Mít pravdu

Ráno mi kamoška Peťa opisovala svoj sen a hovorila som jej o zrkadlení sveta a čo nám vzťahy ukazujú a prečo nám niektorí ľudia vadia. A pred chvíľkou mi poslala do správy tento článoček, čo krásne do toho zapadá….tak zdieľam ďalej. :o)

V jedné moudré knize jsem četla, že lidská potřeba mít pravdu a dokázat jí, stojí vysoko nad dovolením se pravdy pustit, nelpět na ní a být jednoduše šťastní

Motivem něco dokazovat a postavit se nad dalšího jedince, je strach.

Ať si ten strach ještě dáme do dalších jeho oktáv emocí, jako je křivda, nespravedlnost, útlak, jedno je jisté, strach nás už dostal a my jedeme pěkně podle jeho pravidel. Už takhle přemýšlíme a prožíváme svět a podvědomě hledáme a taky NACHÁZÍME! potvrzení, že přesně tak to je. Všem je pak jedno, že nic jako objektivní realita neexistuje, že každý z nás je chodící soubor zkušeností, přesvědčení, pravd, názorů, emočně zabarvených, které projektujeme do světa a do lidí, přičemž s tím svět a lidé nemají vůbec nic společného.

Když budu brát za objektivní, že všichni jsou zloději a kradou, budu zloděje projektovat do každého, všechny podezřívat a moje podvědomí začne vyhledávat a nacházet na každém rohu, v každé zprávě, i v sousedovi, že to tak je a že se to potvrzuje. Nebudu mít ani tušení, že to hlavní, co mě ničí, není ten zloděj, ale můj paranoidní strach, že mi všichni něco berou. Dokud nezměním to, jak o tom přemýšlím, můj svět to bude potvrzovat. Nezrcadlí se nám to, jací jsme (zloděj), ale to, o čem jsme hluboce přesvědčeni. A tomu dáváme veškerou svou sílu a moc před tím, abychom si jen dovolili být šťastní (stav myšlenek) a podívali se, jak nás strach ovládá na každém kroku.

Východisko z bludného kruhu známe všichni, ale přesto jsme mu zase dali velkou moc, aby už neexistovalo nic jiného, kromě něj a dokazování pravdy.

Nenabádám k tomu, abychom ustupovali před těmi, co se snaží využít našeho strachu, vymezit se, je v pořádku, jenže to správné a čisté vymezení, kdy je náš hlas skutečně slyšen a kdy jsme viděni, je opřen o vnitřní sílu, která nemá strach a není vláčena emocí. K tomu je nutné obrátit se do sebe a znovu se spojit se sebou, uznat svůj strach, přijmout ho a rozpustit. Tím se nám vyjasní i mysl a dalším krokem je změna přesvědčení, tedy způsob, jak o tom přemýšlím a co v tom prožívám.

Tak se mění vnitřní svět a ten potom mění nikoli vnější svět a lidi kolem nás, ale náš způsob, jak se v tom teď cítíme❣

Zdroj: Shumavan.cz