10380744_282623145250650_7151425090394995541_nV roce 1818 vyslovil německý lékař Heinroth názor, že tělesné choroby mají psychické příčiny. Tehdy se mu kolegové jednoduše vysmáli, ale ne proto, že by jim takové tvrzení připadalo samozřejmé, nýbrž proto, že myšlenka, žeby v medicíně mohlo existovat něco jako psychosomatika – právě Heinroth zavedl toto slovo – jim připadala naprosto scestná.

Obtíž spočívající v odlišení jevu od podstaty není nic nového. Už před 2400 lety Sókratés prohlásil: „Neexistuje taková nemoc těla, která by nesouvisela s duší.“ A Platón, nejslavnější Sókratův žák, si stěžoval: „A to je právě největší chyba v léčení nemocí, že existují lékaři pro choroby těla a jiní pro choroby duše, přestože obojí nelze od sebe oddělit.“

Oba směry šly ale i nadále svou cestou, každý zvlášť. I dnes místo aby se pohlíželo na tělo, mysl a duši jako na jediný celek, postupuje stále dál a dál specializace, drobící člověka na stále menší kousíčky. Pokud jsou lékaři ochotni vůbec psychosomatiku pokládat za reálný jev, pak pro ni hledají vědecké důkazy. Ale cožpak není už dostatečným důkazem, že zčervenáme, když jsme na rozpacích, nebo že pláčeme, když nám je smutno? Hrůzou bledneme a z rozrušení dostaneme průjem. Jazyk se nám pak plete a vlasy nám vstávají na hlavě. Cokoliv prožije duše, to obráží a projevuje navenek tělo. Cokoliv pohne duší, pohne i tělem, a záleží na každém z nás, jestli takové projevy vnímáme pozitivně nebo negativně, jestli budeme nemocní a utrápení, nebo zdraví a šťastní.

Přesto je stále dost lidí, kteří psychosomatické působení odmítají, jako například lékař, který na jednom kongresu prohlásil:

„Vždycky když slyším ty žvásty o psychosomatice, obrací se mi žaludek…“

Nejen z tohoto příkladu lze poznat, jak náš jazyk vyjadřuje souvislosti mezi duševním rozpoložením a tělesnými příznaky: „Nemůžu tě ani cítit!“, „Přivedeš mě do hrobu!“, „Až se mi pění žluč!“, „Chce se mi z toho zvracet!“, „Jdeš mi na nervy!“ atd.

Čím se liší psychosomatický přístup od tradičního přístupu k nemocem? Oba systémy se snaží přijít na původ, na příčinu nemoci. Ústřední otázka, kterou si kladou všichni, je: „Proč?“ Když se zjistí příčina, se objeví východisko, z něhož lze nemoc ovlivňovat. A konečně nemoc je něco nepříjemného, čeho bychom se rádi zbavili a čemu bychom se rádi vyhnuli. Ptáme-li se „proč“, pak narážíme najeden z největších problémů našeho způsobu myšlení. Za normálních okolností je možné najít příčinu u všeho, co prožíváme. To, co si uvědomujeme, jsou následky takové příčiny. Příčina vždy časově předchází následku. Vytváříme tak složité kauzální řetězce, protože každou příčinu chápeme zároveň jako následek nějaké další, ještě vzdálenější příčiny. Tuto knihu nyní můžete číst proto, že jste si ji koupili v knihkupectví. Koupili jste ji, protože jste ji tam uviděli a zaujala vás. A zaujala vás, protože … v řetězci můžete pokračovat libovolně dlouho, až nakonec dojdete k bodu, kdy už odpověď nebudete znát. A právě tento bod je pak k podnětem k bádání, aby se získalo další vysvětlení.

Takovou kauzální koncepci myšlení pokládá mnoho lidí za jedinou možnou cestu, jak vysvětlit děje v našem světě. A tak se všude hledají příčiny všech možných jevů, abychom správně pochopili jejich souvislosti. To ale není jediný důvod takového snažení. K čemu by lidstvu bylo, kdyby vědělo i o těch nejmenších souvislostech a složkách našeho vesmíru? Nic by se tím nezměnilo, všechno by zůstalo takové, jaké je to teď. Motivací hledání příčin je naděje, že budeme moci podle své vůle a s pochopením do těchto souvislostí zasáhnout. Chceme měnit věci, které se nám nelíbí, k naší potřebě, aby nám sloužily. Pokud vím, proč nemohu najít partnera, jaké chování je toho příčinou, pak mohu své chování změnit tak, abych partnera našel.

V takovém kauzálním obrazu světa má každý jev svou příčinu. Proto je nejen účelné, ale i přímo nutné u každé příčiny hledat zase její příčinu. Jak si lze snadno představit, pak sice zjistíme, že za každou příčinou se skrývá jiná příčina, nikdy ale nedospějeme k nějaké konečné příčině všeho, protože i ta nejvzdálenější příčina je zase následkem jiné příčiny. Je to nikdy nekončící řada otázek, kterou buď na některém místě přerušíme a nějakou událost prohlásíme za absolutní pravdu, protože dál se už prostě nedostaneme, anebo zůstaneme stát před hádankou, s níž si už nevíme rady.

Jiný pohled, z něhož vychází i psychosomatika, nehledá příčinu v minulosti, nýbrž v budoucnosti. Mluví o účelnosti a vychází z toho, že základem každého jevu či děje je účel či úmysl. Obsahuje informaci, myšlenku, jejíž cíl je zaměřený k budoucnosti.

Jako příklad takových souvislostí lze uvést vznik domu. Na začátku byl úmysl stavebníka postavit si dům. Proto se obrátil na architekta a ten navrhl projekt domu. Pak si pořídil stavební materiál, zjednal stavební firmu a stroje a postavil dům.

Ted’ bychom mohli říci, že dům stojí proto, že řemeslníci za pomocí strojů dali stavební materiály dohromady tak, že z toho povstal dům. Mohli bychom udělat ještě jeden krok a tvrdit, že příčinou vzniku domu je architekt, protože ten přece vyhotovil plány, podle nichž byl nakoupen materiál a objednáni řemeslníci.

Skutečnou příčinou však byl nápad stavebníka, že postaví dům. Kdyby mu někdo odvezl materiál, pak by jeho záměr postavit dům vedl k tomu, že by nakoupil nový. Kdyby vypadl architekt, obrátil by se stavebník na jiného. Kdyby ale stavebník svoje úmysly změnil a od stavby domu ustoupil, pak by jistě žádný dům nestál. Nebyl by se obrátil na architekta, nebyl by nakoupil stavební materiál, ani by nenajal řemeslníky. Záměr stavebníka uvedl na scénu všechny ty jevy a věci, architekta, řemeslníky, stroje a stavební materiál. A tak je v každé věci, v každém jevu obsažen záměr či myšlenka. Jinými slovy lze také říci: všechno má nějaký smysl.

Je přitom důležité pochopit, že právě úmysl přivedl všechny ty věci na scénu, aby se mohl zrealizovat. Věci jsou prostředky k zrealizování záměru. Také jiný příklad nám to názorně ukáže: štětec, barvy a plátno nejsou příčinou obrazu. Teprve když je člověk použije jako nástroje, vznikne obraz.

Z toho poznáme, že k tomu, aby se zabránilo dosažení cíle, nestačí odebrat prostředky. Když úmysl přetrvá, jeho původce si opatří jiné prostředky a svůj záměr stejně dokončí.

To je také důvod, proč medicína přes všechen svůj pokrok nedokáže zabránit vzniku nemocí a snížit počet nemocných, jak ostatně dosti názorně ukazují statistiky. I když se obraz nemocí změnil a hodně chorob, které byly ještě před sto lety běžné, dnes už vůbec neexistuje, snížit počet nemocných lidí se přesto nepodařilo.

Tělo je nosičem informací a umožní jen najít vlastní vyjádření myšlence, která stojí v pozadí. Tělo samo o sobě nemůže nikdy onemocnět nebo se uzdravit, protože stejně jako plátno umožňuje jen vyjádřit nějakou informaci. Tělo je projekční plochou našeho vědomí. Samotné tělo nemůže nic dokázat. Jakmile jednou doopravdy pochopíme rozdíl mezi nemocí a symptomem, zásadně se změní i náš přístup k nemoci. Symptom pak už nebude úhlavní nepřítel, kterého je třeba porazit, ale pomocník, ba dokonce přítel na cestě za zdravím, za skutečným zdravím, kdy se budeme cítit dobře na těle i na duchu. Symptom nám může říkat, co máme dělat a změnit, ovšem předpokladem je, že rozumíme řeči svého těla.

Nemoc má smysl. Určitý obraz nemoci a příslušné prostředky slouží nějakému záměru, aby se naplnil jistý cíl. Nepomůže, potíráme-li a potlačujeme prostředky jako je horečka, bakterie a plísně. Původní záměr si může obstarat prostředky jiné, jen aby dosáhl svého cíle.

Jediná možnost, jak nemoc skutečně ovlivnit, spočívá v tom, že podpoříme smysl, záměr takového dění. Stavět se na odpor a bojovat proti tomu, co je dáno, vede jen k odkladu. A tento odklad navíc není nijak příjemný, protože tu je cosi, proti čemu musíme stále bojovat a bránit se, co neustále odmítáme. Bojovat je namáhavé a stojí to hodně energie. V takovém případě nelze ani mluvit o tom, že bychom se cítili dobře. Odpor, který tak často vyvíjíme, je jen vyjádřením našeho strachu. Strachu, že situace pro nás není dobrá, že by se s námi mohlo stát něco zlého, že bychom se s tím nemuseli umět vyrovnat.

Skutečnou příčinou nemoci je náš odpor. Je to blokáda bránící přirozenému toku života. Mnohé celostní koncepce medicíny popisují tělesné nemoci jako narušení energetického systému. Hovoří o blokádách energie, což je tělesná obdoba zablokování toku života. Všechny potlačovací mechanismy tak dříve či později k vedou tělesné blokádě, kterou označujeme také jako nemoc. V každodenním životě jsme schopni využívat všeho možného, abychom se vyhnuli určitým situacím. Někdo pije alkohol, aby něco potlačil. Jiný kouří, z frustrace se přejídá, bez ustání pracuje a má jednu schůzku nebo jednání za druhým. Dokážeme prostě využít všeho, jen abychom něčemu unikli. To je také vysvětlení, proč neonemocní každý, kdo pije alkohol nebo kdo hodně jí. To pak znamená, že dotyčný není na takových požitcích závislý a že mu nevadí, když je zrovna nemá k dispozici.

Abychom dokázali odložit odpor, který je příčinou všech takových návyků, potřebujeme získat důvěru, že se nám koneckonců nemůže nic stát. A o to snáz odpor odložíme, když budeme věřit, že nám to dokonce prospěje. S takovým přístupem zvládneme každou situaci a nebudeme nic už stavět do cesty záměru, který směřuje k svému cíli. Pokud nejsme přesvědčeni, že všechno se děje v zájmu našeho vývoje směrem k větší radosti ze života, k větší naplněnosti a svobodě, budeme se cítit jako oběti. Zoufale bojujeme a snažíme se zabránit změnám, nebo je aspoň dostat pod kontrolu, jen abychom se vyhnuli všemu, co by podle našich představ mohlo být nepříjemné nebo dokonce bolestné. Nakonec ale stejně zjistíme, že odpor nám v tom nijak nepomohl.

Abychom podpořili svůj vývoj, nemusíme dělat nic jiného než v každém okamžiku brát věci tak, jak jsou. Akceptovat, to znamená uvědomovat si situaci, jaká doopravdy je, a nenahlížet na ni růžovými brýlemi svých přání. Každý okamžik si zaslouží, abychom ho prožili. K tomu jsme byli stvořeni a naplno žijeme jen tehdy, když jsme připraveni všechno prožít. Život je pak snadný a bez námahy. Když tyhle souvislosti pochopíme, nepřijde nám zatěžko splynout s proudem života, protože vycházíme z toho, že všechno má svůj smysl. Smysl, který zahrnuje i změny, a ty se dějí jen k našemu dobru.

Důvěra, kdy akceptujeme záměr, který nám je příznivý, a také akceptování prostředků, které jsou v daný moment k dispozici, tedy takzvaných životních podmínek či situací, to jsou opatření, o která se můžeme opřít. Jistě, stejně se snažíme pochopit a dumáme, místo abychom prožívali, stále lpíme na onom „proč“. Ale i to má pozitivní stránku. Pochopení totiž posiluje naši důvěru, abychom dokázali dát volný průběh dění, a to je velice důležité. Děti tuto důvěru mají, nepotřebují něco chápat, aby nechaly věci volně plynout. Svoje prožitky přijímají bez odporu a tak jejich vývoj pokračuje nerušeně k cíli. Nerozumějí, a přece se rozvíjejí.

Totéž platí i pro dospělé. I když si mnozí myslí opak, nepotřebujeme události chápat, stejně se dějí. Vývoj probíhá jednoduše. Ale abychom ho nechali běžet, potřebujeme důvěru. A protože pochopení věcí nám dodává důvěru, je užitečné se zabývat významem životních situací, tomu co nám říká naše tělo – projevům psychosomatiky, která nám pomáhá porozumět záměru, skrytému ve všech věcech.

Z knihy Kurta Tepperweina: Jsem z tebe nemocný!

Prevzaté z Hieros Gamos