ rodiny a které bylo souzeno dělat stejné chyby, jaké dělali její rodiče, a žít stejně smutný a neradostný život. A pak najednou, když mi bylo dvanáct, můj otec zemřel.
Minulost má velice zvláštní moc. I když můj otec zemřel, všude, kam jsem šla, jsem si s sebou nesla prvních dvanáct let života a dovolovala, aby mě břímě oněch roků tížilo, svazovalo a vyvolávalo pocit, že jsem chycená v pasti a nešťastná.
Jelikož jsem nevěděla, jak uvolnit bolest, kterou mi způsobil otec, a protože jsem netušila, jak přijmout, odpustit a propustit všechna ta zranění z minulosti, dovolovala jsem minulosti, aby nadále definovala mě a můj život. Stále jsem trpěla. Ba co hůř, pokud byl prvních dvanáct let mého života můj otec tím, kdo mě šikanoval, po jeho smrti jako bych se rozhodla převzít tuto jeho roli a začala šikanovat sama sebe. Stala jsem se svým vlastním nejhorším nepřítelem. Začala jsem sama sebe trápit a pohrdat matkou, sousedy, učiteli a dalšími, kteří mě šikanovali ve škole a na hřišti.
Dostala jsem se dokonce do stavu, kdy jsem nebyla schopná se na sebe podívat do zrcadla, tolik jsem postrádala sebelásku, sebedůvěru a sebeúctu. „Proč jsi nás musela vláčet vší tou hrůzou?“ Křičela jsem často na matku a dávala si záležet, aby jí bylo jasné, za jak strašného rodiče ji považuji.
„Proč jsi od táty už dávno neodešla?“
„Proč jsme museli trpět za tvoje chyby?“
„To kvůli tobě jsme na tom tak strašně!“
„Je to všechno tvoje vina!“
„Kvůli tobě nebudu mít nikdy normální život!“
„Za všechno můžeš ty, mami…“
„Já tě tak strašně nenávidím!“
Chtěla jsem, aby mě lidé brali na vědomí a uznali mou bolest. Chtěla jsem, aby věděli, čím jsem procházela, a přispěchali mi na pomoc. Ale nikdo to neudělal. Nikdo.
LEKCE ZE VZDÁVÁNÍ SE VĚCÍ
Nejste oběť. Je jedno, čím jste si prošli, stále jste tady. Možná jste byli odmítáni, zraňováni, zrazováni, biti na sráženi k zemi, ale nic vás nezlomilo. Jste stále tady!
Chvíli vám to trvalo, ale vzchopili jste se. Nejste oběť,
jste vítěz. Váš život se nese ve znamení vítězství…STEVE MARABOLI
Myslívala jsem si, že jsem obětí své minulosti. Myslívala jsem si, že když jsem se narodila do velice neutěšeného a drsného prostředí, ve kterém jsem byla také vychovávána, jsem odsouzena k tomu, abych stejným způsobem žila do konce života. A víte co? Mýlila jsem se.
Ve chvíli, kdy si řeknete, že už máte dost všeho, dost stresu a úzkosti, dost zlosti a vzdoru, dost trápení, nedostatku, bolesti a chudoby, dost slz,zklamání, sebedestruktivních myšlenek, chování a vztahů a dost všeho, co je negativní a pomalu vás zevnitř rozežírá, přesně v tu chvíli budete připraveni, abyste převzali vládu nad svým životem do vlastních rukou a podnikli kroky potřebné k tomu, abyste žili lépe a radostněji.
***
Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že jedinou ochranou, kterou jsem kdy potřebovala, byla ochrana před mými vlastními negativními myšlenkami a před sebou samou. V okamžiku, kdy jsem si tuto pravdu připustila, jsem byla schopná konečně otevřít oči a poprvé v životě vidět věci jasně.
Vybavuji si, že jsem si říkala:
Ano, když byl tvůj otec naživu, byla jsi oběť. Byla jsi malá a nedovedla ses bránit. Jakmile odešel, dveře tvojí vězeňské cely se otevřely. Byla jsi volná a mohla jsi odejít a být šťastná. Mohla ses zbavit své minulosti a začít budovat nový život. Jenže jsi byla ke všem těm zraněním z dřívějška připoutaná a to tě drželo v oné cele, kam tě na prvních dvanáct let života zavřel otec, a ty sis myslela, že jsi pořád oběť vlastní minulosti a že budeš po zbytek svého života lapena v pasti. Musí-li být ve vašem životě šílenství, chaos a tlak, pak ať je v něm chaos. Tyto věci se dějí kolem vás, ne s vámi.
Najděte sílu a klid být okem uvnitř bouře….AMY JIRSA
Není snadné přejít od vnímání sebe jako oběti k uvědomění si, že máte schopnost udělat něco se svým životem a že máte sílu měnit věci kolem sebe. Není snadné přijmout bolest, kterou v sobě skrýváte, a pracovat na přijetí vlastní minulosti, na odpuštění si a vzdání se své minulosti.
Není snadné přijmout skutečnost, že lidé se k vám dříve chovali špatně a nebyli k vám laskaví a že se vám nedostávalo lásky, štěstí a vřelosti. Není snadné smířit se se zraněními z minulosti, vzdát se jich a nechat je být, jenže když to uděláte, váš život se navždy promění a vám se začnou dít příjemné věci, a to kvůli vám samým. Vaše minulost nemusí být vaší budoucností, pokud si to nebudete přát. Vaše minulost nemusí být vaší budoucností, pokud si to nebudete přát.
Ivone, jedna ze čtenářek mého blogu, moc dobře ví, jak pravdivá jsou tato slova. Poté, co před třemi lety ztratila své milované rodiče, byla schopná překonat pocit ztráty za pomoci svého snoubence, který ji vždy podporoval a dal jí sílu přes všechno se přenést. Když Ivone přišla při automobilové nehodě i o něj, úplně se stáhla a uzavřela. Měla zlomené srdce, byla naštvaná, zklamaná, zlá na Boha a celý svět, protože nedovedla pochopit, proč se jí to stalo.
Připadalo jí nefér být tak nešťastná, když všichni kolem žijí, jako by se nic nedělo. Ivone zahořkla, byla rozmrzelá a začala od sebe všechny odhánět, včetně sebe samé. Přestala mít chuť do života, vzdala se sama sebe a vzdala se také naděje, že by kdy byla opět šťastná. Zanedlouho, když si uvědomila, že se vydala na sebezničující cestu, rozhodla se všehozbavit – zbavit se bolesti, kterou nosila v srdci, zbavit se hořkosti a rozmrzelosti, která otravovala její mysl, vztahy, zkrátka celý život, a přijmout to, co se stalo. Když to udělala, nejenže se jí podařilo odhodit těžké břemeno minulosti, ale našla také vnitřní sílu smířit se s myšlenkou, že věci se vždy nedějí tak, jak čekáme, a je to v pořádku. Nyní má Ivone klidný a harmonický život a každý den děkuje za všechny věci, ať již dobré, nebo špatné, které jí život přináší.
Pokud se urputně držíte své minulosti a používáte ji jako výmluvu, když se nemůžete v životě posunout dál, pak ano, vaše budoucnost se bude podobat vaší minulosti. Na druhou stranu, když se vzdáte minulosti, dovolíte si být přítomní a vědomě prožívat každodenní život, ale zároveň mít jasnou představu o tom, jakou budoucnost si přejete, pak vaše budoucnost nebude ani zdaleka připomínat vaši minulost. Vše je na vás. Máte možnost si vybrat. Budoucnost vašeho života máte ve svých rukou.
***
Není paradoxní, když používáme něco tak vzácného jako přítomný okamžik k tomu, abychom ho zaplnili zraněními z dřívějška? Přemýšlíme a mluvíme o minulosti, přemýšlíme a mluvíme o budoucnosti, ale jen zřídkakdy se zastavíme, abychom se věnovali přítomnému okamžiku. Minulosti se nedržíme proto, že si přejeme trpět, ale proto, že se domníváme, že díky tomu budeme šťastní. To je ten paradox. Své minulosti se držíme proto, že nám dává pocit vlastní identity. Dělá z nás toho, kdo jsme, nebo alespoň tak si to myslíme. Jelikož jsme se zatím nenaučili, jak být přítomní a vědomě prožívat své každodenní životy, vycházíme při tvoření svého života z místa plného omezení, tedy z minulosti, místo abychom vycházeli z místa neomezených možností, tedy z přítomného okamžiku. Díky bohu, že máme na výběr.
Odhodlání
Když se jedny dveře ke štěstí zavřou, jiné se otevřou. Často se však díváme na zavřené dveře tak dlouho, že nevidíme ty, které se před námi otevřely….HELEN KELLER
Slibte si následující:
Já (vaše jméno)
si slibuji, že budu pracovat na tom, abych se dovedl(a) zbavovat všeho, co je za mnou, a začal(a) si užívat to, co je přede mnou. Přijímám minulost a jsem vděčná/vděčný za všechny lekce, kterých se mi dostalo. Dovoluji svým zážitkům z dřívějška, aby ze mě dělaly lepšího člověka, ne mrzouta. Budu se učit ukáznit svou mysl, být přítomná/přítomný a vědomě prožívat přítomný okamžik a slibuji si, že naplno využiji všechny věci a situace, ať už dobré, nebo zlé, které mi život přináší. Slibuji si, že se stanu zdrojem inspirace pro sebe i lidi kolem mě a že budu všude šířit lásku a pozitivitu. Slibuji si, že budu žít naplno a že k sobě budu vždy upřímná/upřímný, a to i za cenu toho, že „urazím“ někoho jiného.
*Dovoluji si odpouštět, milovat a být vděčná/vděčný za všechny zkušenosti, které mi život přináší.
*Dovoluji si proměnit svá zranění v moudrost a své těžkosti
v příležitosti.
*Dovoluji si mít se rád(a) a mít rád(a) lidi kolem sebe a svůj život.
*Dovoluji si udělat ze zbytku svého života tu nejlepší část svého
života.
S láskou,(vaše jméno)
***
Jelikož jsme se dlouhé roky vztahovali ke své minulosti, máme za sebou intenzivní trénink ve lpění na věcech a vzdát se jich nepůjde přes noc, ale to je v pořádku. Až na tom budete pracovat, buďte k sobě trpěliví a laskaví, a pamatujte, že máte vše dělat krůček po krůčku. Ostatně i cesta dlouhá tisíc mil začíná také prvním krokem. Ve vašem životě na vás čeká spousta štěstí a jediné, co potřebujete udělat, je slíbit si, že se vzdáte minulosti a začnete si užívat přítomný okamžik. Jakmile se pro to rozhodnete, nic a nikdo se nebude moci postavit mezi vás a vaše štěstí.
Úryvok z knihy 15 věcí, kterých se musíte vzdát, abyste byli šťastní
Autor: Luminita Daniela Saviuc
Cestou k sebe... 