Tělo je organismus, který hovoří mnoha jazyky. Hovoří svojí barvou a teplotou, přívalem poznání, září lásky, popelem bolesti, horkem vzrušení, chladem nedůvery. Hovoří svým jemným tancem, někdy se kymácí, někdy poskočí, někdy se chvěje. Hovoří tlukotem srdce, klesáním ducha, propastí uprostřed a rostoucí nadějí.
Tělo si pamatuje, kosti si pamatují, klouby si pamatují, i ten malý malíček si pamatuje. Paměť je uložená v obrazech a pocitech v samotných buňkách. Jako houba nasáklá vodou, i tělo, kdekoliv se na něj zatlačí, zmáčknutím nebo jen lehkým dotykem, způsobí to, že paměť tryská proudem.
Odsoudit krásu a hodnotu těla k něčemu jinému než k této nádheře znamená nutit tělo žít bez svého právoplatného ducha, bez své právoplatné formy, bez práva k radostnému triumfování. Aby se o něm přemýšlelo jako o něčem ošklivém a nepřijatelném, protože je jeho krása mimo momentální trend, je hluboce zraňující pro přirozenou radost, která patří k divoké povaze.
………………..
View original post 855 ďalších slov
Cestou k sebe... 