CESTA ČLOVĚKA PODLE CHASIDSKÉHO UČENÍ

Začít u sebe

Několik velkých v Izraeli bylo jednou na návštěvě u rabi Jicchaka z Vorkého. Hovořilo se o významu řádného sluhy pro vedení domu; když je dobrý, obrací se vše na dobré, jak to vidíme u Josefa, v jehož rukou se všemu daří.

Rabi Jicchak odporoval: „Taky jsem si to kdysi myslel,“ řekl, „pak mi však můj učitel vysvětlil, že vše závisí od pána domu.

V mládí jsem totiž trpěl velkým útlakem své ženy, a byť jsem ho já sám mohl snést, zželelo se mi čeledi. Proto jsem cestoval ke svému učiteli, rabi Davidovi z Lelova, a ptal jsem se ho, zda mám své ženě odporovat. odpověděl mi: ‘Proč to říkáš mně? Řekni to sám sobě!’

Musel jsem nějaký čas o tom výroku přemýšlet, než jsem porozuměl; pochopil jsem však při vzpomínce na slova Bálšema: ‘Je myšlenka, slovo a čin. Myšlenka odpovídá manželce, slovo dětem, konání čeledi. Kdo si tyto tři věci v sobě uspořádá, tomu se vše na dobré obrátí.’Tehdy jsem pochopil, co mínil můj učitel: že vše závisí na mně samotném.“

Toto vyprávění se dotklo jednoho z nejhlubších a nejtěžších problémů našeho života: pravého původu konfliktů mezi lidmi.

Vznik konfliktu většinou vysvětlujeme nejprve z motivů, kterých jsou si vědomy obě sporné strany jako podnětu sporu, a z těchto motivů plynoucích objektivních situací a jednání, do kterých se obě strany zaplétají; anebo postupujeme analyticky a snažíme se vyzkoumat nevědomé komplexy, s kterými souvisí ony motivy jen jako symptomy nemoci s vlastním organickým poškozením.

Chasidské učení má s tímto pojetím společné to, že rovněž odkazuje od problematiky vnějšího života na problematiku vnitřního, ale liší se ve dvou podstatných bodech: v jednom zásadním a jednom praktickém, který je však ještě důležitější.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že chasidské učení se nezaměřuje na zkoumání jednotlivých duševních komplikací, ale na celého člověka. Tím však není vysloven kvantitativní rozdíl. Spíše se tu jedná o poznání, že právě vynechání částkových prvků a částkových procesů z celku brání pochopení tohoto celku, a že k skutečné proměně, k skutečnému uzdravení nejprve jednotlivce a pak i jeho vztahu k bližním může vést jenom vnímání celku jako jednoty.

(Vyjádřeno paradoxem: hledání těžiště neustále je přesouvá a činí tak marným celý pokus o překonání problémů.) To neznamená, že není třeba si všímat všech duševních fenoménů; žádný z nich se však nesmí stát středobodem pozornosti, jako by vše ostatní bylo z něho odvozeno; spíše se musí počítat se všemi body, a nikoliv jednotlivě, ale právě v jejich vitální součinnosti.    

Praktický rozdíl je v tom, že zde se nejedná s člověkem jako s objektem zkoumání, ale je přímo žádán, aby se „uspořádal“.

Člověk musí nejdříve sám poznat, že konfliktní situace mezi ním a jinými jsou jenom následky sporů v jeho vlastní duši.

Dále se má snažit překonat tyto své vnitřní rozpory, aby pak, obrácen, přistupoval ke svým bližním jako smírce, a tvořil nové, změněné vzájemné vztahy.

Člověk se ovšem přirozeně snaží tomuto obratu, ohrožujícímu jeho běžný vztah k světu, vyhnout tím, že toho, kdo ho k němu nabádá, nebo vlastní duši, když je to ona, odkazuje na skutečnost, že na každém konfliktu jsou účastni dva: jestli se žádá po něm, aby se vrátil k svému vnitřnímu konfliktu, tak by se mělo žádat totéž od jeho protivníka. Ale právě v tomto způsobu uvažování, vnímajícím jednotlivce jen jako individuum, proti kterému stojí ti druzí a ne jako skutečnou osobnost, jejíž proměna napomáhá proměně světa, tkví základní omyl, odporující chasidskému učení.

Podstatné je jedině začít u sebe, a v tomto okamžiku se nemám starat o nic jiné na světě než o tento začátek. Každý jiný postoj mě odvádí od mého počátku, oslabuje mou iniciativu, promarňuje celý moudrý a důležitý počin.

Archimedovský bod, ze kterého mohu na svém místě pohnout světem, je proměna mne samotného; když postavím namísto něj dva, jeden tady, v mé duši, a druhý v duši mého bližního, jenž je se mnou v rozepři, pak mi brzy zmizí ten, na který jsem se soustředil.

Rabi Bunam učil: „Naši moudří praví: ‘Hledej mír na svém místě.’

Člověk nemůže hledat hledat klid nikde jinde než u sebe sama, až ho tam najde. v žalmu je napsáno: ‘Není klidu v mém těle pro můj hřích.’ Až člověk najde mír v sobě samém, může ho začít hledat ve světě.“

Vyprávění, ze kterého jsem vyšel, se však neuspokojuje s tím, že obecně poukáže na pravý důvod vnějších konfliktů, na vnitřní rozpor. v Bálšemově výroku, který se v něm uvádí, je přesně řečeno i to, v čem spočívá rozhodující vnitřní konflikt.

Je to konflikt mezi třemi principy v bytosti a v životě člověka:

• principem myšlení,
• principem slova
• a principem jednání.

Příčinou každého konfliktu mezi mnou a mými bližními je, že neříkám, co si myslím, a nečiním to, co říkám. Tímto se totiž stále více mate a otravuje situace mezi mnou a tím druhým a já ve své vnitřní rozervanosti nejsem již vůbec schopen ji zvládnout, a navzdory všem svým iluzím jsem se stal jejím bezmocným otrokem. A tak se svými rozpory, se svou lží problábolíme své konfliktní situace a odevzdáme jim nad námi moc, až nás úplně zotročí.

Odtud nevede žádné jiné východisko než skrze POZNÁNÍ změny: vše závisí ode mne, a skrze VŮLI k ní: chci se napravit.

Aby člověk dokázal tuto velkou věc, musí se nejprve prodrat od ruchu svého všedního života k svému Já, musí najít sám sebe, ne sebevědomé já egocentrického individua, ale hluboké Já se světem soucítící osobnosti. Též tomuto odporují veškeré naše zvyklosti.

Tuto část chci uzavřít starou anekdotou, která v ústech jednoho cadika dostala nový smysl.

Rabi Chanoch vyprávěl: „Byl jednou jeden blázen, kterého přezdívali Golem, tak byl pošetilý. Ráno při vstávání mu vždycky přišlo zatěžko ponacházet všechno svoje šatstvo, takže se večer, mysle neustále na to, často bál usnout. Jednoho večera si konečně dodal odvahy, vzal do ruky tužku a papír a při svlékání si zaznamenával, kam každý svršek odložil. Ráno, dobře naladěn, vytáhl lístek a četl: ‘Čepice’ – tady, anasadil si ji, ‘kalhoty’ – ty jsou zde, a vlezl do nich, a tak dále, až měl už všechno na sobě. ‘Ale já, kde jsem já?’ ptal se pak celý smutný, ‘kde jsem jenom zůstal já?’ Marně hledal a hledal, nemohl se najít.   Tak je to i s námi,“ řekl rabi.

Martin  Buber CESTA ČLOVĚKA PODLE CHASIDSKÉHO UČENÍ

SEBEUVĚDOMĚNÍ ZVLÁŠTNÍ CESTA ROZHODNOST ZAČÍT U SEBE NEOBÍRAT SE SEBOU TAM, KDE ČLOVĚK JE Zdroj